Jmenuji se Emily Raddlová. Je mi 16 let. Mám blonďato-černé vlasy a černé oči s rudými odlesky..
Všechno tohle už dávno neplatí.. Když jsem minulé léto vyřkla poslední slovo kouzla Vyvolené, všechno to ve vteřině zaniklo. Čím jsem byla v tu chvíli? Nikým. Troskou. A zároveň, troufám si sebevědomě tvrdit, nejmocnější čarodějkou v dějinách. Přesto jsem však nebyla nikdo. Neexistovala jsem. Neexistuju.
Vzpomínám si na první minuty po kouzlu. Minuty, kdy by ještě šlo poznat, že jsem bývala lidskou bytostí s tváří a jménem. S minulostí. S emocemi. Že jsem bývala zamilovaná husička, která se přes vážnost situace, přes vědomí, že se chystá pravděpodobně udělat osudovou chybu, prostě musela rozloučit. Když na to teď vzpomínám, připadám si jako dupající tvrdohlavé děcko... Však jsem taky byla děcko. Naivně jsem si myslela, že jsem dopadla na samé dno... Tehdy jsem netušila, že tohle je teprve začátek.
Nový příběh, který začal, když jsem svojí lásku vytáhla ze spárů vlastního otce. Za tím si stojím, Dracovi zbývaly minuty, a kdybych to neudělala... Ta myšlenka je mučící..
Nejraději bych si ale vyškubala všechny vlasy za to, co jsem udělala potom. Prostě jsem si kecla na vedlejší postel a ztrácela drahocenný čas tím, že jsem na něj tupě zírala. Že jsem se slzami v očích přemítala nad tím, o kolik je jiný jeho pohled na mě když se probouzí z bezvědomí, než když jsem při stejné situaci těsně před přemístěním zahlédla jeho jen o pár hodin starší já. Když jsem zatoužila všechno zahodit, veškerá kouzla zrušit a nechat kouzelný svět napospas Smrtijedům. A bývala bych to udělala, ale....
Není cesty zpět.
Věta, která mi vyskočila do mysli a rozblikala se jako varovná kontrolka.
A v tu chvíli mi to docvaklo. Jak naivní byla moje myšlenka, že se ještě můžu sama rozhodovat. Že vyřčením kouzla jsem se uvrhla do zajetí vlastní magie. Že mi nezbývá nic jiného, než se rozoučit.
Nevydržela jsem to, a s pláčem jsem se zhroutila na zem. Tohle by složilo i obra, no ne? Aby toho nebylo málo, kouzlo zasáhlo znovu. Věděla jsem, že do minuty se přemístím do Zapovězeného lesa. Jako kdybych byla pod Imperiem.. Naprosto bezmocná... Proti sobě samé.
Věděla jsem, že mi už žádné kouzlo nepomůže. Mohla jsem už udělaz jen jediné...
Stále se slanýma očima jsem vyskočila na nohy a Draca naposledy políbila. Naposledy jsem mu prohrábla rukou ty neskutečně světlé, rozcuchané vlasy. Naposledy jsem mu do rtů zašeptala jeho jméno...
Jak přibývalo Naposledy, přibývalo i slz, ale čím dál víc mi mizela jediná věc, za kterou bych v tu chvíli vraždila. Čas.
Deset, devět...
Jako by mi tenký hlas v mé hlavě šeptal odpočet času, do doby, než navždy opustím zdi Bradavic. Než navždy opustím jeho..
Šest, pět...
Pomalu a nechotně se o několik centimetrů odtáhnu, a naposledy si prohlédnu jeho tvář. Je tak nádherný...
Tři.. Dva... Jedna...
,,Sbohem."
Scénář dalších dnů snad popisovat nemusím. Hrála jsem si s časem, s myšlenkama Smrtijedů, hrála jsem si na schovku. Trvalo mi to snad rok... Možná dva.. Přesný pojem o čase jsem ztratila. Vím jen to, že jsem to díky obraceči času všechno napěchovala do jediného měsíce.
A pak?
Jaký mělo dál smysl žít tenhle život? Zvlášť pro mumii, kterou jsem ze sebe udělala, aby mi emoce nebránily v plnění úkolu. Jako by to snad ta pitomá magie dovolila.. Jako bych stejně důvod k životu neztratila už dávno... Během těch dnů jsem si uvědomila, jakou mám moc... Bez přehánění můžu říct, že rozhodně děsivou. Ale k čemu mi je? Úkol jsem splnila.. Nebezpečí odvety ze strany Smrtijedů je zažehnáno......už nemám důvod tady déle zůstávat...
Když už tedy nic jiného, rozhodla jsem alespoň ukončení svého života, ke kterému jsem logicky došla, provést s patřičnou grácií
Psalo se 23:45 posledního srpnového dne, jak jsem se dozvěděla od dvou štěbetajících mudlovských dívek, obcházejících toho dne v poledne okolo. Jak příhodné, že? Konec prázdnin pro ně... Definitivní konec pro mě...
Abych tomu tedy dodala trochu grády, odněkud jsem vyštrachala svůj starý Havraspárský plášť, který mi už sahá centimetr nad kotníky. Nachvíli zadržím dech, abych zabránila riziku návalu emocí, a kolem krku si pověsím dva medailonky. Od Draca a od mámy... Je to symbolické.. Dva lidé, kteří mi byli nejblíže, i když ten druhý jen tak krátce se mnou zůstanou až... Až dokonce.....
Zrak mi padne na klec v rohu místnosti, vytvořené mým kouzlem, ve které jsem poslední týden živořila. V ní poskakuje moje věrná sovice sněžná, která mě celým tímhle podělaným příběhem provázela. Po dlouhé době se ve mě vzbudí emoce, a já cítím, jak se mi do očí dostávají horké slzy. Prudce zavrtím hlavou. To si teď nemůžu dovolit... Už ne.. Otevřu okno. ,,Leť, Snow White. Leť na lov.." zašeptám k ní a pohladím ji po sněhově bílém peří. Nemůžu ji nechat v kleci.. Umřela by hlady.
Snow se na mě podezíravě zahledí.
Neptejte se mě, jak vypadá podezíravý pohled sovy. Ona to prostě umí.
Pak ale je máchne křídly... A je pryč.
S povzdechem zavřu okno. Však ona už se o sebe postará...
21:53
Přemístím se do Prasinek.
Abych to tak zkrátila...
Od doby kdy jsem se na koštěti poprvé odlepila od pevné země a zamilovala si létání, pokaždé, ale pokaždé když jsem se vznesla byť centimetr od země na mou hlavu zaútočily nekonečné, otravné a hlavně hloupé úvahy, jak vysoko by se dalo vznést... A co by se stalo pak...
To je opravdu o mnoho stručnější, že?
Zkrátka, ten den jsem to konečně hodlala vyzkoušet... Protože po následném plánovaném pádu do jezera jsem to opravdu neměla v úmyslu přežít.
Vyskočila jsem na koště, a vydal se vstříc černé noci. Jakmile jsem přeletěla Bradavickou bránu, zaútočily na mě oceány vzpomínek, kterým jsem se tentokrát už nebránila. Čert ví, jak jsem viděla na cestu přes clonu slz, která mi téměř oslepila oči. Naposled jsem oblétla pozemky Bradavic. Vzpomínek přibývalo a přibývalo. Velká Síň. Ošetřovna. Zapovězený les. Havraspárská společenka. Společenky Nebelvíru a Zmijozelu, kde jsem byla hlavně v tom posledním roce vždycky vítaná... Knihovna. Astronomická věž. Sovinec..
Mohla být tak minuta před půlnocí, když jsem konečně dokázala odvrátit zrak od školy, která bývala mým druhým domovem. Pevně jsem stiskla oba medailony.
Sbohem...... Tentokrát definitivně.
Houby s octem holka.
Tady to mohlo skončit... Mohlo.
Problém je v tom, že Bradavice jako škola kouzel mívají kolikrát svou vlastní hlavu. Hlavu, která usoudila, že nejmocnější čarodějka této doby nesmí skončit mrtvá v jezeře, protože pak už nikdo nezabrání tomu, aby jakýkoliv talentovanější černomág zneužil její moci. Je to složitý proces ale ne nemožný.
Někdo by možná takovou moc bral jako dar, ale já si té noci uvědomila, jaké je to prokletí. K čemu je mi moc, když nejsem svobodná ani natolik, aby mi sama magie, kterou tento svět přímo srší, dovolila jej opustit?
Stoupala jsem výš a výš. Rychlost byla zpočátku neuvěřitelná, ale po chvíli už kostě začalo zpomalovat, a já se jej marně snažila vytlačit do větší výšky. Špatně se mi dýchalo.
Bim, bam.
Půnoc. Pustila jsem se koštěte, a vydala se volným pádem k jezeru. Ale s každým dalším údererm zvonu, s každým dalším metrem, o který jsem se blížila k hladině, jsem cítila, jak se mě zmocňuje čarovná enrgie, daleko větší než ta má, a přesto jsem se snažia proti ní bojovat. Marně.
Pak v momentě kdy mé tělo mělo prorazit ledovou hladinou...
Jsem se ocitla v bezpečí hradu.
Pak se ze mě stalo to, čím sem. Dívka, bloudící nekonečnými chodbami Bradavic v sněhově bílých šatech, s tváří zakrytou černou škraboškou, s vlasy skrytými černým závojem. Princezna bez tváře. Čarodějka, která spojuje magii všech čtyř kolejí, jejihž vlastnosti kdysi projevila. Patronka bradavických studentů, nositelka zlaté čelenky s diamanty v barvách kolejí.
Úděl, který mi vybraly samy Bradavice. Duch, o kterém nikdo neví, kde se vzal. Podle pověr tu byl vždy a chránil studenty, a až teď ze začal zjevovat. Dobře to ten Bins vymyslel, že?
A můj život? Sem tam se při slavnostech na pár vteřin zjevit ve Velké Síni, pronést ke studentům něco ve smyslu že kolej není nálepka, která určuje jejich já a že neexistuje jen dobrá nebo jen zlá magie a bla, bla...
Toulat se chodbami Bradavic, kterýmž jsem zároveň paní, vezeň i otrok.
A uhýbat pohledem studentům...
Zvláště jednomu blonďákovi...
Jehož poslední ročník teď sleduju... A jehož už potom nikdy neuvidím...
Pokud ovšem teď přidám do kroku.
Protože jedna blbka si prostě nemohla dávat pozor, a cca před měsícem se s ním na Zimním plese setkala pohledem.
A prostě to už nedala.
A Draco zažil nejvetší dejavu svého života. A tu blbku nenapadlo okamžitě vrátit zpět stín vzpomínek, který se Dracovi dostal do hlavy. Prostě zdrhla a nechala Draca napospas jeho vastní zvědavosti.
A ten jí je v poslední době neustále v patách.
A právě teď se ho pokouší setřást tak, že utíká na astronomickou věž, a doufá, že jí do těch schodů sledovat nebude.
A kdopak je ta blbka?
Samozřejmě že já.
Přede mnou se objeví nejvyšší místnost Astronomické věže.
Zaposlouchám se do ticha, které panuje na schodech...
Zvuky kroků utichly. Vzdal to.
Napůl úlevně a napůl zklamaně si povzdechnu. To už je tenhle týden počtvrté...Nechci si to připouštět, ale část mého já opravdu toužila po tom, aby mě dohnal.
Pomalu přejdu k oknu a rychlým pohybem sundám škrabošku. Noc na Astronomické věži. Jediný čas, kdy můžu být alespoň na chvíli bez masky. Kdyby byť jen dva lidé zahlédli moji tvář, všechno by bylo v čudu. U jednoho člověka bych zvrácení kouzla dokázala zabránit. U dvou už ne. Nakolik je kouzlo Vyvolené mocné, natolik je křehké. Se zavřeným očima jsi vychutnávám, jak noční vítr hladí mou tvář a pohrává si s mými vlasy, které už jsou naprosto zbavené jakéhokoliv pigmentu. Okolím zazní zvuk zvonů.
Půlnoc. Zase.
Posmutnělým pohledem přejedu krajinu, kterou jsem dřív tak milovala, a která se teď pro mě stala vězením horším než Azkaban.
Přičemž se neubráním vzpomínce na kluka kterého jsem milovala... Miluju... A jediný pohled na něj je pro mě mučením horším než Cruciatus.
Mám moc na to mu vrátit vzpomínky...
Ale nesmím...
,, K čemu mi tahle moc vlastně je?!" zakřičím do noci.
,,Já ti vlastně ani nevím." ozve se za mnou tichý hlas.
Prudce se otočím.
Chyba.
A to sakra velká.
Moje škraboška.
,,Ne!" vykřiknu, jednou rukou si zakryju obličej, a druhou zarazím příval vzpomínek, který jemu i mě zaplavil mysl.
Pozdě.
Konkrétní vzpomínky nemá, ale s těmi emocemi to bude horší...
,,Kdo jsi?!" zašeptá Draco šokovaně.
,,Nikdo důležtý." pronesu pro jistotu šeptem, aby mu v téhle situaci hlas nepomohl vrátit vzpomínky.
Nasadím si škrabošku a pokusím se utéct ale zastoupí mi cestu.
Na studenty moc používat nesmím.. A Bradavice mi tady pomůžou jen těžko..
,,Kdo jsi?!" řekne znovu, důrazněji.
V duchu si nafackuju za ten přiblblý úsměv, který se mi krade na tvář, když po dlouhé době uslyším jeho hlas.
Ten se teď opravdu nehodí...
Mysli sakra..
,,Kdo bych byla, patronka Bradavic." pronesu pevným, kouzlem lehce pozměněným hlasem, ale uvnitř se klepu.
,,Jméno."
Pokusím se kolem něj proběhnout, ale chytne mě za paže.
Vyškubnu se mu a o krok couvnu.
,,A-astoria." vykoktám jeden ze svých pseudonymů.
Já jsem nejmocnější čarodějka v Británii, ksakru! Ne nějaký ustrašený pštros! I když bych teď dala cokoliv za možnost schovat hlavu do písku...
,,Lžeš." zasyčí Draco a začne se ke mně pomalu přibližovat.
Fakt že couvám si uvědomím až v momentě, kdy narazím zády na zeď.. 5 metrů od okna..
Takže nouzový únikový plán je taky v háji...
Co teď?!
,,I kdyby, Draco Malfoy, co ty s tím asi uděláš?!" zapojím veškerou sílu vůle, aby se mi nechvěl hlas.
,,Jak..." vydechne. Na mé pokrčení rameny a pohled alá Já vím všechno s kamenným výrazem pokračuje. ,,Asi by jsi nechtěla, abych Nitrozpytem tvou tvář ukázal všem ve škole, že Princezno bez tváře?" ušklíbne se.
,,Ty mi vyhrožuješ? " vydechnu šokovaně.
Jeho úšklebek se ještě rozšíří a pokrčí rameny.
,,Co chceš?" vydechnu poraženě. Co mi zbývá? Doufat že si to nechá pro sebe...
,,Sundej tu masku."
S povzdechem kouzlem zabráním tomu aby si vybavil i ten zbytek a sejmu škrabošku.
,,Kdo jsi?"
,,Čarodějka, která musela vymazat všem vzpomínky o sobě samé, aby splnila jistou věštbu. Bývala jsem studentka na týhle škole.."
,,Jméno!"
Zaváhám. ,,Emily."
,,Kolik ti je?"
,,Nemám ponětí."
Zamračí se.
Neubráním se uchechtnutí. ,,Studovala jsem o ročník níž než ty. Pak jsem si tak trochu hrála s časem, takže fakt nevím. Ta magie mi ale zabraňuje stárnout, takže asi šestnáct."
Přikývne a zkoumavě se na mě zahledí. Možná se snaží přijít na další otázku, která by mu mohla pomoc najít další indicii k mé identitě.
,,Ještě něco?" zeptám se napůl otráveně, napůl zoufale.
,,Poslední otázka.."
Bylo načase....
,,...Proč když tě vidím..."
Ok, tak rozhodně zoufale...
,,... Tak strašně chci..."
Co?! CO?!
,,Udělat tohle?"
Nakloní se ke mě a spojí svoje rty s mými.
Říkat, že ve mě v tu chvíli ve mně vybouchl ohňostroj emocí by byl jen chabý pokus o vyjádření toho jak mi bylo... Jakékoliv květnaté opisy by byly naprosto zbytečné, protože by se ani zdaleka nemohly vyrovnat dokonalosti téhle chvíle...
Než sem si uvědomila, že jsem nevědomky zrušila kouzlo, které Dracovi bránilo si vzpomenout..
Odstrčím ho.
,,Do p*dele!" zakleju, když zjistím, že se část vzpomínek dostala i mimo tuto místnost..
,,Co je?" zeptá se vyděšeně Draco.
Podívám se na něj. Modrošedé oči se mu lesknou.
,,To se nemělo stát... Draco...já... " hlas se mi zlomí.
Udělá krok směrem ke mně, ale zarazím ho.
Přiložím dlaň a tvář na chladnou stěnu.
,,Co to-"
,,Šššš... Hermiona byla na záchodě nedaleko, tý se vzpomínky vrátily všechny. Proboha.. Kouzlo se zvrátí..... "
Sesunu se k zemi a složím hlavu do dlaní...
,,Půjdou po mě...Mám pár minut, než se kouzlo zruší úplně. Příbuzným Smrtijedů, pokud mě někdy viděli , dojde, kdo má změnu povahy jejich blízkých.. A donutí mě zvrátit účinky legilimens.. Nesmím tu zůstat... Ale Bradavice mě nepustí..." pronesu zoufale mezi vzlyky. ,,A to kouzlo už podruhé vůbec nemusí fungovat..."
,,I kdyby fungovalo x-násobně, znovu tě zmizet nenechám." pronese Draco rozhodným tónem.
Vzhlédnu k němu se skeptickým pohledem. ,,A co mám podle tebe asi tak dělat?!" otážu se stále chvějícím se hlasem. Klekne si naproti mě a hřbetem ruky mi setře slzy.
,,Utečeme." vydechne.
,,Nemůžu." vyhrknu okamžitě zkamaným tónem. Užuž jsem čekala, že přijde s řešením.
Mé očekávání se nakonec přece jenom ukázalo jako ne až tak marné.
,,Bradavice ale nechtějí tebe, chtějí tu magii. Ty utéct můžeš."
Překvapeně se na něj podívám.
,, Schopnosti vykonávat černou magii jsi nezbavila VŠECHNY Smrtijedy." pokračuje. ,,U Voldyho se toho člověk leccos naučí. Znám kouzlo..."
,,Ty chceš abych se vzdala magie?!" vyhrknu. Navzdory tomu, jak moc jsem tu sílu nenáviděla, jsem si nikdy sebe samu nepředstavovala jako mudlu.. To je prostě... Nereálné... Kouzla mě provázela celý život... A teď.....
Vezme mou tvář do dlaní. ,,Uvažuj. Mudlu hledat nebudou. I kdyby ji našli, k čemu jim bez kouzel budeš? Mohla by jsi utéct s Bradavic, zase se vidět s kamarádkama. Mohli by jsme být spolu."
Zadívám se mu do očí, ve kterých se na chvíli dočista ztratím... Jak moc mě ta představa láká...
,,To kouzlo nás může oba zabít..." zašeptám. Zavrtí hlavou. ,,Ne, když mi budeš věřit."
Opřu si čelo o to jeho.
,,Přijdu o celé vnímání kouzelného světa, že? Ne jen o čarování..." zamumlám se vzpomínkou na lety na koštěti, na procházky příčnou ulicí, na všechny ty úžasné tvory, které tento svět skrývá...
Váhavě se mi zadívá do očí a sotva znatelně přikývne.
Jak bych mohla tenhle úžasný svět opustit?! Jak by se kdokoliv, kdo k magii byť přičichne, o ni mohl dobrovolně připravit?!
Váhám jen okamžik.
Vyskočím na nohy a rozběhnu se k oknu.
,,Emily!" vykřikne Draco.
Natáhnu se k okenní římse pro křídu, kterou si tu pro případy nouze schovávám, a nakreslím na zem téměř dokonalý kruh. ,,Řekla bych, že pro tak složité kouzlo budeš potřebovat tohle.." pronesu tichým hlasem a usměju se. Dracovi zazáří oči, přiskočí ke mě, strhne mě do náručí a políbí mě. Já se, po neskutečně, neskutečně dlouhé době zase od srdce zasměju.
,,Draco, strašně nerada to říkám, ale nemáme čas." pronesu a neochotně se odtáhnu.
Naposledy se rozhlédnu po tom místě, které se pro mě za pár minut stane neviditelné. Během vteřiny mi prolétnou hlavou všechny vzpomínky, které způsobí že se mi zalesknou oči, ale už tolik nebolí. Ne když mám jeho...
Zadívám se mu do očí a společně vstoupíme do kruhu.
Jak by se kdokoliv, kdo k magii byť přičichne, o ni mohl dobrovolně připravit?! Odpoveď zní jednoduše. Zamiluje se. Protože když jsme zamilovaný, děláme kraviny. V tu chvíli mi nezáleželo na tom, jestli je to správná, nebo špatná kravina. Hlavní je jedno, a to, že budeme spolu. Tu noc jsem se navždy rozloučila s kouzelným světem. Tu noc jsem se stala mudlou. Tu jedinou noc se zrodila Astoria Greengrassová, jak správně tuší každý Potterhead, budoucí Astoria Malfoyová. A v tu samou, v tu jedinou noc skončil příběh nejmocnější čarodějky vůbec. Protože to nejdůležitější mám. Vždycky jsem měla a vždycky mít budu.
Vaše Emily.