Trvalo jen chvíli, než se bolest v hrudníku stala neukojitelným vztekem.
V krku se mi vytvořil knedlík, ale spíš než strach jsem pociťoval zášť a zlobu. Měl jsem chuť natáhnout svoje prsty, které nazval on sám delikátními, a zašpinit je krví tak moc, jak jen to šlo - strčit obě ruce co nejhlouběji do jeho hrudníku a znovu je vyndat s jeho srdcem v dlaních stažených křečí záměrem zabíjet.
Chtěl jsem, aby cítil, jak strašně se teď cítím, že jsem mu věřil a nechal ho tohle provést. Jak mi z toho skoro puklo srdce vinnou. Že slzy nebyly ze smutku, ale z porážky a ponížení.
Hanna mezitím skoro ztratila vědomí. Musela dostat šok ze ztráty krve. Koukala omámeně před sebe, a můj příchod vůbec nezaregistrovala. Khalil ji stále držel za ramena. Jeho výraz jsem nedokázal rozluštit. Z mého příchodu byl vyděšený, to určitě, ale nikde jsem neviděl ani známky po provinilosti. Když se teď nehlídal, cítil jsem, že bolest, kterou jsem v něm viděl předtím, zmizela. Nebo spíš byla něčím velice pečlivě potlačena.
Zíral na mě s lehce otevřenou pusou stále potřísněnou Hanninou krví.
"Ty," promluvil jsem, když už jsem si byl jistý, že se mi nebude třást hlas, "už nebudeš mít právo se na ní ani podívat." Řekl jsem to tak rozhodně a pevně, až jsem sám zapochyboval, jestli jsem opravdu předtím lkal. Můj hlas rezonoval rozlehlou místností a působil mocně.
Několika dlouhými kroky jsem k němu přistoupil a zanechal mu na tváři otisk mých kloubů. Rána byla tak silná, že se zapotácel a pustil Hannu ze svého stisku. Chytil jsem ji a posadil na křeslo, které se nacházelo jen kus ode mě. Byl jsem příliš vzteklý na to, abych zkontroloval, jestli vůbec dýchá.
Pak jsem se otočil zpátky na Khalila Talmara, který seděl na zemi a držel si tvář. Než stačil vzhlédnout, odmrštil jsem ho na zeď za ním, kde dřevo, kterým byla pokryta, hlasitě zapraštělo a rozlétlo se okolo něj na třísky. S bolestivým heknutím jsem ho nechal dopadnout na zem. Ale tím mi můj vztek uhasit nestačilo.
Došel jsem k němu a chytil ho za černou košili. Už jsem se napřahoval, ale někdo mě chytl za ruku. "Hanno, proč...?" Otočil jsem se naštvaně, ale moje předloktí nedržela hnědovláska. Byl to kluk okolo mého věku ve vojenském úboru, se zdravotní páskou přes levé oko a s širokým úsměvem na tváři. Vyděsil jsem se. Zkontroloval jsem, že je Hanna v pořádku a pohlédl zpátky na zelenovlasého vojáčka. "To by stačilo." Pronesl klidně, stále s tím veselým obličejem, ale cítil jsem, že za veselou maskou se skrývá neskutečně krutá a vražedná povaha.
Radši jsem poslechl. Pustil jsem Khalila Talmara a příslušník armády pustil zase mě. "Dobře," jeho úsměv se ještě rozšířil, "pojďme tohle nedorozumění vyřešit." Pomohl mi na nohy a vévodovi taky. "Myslím, velevážený pane Talmare, že budete potřebovat nové vstupní dveře." Uličnicky se ušklíbl.
Došli jsme ke křeslům rozestavěným okolo malého konferenčního stolku. Nechal mě se posadit, ale místo toho, aby přenechal poslední volné místo vévodovi, sedl si on. Od Hanny jsem odkoukal, že bylo považováno za velice neslušné, když níže postavený esper seděl a někdo vyšší stál. Teď mi to ale bylo ukradené.
"Co se tedy stalo?" Obrátil se na mě. Ale já byl ještě pořád moc vzteklý. Vstal jsem z křesla a ukázal na vévodu: "Tenhle... imbecil," zavrčel jsem skrz zaťaté zuby, "on... zpochybňuji jeho zdravý rozum, vždyť když jsem vešel, vypadalo to, jako kdyby se tu krmil upír!" Neudržel jsem se a začal ječet. "Tohle vám nestačí!?" Na zemi i na Hannině košile bylo tolik krve, že si z toho dělalo špatně. "On jí snad... prokousl pažní tepnu!"
Najednou mě ten kluk chytl za rameno a silou přitlačil zpátky na křeslo. Měl neskutečnou sílu. Překvapeně jsem se na něj podíval. "Myslíš, že už budeš schopný se uklidnit, bratránku?" Šťastně se na mě zašklebil. "Jsem arcivévoda Thomas Gun, tvůj bratranec z otcovy strany. Král má sestru, která se vdala za jednoho vysoce postaveného šlechtice, a tihle dva měli mě. Bohužel jsem se dal k armádě a oni mě vydědili, ale stále zachováváme dobré vztahy. To jen abys věděl, co od své rodiny čekat." Potřásl mi rukou. Nechápavě jsem zamrkal. "Ty jsi Tommy?" Zeptal jsem se nejistě. "Ah, takže sto-čtyřicet-osmička ti o mě říkala. No, to jsem rád, že tě připravila." Hlasitě se zasmál. "Přišel jsem trošku dřív, abych Vás překvapil. Ale když nikdo dlouho neotvíral, tak jsem se pozval dál." Skepticky jsem se na něj podíval "Dva dny dopředu?" Vesele se ušklíbl. "Práci jsem zvládl dřív, než jsem předpokládal." Pokrčil rameny.
"Tak tedy," hlas mu zčistajasna zvážněl, "vysvětlí mi někdo, co se tu stalo?" Mluvil vyrovnaným a skoro hrůzu nahánějícím hlasem. "Říkal jsem přece," založil jsem si ruce na hrudi a nenávistně se podíval na Khalila Talmara, "že tahle pijavice..." Přezíravě se usmál a zvednutou rukou mě přerušil. "Chápu, Tove, že jsi naštvaný, ale tahle praktika se zákonně používá jako trest." Thomas se na mě podíval se zvednutým obočím, jako kdyby se divil, že to nevím. "Jako její pán má pan Talmar veškeré právo..." "Ale vždyť proběhl výběr, a on to moc dobře ví! Hanna už dávno není jeho sluha!" Rozkřikl jsem se znovu. Thomas se povážlivě otočil na vévodu. Na tváři mu pobíhal pobavený úšklebek. "Hanna," řekl zálibně, jako by se mu líbilo, jak to zní, "jak jste určitě věděl, v té době, co jste jí prokousával pažní tepnu, byla už služebníkem tady mého bratránka." Jeho skrývaný vztek jako by se proměnil na zlověstnou auru a naplnil pokoj. Vyzařovala z něj tak silná zuřivost, že ani jeho široký úsměv ji nedokázal zamaskovat.
Hanna se najednou se sípavým nadechnutím probudila a s vytřeštěnýma očima se změřila nejdřív Khalila Talmara, potom mě a nakonec i Thomase. "Tohle by mě probudilo i z kómatu, Tommy. Kroť se trochu před princem." Promluvila roztřeseným, ale pevným hlasem. Zamračil jsem se. Nedošlo mi, že by i on mohl svými emocemi Hanně ubližovat. Naštvaně jsem se otočil na bratrance. Ten se jen pobaveně zasmál. "Nebojte, Vaše Výsosti. Nejsem tak silný, aby s ní moje emoce praštily o zem."
V tu chvíli už visel hlavou dolů u stropu. "Ještě jednou se před ní neovládneš," zavrčel jsem nasupeně, "a v hrudníku máš díru stejnou, jakou jsem plánoval udělat v Talmarově." Poprvé místo veselé reakce zmlkl. Otočil pohled na Hannu. "Tohle už někdy udělal?" Se zájmem se zeptal. Zakroutila hlavou. "On by toho byl schopen, sto-čtyřicet-osmičko." V hlase mu byly slyšet obavy. "Čeho?" Obrátil jsem se se staženým obočím na Hannu. "A ty jí neříkej číslem." Pomalu jsem spustil Thomase zpátky na zem, kam s dutým žuchnutím dopadl.
"Zdá se, že převádíte vražedný záměr." Odpověděla Hanna klidně. Nechápavě jsem zvedl obočí. "Vůči někomu cítíte silnou potřebu mu vytrhnout srdce z hrudi a převádíte to i na ty, kteří Vás nějakým způsobem rozruší. U esperů, co nedokáží ještě správně ovládat svoje schopnosti, se to často stává. Převádění emocí není nic neobvyklého." Řekla to, jako by jen vysvětlovala látku ve škole. "Ale vždyť to byl jen sen...?" Zmateně jsem se na ní podíval a když jen mlčela, rozhodil jsem frustrovaně rukama. "Proč bych vůbec někomu chtěl něco takového provést!?" Thomas už se zase šklebil.
Hanna jeho úsměvu nevěnovala žádnou pozornost. "Důležité je zjistit, Vaše Výsosti, jestli je onen člověk opravdu naživu, nebo je to jen výplod Vaší fantazie." Vytřeštil jsem na ni oči. "Byl to sen, proboha!" Vyskočil jsem ze židle a znovu ukázal na Khalila Talmara. "Měli byste spíš vyšetřovat jeho mentální zdraví!"
Hanna sykla a chytla se za čelo. Trhnutím jsem se na ní otočil. "Promiň," přistoupil jsem k ní a téměř ji pohladil po rameni, ale v čas jsem se zarazil. Místo toho jsem zatnul pěsti. "Jdi si to ošetřit. Dokážeš to sama?" Zeptal jsem se možná trochu ostřeji, než jsem chtěl. Lehce se usmála a kývla, jako kdyby se nic nestalo. Bez problémů se postavila a odešla z pokoje. Dveře za ní potichu zaklaply. Nespustil jsem z nich zrak, dokud jsem slyšel její lakované polobotky klapat o mramorovou podlahu.
"Dobře," hluboce jsem se nadechl a vydechl, posadil se na křeslo kde předtím seděla Hanna a snažil se tvářit klidně, "máte pro svoje chování nějaké vysvětlení?" Khalil Talmar lehce vytřeštil oči, ale hned zase své překvapení skryl a posadil se vedle Thomase. Ten se pokusil zadusit smích. Nevyšlo mu to. "Omlouvám se, velevážený pane Talmare, že jsem Vás předtím nepustil sednout," rozhodil ruce ve velkorysém gestu, "ale váš status ani vaše zranění pro mě nebyly dostatečným důvodem." Talmar lehce zakroutil hlavou. "Jako výše postavený esper se mi nemusíte zodpovídat, arcivévodo Gune."
"Thomasi," otráveně jsem se na něj zadíval, "na tohle nemám čas." Zahihňal se a pak naoko honosně prohlásil: "Takhle mluví pravý diplomat."
Khalil Talmar si odkašlal a Thomas na něj okamžitě otočil svůj rozjařený a natěšený pohled. Chvíli bylo ticho, než vévoda začal. Nejdříve vytáhl z náprsní kapsy prsten, načež Thomas nadšeně vyloudil zvuk podobný vykviknutí. Khalil Talmar se to pokusil ignorovat. "Byl jsem ženatý téměř šest let." Jako demonstraci položil na stůl i svou levou rukou s prstenem. Byl stejně jako ten druhý překrásný, to jsem musel uznat, ale s vysvětlením toho, proč má Hanna na rameni otisk jeho zubů to nemohlo mít nic společného. Přesto jsem zůstal mlčet. "Miloval jsem svoji ženu víc než cokoli jiného." Na chvíli se zarazil a chytl se za košili, jako kdyby ho bodlo u srdce.
Ucítil jsem znovu tu jeho srdcervoucí bolest. Byla snad ještě horší než včera. Byla zdrcující a naplňovala vzduch stejně mocně jako předtím Thomasův vztek. Vévoda pustil svou černou košili a pokračoval. "Byla otcovou služebnicí." Thomas vypustil z úst příjemně překvapené 'whoaaa'. "Byla krasná, chytrá a měla dokonce vystudovanou lidskou vysokou školu. Když otec zjistil, že se s ní tajně stýkám, neměl pak nikdy daleko do záchvatu zlosti. Nenáviděl mě a já jeho také. Jsem přesvědčený, že její krása ho vytáčela, protože už byl starý." Khalil Talmar si povzdechl. Znovu nasadil ten strojeně klidný obličej a nakrátko zalétl pohledem ke dveřím, snad aby se přesvědčil, že za nimi nikdo není. Arcivévoda se začal přidušeně smát. Talmar ho dál úspěšně ignoroval.
"Vypadala jako sto-čtyřicet-osmička." V té chvíli se moje vzpomínky zvláštně pomíchaly a nemohu si pořádně vzpomenout, co se vlastně doopravdy odehrálo.
Probudil jsem se až na křesle v obrovském do žluta sladěném obývacím pokoji. Když se mi zaostřil pohled, spatřil jsem docela bizarní obrázek. Chvíli jsem si myslel, že stále sním. Vpravo ode mě seděl arcivévoda Thomas Gun oblečen do vojenského úboru, po jeho pravém boku elegantně oblečená dáma a (nejspíš její) příjemně vyhlížející partner, na křesle vedle nich pak vévoda Khalil Talmar (to pro mě byl největší šok - čekal jsem ho v poutech nebo nepřítomného, protože byl uvržen do žaláře) a o jedno sezení vedle pak velké stříbrně se třpytící brnění s Hanninou hlavou držící v kovovém náručí malou Ailo.
"Musíte být unavený, princi," promluvila dáma, "ale není času nazbyt. Nejdřív mi však dovolte se představit." Zvedla se a vysekla dokonalé pukrle. "Jsem arcivévodkyně Gunová, a tohle je můj manžel arcivévoda Gun. Vítejte v našem sídle." Muž v obleku se také postavil a uklonil se. Zatřásl jsem hlavou v rozčilení. "Děkuji za uvědomění, ale..." Zarazil jsem se. Nemohl jsem si vzpomenout, co se stalo, ani co jsem vlastně chtěl. "Vaše Výsosti..." "Princi, když už je to potřeba, Hanno." Otočil jsem se unaveně na majestátního rytíře a teprve teď si uvědomil, že je to doopravdy Hanna. Něco mi na ní nehrálo. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Přes obličej jí vedl černý kus pásky táhnoucí se z obou stran okolo jejího pravého oka a zakrývající jí to levé. "Proč máš na oku pásku!?" Otočil jsem se na Khalila Talmara.
"Je to součást... řekněme... dojmu. Váš příchod do hlavního města nemůže být bez oslavy, Vaše Výsosti!" Arcivévodkyně Gunová mi vesele odpověděla, trošku spěšně, snad abych nestihl nikomu nic udělat. "Před sídlem už máte připraveného koně a jezdeckou gardu." Nic, co řekla, mi nedávalo smysl. Co má páska přes Hannino oko společného s mým příjezdem do města a co zase s ním mají společného koně a jezdecká garda?
Arcivévodkyně vytáhla řetízkové hodinky a zkontrolovala čas. Roztěkaně se rozhlédla po pokoji, ale její manžel ji chytl za rámě a pokynul jí, aby si sedla. "Máme jen hodinu, princi. Myslím, že je na čase..." "Drahá," přerušil ji arcivévoda, "času je dost." Trpělivě se na ni usmál. "Mohl byste se alespoň převléknout do něčeho vznešenějšího, princi?" Podívala se na mě a už znovu vstávala, ale tentokrát ji do řeči skočila Hanna. "Pomohu princovi s oblékáním." Podala Ailo vévodovi Talmarovi, s čímž jsem sice nesouhlasil, ale pokud jsem si mohl na chvíli oddechnout od všech formalit, rád jsem odešel, nechávajíc sestru mého služebníka sice v rukách nenormálního upíra, který by ale díkybohu obklopen dostatečným množstvím lidí.
Na rozdíl od sídla Khalila Talmara mělo tohle okna v každé místnosti i chodbě. Byla noc, tedy esperský den, a měsíc v úplňku byl z oken hezky vidět. "Arcivévoda Gun nechal narychlo přivézt nějaké oblečení Vaší velikosti, princi." Probrala mě dřív, než jsem do ní stačil narazit. Stála u dveří 'normálních' rozměrů, které se nacházeli v celém sídle stejně jako okna a čekala, až vejdu.
Hlavu jsem měl prázdnou. Zatřásl jsem jí a prohrábl si vlasy stažené jakž takž do culíku. Už od probuzení jsem se cítil jako kdyby mi někdo vymazal paměť. "Promiň, jsem jen..." Nedokázal jsem dokončit větu a jen unaveně zakroutil hlavou.
"Tommy Vás musel..." Skousla si spodní ret a ruce jí vystřelily k mé tváři a břichu, jako kdyby mě chtěla obejmout, ale v půlce pohybu se zastavily. "Nemůžete se nechat rozhodit něčím takovým jako je zranění Vašeho služebníka, princi!" Zarazil jsem se. Koukala mi zpříma do očí, mluvila naléhavě a rozhodně, stejně jako tehdy v mém pokoji. Jako kdyby to bylo daleko v minulosti.
Vzpamatovala se první. Sklopila pohled a otevřela mi dveře. Nerozhodným a rozhozeným krokem jsem vešel.
Poměrně malá místnost byla plná oblečení a uprostřed pravé stěny byl toaletní stolek. Hanna si svlékla vrchní část brnění a sundala pásku, a zatímco se začala probírat oblečením, já si sedl před stolek a sáhl si na tvář, ke které se předtím natáhla. Byla lehce odřená a pod dotykem tupě bolela. Břicho také. Nechápal jsem, jak to že jsem si toho nevšiml.
Podíval jsem se na Hannu v zrcadle. Přemýšlel jsem, proč na sobě musí mít to brnění. Nevěděl jsem, o jakém 'dojmu' předtím arcivévodkyně Gunová mluvila. Ale rozhodně vypadala dobře. Hanna zachytila můj pohled v zrcadle. Zahanbeně jsem sklopil zrak.
Bez komentáře na moje nestydaté chování ke mně přešla a ukázala mi, co vybrala. Byla to černá košile a bílý kabátec se zlatými knoflíky, prýmky a nárameníky, které byly vepředu spojené třemi zlatými provázky vedoucími přes hrudník. K tomu byly čistě bílé kalhoty a vysoké černé jezdecké boty. Nemohl chybět ani rudý sametový plášť. Vše položila přede mě na toaletní stolek a rozešla se ke dveřím. Lehce jsem se zasmál. "Počkej," zastavil jsem ji, "zůstaň tady." Vyděšeně se na mě podívala. "Ale princi, vždyť je to pod..."
Několika dlouhými kroky jsem k ní přistoupil a zakryl jí pusu rukou. "Plánuju s tebou být až do konce života, takže jednou mi budeš muset začít tykat a brát mě jako sobě rovného. Nechci hned, ale tohle už nikdy neříkej, dobře Hanno?" Pomalu kývla a já ji pustil. Zasmál jsem se. "Pojď," pobídl jsem ji lehkým postrčením do zad. Vzpomínal jsem, jak se potom, co jsem se před ní skoro rozplakal, zachovala. Stále jsem si dobře pamatoval, jak mi zapnula košili a pak se vřele usmála, a vůbec se neostýchala, ale jako kdyby to tenkrát (tedy, asi před dvěma dny) byla úplně jiná osoba.
Posadil jsem se před toaletní stolek. Hanna vzala ze skříňky hřeben a já si rozpustil vlasy. Zdráhavě mi je začala pročesávat. Při každém pohybu jí řinčely těžké kovové pláty na nohou. "Proč máš to brnění?" Lehce jsem se zamračil. Roztřeseně se podívala na můj odraz v zrcadle. "Pardon?" Vráska mezi obočím se mi starostí prohloubila. "Na co máš to brnění?" Otočil jsem se na ní. "Jsi v pořádku?" Horlivě přikývla. Natočila mi hlavu zpátky do zrcadla a česajíc moje modré vlasy začala: "Byla jsem vyslána na akci do Odporu, abych zjistila, jestli Vás náhodou nemá. Když..." "Ty jsi se infiltrovala do Odporu? K Ostatním?" Vytřeštil jsem oči. Nezaujatě kývla a pokračovala, jako kdyby to bylo normální. "Pátrali po Vás takticky, ale byla jen náhoda, že Vás nakonec našli. Tedy... skoro. Věděli, že nebudete příliš daleko od Aidenu. Měli pátrací čety zabijáků..." Podíval jsem se na ní v zrcadle. Upřeně sledovala svoje pohyby rukou s hřebenem a zdráhala se pokračovat. "Já je cítil, Hanno." Promluvil jsem prázdným hlasem. Lehce otevřela pusu, jako kdyby chtěla něco říct. "Už jedenáct let jsem kvůli tomu v noci nespal." Semkla rty. "Ráda bych si s Vámi o tom promluvila, princi, ale arcivévodkyně Gunová má tendence být velice netrpělivá."
Chvíli se nic nedělo. Já jen seděl a koukal na její odraz, ona nečinně držela hřeben stále v mých vlasech, okolo nepříjemné tíživé ticho. Oba jsme čekali, ale každý asi na něco jiného.
"Celý Aiden ví, že jsem byla vyslána do Odporu a podezřívá mě, že jsem přeběhla. Když ale přijedu zpátky jako hrdina s korunním princem, esperové nebudou mít žádné pochyby, že jsem stále na jejich straně." Řekla to smutně, i když mluvila stejně vyrovnaně jako vždy. Vyndala mi z vlasů hřeben a ještě jednou mi to místo učesala. "A válečné zranění je pro dojem hrdiny dobrý doplněk." Vzala ze stolku gumičku a obratným pohybem mi mezi týlem a temenem hlavy vytvořila dokonalý uhlazený culík.
Mlčel jsem. Nedokázal jsem na to odpovědět. Rychle jsem vstal. Svlékl jsem si košili a oblékl si tu připravenou. To samé jsem udělal i s kalhoty. Když přišel na řadu kabát, Hanna mi ho beze slova pomohla obléknout a potom mi zapnula všechny knoflíky a řetízky. Pomohla mi do bot a nakonec mi připnula plášť. Hned poté odstoupila do uctivé vzdálenosti.
Byla to jen její práce. Zatracená práce, která znamenala víc pro její reputaci než pro mojí bezpečnost. I to hloupé pouto bylo jen obchodním partnerstvím se smlouvou na dobou určitou. "Princi..." "Ne." Trpce jsem ji přerušil. Radši jsem už nechtěl slyšet nic dalšího. "Neměla jsem na vybranou..." "Hanno, ne." Zvýšil jsem hlas a zamračil se na ni.
Znovu si na sebe oblékla brnění a pásku přes oko. Potom došla ke dveřím s pohledem upřeným hluboko na zem a podržela mi dveře. Dovedla mě až ven na obrovské dlážděné nádvoří před sídlem, kde doopravdy čekala jezdecké garda na koních, jak říkala arcivévodkyně.
Koně. Úplně jsem na ně zapomněl. Roztřásly se mi ruce. Jestli na jednom z nich budu muset jet... Po očku jsem se podíval na Hannu, která už sebevědomě stála u jednoho bělouše a energicky rozprávěla s arcivévodovu Gunem a Thomasem. Arcivévodkyně pobíhala mezi jednotlivými mlčenlivými členy gardy a stále něco upravovala, doplňovala, upomínala a podotýkala. Jezdci s vážnými pohledy jen kývali.
V hlavě mi začala hučet rozbouřená krev. Nedokázal jsem se pohnout. Nemůžu přece jet na tak obrovském zvířeti! Jediné, co jsem kromě neutišitelného hučení slyšel, byl arcivévodův energický a veselý hlas. "...ano, reputace našeho nejlepšího vojáka bude konečně očištěna..." Smích. Myslel jsem, že špatně slyším. "...naděje lidu se konečně znovu obnoví..."