Bál jsem se, když jsem tenkrát jako malý odhodil mého spolužáka na zeď. Bál jsem se, že mi to oplatí.
Bojím se i teď. Určitě jsou i Ostatní, kteří dokážou to, co já. Jenže nevím co, proč a jak. Nevím nic.
Budu se bát. Dnes znovu neusnu. Ostatní musí přijít a vzít Mě, a už určitě dávno zjistili, co jsem zač.
To jediné vím. Že existují a že přicházejí. Jak to vím? Nevím. 'Cítím to' není dostatečná odpověď, ani pro mě, který kvůli tomu nespí. Zalézám do postele a zkovávám se do peřin až po nos. Už nechci.
~
Tove usnul ve tři hodiny ráno. I přes naprosté vyčerpání jak psychické tak fyzické sebou na lůžku divoce házel a neuklidnil se, dokud se s výkřikem neprobudil o dvě hodiny později. Noční můry měl od doby, kdy si uvědomil, co by si pro jeho dobro radši nikdy uvědomit neměl. Na to už bylo pozdě.
Věděl, cítil, že jsou i další jako on. A cítil i to, že jednou si pro něj přijdou a připraví ho o možnost zjistit, co je zač. Po odhalení jeho pravé identity netoužil tak jako po ničem na světě.
Jeho život se chýlil ke konci, tušil to a bál se. Život, který začal tím, čím měl jeho život skončit. Věděním, že je jako Ostatní. Jiný.
Roztřeseně vstal z postele a rozešel se ke dveřím, cestou, která by mu jako malému zabrala jen pár kroků, ale čím starší byl, tím více času potřeboval na to se přes pokoj dostat. Otupělost, slabost, nevolnost, přání žít jako normální člověk... Trápil se. To vše mu ztěžovalo znovu dokola vstupovat těmi dveřmi do stereotypního života, který musel předstírat.
~
Hluboká řezná rána, která mi byla způsobena ve snu, jako by bolela stále a s každým pohybem se zhoršovala. Byly to opravdu jen sny, nebo snad vidiny budoucnosti?
Zamžoural jsem z okna, kde už pomalu začínalo svítat. Ulevilo se mi. Už žádné noční můry.
Uprostřed pokoje se mi podlomila kolena a já se zřítil na zem. Ležím na studené zemi a nevím jak dál. Takhle skončím. Vím to. Sám. Rodiče na tohle nestačí. Nestačí na moje přání, abych mohl znovu žít. Nestačí už na nic v mém životě. A ani o tom neví.
"Tove? Jsi v pořádku?" Do pokoje nakoukla ospalá mamka a čekala, že budu v klidu spát. Místo spokojeného úsměvu a tichého odchodu vytřeštila oči ještě opuchlé spánkem a stažené do tenkých čárek, jako kdyby se snažila zaostřit, jestli správně vidí. Ani jsem neměl sílu jí na to něco říct. Ani jsem nevěděl co. Ahoj mami, nemůžu vstát a už deset let nemůžu spát, pomůžeš mi? V duchu jsem se zasmál své patetičnosti. Doopravdy zvednout koutky úst bylo příliš namáhavé ve stavu, ve kterém jsem se nacházel.
"Už zase cestuješ, zlato?" S unaveným úsměvem mě zvedla ze země a jako hadrovou panenku položila zpátky na postel. "Je ti sedmnáct, zlatíčko, měl bys přibrat." Pohladila mě po vlasech a láskyplně se na mě usmála. Bylo mi jí líto. Mít takového syna budižkničemu muselo být únavné. Jen jsem vyčerpaně zavřel oči a lehce kývl. Ani jsem nezaznamenal, jak odchází.
~
Tove se probudil až v osm. Se slunečním světlem mizely i jeho sny. Kruhy pod očima a třesoucí se ruce ale nezmizely. Pomalu, bolestivě pomalu si došel do skříně pro oblečení a zpátky na postel, kde se svalil a musel chvíli odpočívat. Oblékl se, jako kdyby mu vzduch tlačil na ramena a dělal i problém se jen zvednout do sedu. Trpěl.
Po snídani, kterou mu přinesla matka ke stolu v jeho pokoji, přišel domácí učitel. Dnes ještě později než normálně. Výuka začala v půl jedenácté, po čtyřiceti pěti minutách oba poobědvali u něj v pokoji a pak následovaly ještě další tři vyučovací hodiny, mezi kterými vždy byla dlouhá přestávka, aby si Tove mohl odpočinout. Matka je přišla pětkrát navštívit a ujistit se, že je Tove v pořádku.
Se západem slunce učitel odešel. Věnoval mu upřímný soucitný úsměv, pozdravil rodiče a vytratil se do šera ulic.
~
Měl jsem nutkání servat si maso z kostí a utéct z kůže, ve které jsem se nacházel. Kéž bych nebyl jako Ostatní.
Doktoři to vyhodnotili jako slabou imunitu. Moje zvláštní stavy považovali za přecitlivělost a citovou nevyrovnanost a přisuzovali to mým slabým nervům, jak říkali. Neměl jsem se přepínat, stresovat a hlavně jsem se nesměl naštvat.
Trhl jsem sebou. Něco se ve mně pohnulo. Instinkt. Říkal uteč a už se sem nikdy nevracej. Začal jsem být nervózní. Těkal jsem očima po místnosti a hledal zdroj rozruchu. Nic jsem nenašel. To pro mě bylo horší zjištění, než kdyby tu opravdu něco bylo. Nebo někdo.
Za oknem se mihl stín. Ne. Ne, prosím ne!
Seděl jsem u stolu, stále otočený na sešit s rovnicemi, a neměl jsem nejmenší ponětí, jestli někdo nestojí za mnou. Začal jsem se třást. Neměl jsem tu sílu ani otočit hlavou. A pocit se stále prohluboval.
Byl tu. Někdo tu byl. Cítil jsem to. Nebyl jsem sám. Ani ten někdo nebyl sám. Byli tři.
Sklonil se a jeho horký dech se dotkl mého krku. "Otoč se." Zašeptal někdo s pobaveným tónem do mého ucha. Otřásl jsem se. Jako loutka jsem odstrčil židli a vstal. Nevěděl jsem, proč jsem to udělal. Nechtěl jsem se otočit. Ať už tam stálo cokoli nebo kdokoli, nechtěl jsem to vidět. Za nic na světě.
"Tak se otoč!" Zavrčel dotyčný, teď už naštvaný. Vysíleně jsem zavrtěl hlavou. Něčemu jsem vzdoroval. Něčemu, co mohli mít jen Ostatní. Strach začala pomalu přemáhat zvědavost. Vypadají jako lidé? Pokud ne, budu v budoucnu vypadat jako oni?
Tři, dva, jedna. Pevně jsem zavřel oči a otočil se. Chci je opravdu otevřít? Musel jsem se rozhodnout rychle, protože jsem začínal být vyčerpaný. Pomalu jsem oči otevřel a můj pohled se setkal se čtvrtým párem očí.
~
K Tovovi domů přišli tři muži. Byli stejní jako on, a přitom úplně jiní. Přišli se špatným úmyslem. Pomocí telekineze otevřeli západku okna v jeho pokoji a vnikli dovnitř. Jeden z nich se ho pokusil přinutit se otočit. Neuspěl. Tove byl odhodlaný se jim jen tak nevydat. Ale proti přesile neměl šanci. Ne teď. Až moc strádal po fyzické stránce. Rozhodoval se, a nakonec se otočil.
Tove se mi podíval přímo do očí. Celé tělo se mi napjalo. Byl to on. Ten, kterého jsem hledala. Můj pán. Ten jediný, kterého jsem musela poslechnout a ten jediný, kterého bych byla ochotná chránit do poslední kapky krve.
'Pomoc.' Zněl jeho první rozkaz.
Poklonila jsem se a s pohledem upřeným stále na něj jsem ty tři odpravila. Jeho obličej poskvrnila krev. Vyděšeně jsem pohlédla na jeho ušpiněnou tvář. Z vaku připevněném na stehně jsem vytáhla bílý kapesník s ozdobným písmenem T na jednom kraji. Byl prán každý den více než tisíckrát, než se znovu vrátil ke svému pravému vlastníkovi.
Podala jsem mu kapesník. Vytřeštil na mě unavené oči. Chtěl se posadit, ale židle byla otočená na druhou stranu. Rychle jsem ho zachytila a přenesla na postel. Nesměl se uhodit. V tomto stavu se mu nesmělo nic stát.
~
Přítomnost té čtvrté osoby jsem vůbec nezaznamenal. Najednou se rozmáchla a těm třem zbývajícím rozřízla krční tepny. Ucítil jsem na tvářích teplou tekutinu. Najednou byla u mě a podávala mi kapesník s omluvným pohledem. Vypadala, jako kdyby něčeho litovala. Možná vraždy svých druhů?
Bál jsem se jí. Udělalo se mi špatně a chtěl jsem se posadit. Zapomněl jsem na otočenou židli a spadl na zem. Tedy měl jsem. Ta dívka mě popadla a ladným pohybem mě posadila na postel.
Rozhlédl jsem se po pokoji. Na zemi leželi tři nehybná těla oděná do černé. Pod nimi se do dřevěných parket vsakovala ještě teplá krev. Když jsem se koutkem oka podíval na ní, sledovala ty muže na zemi a vypadala, jako by přemýšlela, co s nimi.
Pak přešla k mé skříni a zjistila, že asi vypadá dost prostorně na to, aby se do ní vešla tři lidská těla. Z tašky přehozené přes rameno vytáhla obvazy a všem stáhla hluboké rány tak pevně, že kdyby ještě byli naživu, určitě by se zadusili. Zamezila tím tak dalšímu úniku krve a prozrazení, kam těla zkovala.
Její počínání bylo děsivé pozorovat. Otřásl jsem se. Dívka sebou trhla. Po očku se na mě podívala a pokračovala s odtahováním těl. Chvíli trvalo, než se jí podařilo těla - všichni tři to byli urostlí muži - vpasovat do skříně. Několikrát jsem dokonce uslyšel i prasknutí kostí, jak se je tam pokoušela krkolomně nacpat. Doslova krkolomně.
Znovu se otočila na mě a já se zachvěl. Najednou poklekla, sklonila hlavu v hluboké pokloně a znovu mi podala kapesník. Když jsem chvíli nic nedělal, zvedla o trochu hlavu a poníženě se na mě podívala. "Omlouvám se, nechtěla jsem vás pošpinit. Už se to nikdy nestane." Nechápavě jsem svraštil obočí. Chtěl jsem spát. Stále měla nataženou ruku s kapesníkem. Pomalu jsem se pro něj natáhl a setřel si krev z obličeje tam, kde jsem ji cítil. Snad brzy odejde. Byla jako Ostatní. A bez rozmýšlení podřízla tři muže, se kterými předtím očividně spolupracovala. Její chování a záměr byl stejně tajemné jako její identita.
"Děkuju." Zamumlal jsem a podal ji kapesník zpátky. S výrazem naprostého šoku zvedla pohled a jako kdyby chtěla říct 'O čem to mluvíš?' na mě zírala. Vložila mi zakrvácený kapesník zpátky do dlaní. "Nemyslím, že... tedy... pardon, ale-"
"P-princi! Nemůžete děkovat Vašemu podřízenému! Prosím, už to nikdy nedělejte, snižujete se tím na moji úroveň." Hleděla mi přímo do očí s prosebným výrazem. Nechápal jsem. "Princ? Podřízený? Asi máte špatného člověka." Omluvně jsem se usmál. Možná by z toho ještě šlo vycouvat. Možná odejde. "Omlouvám se-"
Vyskočila a chytila mě za ruce. "Princi Tove! Prosím, přestaňte vůči mně vyjadřovat jakoukoli podřízenost, je to pro mě velice... Ah."
Jako kdyby si najednou uvědomila, co se stalo. Držela mě za ruce do kterých mi předtím dala kapesník a křečovitě je tiskla, jako by se bála, že bych ho snad zase chtěl vrátit. Její silou mě přibila ke stěně za postelí. Její koleno bylo mezi mýma nohama. Záda mě bolely. Naléhavost v očích vystřídal strach. Rychle mě pustila a slezla z postele. S děsem na mě hleděla a cítil jsem, že i když na povrchu stála jako přimrzlá s netečným výrazem ve tváři, uvnitř se její emoce neskutečně bouřily a jako by řvaly, co to právě provedla.
Svezla se na kolena a znovu se uklonila. "Nedokáži vyjádřit, jak neskutečně moc mě mrzí moje neohleduplnost a nevychovanost. Nejradši bych se na místě propadla studem, kdybych neměla povinnost Vás chránit, princi." S naprostou beznadějí v hlase se znovu postavila. Musel jsem na ní zírat opravdu nestydatě, protože uhnula pohledem a sklopila ho na svoje špičky.
"Počkat, takže já jsem princ?" Cítil jsem se jako blázen, že jen připouštím, že by snad mluvila pravdu.
"Ano." Kývla, ale nepodívala se na mě. Něco v jejím hlase mi konečně říkalo, že mluví pravdu. Až když byla na pokraji zoufalství bez špetky formality. Byl jsem z toho trochu smutný, ani nevím proč.
"A ty jsi...?" "Váš sluha, můj pane. Vy jste sedmdesátý první princ Ikhanského království esperů. Esper je bytost s nadpřirozenými schopnostmi jako například telekineze nebo schopnost něco vykonat pouhým pohledem shrnuté do pojmenování jako Šestý smysl. A vy jste, princi Tove Alexandere Synti, příští vládce této říše." A v tu chvíli jsem zkolaboval.
Probudil jsem se na obrovské posteli v úplně černém pokoji. Barvu ale nezapříčiňoval ten fakt, že zrovna vyšel měsíc a byla noc, ale to, že vše v pokoji, včetně povlečení a prostěradla na posteli, bylo černé.
A pak jsem si to uvědomil. Kdybych nebyl tak unavený, skákal bych radostí.
Ani jsem nebyl tak vyčerpaný jako obvykle. Dokázal jsem se bez větších obtíží zvednout a chodit. Do očí mi vhrkly slzy. Byl jsem šťastný. Rozčileně jsem začal chodit po pokoji a dělal dlouhé nemotorné kroky, jako když dělá batole svoje první kroky. Takovou jsem z toho měl radost.
Najednou se do pokoje vřítila ta stejná dívka, která mě sem nejspíš donesla. Co na tom bylo nejšílenější, v rukou držela malé dítě, kterému mohlo být sotva pár měsíců. "Volal jste mě, pane?" Pronesla s naprosto klidným a nečitelným výrazem, jako kdyby se sem nepřihnala jako vichr.
"Eh... já nic neříkal." Podíval jsem se na ni nechápavě. Už už jsem se chtěl omluvit, když jsem si vzpomněl, co se stalo naposledy. Taky jsem se bál, aby při tom neupustila dítě.
"Omlouvám se, musela jsem jen slyšet Vaše emoce a obávala se, že se Vám něco stalo. Zněl jste rozčileně. Odpusťte mi prosím toto nedopatření." Uklonila se tak hluboko, až to vypadalo, že jí dítě doopravdy vypadne z náruče. Hlas si ale zachovávala stoicky klidný. Podíval jsem se na ni, ale měla sklopený pohled.
"Nic se neděje. Kde to vlastně jsem?" Z všeho toho mi šla hlava kolem. Úplně jsem zapomněl na Ostatní, na rodiče, na to, že jsem jinde, než před zkolabováním a na to, že jsem asi princ. A že tahle dívka přede mnou zabila tři muže.
"Jste v sídle Ikanského vévody Khalila Talmara. Jeho sídlo se nachází přibližně dvacet kilometrů od města, kde jste žil. Je uprostřed lesů, aby jeho ani Vás nemohl nikdo napadnout." Takže pomoc, pokud to tedy byla pomoc, ležela celou tu dobu jen dvacet kilometrů ode mě. Znělo to směšně.
"Říkalas, že jsi slyšela moje emoce?" Vzpomněl jsem si najednou. "Ano. Je to můj Šestý smysl. Váš Šestý smysl bude z předpokladů intuice a Sedmý smysl bude telekineze. Dá se předvídat, že jich bude víc, podle toho jak mocným se ještě projevíte. Ale u dvou vaše moc rozhodně nekončí, princi, pokud se obáváte tohoto." Hlavu jsem měl přeplněnou informacemi k prasknutí. Princ? Moc? Schopnosti? Někdo nás chce napadnout? Byl jsem rozhozený a frustrovaný. Zkusil jsem se znovu potkat s jejím pohledem, ale její zrak spočíval na čemkoli jiném v místnosti, kromě mě.
Dítě jí v náručí začínalo pofňukávat a vrtělo se. Dívka ho lehce pohoupala. "Máte ještě nějaké otázky?" I při otázce se dívala na mojí mikinu a ne mě do očí.
Na mysl mi vyvstal důvod, proč se tu objevila. "Neměl jsem noční můry, poprvé od doby, kdy jsem přišel na to, že dokážu pohnout věcmi pouhou myšlenkou. Jak to?" Pak mi došlo, že jsem se ptal, jako kdyby měla vědět všechno. Přesto jsem nedokázal z úst odstranit úlevný úsměv.
Chtěl jsem ji přerušit, ale ona nejspíš i na tohle dokázala odpovědět: "Hlavní důvod Vaší nespavosti byly otočené biologické hodiny a nespoutaná síla, která se samovolně uvolňovala a přitěžovala Vám.
Esperové jsou aktivní v noci a spí ve dne. Proto si ani teď neuvědomujete, že vidíte vše jako přes den. Je to základní znak toho, že jste esper. Vidění se Vám ani po Vašem dlouhém pobytu na světle nezhoršilo, což je velice dobrá zpráva."
Měla pravdu. Vůbec jsem nezaznamenal, že vidím vše do nejmenšího detailu jako přes den. Dříve jsem to považoval za nával adrenalinu kdykoli, kdy jsem v noci koukal s vytřeštěnýma oči po pokoji a bál se usnout.
"Musíte co nejdříve začít s výcvikem, princi," přerušila mě z mého rozjímání, "jinak se Váš stav nemusí už nikdy zlepšit. Je velice nebezpečné v takovémto věku ještě neovládat Vaše schopnosti. Časem by Vás mohli následky nespoutaných Smyslů připravit o rozum a to nemohu dopustit." Nemohl jsem tomu uvěřit. Opravdu jsem nebyl šílený. Jen jsem byl... mocný. Určitě to bylo lepší než nemocný. A znělo to líp než mrtvý.
"Přejete si vědět ještě něco, princi?" Uvědomil jsem si, že zdvořilost v jejím hlase skrývá něco mnohem hlubšího. Cítil jsem to. Teď už jsem věřil, že to, co cítím, není jen výplod mé fantazie. Že je to věc, schopnost, moc myšlenky, i když jsem její pohled až doteď stále nedokázal zachytit.
Za odměřenou, skoro chladnou maskou se skrývala nehynoucí vřelost. Konečně jsem pochopil její včerejší (nebo snad dnešní?) zvláštní chování. Verva, se kterou se mi snažila zabránit 'klesnout na její úroveň' nebyla jen nařízená etiketa nebo pracovní povinnost.
Na rtech se mi objevil vlídný úsměv. "Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se tak mile, jak jsem jen dokázal. Cítil jsem potřebu se jí za její obětovanost nějak odvděčit.
Místo toho to vypadalo, jako kdyby ji mojí otázka rozesmutnila. Nebylo to poznat na výrazu obličeje, ale její ledově modré oči jako by zjihly. Téměř neústupný a odhodlaný pohled vystřídalo jisté pochopení, ale více jsem už zjistit nedokázal, protože se odvrátila když zjistila, že se jí snažím podívat do očí.
Měli jsme podobné oči. Oba stejně modré, jako jasná obloha, pokud jsme nebyli naštvaní. Potom naše oči ztmavly do odstínu lapisu lazuli. Přemýšlel jsem, jestli i to je znak, že jsem esper, nebo pokud má tu schopnost i ona. Já to zjistil, když jsem jako malý rozbil zrcadlo a ve zbylých úlomcích spatřil, že moje oči potemněly. Bezděčně jsem si sáhl na jizvy na pravé ruce, které mi tam po tom incidentu zůstaly. Jako bych znovu pocítil ten neukojitelný vztek.
Dítě se rozplakalo, tentokrát naplno. Chvíli trvalo, než se ho hnědovlásce podařilo uklidnit. "Pššt, Ailo, nevyrušuj prince. Je to důležité, víš? Potichoučku, malá." Pohladila holčičku po jemném blonďatém chmýří na hlavě a znovu otočila svoji pozornost na mě. Na zádech se jí zavlnil tenký culík, jak zvedla hlavu. Ne však její pohled.
Obličej měla ohraničený nakrátko střiženými hnědými vlasy a neposednou ofinou, kterou se teď pokoušela odstranit z čela. "Omlouvám se za zdržení, které jsem Vám mojí inkompetencí způsobila, ale budu Vás muset zklamat, princi. Já nemám jméno."
Ani jsem neměl čas na to nějak zareagovat. Za dveřmi jsem totiž uslyšel něčí kroky a do místnosti vešel nejspíš vlastník honosné stavby ve které jsem se teď nacházel, vévoda Khalil Talmar. Změřil si dívku přísným pohledem a pak se otočil na mě. "Omlouvám se, že vás sto-čtyřicet-osmička tak rozrušila. Musí toho na vás být dnes moc. Dovolte, abych Vás alespoň pozval na skromnou snídani, princi." Lehce se usmál a elegantně se uklonil.
Vykročil zpět a já jsem ho omámeně následoval. Jeho nepříjemný pohled směřovaný na dívku s dítětem jsem si nedokázal rozumně vyložit. Otočil jsem se na sto-čtyřicet-osmičku, jak ji nazval vévoda, a přál jsem si, aby šla se mnou. Nikomu jinému jsem teď nemohl věřit. Všechno se mi to pořád zdálo jako sen.
Jako kdyby vyslyšela moje prosby se sto-čtyřicet-osmička otočila a tiše mě následovala i s dítětem v náručí.