Stál jsem v obrovské tmavé síni se sloupy z černého kamene. Podlaha mě studila do nohou, na sobě jsem měl jen kalhoty a roztrhanou košili. Několik metrů přede mnou bylo na stupínku obrovské křeslo potažené červeným sametem. Nohy a područky byly ve tvaru malých okřídlených démonů. Látka se leskla v nepřirozeném bílém světle, které v síni bylo.
Na křesle seděl esper. Nohy měl ležérně přehozené z křesla dolů, ruce založené na hrudi a na ústech úšklebek. Ale nebyl jako já nebo jako sto-čtyřicet-osmička. Byl jiný - byl jako Ostatní.
V krku se mi vytvořil knedlík, ale spíš než strach jsem pociťoval zášť a zlobu. Měl jsem chuť natáhnout svoje prsty, které nazval Khalil Talmar delikátními, a zašpinit je krví tak moc, jak jen to šlo - strčit obě ruce co nejhlouběji do jeho hrudníku a znovu je vyndat s jeho srdcem v dlaních stažených křečí záměrem zabíjet.
Zatnu čelist jako včera sto-čtyřicet-osmička, když jsem ji držel za ramena, a nekontrolovaně se proti němu rozeběhnu. Jeho úšklebek se rozšíří a v tu ránu stojí přede mnou s něčím ostrým v ruce. Než stačím zareagovat, pocítím prudkou bolest břicha a klesám na kolena. Předkláním se a sahám si na postižené místo. Cáry košile jsou vlhké a lepkavé. Ztrácím vědomí, padám na bok a to poslední, co vidím, je červená, která pokrývá celou zem.
~
Probudil jsem se s vyděšeným výkřikem a boulí na čele. Sto-čtyřicet-osmička stála vedle postele s rukama za zády a trpělivě čekala. Měl jsem pocit, že jsem koutkem oka zahlédl, jako se rychle chytá za hlavu, když jsem se probouzel, ale jediné na co jsem teď dokázal myslet, byl útočníkův obličej, na který jsem si nedokázal vzpomenout.
Zkusil jsem se posadit, ale zabolelo mě břicho. Unaveně jsem zakňučel. Nejen že mě do očí bilo světlo z jediného okna, které se v sídle Ikhanského vévody nacházelo, ale v noci, lépe řečeno ve dne, jsem znovu měl noční můru. Moje děsivé sny se nikdy neopakovali, ale tenhle byl výjimkou. Předtím jsem ho měl ten den, snad ještě předevčírem, kdy mě sto-čtyřicet-osmička odvedla do úplně nového, matoucího světa s pravidly, které mi zatím zůstávala skryta. Zastesklo se mi po mojí rodině. Nevěděl jsem, jestli té, co mě vychovávala, nebo té, která mě zplodila. Cítil jsem se sám.
"Jste v pořádku, Vaše Výsosti?" Zeptala se klidně sto-čtyřicet-osmička. "Ne," odsekl jsem podrážděně, "a neříkej mi Výsosti, jsem Tove. Tykej mi." Povzdechl jsem si. Potom, co jsem včera jí a její sestře provedl, jsem neměl právo s ní takhle mluvit. "Promiň, je to moje chyba. Necítím se dobře. Všechno je na mě moc čerstvé. Před dvěma dny jsem myslel, že můj život už je u konce, ale dneska," usmál jsem se a vyhlédl z okna, "je to jako splněný sen. Skoro." Sto-čtyřicet-osmička najednou poklekla a naléhavým hlasem, který jsem u ní slyšel poprvé, když jsem ji potkal, řekla: "Udělám vše co je v mých silách, abych Váš sen dovedla k dokonalosti."
Mírně jsem se zasmál. Znovu jsem se zkusil posadit, znovu bez úspěchu. Rychle vyskočila a se staženým obličejem mi prohlížela hlavu a ruce, které jsem měl odhalené, a na kterých nejspíš hledala známky zranění.
Zastavil jsem ji v hledání a řekl jí o snu, který mi to zranění, které tak bezradně hledala, způsobil. Pohled už měla zase tvrdý a oči odhodlané, nikde ani známka po vylekání. Přesto nevypadala ve své kůži. Energie jako by z ní vyprchala a jiskra v oku zanikla.
"Je to psychosomatické, myslím," stáhl jsem peřinu a trochu vyhrnul tričko, abych jí ukázal, že na břichu žádnou řeznou ránu nemám, "mám jen hodně živé sny." Usmál jsem se. Zakroutila hlavou s tím stoicky klidným výrazem ve tváři. "Myslím, že by..." Přerušil jsem ji zvednutou rukou. "Neboj, jen jsem prostě místo dne spal znovu v noci. Otočené biologické hodiny." Pokrčil jsem rameny s úsměvem. "Omlouvám se," uklonila se spěšně, "použila jsem svoji schopnost dřív než jsem si to promyslela. Prosím, omluvte moje chování, jednala jsem pouze..."
Víc už jsem neslyšel, protože se rozlétly dveře a dovnitř vstoupil Khalil Talmar. Jeho modré oči byly temné a neslibovaly nic dobrého. "Vidím," pronesl ledovým hlasem, "že už Vám stačila ublížit, Vaše Výsosti." Na chvíli se zadíval na sto-čtyřicet-osmičku. "Přijď pak do salonu." Pak se rozešel ke mně. "Vystudoval jsem medicínu, takže se nemusíte bát o Vaše zdraví, princi."
Sto-čtyřicet-osmička ustoupila, aby si mohl vévoda stoupnout na její místo. Jako by tam pro něj nebyla. Naprosto ji ignoroval. "Můj Šestý smysl dokáže identifikovat na Vašem těle jakékoli zranění. Bohužel nejsem léčitel, ale mohu Vám dát léky, které zmírní bolest." Trošku moc tvrdě mi přitiskl ruku na břicho. Zalapal jsem po dechu.
V místnosti se najednou udělalo dusno a vzduch jakoby v jediném okamžiku ztěžkl. Khalil Talmar mi přestal tlačit na břicho a vzduch se znovu uklidnil. S postelí to trhlo, jako kdyby předtím byla ve vzduchu. "To jste udělal vy!?" Zeptal jsem se vyděšeně. Jeho temně modré oči se na mě otočily. Cítil jsem se nepříjemně, možná až poníženě, když jsem teď s ním nebyl zadobře, ale neměl jsem dost energie na to, abych mu jeho nevrlé chování oplatil. "Ne," odpověděl s notnou dávkou opovržení a ironie v hlase, "to byla Vaše reakce na moji pomoc." Nelíbilo se mi, jak to řekl. "Děkuji za vaši obětavost," podíval jsem se na něj popudlivě, "ale myslím, že moje drobné zranění nebude potřebovat vaši drahocennou energii. Můžete jít." Vévoda nezaujatě kývl hlavou místo úklony a znovu, tím stejným důstojným krokem jako včera, odešel.
"Odjíždíme, jakmile to půjde." Rozhodně jsem se podíval na sto-čtyřicet-osmičku, která měla zase pohled stočený k zemi. Neměla ale přítomný a odvážný pohled jako vždy, musel jsem na ní zamávat, aby se probrala. "Ano, princi Tove?" Podívala se na mě lehce polekaně. Zamračil jsem se. Takhle jsem sto-čtyřicet-osmičku ještě neviděl. Nevnímala, byla roztržitá a zorničky měla zúžené. "Říkal jsem, že odjedeme hned, jak to bude možné. Stále mám taky spoustu otázek." Hnědovláska pohlédla z okna, kde už bylo slunce celé nad obzorem. "Je noc, princi. Měl byste spát, pokud chcete co nejdříve uskutečnit cestu... kam vlastně jste říkal, že si přejete jet?" Obrátila se na mě s nicneříkajícíma, prázdnýma očima, které směřovaly na noční stolek, na kterém byla postavená sklenka s vodou. "Neříkal," zvýšil jsem překvapeně hlas, "poslyš, jsi v pořádku? Neublížil jsem ti včera?" Zvedla se ve mně vlna nejistoty. Co když jsem jí něco udělal?
Zakroutila hlavou v záporné odpovědi. "Pokud mě teď omluvíte, půjdu za Khalilem. Ráda Vám vše zítra dopodrobna vysvětlím. Dobrou noc, Vaše Výsosti." Rychlým roztržitým krokem odešla, než jsem stačil cokoli říct.
Začínal jsem si myslet, že mi vévoda tuhle místnost s jediným oknem v celém sídle přidělil naschvál. Slunce dnes svítilo obzvlášť silně - a začínala tedy esperská noc. Přesto bylo ještě tolik věcí, které jsem chtěl znát, vědět nebo poznat, ale měl jsem pocit, že mi je to tady odepíráno. Jako bych byl vyrušován něčím, co není vidět. Nechtěl jsem tu zůstávat déle než bylo nutné. Jako by i zdi tohohle zpropadeného sídla byly falešné. Nakonec jsem usnul.
V noci, když už začalo zapadat slunce, mě probudila vzdálená, ale velice silná rána. Mohli by to snad být Ostatní? Končí můj sen o pochopení tady? Vzduch znovu zhoustl a v místnosti se zvedl dusivý vítr zvedající se vzhůru. Sklenice s vodou začala na nočním stolu levitovat a lustr na stropě se povážlivě kýval. Přepadla mě úzkost. Posadil jsem se na posteli a přitáhl si kolena k tělu. Zády jsem se tiskl na pelest a vystrašeně jsem hypnotizoval dveře. Na mysli mi vyvstal dnešní sen. Tvář toho, kdo na mě ve snu zaútočil bylo to jediné, co jsem nedokázal popsat. Vše ostatní jsem znal téměř nazpaměť a do těch nejmenších detailů, ale jeho obličej ne.
Do pokoje vpadla sto-čtyřicet-osmička. Sotva se držela na nohou. A za ní vešel Khalil Talmar, rázným krokem a bez větších problémů. Vypadal v pořádku, na rozdíl od mého sluhy. "Přestaňte, vy hlupáku!" Zvýšil naštvaně vévoda hlas a oči mu potemněly. Vzpomněl jsem si, co říkala sto-čtyřicet-osmička o mých emočních vlnách a jejich vnímání... a to mě vyděsilo ještě víc.
Hnědovláska se statečně držela na nohou, ale kolena se jí viditelně třásla. Opřela se o dveře, ale pomalu se po nich svezla k zemi. "Tak už dost!" Vévoda ke mně několika dlouhými kroky došel a chytl mě za košili. V temných očích jsem mu znovu uviděl bolest. "Ubližuješ jí!" Vyděsilo mě, s jakou beznadějí to vyslovil. Odhodlaně mi koukal do očí.
Konečně jsem pochopil. Ráno nebyl naštvaný na ní, ale na mě. Moje boule na hlavě mu byla ukradená. Já jí ubližuji pokaždé, když mě něco rozruší.
Najednou vše ustalo. Vzduch se stal lehčím a přestal vířit, sklenice dopadla zpět na noční stolek a rozlila se, a lustr přestal zlověstně cinkat. Sto-čtyřicet-osmička se pomalu postavila.
Cítil jsem se příšerně. Bylo toho tolik, za co bych se měl omluvit, ale nedokázal jsem to. Chtěl jsem, ale styděl jsem se tak, že jsem nebyl schopný promluvit.
"Jdeme, sto-čtyřicet-osmičko." Rozhodl Khalil Talmar rázně. "Ne!" Vykřikl jsem, než stačil udělat krok. Pomalu, napjatý jako struna, se na mě otočil. "Můj sluha tu zůstane se mnou. Pokud budete od mého sluhy něco potřebovat, přijďte za mnou." Věděl jsem, že mluvím nesmysly. Khalilovi Talmarovi na ní záleželo, snažil se jí chránit, ale jeho pokrytectví se mi příčilo, ať už byl jakkoli dobrým člověkem. Zachoval jsem se sobecky, ale svoje slova jsem už zpátky vzít nemohl. Když se neměl k odchodu, naštvaně jsem zakřičel: "To je rozkaz!" Z Khalila Talmara už jsem znovu cítil jen jeho obvyklý strojený klid. Poslušně se uklonil a odešel.
Ještě stále jsem dýchal rychle a ruce se mi třásly, když jsem vstal z postele a došel ke sto-čtyřicet-osmičce. Seděla shrbená na zemi, s hlavu sklopenou. "Chápu, že mu na tobě záleží," řekl jsem roztřeseným hlasem, "ale já tu zůstat nedokážu. Chci jet za rodinou. Slibuji," popotáhl jsem a zkusil zahnat slzy, "že až se moje situace ustálí a já se stanu samostatným, můžeš odejít zpátky." Jedna moje slza jí dopadla na ruku.
Vztyčila se a sledujíc mojí bílou košili rozhodně prohlásila: "Sám jste říkal, že jsem Váš sluha, princi Tove. A Khalil si na rozdíl od Vás dobře hlídá, aby neklesl na moji úroveň. Není tak... milý." Usmála se a bez rozmyslů mi zapnula knoflík na košili. A jako kdyby se chtěla ospravedlnit, řekla: "Nemůžete se přece stále snižovat na moji úroveň, že, princi Tove?" Její úsměv byl vřelý a upřímný. Byl jsem překvapený. Očima sice stále koukala jen na mojí košili, ale viděl jsem, že jí znovu jako včera změkly, ale nebyly smutné, právě naopak.
Zakroutila hlavou a odstoupila ode mě, ale úsměv jí na tváři zůstal. Z kapsy vytáhla mobil a vytočila něčí číslo. Když to dotyčný zvedl, pohled ji opět ztvrdl, ale odvážná jiskra se do nich stále nevrátila. "Dobré ráno, Tommy. Našla jsem korunního prince... Ne, nevymýšlím si, nikdy to nedělám... Nekřič, probudíš někoho... Zase jsi na cestách?... Aha, jasně. A za jak dlouho se dostaneš k Khalilovi?... Tři dny, chápu. Nemůžeš někoho kontaktovat?... Ne, nemůžu ho dopravit sama, je to příliš riskantní. Vědí o něm... Zatím vím o třech, které poslali. Víc už se nedozvím, promiň. Radši počkáme... Mhm, díky. Tak za tři dny." Mobil zandala do kapsy.
"Přál byste si snídani, princi?" Hořečnatě jsem přikývl. Od minulého rána jsem nic nejedl, protože jsem... spal. Zasmál jsem se.
S mým dovolením mě odvedla do kuchyně, kterou považovala za podřadnou místnost. Posadila mě za pult na barovou stoličku hned vedle sporáku. Za chvíli už přede mnou stála horká čokoláda a palačinky. "Omlouvám se Vám za včerejší nedorozumění. Jen jsem se potřebovala ujistit, že je Ailo v pořádku, a způsobila jsem tím mnoho potíží." Hluboce se uklonila, až jí nebylo za pultem vidět. "V pořádku, byl jsem roztěkaný," zasmál jsem se odlehčeně, "ty nebudeš jíst?" Zeptal jsem se. Zakroutila hlavou.
Když jsem dojedl, zavedla mě do jednoho z mnoha salonů, které v sídle byly. I tady bylo vše tmavé a ponuré, ale když sto-čtyřicet-osmička zatopila v krbu, místnost se trochu projasnila.
"Tak," posadil jsem se do semišového křesla s velkými pohodlnými područkami, "je čas na odpovědi." Netrpělivě jsem se usmál. Sto-čtyřicet-osmička si sedla až potom, co jsem tak učinil já. "Pro začátek," rozhodil jsem rukama v otevřeném gestu, "ti chci dát jméno. Máš nějaké podmínky, které musí splňovat?" Trošku zdrženlivě pokývala hlavou. "Pokud se pán rozhodne, že dá svému služebníkovi jméno, nesmí to být jméno, které měl sluha předtím, a ani ho nesmí pojmenovat po někom z rodiny jak jeho, tak rodiny služebníka. Výběr by měl být decentní a jméno by nemělo nic reprezentovat." Skoro jako vyčerpaně jsem si oddechl. Pokud nenatrefím na její minulé jméno nebo jméno někoho z rodiny, neviděl jsem v jejím novém pojmenování problém.
"Je Hanna vyhovující?" Znovu, dnes už podruhé, se usmála a vřele pokývala hlavou. "Tak dobře, odteď jsi Hanna, a ne číslo sto-čtyřicet-osm." Vesele jsem se na ni ušklíbl. Teď ale přišel čas na otázky, a ty už tak příjemné nebyly. Povzdechl jsem si.
"Ti tři muži, které jsi... odstranila, byli kdo?" Zvážněl jsem. "Proti Ikhanskému království a královské rodině existuje odboj bojující za její svrhnutí a nastolení alternativního režimu. Já jsem tyto muže odpravila, protože ohrožovali Vaši bezpečnost a byli to kolaboranti s Odporem." Mluvila sice chladně, ale upřímnost jí z hlasu nezmizela.
"Kdy proběhl výběr?" To mě velice zajímalo. "Ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly poprvé." Vytřeštil jsem oči. "A chvíli na to jsi...!?" "Hned jsem slyšela, že potřebujete pomoc, a tak jsem vykonala, co jste po mně žádal." Trošku mě zarazila myšlenka, že jen několik vteřin po tom, co proběhl výběr, hned oddaně splnila, oč jí moje podvědomí žádalo. Ale byl čas na další otázky.
"Mám sourozence?" Odpověď byla kladná. "Máte mladšího bratra, Sarafina Simona Synti. Žije s Vašimi pravými rodiči v hlavním Ikhanském městě, kde sídlí královská rodina, Aidenu." Spokojeně jsem pokýval hlavou.
"Ten vířící vzduch, to jsem byl já?" "Ano, takhle se projevují těžké emoční výkyvy. Náhlá úzkost, strach, ale i překvapení nebo bolest. Je to obranná reakce." Zamračil jsem se. "Tak proč jí vnímáš taky? Není namířená proti tobě." Stáhl jsem ústa do tenké linky. "Vaše defenziva mi nezpůsobuje nic vážnějšího, stejně jako Khalilovi, protože je ještě netrénovaná a proto příliš slabá." Stále jsem si nezvykl na to, že mu říká jménem. Zahnal jsem myšlenky na vévodu a soustředil se na její výklad. "...jednoduše přijímám Vaše emoce, které jsou v tu chvíli silnější než obvykle, proto je cítím i fyzicky." Nevypadala, že by ji to nějak přespříliš ovlivňovalo, ale stejně jsem se cítil vinně.
Jako kdyby věděla, o čem přemýšlím, prohlásila: "Ale bolest hlavy není nic, čím byste se měl zneklidňovat, Vaše Výsosti." Nesouhlasně jsem si odfrkl. "A to, že se neudržíš na nohou, s tím nemá nic společného?" Vytáčela mě její nesobeckost, kterou jsem si ani v nejmenším nezasloužil. "Je jen otázkou času, kdy si na slyšení Vašich emocí zvyknu, princi Tove."
Zamračil jsem se a unaveně jsem si promnul čelo. Ji nic neoblomilo. Pochyboval jsem, že proti její pevné vůli něco zmůžu. Částečně moje nepříjemnost pramenila z toho, že jsem si nechtěl přiznat, že proti vysílání emočních vln nic nezmůžu. Moji horkokrevnost ani emoce jsem kontrolovat nedokázal.
"Dokážeš slyšení mých emocí nějak blokovat?" Zeptal jsem se, obočí stále nesouhlasně stažené k sobě. Roztržitě si upravila límec košile a zakroutila hlavou. "Už od narození jsem slyšela emoce všech okolo mě. Později jsem se naučila izolovat pouze určité signály, abych je mohla lépe slyšet." Zatnul jsem pěsti. "Ale přesto je pořád slyšíš. Jak to děláš ve velkém množství lidí? Vždyť se z toho musíš zbláznit." Pohodil jsem rukou směrem k ní, jako kdybych na ní snad chtěl ukázat něco, co potvrzovalo mojí teorii. Její vzezření však bylo naprosto klidné, stejně jako většinu času. "Po patnácti letech by si zvykl každý." Odpověděla stoicky klidně.
Vytřeštil jsem oči. "Tobě je patnáct? PATNÁCT!?" Trošku nechápavě přikývla. "Vypadáš starší." Prohodil jsem mimoděk a usadil se hlouběji do křesla. "Ono se asi není co divit, když máš takovouhle práci a staráš se o novorozence. Musíš být skvěle zodpovědná." Obdivně jsem na ni ještě chvíli koukal, než jsem si uvědomil, jak nestoudně na ní asi musím zírat. "Dobře. Tedy, esperský zákoník a etiketu bych nechal na jindy." Zasmál jsem se. Vstal jsem z křesla, a ona hned následovala. Poklonila se a spěšně řekla: "Omlouvám se, ale mám ještě práci, Vaše Výsosti." Znovu se rozešla, tím stejným roztržitým krokem jako v noci, ke dveřím.
"Počkej," zastavil jsem ji, když už držela v ruce kliku, "v noci mě probudila rána. Co to bylo? " Trhavě se na mě otočila, a s očima upřenýma na špičky mých bot a prázdným pohledem promluvila. "Já..." Hlas se jí zadrhl. "Neudělal ti snad něco Khalil!?" Napjal jsem se. Věděl jsem, že je to iracionální, ale pořád jsem nedokázal potlačit pocit, že od té doby, co jsem se probudil z té noční můry, nebylo se sto-čtyřicet-osmičkou, tedy Hannou, něco v pořádku. Ale nedokázal jsem určit, co přesně.
"Já jsem v naprostém pořádku, princi Tove." Krátce se uklonila a rychle zmizela za dveřmi. Vrátil jsem se zpátky do křesla a bezmyšlenkovitě koukal do ohně. Příjemné teplo sálající z krbu jen přispívalo k mé únavě. Možná jsem na chvíli usnul.
Najednou jsem zbystřil. Intuice křičela, že v blízkosti se nachází někdo další. Ani Hanna, ani Khalil Talmar. A jak jsem cítil, moc mírumilovně nevypadal. 'Hanno, někdo tu je! Kde jsi?' Měl jsem z toho špatný pocit. Jako kdyby mě neslyšela. Nechal jsem Šestý smysl, aby mě vedl. Běžel jsem dlouhými tmavými chodbami, netušíc, kam mám namířeno, až jsem zůstal stát před mohutnými dvoukřídlými mahagonovými dveřmi s vyřezávanými květinovými ornamenty. Nejspíš to byla kancelář Khalila Talmara. Na nic jsem nečekal, vzal za kliky a obě křídla odstrčil tou největší silou, kterou jsem v sobě našel.
Snad abych co nejvíce oddálil pravdu, které jsem nechtěl čelit, jsem si pomyslel: To je blbost, asi jsem doopravdy usnul a teď mám zase noční můru. Ale bolest v hrudníku byla tak strašná, až jsem musel za místo, odkud se agonie šířila, chytit. Až moc dobře jsem cítil mezi svými prsty látku košile.
Roztřásl jsem se a musel se trochu předklonit, abych vůbec popadl dech. Těžce jsem oddechoval a snažil se sám sebe přesvědčit, že je to opravdu jen strašidelný sen. Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem se donutil uvědomit si, že je to realita. Přitom to celé trvalo jen vteřinu. Moc málo na to, aby někdo stihl zareagovat.
S vytřeštěnýma očima jsem pomalu zvedl hlavu a podíval se. Khalil Talmar byl zcela oblečený, na rozdíl od Hanny, která na sobě neměla svou obvyklou vestu s krátkými šosy, a světle modrou košili měla svlečenou z ramen. A tam, přímo u krku na pravém rameni, měl Khalil Talmar zabořené do jejího masa svoje zuby.