Jako každý den v týdnu jsem musela opět do nudné školy. Jak já jí nesnáším. K čemu mi bude třeba taková goniometrie? Myslím, že každý by mi odpověděl stejně. K ničemu. Ale přesto se jí musíme učit a doufat, že z toho nepropadneme. Co mě ve škole dělá šťastnou, jsou mé kamarádky. Ale jen s jedinou se můžu bavit úplně o všem. Jmenuje se Sofie, má středně dlouhé hnědé vlnité vlasy a je velmi optimistická a veselá. Kdybych jí neměla, vůbec netuším, co bych si bez ní počala. Dokážeme se bavit o všelijakých pitomostech, probíráme každou věc, která se nám přihodí. Avšak naším nejčastějším tématem jsou samozřejmě kluci. Kdyby jich na světě nebylo, nemusely bychom mít žádné problémy a na zemi by panoval klid. Tomu pevně věřím, chlapi jsou strašně nepochopitelná stvoření, ale zase je pravdou, že by tu byla nehorázná nuda a to nikdo z nás nechce.
„Ahoj, El! Tomu neuvěříš, koho jsem dneska potkala," přiběhla ke mně Sofie a já se nestačila divit, jak rychle z ní ta slova padala. Pravděpodobně osoba, kterou potkala, jí ale na náladě nepřidala, spíše naopak. „Matku Marcuse, no chápeš to?" pokračovala ve svém zrychleném tempu. Marcus je její bývalý kluk a jak už to chodí, špatně se zapomíná a dost to bolí. Natož, když ho znovu třeba zase spatříte anebo stačí vidět jeho mámu a jste opět na dně.
„Aha, to je špatný.. Věřím, že ti to vyvolalo spoustu vzpomínek, ale můžeš být šťastná, že to nebyl rovnou Marc," utěšila jsem jí, ale Sofii to evidentně ani trochu nepomohlo.
„Proč je ten svět tak malý, proboha? A proč zrovna já na ní musím narazit, mám opravdu smůlu."
„Ale no tak, hlavu vzhůru, nic se nestalo. Vezmi si to tak, že jsi potkala jen nějakou ženskou, která ti někoho připomíná a máš to. Prostě to neřeš." Podívala se na mě s výrazem, že se o to pokusí. Náhle zazvonilo a my šly do třídy. Hodiny neubíhaly, ale to není žádnou novinkou, spíše stereotyp. Každopádně vyučování konečně skončilo a my jsme se Sof vydaly konečně domů. Cestou jsme šly mlčky, pravděpodobně se jí hlavou honily myšlenky na Marca a jeho mámu. A já, abych pravdu řekla, nevěděla o čem se bavit. Den nebyl zrovna nijak moc pěkný, na obloze samé černé mraky a div jsme se neklepali zimou, tudíž ani moje nálada neskákala zrovna radostí. Se Sofčou jsme se rozloučily u jejího baráčku u mohutného starého dubu, tak jako vždycky, a já se dostala po polní cestičce k našemu domovu. Rodiče pracují od rána do večera, takže se vídáme pouze ráno a večer. Dříve mi samota hodně vyhovovala, jenže teď mě to začalo už nějak nudit. Člověk přijde domů, tam prázdno a ticho, žádná komunikace neprobíhá a prostě mrtvo. Někdy bych si přála i nějakého toho zlobivého sourozence.
Když jsem se blížila k našemu rodinnému domku, který stojí před temným, někdy až strašidelným lesem u bublajícího potůčku, na verandě jsem cosi zahlédla. Jenže na dálku už začínám být trochu slepá, proto jsem nedokázala rozeznat přesně, o co jde. Viděla jsem pouze, že před vchodem je něco velkého a modrého. Docela jsem se začala i bát, abych pravdu řekla. „Kéž bych měla brýle, mohla jsem hned vědět, jaké nebezpečí na mě číhá," pomyslela jsem si. Každopádně jsem si dodala odvahy a řekla si, že tam přeci nemůže být nějaký modrý vlk nebo něco podobného. Když jsem opatrně došla před schody terasy, mohla jsem si pořádně oddychnout. Nahoře stál obrovský proutěný košík snad se stovkami modrých růží. Přistoupila jsem k němu blíž a div mě neskolila jejich vůně a krása. „Táta se tedy předvedl, je to fakt nádhera, máma bude mít radost," pousmála jsem se pro sebe a chtěla jsem to odnést domů v domnění, že je to od táty. Jenže když jsem koš popadla za ucho, všimla jsem si, že je tam vložený nějaký dopis s neznámým rukopisem. Vevnitř jsem růže položila na stůl, vyňala jsem psaníčko z modrých květů a četla jsem:
Milá Elizabeth,
konečně se mi podařilo zjistit tvojí adresu. Opravdu to nebylo jednoduché, jenže když muž touží po své dívce a věří, že je jeho osudovou láskou, dokáže všechno. Asi si říkáš, že jsem nějaký blázen, možná dokonce úchyl, ale věř, že tomu opravdu tak není. Denodenně tě sleduji ve škole a opravdu bych tě chtěl blíže poznat. Asi se teď divíš, proč jsem tě neoslovil tam, pravdou je však, že se nehorázně bojím, že mě odmítneš. Proto ti i raději píši tento pouhý dopis, nevím, jak zareaguješ, ale pokud bys měla zájem, sejdeme se zítra (což je 13.5. pátek) v 8 večer nahoře, blízko tvého baráčku, kde je vidět na celý náš kraj. Věřím, že víš, co mám na mysli. Pokud nepřijdeš, nebudu se zlobit, je to tvá volba.
Tvůj XXX tajný ctitel :-)
„Super a jménem ses podepsat nemohl," trochu jsem se naštvala, ale spíše ve mně převládala zvědavost. Kdo to jen může být? Ale asi bude velmi ošklivý, když se mě bojí oslovit. Všechno mi to připadalo tak nějak podezřelé a divné. Vzkaz jsem si strčila do kapsy u kalhot a květiny odnesla do mého pokoje. Potom jsem v kuchyni začala hledat různé vázy, do kterých by se mohly dát modré růže. Našla jsem pouze tři a to nikdy nebude dostačující. Povzdychla jsem si a smířila se s tím, že ostatní hold brzy uvadnou. Ani nevím, proč jsem se z toho rozesmutnila, vždyť jsou to pouhé kytky od neznámého člověka. Vrátila jsem se do pokoje, který mě omámil jeho květinovou vůní. Místnůstka je poměrně malá a proto asi tak velmi rychle dostala voňavé aroma, které vysílaly růže stojící na kulatém stole uprostřed pokojíčku. Ten pocit, který jsem začala vnímat po překročení prahu, byl neuvěřitelný. Jako bych se ocitla v sedmém nebi, vznášející se na modré obloze mezi bílými huňatými mráčky a jediné co jsem pociťovala, byla radost a štěstí. V tu chvíli jsem zapomněla na všechny trápení a jediné, co ze mě vycházelo, byla blažená nálada. Po pár minutách mě ze svého snění a blaženosti vytrhla nějaká rána, která vycházela z kuchyně. Sešla jsem ze schodů a porozhlédla se okolo. Zdálo se být vše v naprostém pořádku a věci byly na svém místě. Nedělala jsem si z toho hlavu, asi nějaký větřík zavál dovnitř. Mé myšlenky se opět dostaly k tajemnému vzkazu. Tak moc jsem chtěla zavolat Sofii, jenže nacvičuje divadelní školní hru a pak má hodinu klavíru. Tudíž už předem mi bylo jasné, že si s ní už dneska nepromluvím. Momentálně jsem zažívala opravdu dost zvláštní náladu, která nejde pořádně popsat slovy. Chvilkama jsem se celá rozklepala, polilo mě divné horko nebo naopak mě přešel mráz po zádech. Nemohla jsem se na nic soustředit a vlastně jsem asi byla vzrušená, napjatá a hořela jsem zvědavostí. Nicméně k tomu všemu zasahoval můj mozek a rozum, který se tento pocit štěstí snažily zabrzdit a vlastně úplně vyhnat pryč. Mé vnitřní hlasy mi stále říkaly, že se přeci nemůžu sejít s člověkem, o kterém vůbec nic nevím, ani jeho jméno! Největší blbostí na světě by bylo, kdybych se zítra večer vydala na domluvené místo. Když se to tak vezme, je to vážně uhozené a zároveň nebezpečné, proč se nechce sejít někde na veřejném prostranství, ale na klidném a opuštěném palouku? Palouk! Můj palouk! Pokud myslí ten samý, který myslím já, bože, moje nejoblíbenější místo v mém okolí! Ví to nebo nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel? Kdyby o něm opravdu věděl, sleduje mě snad? Začínám se v celku bát, ale o to je to mnohem více vzrušující. Už nepotřebuji ani poradkyni, už přesně vím, co zítra udělám. Sejdu se s ním, potřebuju chlapa, který ví, co chce. A právě tento vypadá jako jiný a zajímavý muž. A kdyby mě zabil nebo tak něco, bude o tom vědět Sofie, policie ho dopadne a bude pykat. Stejně začíná být život celkem nudný, musím se chopit šance, dokavaď mám příležitost. Opravdu jsem se pro to nadchla a smířila se se všemi následky, ale mozek a rozum jako by přestaly existovat. Už mé pocity nic nebrzdilo ani nezastavovalo, jasně jsem věděla, co budu dělat.