ŠESTNÁCT | OFICIÁLNÍ PÁR
⋅⋆━━━━━≫⋆⋅☆⋅⋆≪━━━━━⋆⋅
Hledím do očí člověku, který by mi měl být nejblíže ze všech lidí na světě, ale ve vší upřímnosti cítím úplně odlišné pocity. Nikdy v životě jsem nebyla jedním člověkem tolik zklamaná, i když jsem si za svůj mizerný život prošla poměrně krušným obdobím, jako jsem zklamaná svou vlastní matkou. Při pohledu na svou sestru Clarke vím, že nejsem jediná, kdo se takhle cítí. Na rozdíl od ní mám však o jeden důvod navíc, proč svou pokrevní matku nenávidět.
„Clarke, Evelyn," vydechne se slzami v očích, ale já moc dobře vím, že mnohem radši vidí Clarke, než mě. Jí vychovala, věnovala jí téměř osmnáct let svého života, mě jen porodila. „Myslela jsem, že jsem vás ztratila."
„Mě jsi ztratila," vyhrknu, díky čemuž si získám ne příliš příjemný pohled své sestry, která sedí vedle mě a snaží se vypadat rozumně, i když já moc dobře vím, že za chvíli už nebude reagovat takhle, ale její pohárky s trpělivostí přetečou a ona vybuchne jako sopka. „Ale teď tu nejde o mně, viď? Chceš se jen ujistit, že je v pořádku tvoje dcera. Jediná dcera, kterou jsi kdy chtěla."
„Evelyn," povzdychne si a v tenhle moment jí z očí vytrysknou slzy a ty pokračují po jejích snědých tvářích, „nikdy jsem se tě nechtěla vzdát, ale už od začátku svého těhotenství jsem věděla, že nebudu schopná a ani s mou pozicí na Arše oprávněna k tomu, abych i přes zákon vychovávala dvě děti."
„Jak to myslíš?" ozve se Clarke a já jemně sklopím hlavu, aby na mě nebylo znát, jak moc mě těchto pár slov od této cizí osoby zasáhlo.
„Jsem lékařka, Clarke, mám jisté privilegia. Udělala jsem si ultrazvuk, abych se ujistila, že je moje děťátko zdravé. Zjistila jsem, že nečekám jedno dítě, nýbrž dvě. Prakticky jsem zákon vědomě neporušila, protože jsem nemohla ovlivnit ten fakt, že jsem čekala dvojčata. Měla jsem tudíž na výběr."
„Výběr?" zvednu hlavu k obrazovce, na které se přemítal obličej mojí matky. Moc dobře vím, že se mě vzdala.
„Mohli mě popravit, Evelyn, a já bych nikdy neměla šanci se stát tou matkou, kterou jsem vždycky toužila být. Nemohla jsem dopustit, aby moje dítě vyrůstalo bez matky. Protože i kdybych se postavila zákonu, vždycky by mi mou druhorozenou dceru vzali," s těmito slovy ač nerada pochopím, že moje matka možná nemohla můj osud ovlivnit. Byl mi předurčen ještě před tím, než jsem se stihla narodit. „Slíbila jsem, že se svého druhorozeného dítěte vzdám výměnou za milost. Neměla jsem na výběr, Evelyn, a moc lituju toho, že jsem ti nemohla dát život, po kterém jsi celé ty roky prahla a toužila. Nesměla jsem o tobě mluvit, nesměla jsem se na tebe ptát, musela jsem zapomenout."
Jsem ohromena, zaskočena, zničena. Celý svůj život jsem žila ve vědomí, že mě moje vlastní matka nechtěla a že se mě dobrovolně vzdala, protože nechtěla vzdorovat zákonům. Ale ona celou tu dobu neměla na výběr, nemohla mě bránit. A když jsem seděla na chladné zemi v mé osobní cele v naprosté tmě a modlila se, aby se na mě přišla alespoň jednou podívat, nemohla. Nenáviděla jsem jí, proklínala jí a snad tisíckrát jsem jí přála jen to nejhorší. Nechtěla jsem, aby se bezpečně dostala na Zemi. Nenáviděla jsem svou sestru, nenáviděla jsem svou rodinu. Něco ve mně se zlomí, já zalapám po dechu a ruce si umístím před pusu, abych utišila svůj pláč.
„Evelyn," osloví mě Clarke a já ucítím její ruce na mých ramenech.
„Odpustíš mi někdy?" zeptám se směrem k obrazovce, na níž byl stále obličej mé matky. Dříve nenáviděné, nyní však žádané. Toužila jsem po ní, chtěla jsem jí mít ve své blízkosti, chtěla jsem její objetí. Chtěla jsem svou matku a dohnat všechno, co jsme za ty léta promarnily. „Odpustíš mi, že jsem předstírala svou smrt, přihnala ti bolest a že jsem tě nenáviděla? Mami, tolik mě to mrzí. Chtěla bych to vzít všechno zpět, kdybych mohla."
„Miluju tě, Evelyn," řekne se slzami v očích a já se slabě pousměju, „a slibuju ti, že jakmile se dostanu se zbytkem Archy na Zemi, postarám se o to, abys už nikdy nebyla bez své matky. Slibuju, že tě nikdy neopustím."
„Mami," ozve se Clarke po chvíli, co mezi námi všemi panuje ticho. Já se snažím přestat plakat, máma je na tom podobně a Clarke jen čeká na vhodnou chvíli. „Vím to. Vím, co jsi udělala. Vím, že je táta mrtvý kvůli tobě, a ne kvůli Wellsovi. Zavinila jsi jeho smrt. Udala jsi ho Jahovi, postarala ses, aby ho zabili za velezradu."
„Neměla jsem na výběr," řekne se zlomeným hlasem a já nevím, jak bych se měla v tuhle chvíli cítit.
„Ty očividně nikdy nemáš na výběr, viď? Ale víš, co? Evelyn ti možná odpustila tvoje činy, ale já ti nikdy neodpustím, že jsi dopustila, aby tátu zabili. Jak jsi mohla?" vyhrkne Clarke a já jí okamžitě chytím za paži, abych jí alespoň trochu uklidnila. Clarke však zuří, je vzteky bez sebe a nevypadá, že by se nechala utišit. „Zradila jsi obě svoje dcery, jestlipak nejsi matka roku!" s těmito slovy se zvedne ze židle a se slzami v očích uteče z místnosti, čímž mě nechá samotnou se svou matkou.
„Nemyslela to tak," bráním ji.
„Ale myslela," povzdechne si máma, „já vím, že to tak myslela. Proč nejsi naštvaná i ty, Evelyn?"
„Měla bych?" rozhodím rukama. „Není to tak, že bych tátu znala."
Rozhovor mezi mnou a mou mámou ukončím bez rozloučení, prakticky jen zmáčknu tlačítko, obrazovka ztratí kontakt a následně i zčerná. Seskočím ze židle a pár rychlými kroky opustím místnost, ve které jsem se do teď nacházela. Jelikož v uzavřené místnosti byla tma, okamžitě mě do očí udeří to nepříjemné světlo, které venku aktuálně je. I přes tu nepříjemnost se přemůžu a proběhnu davem lidí, přičemž se okolo sebe nepřestanu rozhlížet, abych náhodou nepřehlédla osobu, kterou jsem tak zoufale hledala.
„Tady seš," řeknu s naštváním a chytím vysokého bruneta a let trička, abych ho donutila následovat svou maličkost. Jakmile se ocitneme v osamocené části plotem obehnaného tábora, můj hněv ze mě doslova vylétne, ale není se čemu divit, dusila jsem to v sobě pár dní. „Zbláznil ses? Jak jsi mohl něco takového udělat tak něžné osobě, jako je moje sestra?"
„Evelyn, přísahám, že jsem neměl tušení-"
„Že se vrátí tvoje přítelkyně? Prosím tě, Finne, ušetři si ty lži!" rozhodím rukama. „Musel jsi vědět, že se na zem chystá zbytek Archy, na které je mimochodem i tvoje přítelkyně!"
„Fajn!" vykřikne a rukama si projede po svých trochu delších vlasech, které mu aktuálně už začínaly sahat na ramena. „Uznávám, že jsem to tak trochu nezvládl, ale přísahám, že jsem Clarke nechtěl ublížit. Vlastně mi na ní dost záleží."
„Znám chlapy, jako seš ty," řeknu se svraštěným obočím, „všem vám jde jenom o jedno, viď? Nic závazného, vždyť jde jen o jednu pitomou noc, že?"
„Evelyn," osloví mě a já od něj prudce couvnu, „nevím, co si o mně myslíš, ale já Clarke takhle nikdy nebral. Mám jí rád, opravdu rád. Proč by sis myslela, něco-" sám se zastaví a pohlédne do mých očí, ve kterých se nachází snad miliony slz. „Panebože," vyhrkne a vedle mě bez varování do pevného objetí, „Evelyn, to je mi tak šíleně moc líto. Nevěděl jsem, že si něčím takovým procházíš," rukou přejíždí po mých zádech a dělá na nich malé kroužky, což je až překvapivě uklidňující. „Panebože, Murphy?"
„Murphy?" vyhrknu a následně se i od Finna odtáhnu. „Vážně si myslíš, že je Murphy něčeho podobného schopný? Ne, Finne. Murphymu na mně záleží, neustále se na mě dívá, jakoby se snad bál, že se mu před očima proměním v prach."
„Tak kdo, Evelyn? Řekni mi, kdo tě takhle zneužil, znesvětil, poskvrnil a já se postarám, že bude mít bolestivý konec."
„Seš hodnej, ale," odmlčím se. Nemůžu mu říct, že to byl Bellamy. Dříve bych to asi i udělala, což jsem teď ráda, že jsem neudělala. My Bellamyho potřebujeme a já nesmím dopustit, aby se Bellamy v lidských očích ještě více propadl, „myslím, že jsem se přes to už nějak přenesla. Děkuju, Finne, že jsi mě utěšil. Nech si tenhle rozhovor jenom pro sebe, ano? Nechci, aby se o tom dozvěděl Murphy."
„Seš si jistá? Určitě by s tím udělal krátkej proces," řekne moudře a já prudce kývnu.
„Jsem si jistá. Nestrachuj se o mně, Finna. Promluv si s Clarke, teď tě potřebuje."
Pomalými kroky odejdu od místa, kde jsem si s Finnem otevřeně promluvila, s pocitem volnosti, protože jsem se o tohle tajemství konečně dělila i s někým, kdo mi rozumí. Procházím davem lidí, kteří nemotorně pobíhají táborem a nevědí, kam se vrtnout. Pár lidí pracuje na udržování ohně, někdo zkoumá naše zbraně a nože, a jiní jen tak líně posedávají na zemi. Zahlédnu Bellamyho, jak Octavii vysvětluje princip obyčejného samopalu. Zachytí můj pohled, věnuje mi drobný úsměv, který mu dobrovolně oplatím.
„Ev."
„Murphy," oslovím osobu s hnědými vlasy před sebou a rázem se pocítím dost vinná za to, jak jsem se k němu dříve chovala, „doufala jsem, že na tebe narazím."
„Souhlasím," rázně kývne, „protože my dva si musíme nutně promluvit. Musím vědět, na čem jsem."
„Dobře," kývnu, „promluvme si."
„Proč jsi přivedla Bellamyho? Držel ti nůž u hrdla a byl připravený tě jedním ledabylým tahem připravit o život, kdyby se Charlotte pro dobro věci neobětovala."
„Potřebujeme ho," vydechnu. Jsem zmatená. Skutečně ho potřebujeme?
„Potřebujeme ho my, nebo ho potřebuješ ty?" zeptá se mě se zničeným pohledem a mě netrvá ani o vteřinu déle, abych si uvědomila, že jsem ranila jeho city. Naprosto nechtěně.
„Murphy, já-"
„Věděl jsem to."
Zachytím Bellamyho pohled. Celou tu dobu sledoval můj rozhovor s Murphym a asi i on byl dost zvědavý na mou odpověď. Kdyby znal Murphy pravdu, asi by mě praštil. Vyspala jsem se s Bellem, nechala jsem se jím políbit a přivedla jsem ho zpět. Na co jsem myslela?
Když srovnám Bellamyho s Murphym, zjistím, že se ti dva neshodují ani v jedné věci. Byla tu snad až jedna drobnost, která ty dva spojovala. Oba cítili něco k tak nepodstatné osobě, jako jsem byla já. Měla jsem jejich srdce na dlaních a bylo jen na mě, jak se rozhodnu.
„Potřebujeme ho my," zašeptám, „já ho nepotřebuju."
„Seš si jistá?" zeptá se s obavami.
„Když jsi mě tehdy ve stanu políbil a já ti řekla, že ještě nejsem připravená, tak jsem měla převážně jen strach. Nikdy jsem nebyla v situaci, kdy bych k jedné osobě cítila něco tak silného. Nezasloužíš si mě, já jsem špatný člověk. Nikdy tě nebudu schopná ochránit, budou chvíle, kdy s tebou nebudu zacházet správně. Proč bys o někoho takového vůbec stál?"
„Protože jsi to ty," dotkne se mé tváře, „změnila jsi mě do téhle podoby, udělala jsi mě lepším člověkem. Jestli se vidíš takhle špatně, dovol mi, abych tě i já změnil k lepšímu."
„Murphy," zašeptám.
„Evelyn Griffinová," zašeptá s drobným úsměvem na svých tvářích, „chceš se stát oficiálně mou přítelkyní, nebo si myslíš, že jsem naprostý idiot, když se tě v tomhle století ptám na takovou otázku?"
„Ráda," kývne se slzami v očích, „vážně ráda se stanu tvou oficiální přítelkyní, Johne Murphy."
Ucítím zvláštní šimrání v mém podbřišku, ucítím se vážně šťastná, jakoby se se mnou točil celý svět. Zavěsím se na Murphyho, mého přítele, pevně se k němu přitisknu a štěstím přivřu oči. Na malý moment nevnímám nic jiného, než Murphyho vůni, ale pak si všimnu postavy, která se pár rychlými kroky přemisťuje směrem k jednomu ze stanů.
Postava Bellamyho Blaka mizela v nejbližším stanu stejně jak, jako se pomalu mazala možnost, že bych s tímhle člověkem mohla mít ještě někdy nějaký vztah. Vybrala jsem si.
• • •
[A:N] Vím, že tu minulá část byla někdy před měsícem, ale stejně se omlouvat nebudu. Tenhle příběh už od začátku beru hodně volně, jeho psaní si maximálně užívám a vaše podpora je jen třešnička na dortu. Tahle část mě bavila z několika prostých důvodů. Evelyn se konečně udobřila se svou matkou, což mi vehnalo slzy do očí. Myslíte, že udělala správně? Evelyn taky řekla část své minulosti Finnovi (a vynadala mu za Clarke), vaše názory? A konečně. Dlouho očekávané rozhodnutí. Evelyn a Murphy jsou oficiálně pár, co si o tom myslíte? Everphy, Bevelyn? (hah, moje shipname nejsou moc dobrý, co? Klidně vymyslete vlastní! :D) S kým si myslíte, že tvoří Evelyn lepší pár? :)
Miluju vás! Michelle! :)