Takže jsem po dlouhé době, znovu tady s nakouslou částí. Vím, že normálně mám okolo 1000 slov, tentokrát je to okolo 561 slov, snad si to užijete, vybrala jsem vám k tomu hudbu, ale nevím jestli se k tomu zrovna 2x hodí. Prosila bych Vás co ještě čtou aby si přečetli malé sdělení pod příběhem až dočtou, děkuji :)
Leila*
Vzbudilo mě hlasité klepání na mé dveře, které jsem naštěstí večer zamkla, už jsem se poučila, že potřebuji mít své soukromí. Klepání se ozvalo znovu.
„Už jdu!" Křikla jsem směrem ke dveřím.
A začala jsem se vyhrabávat z vyhřátých peřin. Bosa jsem došla ke dveřím, tady je ale kosa. Otevřela jsem prudce dveře, jako kdybych byla naštvaná. Osoby za dveřmi to nečekali a vyjeveně na mě koukali, ale pouze chvíli. Vtrhli mi do pokoje, rozsvítili a zavřeli za sebou dveře. Mžourala jsem na ně z toho náhlého světla.
„Oblékni se." Řekla mi jedna.
„Kdo jste?" Zeptala jsem se se vzdorovitým hlasem.
„Já jsem Mia." Řekla mi blondýnka s menší oplácanější, ale ne tlustou postavou. Byla oblečená do teplého sportovního oblečení s batohem na zádech.
„A já Zoe, spolubydlící Ley." Ozvala se hnědovláska se střední postavou, která byla oblečená podobně jako její společnice.
„A co chcete ode mne? Takhle v noci?" Zkusila jsem znovu.
„Aby ses oblékla do něčeho pohodlného a teplého. Sbalila si užitečné a potřebné věci. A to nejdůležitější pomohla nám najít tvojí sestru."
Stála jsem tam s vyjevenýma očima na ně. A nechápala jsem, proč mě to ještě nenapadlo. Proč jsem se nevydala jí hledat? Vždyť jsem věděla, že je pryč už třetím dnem a nic jsem nepodnikla. Nechránila jsem svojí sestru. Stekla mi po tváři slza. Sesunula jsem se na zem a nechala jsem slzy volně smáčet můj obličej.
„Jak jen jsem jí v tom mohla nechat." Uniklo mi mezi vzlyky.
Obě dvě se na mě zvláštně podívaly. „Leilo, na tohle nemáme čas a potřebujeme tě." Promluvila na mě Mia."
„Ne." Řekla Zoe a já se na ní podívala. „Lea tě potřebuje. Teď hned a silnou, chápeš?" V hlase jí byl znát strach.
Začala jsem si beze slova otírat slzy do rukávu od pyžama. „Dobře." Řekla jsem pouze a začala házet věci do batohu. Baterku, sirky, lékárničku, kterou jsem objevila v šuplíku pod skříní a ještě nějaké oblečení. Co když jí bude zima? Vyhrabala jsem ze skříně pohodlné a teplé oblečení, přešla jsem do koupelny. Převlékla jsem se tam a pohled mi zůstal na mém odrazu. Tohle nejsem já. V obličeji jsem byla bledá jak smrt s kruhy pod očima. Sčesala jsem si vlasy do vysokého culíku, kdy ještě víc vynikly mé kruhy. Bylo mi to jedno.
Pohled mi tentokrát spočinul na přívěsku od rodičů. Byl fialový a jemně poblikával, nikdo by si toho nevšiml. Vzala jsem ho do ruky a on jemně přidal na intenzitě. Co to znamená? Rozepla jsem zapínání a pověsila jsem si ho na krk. Ten se rozzářil na celý pokoj a okamžitě zhasl, zpět na svojí barvu, když jsem pocítila bolest na svém zápěstí, sesunula jsem se na podlahu a druhou ruku si chytla za bolavé zápěstí. Nepříjemně to pálilo, ale dalo se to jakž takž vydržet. Na pláč nebo naříkání nebyl čas. Jemně jsem vyhrnula látku rukávu na levé ruce, abych se podívala, co to způsobuje. Kolem zápěstí se mi objevily slova, spojené do řetězce, vypadalo to jako tetování s tím rozdílem, že toto se mírně vlnilo jako had.
Rukáv jsem vrátila zpátky na svoje místo a vyšla z koupelny. Zoe a Mia na mě již netrpělivě čekaly. Když mě uviděly, popadly batohy a již potichu vyšly z mého pokoje. Zhasnula jsem světlo a zavřela dveře za sebou a tím jsem vstoupila do společného obývacího pokoje, který jsem sdílela s ostatními třemi spolubydlícimi. Andy, Alžbětou a Elou, které naštěstí spaly.
„Kam si myslíš, že jdeš?" Ozval se za mnou hlas.
Nechci Vás nějak zdržovat sálodlouhými proslovy :D Takže jen Vás poprosím co věrně čtou jestli by mohli zanechat nějaké domněnky, jak se bude příběh vyvíjet dál. Mimochodem, kdo myslíte, že na Leilu mluvil? A kam se nám poděl Jack? Miin bratr? Pamatujete si na něj ještě vůbec? :D Děkuji všem za všechny ohlasy a ještě jedna otázka, chtěl by někdo věnování? :3