Na ošetřovně jsem našla Avu u Mel. O kousek dál ležel Chris. Avě jsem snad nevěnovala jediný pohled. Nestarala jsem se o to, jak je na tom Mel. Zajímal mě jen on. Jen Chris a nikdo jiný. Posadila jsem se k němu. Hlavu měl stočenou ke straně. Ke mně. Harry dorazil pár vteřin za mnou. Pohladila jsem Chrise po vlasech. Paní Duncanová k nám zrovna přicházela.
„Co se mu stalo?" Podívala jsem se po ní.
„Nevím, zlatíčko. Normálně dýchá." To jsem cítila taky! Vzala jsem mu za ruku a stiskla mu ji. Stiskl mi ji nazpět. Shlédla jsem k ní.
„Crys?" Znovu jsem se podívala na něj. Pomalu otevíral oči.
„Chrisi." Přitiskla jsem si jeho ruku ke rtům.
„Co se stalo?"
„Omdlel jsi." Druhou rukou si pomohl do sedu.
„Jasně." Podíval se po Harrym. Krabatil obočí, jak si snažil vzpomenout.
„Udělalo se mi špatně. Zatočila se mi hlava. Myslel jsem, že se mi rozskočí. Bylo to vážně hrozný. Pak jsem asi omdlel. Cítili jste to taky?" Podívala jsem se po Harrym. Ten zakroutil hlavou.
„Stalo se to všem oživovačům." Řekla jsem.
„To je blbost. Proč by se to stalo mně? Nejsem oživovač." Nebyl oživovač.
„Jiný důvod to nemůže mít. Nestalo se to žádnému ochránci, Chrisi." Vzal si slovo Harry.
„Chceš tím říct, že celý život nevím, že jsem oživovač? Dej si pohov, Harry. Už tak jsem nevěděl, co jsem." Lehl si.
„To je ono." Všichni jsme se podívali po Avě. Sledovala nás.
„Co?"
„Chris je poloviční havran. Já to taky cítila. Točí se rovnováha." Rovnováha?
„Proč se točí?" Zvedla se od Mel.
„To nevím. Možná vám to řeknou Hlídači, ale rozhodně se mi to nelíbí..." Jak se mohla točit rovnováha?
„Na kterou stranu?" Trefná Harryho otázka.
„Na žádnou. Točí se ze strany na stranu. Nebo alespoň točila." To nedávalo smysl.
„Černí havrani to určitě taky cítili." Chris se s přimhouřenýma očima díval na Avu.
„Kdo to asi tak udělal." Ucedil tiše. S Harrym jsme se na něj podívali.
„Kdo?" Vzhlédl ke mně. Znovu se posadil, ale vymanil se z mého sevření.
„Kdo asi." Přelezl postel kolem mě a zvedl se. No jasně, on si omdlí a rovnou si odejde.
„Chrisi?" Cestou ven zdvihl ukazováček. S Harrym jsme si vyměnili pohled.
„Jméno a hodnost." Ozvali se Hlídači.
„Christopher Barnes. Třetí stupeň." Po něm já.
„Crystal Collinsová, oživovač." A poslední Harry.
„Harry Morgan. Třetí stupeň." Víc nás nebylo. Hlídači se objevili.
„Co vás sem přivádí?" Moc dobře to věděli.
„Harriet." Cože?
„Byla to ona? To ona otočila rovnováhou?" Začal Chris bez čekání na vysvětlení.
„Christophere, nevíme, zda to byla ona. Mohl to být někdo jiný. Neshazuj veškerou vinu jen na ní. Jsi zaujatý." A ne málo.
„Zaujatý? Zabila Crystal, a potom, co zase ožila, jí vnukla do hlavy, jak se má chovat a nakonec ještě rozhází rovnováhu? Jestli tohle je zaujatost, tak ano, jsem proti ní zaujatý!"
„Uklidni se, prosím. Snažíme se zjistit, kdo to byl. Dáme vám později vědět. Crystal, jak je na tom ta dívka, se kterou je nyní Ava?" Hlavní Hlídač promluvil na mě. Trochu nepřítomně jsem k němu zvedla zrak.
„Já nevím. Nebyla jsem tam s nimi, ale vypadá to, že se pořád nevzbudila." Hlavní Hlídač sepjal ruce. Tedy vlastně kosti.
„Mně je úplně jedno, jak je na tom Melody! Já chci, aby byl s Harriet konec!" Harry se ohlédl na mě.
„Jak to můžeš říct?" Hlesla jsem. Chris se na mě nepodíval. Jen sklonil hlavu.
„Promiň, Crys." Choval se stejně sobecky jako já, ale já nechtěla, aby byl, jako já. Odešla jsem.
Na ošetřovně jsem se posadila naproti Avě.
„Jak je na tom?" Ava ke mně vzhlédla.
„Pořád se neprobrala. Jak je Chrisovi?" Pokrčila jsem rameny.
„Očividně dobře." Ucedila jsem.
„Naznačil, že mu nezáleží na tom, co bude s Mel." Kývla hlavou, jako by jí to bylo úplně jasné. Mně to ale jasné nebylo.
„Jste stejní. Jeden pro druhého byste vraždili." To nepochybně.
„Ale Mel je kamarádka." Namítla jsem.
„Já jsem ta, co tady s ní sedí už od chvíle, kdy ji sem přinesli." Byla tak bledá. Vůbec nepůsobila jako ta ztřeštěná dívka, ujetá na laky na nehty.
„Víš, že mám práci." Pustila ruku Mel.
„To já taky, Crys."
„Chceš říct, že mi na ní nezáleží?" Nevyvrátila mi to.
„Kdyby tu byl Chris, seděla bys s ním celé dny a noci. Žádnou práci bys najednou neměla." Jak...
„Chris je moje všechno. Bez něj bych tady už nebyla." Nepatrně jsem zvedla hlas.
„A Mel je tvá kamarádka. I kvůli Mattovi bys tady zůstala, nemám pravdu?" Co ten s tím měl společného?
„Matt je jako můj bratr, Avo, ale právě teď se snažíme přijít na kloub ochranné auře. Musím tam být." Jako by to snad nechápala.
„Jste úplně stejní." Sledovala klidnou tvář Mel.
„Co to má být?" Těkla ke mně pohledem.
„Oba jste stejní pokrytci. Ne. Ty jsi větší." Prosím?
„Všechny bys nás nechala zemřít jen proto, aby on přežil. Trochu nespravedlivé, nemyslíš?" „Ty umřeš." Vydechla jsem pak. Pomalu mi totiž začínalo docházet, co se nevyhnutelně blíží. „Spi. Promluvíme si potom." Nechtěla jsem spát, tedy vlastně chtěla, ale nejvíc jsem chtěla slyšet, že neumře. A že bude se mnou. Nevěřila jsem, že to řeknu:
„Možná jsem měla zůstat mrtvá." Přikývla, což mě dostalo asi nejvíce.
„Možná ano."
Vrátila jsem se do školy. Tma. V našem pokoji byla tma. Kriss s Dee Dee už obě spaly. Mobil na nočním stolku mi ukazoval dvě hodiny ráno. Ty časy mě vždycky mátly. Asi nikdy nedokážu říct, kdy je kde kolik hodin. Zalezla jsem do koupelny, abych se převlékla do pyžama. Omyla jsem si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Černé vlasy. Zelenohnědé oči. Vystrašené oči. Jak někdo, jako já, toho už mohl tolik zvládnout? Posadila jsem se do vany a přitáhla si kolena pod bradu. Zabořila jsem mezi ně nos a zavřela oči.
Tohle by mi nikdy Ava neřekla. V tomhle všem vždycky za mnou stála. Vždycky. Možná ale přece měla pravdu. Možná jsem byla víc užitečná jako mrtvola. Jako duch, kterého nikdo neviděl. Poprvé v životě bych něco neudělala na úkor Chrise. On by se mě dál snažil zachránit, ale já bych každý svůj možný útěk zmařila jen proto, abych se nemusela vrátit do lidského a živého světa. Třeba bych i přišla na to, jak Pána porazit. Teď už není nikdo, kdo by mi s tím mohl poradit. Ani Grace, ani Sachita za mnou nepřijdou, abych je o to požádala. O Cassandře nemluvě. I když... Máma. Zvedla jsem hlavu z kolenou. Zamžourala jsem nad světlem, ale bylo mi jasné, co musím udělat.
Zvedla jsem se z vany a vylezla z ní. Místo pyžama jsem si na sebe opět vzala všední oblečení. Že mě to nenapadlo. Černé vlasy a hnědé oči. Máma. Ta mi pomůže. Sama říkala, že se mnou bude chtít ještě mluvit, tak přijdu já za ní. Přenesla jsem se na mně známé místo.
Posvátný hřbitov. Jak dlouho je to, kdy jsem tady byla naposledy? Už to bude dlouho. Byla jsem tu s Melissou, Mattem a Peterem. Chtěla jsem tehdy mluvit s Chrisem, ale on tu nebyl. Nikdy tady nebyl. Doufala jsem, že se s mámou nějak spojím stejně jako předtím, ale všechny ty náhrobky ve mně budily jen to nejhorší. Jeden z nich mohl být můj. Miliony řad a sloupců náhrobků a jeden z nich mohl být můj. Možná byl, ale pak si ho vzal někdo jiný. Neměla bych nad těmihle věcmi přemýšlet. Jsem živá a živá taky zůstanu.
Co největšími oblouky jsem brala každý náhrobek, kolem kterého jsem prošla. Chtěla jsem být slušná, ne jako minule, kdy jsem se jednoho křečovitě držela. Už takhle necitlivá nebudu. Přitáhla jsem si rukávy bundy blíže ke konečkům prstů. Vím, že byl podzim, ale byla tu docela zima, i když nevím, jestli je tady stejné počasí jako normálně. Vypadalo to na déšť. Zšedlá obloha, obrovská mračna. Okolo mě nekončící masa náhrobků. Mami. Mami, prosím. Potřebuju s tebou mluvit. Prosím. Zjev se mi.
Dívala jsem se kolem sebe. Všude byl klid. I špendlík bych tu slyšela spadnout. Nehledě na to, že tu byla tráva. Mami. Crystal? Otočila jsem se kolem své osy. Neviděla jsem ji. Mami, zjev se, prosím. Opravdu tak učinila. Najednou přede mnou stála má kopie. Průsvitná kopie. „Ahoj zlatíčko." Usmála se na mě.
„Ahoj Mami." Ráda jsem ji viděla. Opravdu. „Co se stalo? Nečekala bych tě tady. Samotnou." To já sebe taky ne.
„Potřebuju tvou pomoc. Říkala jsi, že se mi brzy ozveš, ale já nemůžu čekat. Potřebuju vědět, co víš. Co víš o Muži v šedém plášti." Úsměv jí povadl. „Crystal, jsem mrtvá už hodně dlouho. Až po letech jsem našla klid. Někteří ho nenajdou vůbec." To jsem věděla, ale...
„Těmi, kdo ho nenajdou vůbec, myslíš..." Přikývla. „Zloději duší. Nikdy nenajdou klid. Už navždy bloudí světem lidí, navíc jsou mrtví, nemohou se zbavit toho, kým jsou, víš?"
„Dají se ale nějak porazit, že?" Krčila rameny. „Všechno zlo se dá porazit, Crys, to si pamatuj. Já měla štěstí. Neumím si představit svůj posmrtný život v jejich kůži." Počkat.
„Tys byla čekanka?" Kývla na souhlas.
„Ale proč zrovna ty?" To možná vyznělo trochu neslušně. „Stejně jako ty. Oživovači. Jsou jedni z nejmocnějších Zlodějů duší. Se mnou mohl začít znovu škodit, ale já našla řešení svého úkolu. Odešla jsem v míru na druhou stranu, kam už na mě nemohl." Takže proto si mě vybral. Harriet měla pravdu.
„Byla chyba, že jsem se vrátila?" Zeptala jsem se pak. „Crys, narušila jsi hranice živých a mrtvých, ale pokud bys tam zůstala, nemohl by ti nikdo pomoci. Musela jsi to udělat." Ale stejně to chyba byla.
„Jak ho můžeme porazit?"
„Pozorně si prostudujte tu pověst. Něco vás na ní trkne. Nesmím vám říct, co to je. Nikdo nesmí. Ani Hlídači nevědí, co to je. Nikdo z nich nebyl Hlídačem v době té pověsti. Myslím ale, že by vám mohly pomoct čekanky. Mají spoustu knih, které samy o sobě neexistují. Pár jsem jich četla." Ale proč?
„Proč mi nemůžeš říct, co máme udělat? Navíc ta pověst padla, když žiju." Naklonila hlavu ke straně. „Crystal, pověst nemohla padnout. Ty pořád patříš na druhou stranu." Pořád jsem mrtvá. No samozřejmě.
„Proč mě tedy ostatní vidí? Proč jsem znovu živá?" Když sem vlastně nepatřím. „Teď jsi na půli cesty." Cože? „Jsi živá a zároveň mrtvá. Jsi na půli cesty." Zamračila jsem se.
„To je blbost. Měla jsem umřít, ale nedostat se dál." Kroutila hlavou. „Tím, že ses vrátila, v tu chvíli ses dostala na půli cesty." Takže...
„Takže jsme vlastně jen v pověsti postoupili dál." Kývla.
Vzhlédla k nebi. „Měla bych už jít. Snad jsem ti poradila, Crys." Jak se to vezme.
„Děkuju." Usmála se. „Pokud ti budu moct ještě něco říct, ozvu se ti. Jinak víš, kde mě najdeš. Sbohem, Crystal. Opatruj se." A byla pryč.
„Ty taky." Vydechla jsem při pohledu na prázdné místo po ní. No, mohla jsem jít, tak jsem šla. Na hřbitově jsem už nechtěla být ani minutu.
Nevím, jak dlouho jsem byla pryč, ale viděla jsem studenty chodící po chodbách. Sundala jsem si bundu a vydala se do pokoje. Uvnitř byly jen Kriss s Dee Dee. Obě se oblékaly.
„Čau Crys, kdes byla?" Hodila jsem bundu na postel a šla si vzít z police čisté oblečení.
„Byla jsem běhat." Odpověděla jsem a vytáhla z police pár kusů oblečení, do kterého jsem se začala převlékat.
„Holky, dneska mám další rande!" No bezva. Oblékla jsem si kostkovanou košili a natáhla se pro věci na noční stolek.
„Určitě si to užijete." Okomentovala jsem to jen.
„Čekej, Collinsová." Zastavila jsem se v chodbě. Vlastně už spíš u schodiště.
„Co ode mě chceš, Austine?" V pravé ruce držel černé desky. Jak nápadité. Měla jsem chuť mu říct, jestli má tušení, co je hřeben, ale nechala jsem to být.
„Já osobně nic, ale nebyl jsem jedinej, kdo tě většinu noci hledal." Hledal?
„Proč jsi mě hledal?" Austin se podíval po jedné holce v minisukni. Fuj.
„Řekněme, že tě hledalo veškeré pánské osazenstvo." Vrátil ke mně pohled.
„Můžu si koupit Chrisovu důvěru, když mu tě přivedu v pořádku." Zakmital obočím, ale mně to přišlo jen nechutné.
„Promiň, ale na tohle vážně nemám náladu. Zabít mě už nemůžeš, tak si dej pohov."
Chytil mě za paži.
„Kdes byla?" Cukla jsem rukou.
„Do toho ti nic není. Nech mě být." Zvážněl.
„Všichni tě tady celou noc hledají. Nevím, co řešíte tam u vás v Bílém domě, ale ve tři ráno vlýtl Harry do našeho pokoje, jestli jsem tě neviděl. Možná by ses měla jít svému klukovi nahlásit, očividně se bojí." Z Bílého domu jsem odešla, v jednu. Vrátila jsem se až ráno. Byla jsem pryč okolo osmi hodin.
„Co že jsi najednou náš kamarád, hm?" Poodstoupil ode mě.
„Je to k neuvěření, ale jsem jeden z mála..." Rozhlédl se, než ztišil hlas.
„...Jeden z mála černých havranů, který ti chce pomoct. Jsem tvoje naděje na záchranu." Zakroutila jsem hlavou.
„Neděláš to pro mě. Ani pro Chrise. Chceš se odčinit Avě. Nejsem hloupá."
„Možná to dělám kvůli ní, ale už jen proto bys na mě měla být milejší." Milejší?
„Promiň, ale několikrát ses mě pokusil zabít, tak se omlouvám, že nesrším radostí, když tě vidím. S volbou Avy nesouhlasím, ale vím, že je do tebe tak zamilovaná, jako jsem ji nikdy neviděla, ale jestli jí znovu jakkoli ublížíš, slibuju ti, že na nějakou dohodu o míru kašlu a vlastnoručně tě pošlu do pekel. Je ti to jasné?" Dívala jsem se mu přímo do očí.
„Víc než to. Teď jdi najít Prince Krasoně." S tím odešel.
Vrátila jsem se tedy do Bílého domu.
„Kde může být?" Mířila jsem k místnosti Hlídačů.
„Chrisi klid, možná prostě šla za rodiči." Harry.
„Tam jsem byl! Nikde není!" Zněl rozrušeně.
„Určitě je to moje chyba. To, co jsem jí řekla. Co když se vrátila? Jde to vůbec?" Ava.
„Nevrátila se! Nemohla se vrátit!" Kolik lidí dokážu zmobilizovat. „Ptal jsem se i Austina. Kdyby ji viděl, dá nám vědět." Asi nedal.
„Myslíš, že Austin nám pomůže? Ten se na nás může z vysoka vykašlat." Asi bych se jim měla jít ukázat.
„Třeba chtěla být jenom sama." Matt.
„Jasně, protože ty ji znáš nejlíp a víš, co by udělala." Ale no tak.
„Alespoň tady nejančím, ale věřím jí, že by nic takového neudělala, Chrisi. Už jenom kvůli tobě by neodešla."
„Potom, co jsem řekl o Mel? Musela se na mě naštvat." Vlastně ani moc ne. Byl to jen chvilkový...
„Myslím, že je blíž, než si myslíte." Hlavní Hlídač. Musel slyšet mé myšlenky. Byla jsem u dveří.
„Kde je?" Stanula jsem mezi dveřmi. Ava mě zahlédla.
„Crys..." A celý zbytek taky. Chris snad nevěřil, že mě vidí, ale viděla jsem, jak je naštvaný.
„Byla jsem za mámou." Matt se podíval po Chrisovi.
„Co ti řekla?" Zeptal se.
„Chtěla jsem po ní, aby nám pomohla." Postoupila jsem k nim.
„Jak se dostanu zpátky?" Kolem mě to zašumělo.
„Co to říkáš, Crys?" Musela jsem se tam nějak dostat.
„Musím mluvit s čekankami. S Grace nebo se Sachitou." Podívala jsem se na Chrise.
„Můžu s nimi mluvit jako s mámou?"
„Teoreticky ano. Jsou mrtvé, měla bys moct. Co ti tvá matka řekla?" Hodně mi to ho řekla, ale nic, co by se mi hodilo.
„Že si musíme pořádně projít tu pověst. Něco nás v ní má trknout a taky, že čekanky mají v paláci nějaké knihy, kde by měla být pověst vysvětlená. Pokud se s nimi nespojím, budu se tam muset vrátit."
„Nedovolím ti to." Ale Chrisi.
„Tohle není na tobě. Jestli tu pověst nerozluštíme,... Stejně tady nezůstanu." Jeho pohled se změnil v nechápavý.
„Jsem pořád mrtvá, Chrisi." Skousla jsem si spodní ret.
„A jestli tohle nevyřešíme, já tady nemůžu zůstat. Nepatřím sem." Ticho. Ze všech stran. Připadala jsem si znovu jako na tom hřbitově. Pak odešel. Bez jediného slova. Mohla jsem se za ním jen dívat.
„Crystal, pokus se s nimi spojit. Vrať se na hřbitov a zkus to, dobře?" Přikývla jsem slovům hlavního Hlídače, ale dál jsem se dívala ke dveřím.
„Půjdu s tebou, Crys." Nabídl se hned Matt. Harry ale pokračoval.
„Jdeme všichni. Za deset minut u kašny. Přivedu Chrise. Bude chtít jít taky." Nebude.
Proseděly jsme s Avou celých deset minut u kašny a čekaly. Omlouvala se mi za to, co řekla. Nepochybně to byla opět Harriet.
„Jak se má Mel? Probrala?" Ava zakroutila hlavou.
„Už třetí den spí. Nikdo neví, proč. Ty ses probrala hned. Chceme se zeptat černých havranů, jak je na tom, nebo byl ten jejich napadený." To znělo rozumně.
„Nikdy bych neřekla, že ti na Mel nezáleží. Já vím, že jo." Podívala se po mně.
„Docela jsi měla i pravdu. Kvůli Chrisovi bych všechno zahodila a nechala všechny umřít." Dívala jsem se na příchozího Matta. Díval se po mně.
„Nemám ti to za zlé. Je to tvá volba." No právě.
„Kde máš zbytek?" Zeptala se Ava Matta, když si sedl vedle mě.
„Harry šel za Chrisem. Viděl jsem je v aréně."
„V aréně?" Promluvila jsem už trochu unaveně. Vždyť jsem celou noc nespala. Někdy se to projevit muselo.
„Jo. Chris šel trénovat. Uvolníš se, když někomu jednu vrazíš." To se mi nelíbilo.
„Za chvíli se vrátím." Zvedla jsem se ze země a vydala se tam.
Ve výcvikové místnosti byl hrozný hluk. Všimla jsem si velkého shluku u arény. No jistě. Kde jinde. Několik ochránců zahučelo. Tleskali, křičeli, pískali. Protáhla jsem se mezi nimi až k zábradlí. Hned vedle Harryho. Stál tam se založenýma rukama a sledoval Chrise, jehož noha ležela přitisknutá na něčím hrudníku.
„Sakra Harry, vždyť ho zabije!" Až teď si mě všiml.
„Co tady děláš, Crys?" Kývla jsem hlavou ke Chrisovi.
„Přejde ho to. Musí se z toho vymlátit." Vymlátit? Prudce se nohou od toho kluka odrazil a odvrátil se od něj.
„Než sem vlezeš, nauč se to. Kdo je další?" Ochránci tleskali, zatímco ten chudák na zemi se tam plazil a kašlal krev?
„Udělej něco, Harry." Zasyčela jsem k němu.
„Já tam nevlezu, zabije mě taky."
„Do háje, takže zase já? Nemůžeš ho občas trochu hlídat? Vždyť toho kluka málem zabil!" Sundala jsem si bundu a vrazila ji do rukou Harrymu.
„Sebevrahu." Zabručel. Podlezla jsem zábradlí a podívala se po něm.
„Srabe." Skočila jsem do arény. Obecenstvo ztichlo. Chris se tam mezitím bavil s Peterem, ale ten si začal všímat mě, proto se Chris otočil.
„Chtěl jsi dalšího. Tak jsem tady." Založila jsem si ruce na hrudi.
„Co to děláš?" Zalesklo se mu v očích.
„Jestli si máš na někom vymlátit vztek, jsem to já, tak do toho." Podíval se po Harrym. Jen tak tam stál a čekal, co bude. A držel mou bundu.
„Já nechci." Vrátil se pohledem ke mně.
„Tak pojď s námi."
„Já nechci." Zopakoval.
„Tak co chceš?" Rozhodila jsem rukama.
„Chci všechno, co nemůžu mít." Chci všechno, co nemůžu mít.
„Počínaje i konče tebou." Krátce na mě ukázal ukazováčkem.
„Vždyť mě máš." Tiše se uchechtl.
„To sotva. Víš, kdy naposledy jsem mohl s klidem říct, že jsi moje?" Kývla jsem, aby to řekl.
„Když jsi mi umírala v náručí, Crys! Byla jsi mi úplně oddaná, byla jsi moje! Od té chvíle tě jenom ztrácím! Čert vem Harriet, věděl jsem, že lže! I když nás rozdělila, byla jsi pořád moje, ale to už strašně dlouho neplatí a já nechci, aby to takhle bylo!"
„To je lež." Zašeptala jsem, protože jinak by bylo slyšet, jak se mi klepe hlas.
„Můžeš mít, koho chceš. Nepotřebuješ mě." Tohle nikdy neřekl.
„Jak můžeš říct, že tě nepotřebuju?" Hlesla jsem.
„Jsi nejdůležitější člověk v mém životě a tohle to dokazuje!" Vzala jsem mezi prsty stříbrné srdce.
„Nikoho jsem nikdy nepotřebovala víc než tebe. Potřebuju tě i teď. Bez tebe to nedokážu. Chci tě jen vzít za ruku a vědět, že všechno bude zase dobrý." Spustila jsem ruku podél těla.
„Nemůžu tě ale nutit, abys s námi šel." Dál tam tiše stál. Ten s námi nepůjde. Asi to musí zpracovat. Nemohla jsem mu to mít za zlé.
„Bundu." Harry mi ji beze slova podal.
„Jestli jdeš s námi, tak pojď." Cestou pryč jsem si ji na sebe oblékla.
„Kde jsi tak dlouho? Kde je Chris?" Ava.
„Uvidíme se na hřbitově." S tím jsem se přenesla přesně tam.
/A nová kapitolka je tu, bohužel jsem nevyslyšela volání po Crys+Chris scénce, ale i tak mám hrozně ráda tu scénu v aréně na konci. Nevím proč. Tak co, myslíte, že jim Grace se Sachitou nějak poradí? A co říkáte na to, že Crys se bude muset vrátit do světa mrtvých, pokud nerozluští tu pověst? :O