Říkal jsem si, jaké to bude, až nastoupím po prázdninách do školy. Léto už pomalu končilo a já stále nechtěl školu řešit. Nebyl čas. Nemohl jsem. Nebo spíš jsem odmítal si uvědomit, že potřebuju aspoň dodělat střední.
Začal jsem dělat hlouposti, protože mě tížil pocit zodpovědnosti za svůj život. Stále jsem nechtěl vyrůst. To ale přitížilo mámě.
Zničehonic se sesypala v bolestech v čajovně. A zatímco lidé se snažili jí pomoct a volali záchranku, mě fackovalo svědomí a chtě nechtě - právě teď bylo načase být zodpovědný.