"Zpomal."
Postěžovala si Missy a zastavila se. Doctor ji dost neochotně následoval a zamračil se.
"Musíme pokračovat, nebo nás chytí."
"Nemusíme, vždyť jsme na cestě celé hodiny. Já už nikam nejdu."
Řekla a demonstrativně se posadila na nejbližší pařez. Její společník se kvůli tomu musel předklonit, protože byli pořád spoutaní.
"Víš, že jsi horší než Clara?"
"O tom jsem přesvědčená. Sedni."
Poručila a pokusila se ho pohybem ruky stáhnout dolů. Doctor se posadil vedle ní.
"Tohohle se budeme muset zbavit."
Prohlásil a zvedl pravé zápěstí.
"A jak prosím tě? Leda že by si jeden z nás uřízl ruku."
Missy její vlastní nápad tak nadchl, že začala vyvíjet dál.
"Seženu ti nějaký nůž a bude."
"A proč já?"
Zvedl Pán Času obočí.
"Protože si muž a pravý gentleman, takže bys nikdy nenechal dámu aby si ublížila."
Oznámila sladkým hlasem a volnou rukou se hrabala v kapse svého saka. Hledala nůž. To se Doctorovi nelíbilo a začal jí odporovat.
"To, že jsi v jedné ze svých nevím už kolika inkarnací ženou ještě neznamená, že se k tobě budu chovat jako k dámě."
"Ty jsi řekl, že něco nevíš?"
Rýpla do něj a vytáhla hluboko z kapsy otvírací nožík.
"Na. A neboj, to ti doroste. Jednou."
"Nic se řezat nebude."
Pokusil se on ukončil hovor, ale to se mu nepovedlo.
"Nějak to ale sundat musíme."
Pokračovala Missy a podpatkem ryla do měkké hlíny před sebou.
"Naším problémem jsou ruce. Budeme se muset skoordinovat."
Přišel Doctor s nápadem, který ale nebyl zas tak objevný.
"Nepovídej zlato. Myslím si, že jsi první bytostí ve vesmíru, pro kterou jsou ruce problém. Třeba takoví Setrenderové z Kaplobyxu šest..."
"Já vím, znám je, byl jsem tam. Při té jejich slavnosti. S tím výbuchem jsem neměl nic společného."
"To známe."
Protáhla se Paní Času a natáhla nohy.
"Tak co dál?"
Optala se a trochu se k němu naklonila. On odpověděl.
"Budeme pokračovat."
"To nemá smysl."
"A ty máš nějaký lepší nápad? Dát tomu bláznovi co chce a sledovat jak ze sebe dělá boha?"
"Vždyť má naše TARDIS! Může zničit všechen čas a prostor."
"Ani neodstartuje. Neumí to."
Hádat se dál skoro nemělo smysl. Ti dva by se stejně nedobrali žádného kloudného výsledku a tak tam jen mlčky seděli a každý si myslel svoje.
"Začíná se stmívat."
Pravil po dlouhé době Doctor a chtěl se postavit. Vzápětí mu však došlo, že to by obnášelo vytáhnout na nohy i Missy a tak se rozhodl, že zůstane sedět.
"To vidím. Co budeme dělat?"
Paní Času vedle něj začínala být mírně skeptická. Těžko říct, jestli to byla ponorková nemoc, nebo jen už jí Doctor začínal svou ignorancí dohánět k šílenství. Pokoušela se mu to dát všemi možnými způsoby najevo a on si toho stejně nevšiml.
"Myslíš, že jsou tu nějaká divoká stvoření?"
Zeptala se a pokusila se usmát. Její společník se rozhlédl.
"Myslíš kromě tebe?"
"Víš co? Tak si rýpej. Já se jenom snažím najít nějaké řešení naší situace."
Doctor si konečně stoupl a ona moc neprotestovala.
"Nevím na jaké jsme planetě, natož co tu žije."
Místo odpovědi se ozval zvuk, který by se dal přirovnat k vytí vlka. Oba dva ztvrdli.
"Co to sakra bylo?"
Vyslovil Doctor nahlas otázku, která jim proběhla naráz hlavami.
"Do háje."
Sykla Missy a trhla zápěstím, aby připoutala jeho pozornost.
"Musíme pokračovat."
Navrhla docela rozumně a on kývl.
"Kupodivu se to jeví jako dobrý nápad."
Znovu ten zvuk.
"Utíkej!"
Vykřikl Doctor, vtiskl její dlaň do své a rozběhl se.