Já ani nevím, co k téhle kapitole napsat... Jestli ve vás tahle kapitola, a i ty další, budou vzbuzovat zmatek, proč jsem to všechno udělala, když to ze začátku vypadalo jinak, vše se dozvíte v poděkování, které bude ještě za dlouho, vzhledem k tomu, kolik má tenhle příběh dalších kapitol :)
Teď si užijte kapitolu a zanechte mi dole nějaký komentář :)
Lonelygirl: Včera jsem ti zapomněla napsat, ale jsem tu, v plné síle
Bigant: No konečně
Lonelygirl: Mohl si napsat ty, víš o tom?
Bigant: Házej to na mě, klidně
Lonelygirl: Já jen říkám, že si nemusel čekat, ale napsat sám
Bigant: Mám jen pocit, že mezitím, co si byla pryč, jsme se jaksi vzdálili, což mě mrzí a proto jsem čekal, jestli se ozveš
Lonelygirl: Samozřejmě, že se ozvu, jen jsem včera jaksi úplně zapomněla, ale napravila jsem to
Bigant: A já jsem ti to samozřejmě odpustil
Lonelygirl: A já jsem za to ráda
Bigant: Taky máš ten pocit?
Lonelygirl: Jaký?
Bigant: Že jsme se vzdálili
Lonelygirl: Já myslím, že mě změnilo to, že jsem viděla, jak se žije jinde a jaký mohou lidé být, teď se prostě nechci vázat na místa a lidi... Ono se to zle vysvětluje, jak by člověka mohl změnit týden někde jinde, že jo, ale já myslím, že mě to prostě změnilo
Bigant: Předtím si se mi líbila víc
Lonelygirl: Nebudu si to brát osobně
Bigant: Jenže to je osobní
Lonelygirl: Au?
Bigant: No mě dost...
Lonelygirl: Je mi to líto, Dobře? Já se zase dostanu zpátky, někdy, asi, možná. Jen potřebuju čas na to vrátit se tam, kde jsem byla předtím, než jsem viděla, jak to může vypadat a jak všechno kolem mě je zoufalý
Bigant: Ale tady máš blízký, ne tam... Zapomněla bys na svůj domov, kvůli lepšímu městu? Na mámu, kamarádku a ostatní, který tu máš? V poslední řadě i na mě? Tady máš svůj domov, tady musíš začít dělat všechno, co chceš. Snažit se, dělat to, aby ses tam jednoho dne mohla vrátit. I když tam jednou budeš žít, je hloupé zapomenout na lidi, které máš doma
Lonelygirl: Miluju svojí rodinu vším, co mám. Nemyslím to kvůli místu, kde jsem byla. Nikdy bych nezapomněla na to, co mám tady, nikdy nikdy nikdy. Jde o to, že tam to funguje jinak a líp, všechno je tam lepší a hezčí, lidi jsou daleko milejší, všechno je tam šťastný a takový přítulný...Nejde mi o to žít tam... jde mi o to, že jsem viděla, že všechno může být hezčí... Není nic důležitější, než lidi, které mám tady, jen jsem jaksi změnila pohled na všechno kolem sebe a některé věci mi prostě přestali dávat smysl a některé začali
Bigant: Takže náš chat už ne?
Lonelygirl: Neříkala jsem, že mi vadí naše psaní
Bigant: Ale taky si vždy náhodně musela odejít
Lonelygirl: Já jen potřebuju čas na to, abych se trochu přiblížila k tomu, jak jsem se cítila předtím. Náš chat mi nevadí, jen takový ty nežnosti, o těch mi mozek říká, že nejsou v pohodě, ačkoliv mi to tak nikdy nepřišlo...
Bigant: Já to nechápu, nedává to smysl
Lonelygirl: Já vím že ne
Bigant: Chceš, abych ti přestal psát?
Lonelygirl: To je to poslední, co chci
Bigant: Jsi si jistá? Protože já ne
Lonelygirl: Jsem
Bigant: Protože já si nechci přestat psát
Lonelygirl: Já taky ne
Bigant: Jen nevím, jestli si zvyknu na novou Mag... Chci, aby se vrátila ta, kterou jsem měl tak rád