Zamračeně jsem sledovala krvavou ránu na drakově noze. Velká, hluboká ale i přes to vypadal, že to nijak nevnímá. Nahnula jsem se a chtěla se jeho rány dotknout, ale on se zavrčením ucukl.
"Notak, pomůžu ti." Řekla jsem jak nejmileji jsem mohla ale on stále potichu vrčel. Dobře, jak chceš. Odfrkla jsem si a posadila se do tureckého sedu naproti němu. Když už jsem se kvůli jim nepohodla s Drakie - a to dost intenzivně, nehodlala jsem se právě teď sbalit a utíkat se jí omluvit. To ona mi nic neřekla, všechno zatajila a pak se diví! Trochu jsem se posunula a s pohledem upřeným na draka se opatrně opřela o jeho křídlo. Drž, zachránila jsem ti parťáka. Kupodivu ani nezavrčel a já se spokojeně dívala na oblohu. Spokojeně, v rámci možností. Saph mi vylezla na nohy a nechala mě, jí přejíždět po šupinách na hřbetě, mezitím co Addi si lehl vedle a svou hlavu uvelebil vedle Saph. Sledovala jsem jak oblohu zaplňují bílé mraky líně se posouvající dál. Mají to tak lehké. Prostě jen jdou a jdou, stále dál a dál. Nic je netíží, neštve, nezajímá. Jsou to takoví sebestřední tvorové, které osudy ostatních ani v sebemenším nezajímají. Zamračila jsem a přivřela oči. Mohli by se zajímat - aspoň trošku. Natáhla jsem ruce nad hlavu a pořádně se protáhla, až mi zapraskalo několik kostí. Au. Zavřela jsem oči a aspoň na chvíli si dopřávala ticho, klid a příjemné paprsky přejíždějící po mé pokožce.
"Vlastně to není tak h-" Podpora, o kterou jsem byla opřená náhle zmizela a já nestihla doříct ani větu. Zděšeně jsem se zatvářila a čekala kdy přijde ta rána do zad. Přišla, ale nebyla tak bolestivá jakou jsem ji čekala. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Ležela jsem, ale okolo mých boků se táhly cizí nohy s obvazem na jedné z nich. Ale sakra! Zvedla jsem pohled a musela čelit čokoládovým očím, které se do mě zkoumavě zabodávaly.
"Už si zase tady? Jsi na mě snad závislá?" Zachraptěl a na jeho tváři se objevil úšklebek. Jeho hlas byl na jeho vzhled trochu hlubší a jemně nakřáplý. Se zakloněnou hlavou jsem sledovala jeho klukovský obličej a přemýšlela, kolik mu asi opravdu je. Přestal se šklebit a trochu se zamračil.
"Proč mě tak pozoruješ?" Cukla jsem sebou, když jsem si uvědomila co to dělám a snažila se co nejrychleji zvednout. Zapřela jsem o jeho nohy a on bolestně sykl. Vykulila jsem oči a spadla zpátky na zadek. Pokusila jsem se otočit na kolena ale znovu jsem zavadila o jeho zranění a on znovu sykl. Nahodila jsem omluvný výraz a začala s tím jediným co mě napadlo - s omlouváním.
"Panebože! Promiň! Omlouvám se! Já nechtěla! Opravdu já-"
"Příště dávej pozor a nemusíš se omlouvat!" Řekl s menší námahou a já se zarazila. Opravdu milá osoba, toto. Chvíli jsem ho pozorovala, a měla co dělat abych se nezačala smát jeho ublíženému výrazu. Myslím, že by mu ho nikdo neuvěřil. Zvedla jsem se, tentokrát bez jeho pomoci a zjistila, že naši dráčci se spolehlivě dobře baví.
"Tak? Už mi řekneš proč si tady?" Už byl zase zpět. Jeho arogantní výraz doplňovaný jeho nespokojeným hlasem. Jenom jeho oči mluvily jako by patřily jinému člověku, než jemu. Tak hřejivé, přátelské a plné soucitu. Neodpověděla jsem. Jen jsem si založila ruce na hrudi a kývla k jeho noze. Chvíli si ji prohlížel a pak začal opatrně rozvazovat. Chtěla jsem mu říct ať to nechá být, ale jen by mě odbyl, tak jsem to ani nezkoušela.
"Panebože! Ty si to zašila?!" Vyšiloval jako malé dítě a ublíženě se na mě díval. Pootevřela jsem ústa a zůstala na něj překvapeně hledět. Zachránila jsem mu život a on si ještě stěžuje?
"Ou! Tak promiň, že jsem tě nenechala vykrvácet!" Sarkasmus z mého hlasu jen čišel a já byla naštvaná. Fracek rozmazlenej. Rozladěně jsem sledovala jak si obmakává své zranění a háže na mě přitom protivné výrazy. Ironicky jsem si odfrkla a tím si zajistila jeho pozornost.
"Co ještě? Chystáš se mi přišít další hlavu?" Zvedla jsem obočí a nevěřila svým uším.
"Prosím? Uvědomuješ si, že jsem ti zachránila život a ty ani nejseš schopnej mi poděkovat?" Zavrčela a čekala na jeho odpověď.
"Nikdo se tě o to neprosil." Zabručel. Vlasy se mi jemně lepily na obličej a já zatínala čelist i pěsti, abych nevybuchla. Tenhle muž, kluk nebo podle chování děcko byl moje noční můra. Choval se tak sebestředně, že by se dal srovnávat s těmi mraky na obloze. Výraz v jeho tváři mluvil za vše a donutil mě ukončit tohle zapírání pocitů.
"Oh, tak víš co? Pojď jsem, vytáhnu ti je!" Vykřikla jsem a začala si vyhrnovat ten zbylý rukáv, který jsem kvůli zmíněnému nafoukanému pitomci neodtrhla. Dala jsem se do kroku a blížila se k němu s výrazem, který by mohl zabíjet. Chystám se mu ty stehy pěkně rychle odtrhnout, aby si měl Na Co stěžovat!
"Ne! To je dobrý! Tak hrozný to není!" Vyprskl a zvedl ruce do obraného gesta.
"Tak. Si. Sakra. Nestěžuj!" Zavrčela jsem a zastavila se. Hluboce jsem oddychovala a doufala, že má naštvanost vyprchá. Štípnutí za krkem mi pomohlo obrátit myšlenky a já se překvapeně podívala na Saph, která se mě chystala znovu kousnout.
"Klid holka," Vzala jsem ji do ruky ale ona mě znovu kousla a obrátila se k Addimu. Stál skoro nehnutě. Ostražitě sledoval okolí, když sebou začal cukat. Tlapami si přejížděl po tlamě a chvílemi se i převaloval. Saph mi zapištěla do ucha a následně mě kousla do ušního boltce. Potichu jsem vykřikla a zamračeně ji sledovala. Co to dělají? Addi se začal vzdalovat, ale stále se na mě ohlížel a vracel se kousek zpátky. Vyběhla jsem za ním a přestala vnímat okolí než ho prořízl jeho hlas.
"Kam běžíš?!" Neotáčela jsem. Nadechla jsem a z plných plic vykřikla odpověď.
"Tam kam si chtěl! Pryč!" Pokud něco říkal, už jsem neslyšela a utíkala lesem za Addim, který se mi chvílemi ztrácel. Povědomá cesta, mi předem hlásala cíl - Lucasovu vesnici. Saph na mém rameni poskakovala, pištěla a roztahovala křídla, až mě párkrát máchla po obličeji. Zadýchaně jsem doběhla doprostřed mezi domy a zjistila, že tu nikdo není. Stále tu stály ty ohořelé domy, mrtvoly už byly zakryté a nikdo tu nechodil ani nekřičel bolestí. Addi se rozběhl směrem k tomu velkému domu a já rovnou za ním. Už z dálky jsem slyšela ohromené a překvapené věty smíšené s hlasitých povykem. Lokty jsem si vybudovala cestu až dovnitř a začala se usmívat. Vylíhlo se! Dráče se vylíhlo! Nikdo nedbal na moje postavení a všichni na mě začali pořvávat, ať se klidím z cesty. Já se ale nedala odbýt a přistoupila ještě blíž. Drobné tmavě modré, šupinaté tělo se na mě otočilo. Dvě úzké černé zorničky mi hleděli do tváře. Zbledla jsem a po zádech mi přeběhl mráz. Jeho tlama nabývala obrovského dojmu díky tlustým rohům kroutících se od vršku hlavy. Jeho šupiny byli nezvykle ostré, stejně jako jeho drápy. Vypadal jako opravdový krvelačný drak už jako mládě. Bojím se ho? Ne, zavrtěla jsem hlavou a natáhla ruku. Dráče se ani nehnulo jen sledovalo svýma strašidelnýma očima moje pohyby. Čekala jsem, kdy ucítím začátek spojení, ale nic se nestalo.
"Nešahej na něj!" Nora se objevila tak rychle, že jsem ji ani nepostřehla.
"Nech mě si ho vzít. Patří ke mně." Opatrně jsem na ni hleděla. Přemýšlela, nechápala proč by mi ho měla dát.
"Vylíhlo se mě!" Zavrčela a ostatní lidé s ni souhlasně bručeli. Ucítila jsem doteky po mém těle a pak pevné sevření. Někteří jedinci mě chytili a vynesli ven.
"Kdyby nebylo tebe, tak všichni žijeme!" Vykřikla žena opodál a já jen žasla nad tím, že právě složila normální větu. Ostatní se k ní začali přidávat, trhali rukama k mé hlavě a zhnuseně na mě hleděli.
"Nám jedno, že ty dračí dcera! Ty být zánik!" Vykřikl další muž. Zadržela jsem dech a pohledem vyhledala Noru. Dívala se do dálky, nic neříkala, nic nedělala. Panika ve mě začala růst. Oni mě zabijí? Začala jsem couvat, Addi vedle mě cenil tesáky a potichu vrčel.
"Jít pryč!" Mou hlavu zasypávali nadávky a výhrůžky. Všichni na mě hleděli s opovržením. Nejsem nikdo. Jen zhouba. Otočila jsem se a vyběhla ke svému domku. Vystrašená, vyhnáná, zničená -nikdo.Všichni mě následovali. S třesoucími prsty jsem popadla svůj provizorní kufr a chtěla zmizet, když dovnitř přiběhla Cean. Hleděla jsem na ni se zděšením. Já na ni zapomněla! Vyhrábla jsem i její kufr a otevřela ho. Vyházela jsem půlku svých věcí a nacpala tam její. Chytla jsem ji za ruku a s trhnutím ji donutila jít.
"Musíme už jít Cean."
"Oni nás nemají rádi?" Vyděšeně sledovala, jak ji všichni propalující pohledem. Procházeli jsme středem tohoto shromáždění a dostali se k provizorním stajím, kde byl Artax -naše jediná záchrana. Snažila jsem se ho rychle osedlat, ale moje neznalost byla obrovská. Sedlo stále sjíždění vzhůru nohama. Zaklela jsem a pohledem zalétla k davu venku. Addi i Saph zmizeli a to mi dělalo ještě větší starosti. Cean mačkala Ro v pevném objetí.Konečně jsem upevnila sedlo a vyhoupla na něj Cean.
"Keiro? Co to děláš?" Lucas se přihnal jako přívalová vlna a za jeho zády se objevil Daniel s Jasonem. Jeho lid na něj pokřikoval cosi v jejich řeči a on jim vztekle odpovídal.
"Uklidní se, zůstaň tu." Všichni tři měli ve výrazu rozhodnutí a to mě děsilo. Děsilo mě, že kvůli mně byli schopní zahodit úplně všechno. Tedy skoro. Vběhla jsem Lucasovi do náruče a držela ho pevně a láskyplně, jako sestra drží svého bratra.
"Budeš mi chybět bráško." Šeptla jsem a než stačil něco říct, otočila jsem se a nasedla na koně.
"To mě znovu opouštíš?!"Jeho hlas se rozlehl po okolí ale lidi stále křičeli a nadávali. Daniel stál kousek ode mne. Snažila jsem se, si vzpomenout na své city k němu. Zůstat s ním?
"To ty si opustil mě. Zapomeň na to co mezi námi bylo, protože já to už udělala." Můj pevný hlas zarazil i mě. Otočila jsem svého bělouše a pobídla ho k běhu. Pár kilometrů od nich jsem zvedla prsty k ústům a zapískala. Řev patřící Addimu se rozezněl až ke mě, a pak jsem spatřila velkou černou skvrnu pohybující se ve vzduchu. Artax se znovu rozběhl a Cean se ke mě přitiskla.
"Omlouvám se," hlesla jsem a Cean zvedla oči ke mě. "Možná jsi měla zůstat s nimi."
"Chci být s tebou. To ty jsi má rodina." Překvapeně jsem ji sledovala. Mluvila rozhodnutě, neváhala a zněla jako dospělý svéprávný člověk. Zírala jsem, kde se to v ní vzalo a uvnitř, mě hřála hrdost. Vedle mě se mihl pohyb. Addi letěl po mé pravici se Saph přilepenou na jeho hřbetě. Byla jsem zklamaná. Věděla jsem, že to mládě nepřivedou, ale udržovala jsem si malou naději. Kterou jsem teď ztratila. Smířeně jsem ho sledovala než začal pohazovat hlavou a vydávat hrdelní zvuky. Stejné zvuky se ozvali z druhé strany a já polekaně trhla hlavou. Znovu jsem upřela pohled do úzkých zorniček a pootevřela ústa. Vedle Artaxe letělo tmavě modré dráče. Letělo! Tohle mládě bylo rozhodně jiné, odolnější a připravenější na dračí život. A bylo tady! Neměla jsem tušení jak se to Addimu povedlo, ale rozhodně jsem si nestěžovala. Zaryla jsem nohy do slabin svého koně a popohnala ho tím, ještě víc. Nevím kam jedu, za kým, nebo kdy se zastavím, ale mám Cean, Addiho, Saph a jeho. Své nové dráče.
Jeli jsme ještě chvíli než jsme dorazili k lesu, několik mil od Lucasovi vesnice. Ví, že to dráče je se mnou a budou ho chtít zpátky. Slezla jsem z koně, pomohla Cean a uvolnila kufr ze sevření lan. Mrazilo mě za krkem, neustále jsem se otáčela a skenovala okolí, ale nic jsem neviděla, nikoho neslyšela ani necítila.
Drakie? Na vteřinu jsem zavřela oči a snažila se vypátrat její mysl. Pravděpodobně stále naštvanou a rozzuřenou. Nic jsem však nenašla. Nosila jsem kusy dříví a zkoušela to stále dokola a dokola. Dráče mě pozorovala zpoza Addiho zad a nepohnulo ani brvou. Nechala jsem Saph vyzkoušet chrlení ohně na dříví, které o chvíli později vzplálo. Opřela jsem se o kmen stromu a Cean se ke mě přitulila. Addi s ostatními se vzdálili a pravděpodobně hledali něco k jídlu. Přemýšlela jsem jestli mě má bílá dračice najde, až se vrátí z rituálu a jestli s ní budu moct také mluvit jako s Drakie. Ještě pár dní a zjistím to. Zvedl se prach a vzduch zhoustl. Cean už spala, ale já hleděla na oblohu, jak se k nám pomalu blíží obrovská černá silueta. Drakie přistála na druhé straně ohniště, hrozivě zavrčela a upřela na mě své oko. Pokusila jsem se s ní spojit, ale ona si postavila zeď, kterou nešlo zbořit ani obejít. Ona však do mé mysli pronikla a stále dokola mi přehrávala naši hádku.
"Mrzí mě to, dobře?" Spolkla jsem nepříjemný ton a snažila se, aby to vyznělo co nejlépe. Odfrkla si a složila hlavu na zem. Protočila jsem očima a zvedla Cean do náruče. Draci, tak umínění. Stoupla jsem si před dračici a čekala až si mě všimne. Udělala to ve chvíli, kdy jsem se zvedla ale nedávala to najevo. Šťouchla jsem nohou do jejího křídla, kterým si obalila tělo. Zavrčela a podívala se na mě. Zvedla jsem obočí a nepatrně ukázala na Cean v mé náruči. Drakie vyfoukla kouř a zvedla křídlo. Nečekala jsem na její svolení, vklouzla jsem k ní a přitulila se k ní i s dívkou v mé náruči. Chvíli ještě vrčela a hlavu mi zaplňovala výhružkami, abych zmizela zpod jejího křídla, ale já to nebrala na vědomí. Oplácela jsem ji všechny naštvaná slova, slovy, které byly přeplněné láskou a důvěrou. Zklamala jsem ji, ale ona mne taky. Já se to snažila napravit a ona jen vrčela. Po nějaké době konečně přestala a začala usínat. Nepatrně se stáhla z mé hlavy, ale já stále cítila, jak ji má přítomnost hřeje u srdce - protože mne taky.
Dlouho jsem nespala, bolela mě záda a hlasitě křupla, když jsem si sedla. Na mých nohách si hověli Addi se Saph a dráče leželo na Addim - všichni pod Drakiinými křídly.
Kam teď půjdeme?