ONA
Je mi to líto!
Je mi to líto!
Je mi to líto!
Čtyři slova, která jsem jednu dobu neustále poslouchala. Od rána do večera. Dny, týdny, měsíce. Půlrok byl konečná stanice. A byla to poslední čtyři slova, o které jsem měla zájem. Slyšet je. Vidět ta otevřená ústa známých i neznámých lidí, jejichž hlasivky stvořily ty zpropadené čtyři slova. Je mi to líto! Lepší než upřímnou soustrast. Co je na tom upřímného?! Rozhodně jsem v tom nic takového neviděla. Byl pryč. To jediné moje hlava pobírala. Byl pryč.
On byl pryč.
Ležel dva metry pod zemí na opačném konci města.
John Warren.
Milovaný manžel.
A dnešním datem tomu byl přesně rok. Dvanáct měsíců, co jsem stála na hřbitově a dívala se na čerstvě upravený hrob. Celá oblečená v černém se slunečními brýlemi, které zakrývaly červené oči od pláče a týdenní šedé kruhy pod očima. Mé ruce, špinavé od hlíny, se bez přestání chvěly. Smuteční obřad se konal krátce po poledni a o několik hodin později pojala země mého muže do svých útrob. Prach jsi a v prach se obrátíš, byla poslední slova, co jsem ten den slyšela. Stála jsem tam, dokud slunce nezapadlo za obzor a nepřivítala mě tma. Dívala jsem se na mramorový náhrobek a nemohla tomu uvěřit. Stačil jeden kratičký moment a vše bylo jinak.
Celý svět se mi zhroutil před očima.
Měsíc za měsícem jsem ležela v posteli a nevylézala, pokud to nebylo potřeba. Brečela jsem, křičela nebo rozbíjela vše, co mi přišlo pod ruce. Nejčastěji jsem si během dne představovala, že je John stále se mnou. Dokud nás smrt nerozdělí, to jsme si jednoho slunečného dne slíbili. Očekávala jsem, že nás rozdělí spíš nějaká krize s tou současnou rozvodovostí. Ale na smrt jsem vůbec nepomyslela. Kdo ano, když bylo všechno dokonalé. Myslí jsem si nechala proplouvat staré, pevně vyryté vzpomínky až po ty nejnovější. Nejnovější? Jak se to vezme...
Třeba náš první rozhovor, který se odehrál před deseti lety...
„Proč bych vám měl dát to místo, slečno Lustová?"
„Protože... jsem pracovitá, nevadí mi přesčasy a kreativita je mé druhé jméno."
„Ano, to vidím. Samé doporučující dopisy. Ale ten věk?!"
„Co je s ním?"
„Není vám ani pětadvacet, že?"
„Ano."
„Jste mladinká a..."
„Neříkejte to!"
„Nemám rád, když mi někdo skáče do řeči, slečno Lustová! Takže se za nezkušenou nepovažujete?"
„Omlouvám se, také to nemám ráda, ale bytostně nesnáším tohle označení. Zkušenost přece neurčuje věk. Někdo může být zkušený už v pětadvaceti a někdo nemusí být ani v pětatřiceti, pane Warrene."
„Hmm, zajímavé."
„Je to můj názor a stojím si za ním."
„To je dobře. Líbí se mi lidé, kteří si stojí za svými názory. Myslím, že je to vše."
„Takže, jsem to místo..."
„... dostala. Uvidíme se v pondělí. Přijďte za mnou do kanceláře v osm ráno. Přesně! Podepíšeme smlouvu. Ukážu vám váš stůl. Budete mít malou kancelář. A začnete pracovat pro naši společnost. Vítejte u Warren & Harvey, slečno Lustová!"
Byla jsem tehdy tak nervózní. Strach mě užíral, že tu vysněnou pozici nedostanu. Byla to po dlouhých měsících hledání nové práce skvělá nabídka, které nešlo odolat. Pracovní doba a plat byl bezkonkurenční. I když mé pochybnosti, jestli jsem vůbec ten správný člověk pro danou pozici, tu se mnou byly vždy. Nepříjemná pochybnost se pravidelně objevovala snad u čehokoliv. Ale předchozí práce mě každým dnem ubíjela a zaplňovala prázdnotou takovým způsobem, že mi kopala předčasný hrob. Existují práce, na které nemá člověk prostě žaludek.
Ach, ty vzpomínky!
A pak jsem si vzpomněla na rozhovor, který se udál za domem na naší zahradě. Byl krásný jarní den. Dostatečně teplý na piknik. Celé odpoledne jsme se váleli na obří dece, pojídali připravené jídlo a milovali se do západu slunce. Dva roky jsme spolu chodili a rok z toho jsem u něho bydlela. Při té příležitosti, dva roky pohromadě, také vznikla roztomilá fotka nás dvou. Moje maličkost rozesmátá se skloněnou hlavou a John mě líbal na temeno hlavy. Jednou rukou mě ochranářsky objímal a druhou šikmo fotil. Krásná momentka, která měla své čestné místo vedle té svatební na mém nočním stolku.
„Miláčku, řekni mi, v čem sis kdy připadala méněcenná?"
„Johne, co jsou to za otázky?"
„Chci vědět, co je za tím tvým krásným úsměvem. Jsi sebevědomá, ale přijde mi, že ne dost. Dost na to, jaká jsi báječná osoba."
„Johne?!"
„Šup šup..."
„Od dětství po dospělost se se mnou vlekly různé pochyby. To, že nejsem dost krásná. Ne dost chytrá. Ne dost hubená. Ne dost dobrá. Ne dost vysoká. Ne dost úspěšná. Ne dost sexy."
„Miluji tě, Evelyn!"
„Já tě taky miluji!"
„A pro mě jsi byla, jsi a budeš dost krásná, chytrá, hubená – i když já tak miluji ty tvoje tvary, ne že mi zhubneš, přibrat smíš! – dobrá, vysoká, úspěšná a sexy."
„Opravdu?"
„Ano! A takhle chci, abys mi i za moment odpověděla."
„Na co?"
„Otázku, která ovlivní vše."
„Tak se už zeptej!"
„Vezmeš si mě, Evelyn?"
„Ano! Ano! Ano!"
Z mého ANO přešly mé roztříštěné myšlenky na náš poslední rozhovor, který se odehrál ráno před odchodem do práce. Společná snídaně jako vždy. Nebyl den, kdy bychom spolu aspoň neposnídali. Oběd a večeře už nám nevycházela podle našich plánů. Měla jsem tehdy naplánovanou návštěvu doktora, takže můj příjezd do kanceláře měl být až o několik hodin později. Další gynekologická prohlídka. Za těch pár let jsem jich měla plné zuby. Každé ráno jsme spolu jezdívali do práce, ale ten den ne.
A ten den se to stalo...
„Dobré ráno paní Warrenová, dáte si vajíčka se slaninou nebo čokoládový chlebíček?"
„Dobré ráno pane Warrene, že se vůbec ptáte!"
„Po těch letech, že?"
„Přesně tak. Dej mi pusu, miláčku!"
„Potřebuješ doplnit dávku? Včera ti to nestačilo?"
„Ano, každý den. Ráno, odpoledne, večer. Neustále."
„Mám ještě deset minut..."
„Za deset minut se toho dá stihnout hodně..."
Zavřela jsem oči, do kterých se mi draly horké slzy a putovaly po mé tváři. Lehce dopadaly na polštář pode mnou a měnily jeho barvu na temnější. Dívala jsem se na strop a chtěla se tak zoufale vrátit v čase. Do doby, kdy jsem byla šťastná, a nic mě nemohlo rozházet. Trvalo to nějaký čas, než jsem se znova postavila na nohy a stala se tou ženou, kterou si John Warren vzal. Zvnějšku. Ano, byla jsem to stále já. Ohnivá rusovláska. Délka mých vlasů spadala těsně pod prsa. Zelené oči. Úzký nos. Plné rty. Vysoká přitažlivá postava s konfekční velikostí 40. Své oblé tvary jsem uměla prodat. Ujížděla jsem si na elegantním oblečení, nejen kvůli práci, ale i proto, že jsem si v tom připadala sexy. Stačila bavlněná tunika, jednoduché černé kalhoty, lodičky a kabelka téže barvy. Střední velikost kabelek mě uchvacovala a nebyl měsíc, kdybych nedorazila domů s nějakou novou. Měla jsem snad všechny barvy. Ale jedna barva se vyskytovala nejčastěji a tou byla černá. Neohlížela jsem se na peníze a John nikdy nic nenamítal na moje nákupní choutky.
Měla jsem snad toho nejbáječnějšího manžela na světě.
Dokud mi nebyl sebrán.
A já zůstala sama.
***
Ahoj, líbí se Vám můj příběh?
Ano?! Tak budu ráda za nějaký ten komentář či hlas. Je to na Vás.
Ne?! Tak budu ráda za nějakou tu konstruktivní kritiku.
Agnes