Na obrázku Yuu. Tak snad se bude i druhá kapitola líbit :)
,,Hej! Slyšíš? Vstávej ty šípková růženko."
Ospale jsem pootevřel oči. ,,Nao?"
,,Kdo jiný ty hlupáčku?" mile se na mě pousmál. ,,Tak šup, vstávej, škola nečeká."
Pořád jsem ho překvapeně pozoroval, jak se bezstarostně chystá do školy. Nechápu to.
,,Yuuto! Co tam ještě děláš, válíš se tu jako hadr na podlahu a za deset minut máme být ve škole."
Na chvíli se zarazil, přistoupil ke mně a uchopil mě pod pažemi. Bez jakékoliv námahy mě postavil.
Přejel mi prsty po hrudi a začal rozepínat jeden knoflík po druhém.
,,C-C-Co to děláš?" nervózně jsem vykoktal.
,,Co myslíš..." pokračoval dál, dokud mi je nerozepnul všechny. Sundal mi košili a přejel mi prstem po kůži. Hlavu měl téměř natisklou na mém těle a putoval pohledem od krku níž.
Začal jsem rudnout. Tohle je tak... trapné.
Pak mě otočil, prohlédl znovu a celého ještě prohmatal.
,,Tss, a ty ses bál, že se tu ten tvůj upír ze snu objeví." Řekl s jistým náznakem ironie.
,,Haa?"
,,Žádné haa, ale škola. Jdeme pozdě, tak pohni svou malou prdelkou a trochu sebou hejbni." Je milý jako vždy.
Nic si nepamatuje, to je dobře, ale... na jeho krku jsem zpozoroval otlačeniny po škrcení. To není dobré, nesmí to zjistit, aspoň ne dřív, než nějak přelstím toho upíra.
Rychle jsem na sebe naházel školní uniformu a doběhl Naokiho.
,,Kam zajdeme dneska po škole? Co takhle na zmrzlinu?"
,,Hmmm," brouknul jsem.
*Pokud bude nějaké PO škole.* pomyslel jsem si.
Celý den jsem jen přemýšlel o tom upírovy a nevnímal nic kolem sebe. Bylo to jako umírání... tak mi to aspoň přišlo. Čekat na soudnou hodinu, kdy vás mají popravit a mě stále nenapadá, jak se z toho vyvlíknout.
O obědové přestávce jsem se vydal na střechu školy. Miluju to. Jsem opravdu vděčný tomu, kdo vymyslel, že i střecha školy bude žákům přístupná. Nikdo sem skoro nechodí, tak je tu klid, což se mi libí.
Otevřel jsem dveře a pocítil jemný poryv větru.
,,Už jsem na tebe čekal." Ozvalo se po mé pravici.
Leknutím jsem uskočil a obrátil se na tu osobu. Zase ON.
,,C-Co tu děláš?" vykoktal jsem.
,,Něco jsi mi přece slíbila, ne?"
,,A-Ale..." co mám dělat... nechci... nechci s ním odejít. Tak moc se bojím opustit toto místo, přátele a všechno, co znám.
,,Nechal jsem tě rozloučit se. Času si měla dost. Nebo raději obětuješ život svého milence?"
,,On není-" přerušilo mě cvaknutí dveří.
,,Yuu! Konečně jsem tě- Kdo to je? Co po tobě chce? Není z naší školy, tak proč..."
Upír se ďábelsky pousmál a s úsměvem vepsaným ve tváři, stále pozorujíc Naokiho, mi pošeptal do ucha:,,Vážně chceš, aby to tvoje malé princátko umřelo bolestivou smrtí?"
Po těchto slovech se mi roztřásly kolena. Prosebně jsem se mu zahleděl do očí a potom zaměřil svůj pohled na Naokiho.
,,Promiň." Špitl jsem směrem k němu a obrátil se k němu zády.
Upír mi položil svou ruku na rameno a pomalu se semnou rozešel směrem k okraji střechy.
,,Yuu?! C-Co to děláš? Kam s ním jdeš?!! Yuu!!" slzy se mi draly do očí, když jsem to slyšel, cítil jsem se za to vinen.
Zastavili jsme se u okraje, připraveni skočit. Ani nevím, co to právě dělám a proč, ale dělám.
Naposledy jsem se otočil k Naovi, připraven říct mu sbohem.
Jeho tvář byla zaplavená slzami, málem jsem to ani neřekl. Ovšem, i přes to že se mi hlas třásl jako osika, jsem mu to musel říct, tohle je poslední šance:,,Sbohem."
,,Ne! Miluju tě!" vykřikl, když jsme se řítili ze střechy staré budovy. Nevěřím tomu, nemůžu... On mě měl celou tu dobu..?
Už jsem nedokázal déle zadržovat slzy.
{/"?