ONA
Sobota.
Ráno.
Bylo docela jiné. Ve srovnání s těmi předchozími. Jarní slunce rozehřívalo skleněné tabulky okna vedoucího do ložnice, ve které jsem ležela na obrovské posteli. Zabraná do činnosti před sebou. Monotónně jsem ťukala do lehkého počítače na svém klíně a pila teplý zelený čaj. A smála jsem se nad tím, co jsem prováděla. To bylo neobvyklé, protože každou sobotu, a to v pravidelném čase jsem plavala v bazénu za domem. Zdolávala jsem předem stanovené štafety. Moderní dvoupatrový dům plný nejluxusnějšího vybavení s rozlehlou zahradou, kde byl i již zmíněný bazén velkých rozměrů. Obyvatelem jsem byla jen já. Šest pokojů. Tři koupelny. Suterén s tělocvičnou. Garáž pro dvě stání. Můj sladký domov. Místo bezpečí a klidu.
A tam, v mé oáze klidu, jsem prohlížela jednu nejmenovanou webovou stránku. Dvojsmyslný název mě uváděl do rozpaků. Zároveň jsem byla přihlášená na jejím chatu. Už deset minut jsem zkoumala všechny detaily stránky a netrpělivě vyčkávala, až se objeví online WILL84. Moje přání bylo rychle vyslyšeno. Plán A začal plnit mé očekávání příjemným startem. Snad tím neotvírám Pandořinu skřínku a nerozpoutám tím něco, co bych rozhodně nechtěla. No, tak horší než konec světa to snad nebude. Když tak tu byl i plán B, jako u všeho nachystaný v záloze.
WILL84 je online.
MARY79: Ahoj, Wille84! Jak se vede? Byl jsi mi doporučen. Snad o tobě Máma nelhala.
WILL84: Ahoj, Mary79! Mám se příjemně, co ty? Máma nelže, však sama uvidíš!
MARY79: Potřebuji nutně rozptýlení! Dnes, pokoj číslo 5 a čas? Mohla bych v 21:00, co ty na to? Vyhovuje ti to? A doufám, že nevidíš problém v mém výslovném požadavku?
WILL84: Ano, čas mi vyhovuje. A žádný problém. Právě o to víc mě to láká!
MARY79: Tak to bude asi všechno pro teď, že ano?
WILL84: Nechceš mi říct, co máš ráda?
MARY79: Nechala bych to až na večer. Osobně.
WILL84: Jak je libo, Tak večer, Mary!
MARY79 je off-line.
Hodiny se neúprosně krátily v můj neprospěch. Na šest večer byla připravena vydatná večeře o třech chodech. Dvě vajíčka s plátkem celozrnného chleba a rajčetem. Dále čokoládový muffin a na tuto kombinaci bylo pozřeno acidofilní mléko s cereáliemi. Dokonalé spojení rozmanitých chutí.
Potom nastal prostor pro bolestivou depilaci ženských partií v koupelně. Vosk, prosím! Dále mazání se lehce parfémovaným tělovým krémem, nandávání obličeje neboli make-up patří ke každé ženě. Ať je to jen řasenka nebo balzám na rty. Zde byl jiný rituál. Podkladová báze, správný odstín krycího make-upu, pudr, černá tužka na oči, tři vrstvy řasenky a broskvová rtěnka dotvořila celkový obraz ženy v zrcadle. Vlasy byly vyčesány do pevného a uhlazeného drdolu. Přechod z koupelny do ložnice k šatní skříni, kde čekaly na paní domu jednoduché černé šaty a dlouhý kabátek téže barvy. Ale co se skrývalo pod nimi, byla už jiná písnička. Krajkové spodní prádlo červené barvy, ladící podvazky s punčochovými kalhotami tělové barvy. Černé lodičky na jehlovém podpatku doladily celkový dojem z ženy, která si nasazovala nenápadné zlaté náušnice a decentní hodinky.
Byla jsem to já a zároveň někdo jiný.
Čas jít...
Luxusní klub pro ženy schovaný uprostřed města všem na očích. Bývalý, nenápadný, malý hotel se stal sídlem neřesti, o kterém měl málokdo ponětí, protože z venku klamal svým vzhledem. Kamufláž mistrně provedená. Dvoupatrový historický dům s falešnými okny. Aneb pod lampou bývá největší tma. Klubu dominovalo intimní prostředí. Recepce tvořená mužským personálem, který odevzdává stříbrnou kartu k jednomu z deseti pokojů. A přitom je spoře oděn. Dokonale zařízené pokoje s plně vybavenou koupelnou a prostornou ložnicí. Na chodbách se odhalují neskrytě kamery, ale v pokojích již ne. Co se v nich odehraje, tak to tam také zůstane. Ženským zákaznicím je dán výběr ze seznamu dvaceti mužů.
Dvacet mužů. Dvacet voleb. Dvacet různých potěšení.
Ležela jsem v pokoji číslo 5 na obří posteli. Pokoj byl laděn do sametově černé barvy. Zdi, povlečení, lampičky, koberec, křeslo, komoda i dveře do koupelny, které odkrývaly sprchu pro dva, toaletu a umyvadlo. Netrpělivě jsem vyčkávala na WILLA84 a zasmála se své vlastní přezdívce. MARY79.
Jak vynalézavé!
Svůj kabátek a šaty jsem odložila přes křeslo a položila se na postel. Byla to moje první návštěva. Předtím jsem na internetu nastudovala všechno potřebné a byla rozhodnuta ukojit své ozývající se potřeby. Tahle cesta mi prvně šla proti srsti, ale pak jsem změnila názor. Líbilo se mi na tomto klubu všechno. Do posledního puntíku. Speciálně určený jen pro ženské zákazníky. A také si člověk mohl psát s vybraným mužem na soukromém chatu. Byla to výzva, kterou jsem nemohla odmítnout. Nechtěla jsem si začít s někým novým. Rande, pár dalších a pak sex. Chtěla jsem ho hned. Bez omáček a vytáček.
SEX.
Příchozí dveře se otevřely a v nich se objevila mužská horda svalů. Oblečený jen do obyčejného černého trička a kalhot. Bosky. Usmál se a zavřel za sebou neslyšně dveře. Zamkl je rychlým pohybem a vykročil ke mně. Posadil se na okraj postele a zpříma se mi podíval do očí. Usmála jsem se široce a začala s představováním.
„Wille, ráda tě osobně poznávám!"
Podala jsem mu ruku.
„Já vás taky, Mary!"
Oplatil mi stisk pevným sevřením.
„Hezká škraboška."
„Mně se víc líbí ta tvoje."
Pod ní, obyčejnou černou, se totiž ukrývaly čokoládové oči.
„Jak si to dnes večer představujete?"
„Hned k věci. To se mi líbí. Tady máš můj seznam," podala jsem mu list papíru, který byl nachystaný na stolku vedle postele. „Je tam všechno. Co mám ráda, co zbožňuji, miluji a tak dále. Co bytostně nesnáším, tak se k tomu rozhodně neuchyluj. Všechno tohle ráda dělám, ale nerada to říkám nahlas. Doufám, že je ti vše jasné?"
„Ano, ano. Žádný problém," odpověděl mi po chvíli a položil list zpátky na stůl.
„Tak to ráda slyším."
„A co teď? Chcete si předtím povídat?"
„Ne, ne. Nebudeme chodit kolem horké kaše. Mám to ráda jasně a stručně!"
„Cokoliv chcete, má paní."
„Tak začni s tím, že se pomalu svlečeš a pak mě ošukáš!"
Začal se pomalu svlékat a s kalhotami to protahoval, až jsem si jednu chvíli myslela, že se snad neudržím a strhnu je z něho sama.
„A připomínám, žádné líbání na ústa!"
„Jistě, má paní."
„Mmm, to se mi líbí."
Pak jsem na řadu přišla já. Rychle mě svlékl ze spodního prádla a podvazků. Pohled mu sklouzl na mé obnažené tělo, které něco odkrylo na boku. Na místě těsně pod okrajem kalhotek. Zlehka mě tam pohladil.
„Krásné tetování!"
Wild.
Věčný a nesmazatelný pozůstatek na mé bláznivé mládí. Čerstvých osmnáct let, bouřlivá noc a ráno, na které člověk jen tak nezapomene. Moje poprvé na více úrovní.
„Nepřestávej!" Prohnula jsem se proti muži pode mnou a slastně zavrčela.
Will se usmál a pokračoval. Zlíbal každý centimetr mého těla. Kromě úst. Tam bylo přísné embargo. A on byl poslušný chlapec. Popadl mi ruce a dal je za hlavu. Vytáhl z nočního stolku pouta a nasadil je s dychtivým pohledem. Jemným pohybem rozevřel má stehna a pomalu se do mě vnořil. Dostatečně objemným penisem, abych ho cítila ještě pár dní. Pohyboval se ve mně se zvířecí elegancí. Vyklouzl ze mě, líbal mi ňadra a pak přestal. Zůstala jsem nahá, uspokojená a uvězněná pouty. Sundal mi je neochotně a položil na břicho. Studily, ale ne nepříjemně. Převalila jsem se na něho a usadila se na koníčka. Spoutala mu jen jednu ruku a tu druhou přemístila na můj krk. Pohybovala jsem se rychle a nechala se unášet na vlně extáze. Stisk na mém krku prudce zesílil a pocítila jsem blízký příchod vyvrcholení. Nezpomalila jsem, ale přidala jsem o pár stupínků výš, než přišel slastný konec. Konec, který mi zanechal uvnitř příjemný pocit.
„Bude pokračovaní příště?"
„Chtěl bys, abych z toho udělala opakovanou záležitost?"
„Líbilo by se mi to, ale..."
„Stejný den, stejný čas a stejný pokoj. Co ty na to, WILLE84?
„Můžete se na mě spolehnout, MARY79!"
O hodinu později jsem se na sebe dívala do zrcadla. V pohodlí domova. Ve své ložnici laděné do stříbrné a červené barvy. Už nenalíčená s rozpuštěnými vlasy. Přirozená bez masky, kterou jsem dennodenně nastavovala světu. Jediný člověk, který mě takto vídával, byl můj manžel John Warren. Nyní je to minulost. Před rokem se ze mě stala vdova s padesáti procenty vlastnictví ve firmě Warren & Harvey. Druhý společník vede celou společnost od jeho smrti a já jsem jen loutka, která pravidelně hlasuje při důležitých zasedáních. Každému z nás to svým způsobem vyhovuje. Jinak se věnuji své nové společnosti. Před šesti měsíci jsem založila nakladatelství, které dávám sto procent své energie. Dělám to, co mě baví. Hledám (nebo oni hledají mě) nové talenty na spisovatelském poli, kterým následně vydávám jejich díla. S mým týmem máme několik smluv s různými prodejci knih, kde se naše knihy objevují. Ale zatím je moje malé nakladatelství v plenkách.
A tohle jsem já. Evelyn Warrenová, dříve Lustová, která si nyní ve svých pětatřiceti letech plní svůj životní sen. Nikdy není pozdě. Člověk žije jen jeden život. Ale když tak někdy přemýšlím, kdo jsem dnes, tak tam patří i moje minulost. Bez ní by nebyla tahle přítomnost.
Kdo nemá „temnou" minulost?
Tak se tomu dnes říká...
Protloukala jsem se životem. Od desíti k pěti. Dětství bylo „krásné" i přes rozvrácenou rodinu. Obyčejný život. Probojovala jsem se školou, získala jsem bezvýznamný titul a snažila se najít uspokojující zaměstnání. Pak jsem nastoupila do lukrativní firmy. Což byl veliký obrat pro mě a mou peněženku. Sice po nás šéf šlapal, ale výplata byla nad mé očekávání. Mínus se vynuloval plusem. Byl to workoholik, který pracoval na dvě stě procent. Po dvou letech práce jsem byla překvapivě povýšena, a s tím přišla i pozvánka na rande. Zamilovala jsem se do Johna Warrena a ve třiceti se za něho provdala. Chtěla jsem tak moc mít dítě s mým milovaným manželem. Ale během několika let jsem pětkrát potratila. Adopce byl náš další pokus, ale nebylo nám přáno. A ani ne pět let po svatbě se ze mě stala vdova.
Byla to poslední věc, která se mohla stát.
John Warren byl můj životní partner.
Láska mého života.
A teď si musím najít cestu, jak tu žít bez něho.
Nebyla jsem na to připravená. Bláhově jsem si myslela, že nás čeká společný život až do stáří. Budeme mít konečně dítě. Budeme sledovat jeho první krůčky, školní docházku, pubertu a dospělost, která nám řekne, že jsme už za zenitem svých možností. Ale budeme pyšní na to, co jsme v životě dokázali. Zažijeme důchod, který nám dá dostatek prostoru na hlídání vnoučat. Cokoliv jiného než tohle. Zůstal ve mně kus prázdnoty po jeho odchodu.
Tak mi strašně chybíš...
Dala bych všechno, abych tě i na malou chvíli znovu viděla, dotkla se tě, políbila a objala takovým způsobem, kterým jsi mě objímal. Možná bych se s tebou rozloučila, ale to naše poslední ráno bylo krásné. A konec konců bych ho nevyměnila za nic na světě.
Vždy budeš v mém srdci, Johne Warrene!
Vzhlédla jsem od zrcadla a přešla k oknu. Venku začalo pršet a kapky jemně kreslily na okenní tabulky. Otevřela jsem ho dokořán a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Příjemný chlad obklopil mé tělo. Zavřela jsem oči a nechala se pohltit klidem, který skrze něho pronikal. Moje hlučná mysl se soustředila jen na to jedno. Na déšť.
Miluji déšť. Jeho čistou vůni, svěží chuť a projevy. Lehký deštík nebo silné provazce vody. Všechny jeho podoby mi přijdou fascinující. Ráda se nechávám unášet rytmickým bubnováním dešťových kapek. A blesk je jako třešnička na dortu. Otevřené okno, které mi dovoluje si vychutnat všechny jeho dary v bezpečí domova. Stačí jen vyklonit hlavu nebo nastavit ruku. Nebo směle vykročit na zahradu a nechat dopadat kapky na mé tělo. Opustit zónu bezpečí a vystavit se očisťující energii.
Jednou... dvakrát... nesčetněkrát...