"Pamatuješ?" Mračil se a ukazoval na svou nohu. Zavrtěla jsem hlavou a skenovala stehy pohledem.
"To si udělala ty. Zašila si mi to, i když jsem nechtěl. Vlastně jsem o tom vůbec nevěděl." Pokusil se zasmát, ale když viděl můj výraz, přestal. Seděli jsme v jeskyni, ze které jsem zatím nevylezla. Byla jsem opřená o chladivou zeď, která byla až nepříjemně studená. Stále jsem se nemohla pohnout. On seděl naproti mně, obklopen všemi draky a snažil se mi pomoct si vzpomenout - což mu moc nešlo. Zelená dračice mi do mysli stále vsouvala vzpomínky a obrázky, a já je neustále těsnila v rohu své hlavy. Nechci vidět něco co není moje. Odhadovala jsem, že mohla uběhnout tak hodina, od zjištění mého jména. Keira. Stále jsem si tím nebyla jistá, ale moje malá část, mě přesvědčovala o pravosti tohoto tvrzení. Byla jsem rozpolcená, naštvaná a vyděšená. Jediný člověk kterého si pamatuju je sakra kluk, který má extrémně velký problém s náladama! Chvíli se na mě usmívá a snaží se mě uklidnit a potom cvak, je zase protivný a nevrlý, ale za to já nemůžu! Pak je tu ta dračice, která mi pořád leze do soukromí. Ani teď si nemůžu být jistá, že si nečte mé pochybovačné myšlenky o ní. Dračice se na mě zvláštně podívala a pak si odfrkla. Sakra. A když dokončím své sledované myšlenkové pochody, mám okolo sebe pět neznámých draků, kteří možná existují jen v mé hlavě a ten kluk si ze mě akorát utahuje. Ale pokud jsou opravdoví, můžou se každou chvílí rozhodnout, že mají hlad a já budu skvělý hlavní chod. Dokonale zmatená a vystresovaná jsem zavřela oči a pokusila se zjistit, jestli se mi to celé jenom nezdá. Takový velký, příšerně dlouhý a odporně nereálný sen. Ale ne. Štípla jsem se do ramene a naštvaně si odfrkla. Možná bych byla radši, kdyby to byl sen. Ten kluk se na mě zamračeně díval a já mu pohled oplácela. Toužila jsem vědět na co právě myslí. Zkusila jsem se mu zavrtat do hlavy ale nejenže jsem jeho mysl nenašla, zároveň jsem se sama ztratila ve své.
"Jak se jmenuješ?" Neměla jsem tušení, jestli předtím mluvil, pokoušel se mi pomoct vzpomenout si, nebo na mě jen hleděl jako teď. První otázka, která mě po pomyslném zkratu napadla byla 'jak se jmenuješ' a není nic lehčího než ji vyslovit. Ztrácela jsem se ve svých vlastním myšlenkách. Byla jsem hodně přetažená a nevěděla z čeho. Z přemýšlení? Možná. Nikdo mi neřekl,že přemýšlet tak dlouho, bolí. Nepostřehla jsem, jestli už mi odpověděl a tak se na něj novu podívala. Chaos. To slovo přesně vystihovalo pořádek v mé hlavě. Otázky se objevovaly jedna za druhou a nehodlaly zmizet. Promnula jsem si spánky a vydechla. Nemohla jsem se soustředit na jeho odpověď. Oči mi tikaly po jeho obličeji a mozek se snažil přijít na víc spojitostí, ale měl tolik jiných činností, že to jednoduše vytěsnil a dál se věnoval vytváření bordelu v mé hlavě. Protřela jsem si oči a pokusila se zůstat při smyslech. Únava mě skolila během chvíle a já přestala vnímat úplně. Zavřela jsem oči a s doprovázenou bolestí jsem se svezla na zem. Pálila mě záda , ale já už nic nevnímala.
***
Otevřela jsem oči a doufala, že jsem neprospala den. Pak bych musela probdít noc. K mému štěstí, do jeskyně svítilo ještě světlo, takže tak moc pozdě být nemohlo. Zvedla jsem se do sedu a k údivu zjistila, že bolest zad trochu ustoupila. Pochybovačně jsem se zadívala na svou nohu a pak se rukama zachytila o skálu za mnou. Opatrně jsem se vysoukala do stoje, ale na svou zraněnou nohu jsem zatím nešlápla. Příliš jsem se obávala bolesti. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Draci i kluk byli pryč. Povzdechla jsem si a pozorněji prohlédla věci na zemi. Vedle ohniště byla kožešina do čehosi obalená a vedle ní byla láhev s vodou. Trošku jsem si prohmatala ramena i lýtka a když jsem došla k positivnímu názoru, že budu schopná překulhat vzdálenost mezi mnou a záchranou mého hrdla, udělala jsem první krok. Pocit, že něco takového už jsem viděla, nechtěl opustil mou hlavu. Už jsem kulhala někdy předtím? Louskala jsem řešení téhle hádanky a mezitím pomalu kráčela vpřed. Zrazovalo mě, mé vlastní svědomí, protože jsem už jsem nechtěla přemýšlet ale ono mě nenechalo přestat. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se všechny myšlenky vyhnat z hlavy, ale místo toho jsem ztratila balanc a pleskla sebou na kožešinu. Nečekala jsem výkřik, který se pode mnou ozval a proto jsem vykřikla taky. Rychle jsem couvla a zničeně si uvědomovala, že bolest se vrací. Zpoza kožešiny na mě vykoukla hlava s kudrnatými černými vlásky a uhlově černýma očima. Překvapeně jsem sledovala, jak se sotva třináctileté holčičce formuje na tváři úsměv. Vyrazila ke mě, s výkřikem spojeným s mým jménem. Padla mi kolem krku a tiskla se ke mě, jako by jsme se dlouho neviděly. Ale já neměla tušení kdo to je. Po chvíli jsem ji od sebe odtáhla a zamračeně se na ni dívala.
"Už jsem zase něco provedla?" Řekla se smutným výrazem a mě píchlo u srdce. Zase. Jenže já si nepamatovala to předtím. Nevěděla jsem co udělala před tím. Nevím ani kdo to je! Zavrtěla jsem hlavou a ona nahodila nechápavý výraz.
"Tak -"
"Kdo jsi?" Nevydržela jsem to. Ta dívenka měla v plánu mě zpovídat, proč na ni tak zírám. Chtěla vyzpovídat svého přítele a já ji vmetla ránu do obličeje. Stáhla obličej do smutné grimasy a posmrkla.
"On říkal, že se ti něco stalo, ale já si myslela, že to není pravda." Potahovala a něco držela v rukách. Trošku jsem se nahnula a ona otevřela dlaně. Vykoukla na mě opičí hlava a já se potichu zasmála.
"On?"
"Ten kluk, co čeká venku." Ukázala ven. Přikývla jsem s pohledem upřeným ven a pak se vrátila k dívce.
"Mrzí mě, že si tě nepamatuju. Řekneš mi tedy aspoň tvoje jméno?" Řekla jsem jak nejopatrněji jsem mohla. Chytla mě za ruku a s malým úsměvem přikývla.
"Jsem Cean a tohle je Ro. Vždycky si mi říkala, že jsme jako sestry." Rozzářila se. Zarazila jsem se a podívala se na opičku. Jako sestry - takže já a Cean a nebo Cean a ta opice? Nebyla jsem si jistá a tak jsem se nenápadně ujistila o kom přesně mluví.
"Jako sestry?"
"Ano." Zasmála se a působila dojmem dospělosti. Otevřela ústa a povyprávěla mi, jak jsme se seznámily. Jak jsem ji vzala z její vesnice na hrad a jak jsem ji několikrát zachránila. Všude zmiňovala, že jsem ta nejlepší rodina, kterou kdy mohla mít, ale já si připadala trochu nešťastně. Mluvila o své sestře, ale jsem to já? Jsem ta dokonalá sestra, která ji vždy vytáhla z maléru a milovala ji nade vše? Něco uvnitř mi říkalo, že ano, ale druhá půlka říkala pravý opak. Nechtěla jsem být naštvaná. Cean byla milá a rozhodně ke mně cítila jistou oporu, ale já si nebyla jistá, jestli bych ji tu oporu byla schopná nabídnout i teď. Usmála jsem se, když dopověděla svůj příběh a natáhla se po vodě. Několikrát jsem si zhluboka lokla a pak nabídla i Cean. Dobře, můj instinkt velí ji ochraňovat.
Už si vzpomínáš? Povzdechla jsem si. Dračice, která se mi neustále vkrádala do mého soukromí, zastoupila vchod do jeskyně a Cean se k ní rozběhla. Pohladila její šupiny na noze a zmizela venku.
"Tvé vzpomínky na někoho, mi mou paměť nevrátí." Zavrčela jsem a zvedla se. Pokulhávala jsem zpátky na své místo, ale v polovině cesty jsem si to rozmyslela. Už můžu ven. Otočila jsem se ke vchodu a kulhala ven.
Ale to jsou tvé vzpomínky Vyfoukla kouř z nozder a já se rozkašlala. Mrzutě jsem zavrtěla hlavou a opřela se o její nohu, když jsem kolem ní procházela. Překvapilo mě, jak jsou její šupiny drsné, ale ještě víc, že jsem se nezdráhala se jich dotknout.
"Máte vůbec jména? Proč mi vlastně nikdo neřekl svoje jméno?!!" Zamyslela jsem se a pohledem směřovala k němu. Stál opřený o strom, sledoval vchod do jeskyně a teď už upíral všechnu pozornost ke mně. Ostatní draci byli rozvalení okolo jeskyně a já přemýšlela proč nešli dovnitř. Kvůli mě?
Máme jména, která si nám dala. Začala dračice znovu, ale Cean byla rychlejší. Vyskočila na nohy a začala odbíhat od jednoho draka k druhému.
"Tohle - je Drakie! , tenhle je Addi a ta malá je Saph, ale pozor," Ztišila hlas a dala prst před pusu. "Je to ještě mládě a má citlivý sluch." Addi si odfrkl a mně to z nějakého důvodu připadalo zábavné. Zábavné, že jemu to přijde zábavné. Ale pak jsem se znovu zarazila. Jak můžu vědět, že mu to přijde zábavné?
"Proč ostatní nemluví?"
Až po rituálu.
"Po jakém -" Nestihla jsem to doříct a Drakie mi už cpala ocas před obličej.
Nebudu to vysvětlovat znovu. Zavrčela a otočila se na druhou stranu.
"A oni?" Kývla jsem k bílému drakovi a ke klukovi.
"To nevím!" Vykřikla Cean vyděšeně a zastavila tak tím, jeho, který se chystal promluvit. Jen se nad tím ušklíbl a sledoval jak se k němu Cean blíží. "Nic mi neřekli. Ale ten drak mě nechal povozit." Rozzářila se a kluk se šokovaně otočil na bílého draka. Ten jen pohodil hlavou a vesele odhrnul tesáky. Vyprskla jsem smíchy a nechápala co to se mnou je. Rozuměla jsem skoro každému gestu, které draci udělali. Překvapeně se na mě podíval a já se snažila zadržet smích.
"Už mi konečně řekneš, jak se jmenuješ?" Dopajdala jsem k němu a omylem se o něj opřela, když jsem nepřímo zakopla.
"Dívám se, že jsme si vyměnili role." Zasmál se, proklouzl kolem mě a zapadl do jeskyně. Zamračila jsem se a spojovala si dvě a dvě. Ale asi to byli tři. Nedávala mi smysl ani jeho odpověď ani moje myšlení. Jediné na co jsem přišla, bylo, že nejsem schopná si vzpomenout na nic, ať už nějaká vodítka mám nebo ne. A dost mě to štvalo. Dokulhala jsem zpátky do jeskyně skoro ve chvíli, kdy slunce začalo zapadat. Zavrtala jsem se do své kožešiny a s hlavou položenou na chladivé zdi, jsem pozorovala poslední zlatavé známky slunce. Ten kluk mezitím rozdělal oheň a já se němu dobelhala co nejblíž. Byla mi zima a oheň mě krásně hřál až u srdce. Sledovala jsem plamínky a užívala si tepla, které mi zalézalo do každé kosti v těle.
"Díky," Ozvalo se vedle mě. Zamračila jsem se a otočila se k chlapci. Jeho vlasy skoro zářily, jak si plamínky smyslně hrály na jejich pramíncích. Tvář měl uvolněnou a spokojenou. Obdivuji, jak rychle umí měnit nálady. Ocenila bych však, kdyby to nedělal.
"Za co?" Můj hlas vyzněl do ticha a já se zalekla, že by to přes praskot dřeva v ohni neslyšel. Usmál se a otočil ke mě svůj pohled. Trošku se zarazil, když zjistil, že ho pozoruji ale pak pokračoval.
"Však ty víš," Promnul si zátylek a trošku nesměle na mě koukl. Nečekala jsem takovouhle reakci. Pootevřela jsem ústa a otočila se na druhou stranu. Bylo to divné. Vidět jak je zranitelný.
"Nevím," Sarkasticky jsem mu odpověděla a on si povzdychl. Došlo mu to? Má paměť bohužel nesahala ani do včerejšího dne a tak jsem si stoprocentně nevybavovala za co mi poděkoval. Má tvrdohlavost se to z něj rozhodla vypáčit a tak jsem pokračovala.
"Za tu nohu." Uchechtl se a promnul si bradu. " Vyšiloval jsem, když jsem to zjistil." Úšklebek na jeho tváři se ještě prohloubil a on teď na mě hleděl se šťastným plamínkem v očích. "A pak jsme se hádali. Rozhodla ses, že mi je vytáhneš." Zasmála jsem se a zjistila, že on se směje taky.
"Asi sis to zasloužil." Ublíženě se na mě podíval a nevině zavrtěl hlavou. Zasmála jsem se. Vypadal jako malé dítě. Bylo to vtipné a roztomilé zároveň. V duchu jsem si nafackovala a vyhnala tyhle myšlenky z hlavy.
"Samozřejmě, že ne! Jak bych mohl? Vždyť se na mě podívej." Sebevědomý výraz mi nasadil brouka do hlavy. Tohle už mi ale něco říká! Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nemohla jsem přijít na to co. Akorát mě z toho rozbolela hlava.
"Si v pohodě?" Přikývla jsem a chytla se za hlavu. Možná, ne až tak v pohodě. Zavřela jsem oči a chtěla se přehoupnout do lehu. Místo toho jsem se o něco opřela a zůstala tak. Otevřela jsem oko, jen jsem rozeznávala siluety.
"Jen půjdu spát," Zívla jsem a přestala řešit o co se opírám. Usínala jsem a cítila, že je mi náhle ještě tepleji než před tím. Tak dost příjemně teple.
"Thomas," Chraplavě, skoro neslyšitelně někdo vyslovil ta slova. Zavrtala se mi do hlavy jako záchranný kolík a já skoro vyloženě odpadla do spánku.
Nový díl:)) Doufám, že změny, které jsem provedla (ve formě druhého dílu) nejsou tak chaotické jako tento díl :D
Užijte si část^^