Vždy jsem snila o normálním životě. Nevěřila jsem v zázraky ani nadpřirozeno. Těžko se dá v něco věřit, když váš život závisí na přístrojích. Občas si říkám, co kdyby vypadla elektřina? Sice jsou přístroje po výpadu nahozený na automatický režim, ale ten pocit, že vás něco takového drží při životě je skličující a deprimující.
Někdy si přeji, aby vše skončilo. Nemusela bych vidět ztrápené obličeje svých rodičů, kteří stále doufají v něco, ale já už to dávno vzdala. Z nějakého důvodu jsem stále tady, ale co je to za život, když jen přežíváte? Nemá to smysl.
Ležela jsem na nemocničním lůžku a poslouchala nekonečné tikání hodin. Z ničeho nic do pokoje vlítla rozzářená maminka a kolem sebe měla deset možná dvacet balonků. ,,Zlatíčko! Všechno nejlepší! Za dvě minuty to bude přesně osmnáct let, co ses mi narodila." Na tváři se mi rozlil šťastný úsměv, měla jsem radost, že přišla a dokonce se i usmívala. ,,Táta přijde později, musel se zdržet v práci, ale já jsem tady! Mám tě moc ráda broučku." Zlehka mě políbila na čelo a po té mi dala několik polibků do vlasů. ,,Já tebe taky mami, mám tě moc ráda." Trochu jsem zakašlala, moje nemoc mě ani na minutu neopouštěla, když jsem na ni jen na chvilku zapomněla, byla hned zpět a připomínala mi, že je stále se mnou.
Uběhly poslední setiny mého sedmnáctého života a ručička se posunula na dvanáctou hodinu. Najednou se moje tělo začalo z ničeho nic třást a zmítat v křečích. Cítila jsem tlak na hrudi a rozkašlala jsem se. Lapala jsem po dechu, ale žádný nepřicházel. ,,Mami!" Zachraptěla jsem. Měla na tváři zděšený výraz a zuřivě mačkala červené tlačítko, které mělo přivolat doktora, ale nikdo nepřicházel. Balónky ji vyklouzly z rukou a vyběhla ven. ,,Sestro! Potřebuju doktora!" Dál už jsem nic neslyšela, přestala jsem vnímat. Z nedostatku vzduchu se mi začalo dělat černo před očima. Snažila jsem se nadechnout, ale už to nešlo. Pomalu jsem opouštěla své tělo. Z krku se mi vydralo zasýpání a moje tělo se přestalo zmítat. Poslední, co jsem viděla byly stoupající balónky, které letěly vzhůru ke stropu.
Do místnosti vlítl doktor a za ním hned matka. Snažil se nehybné tělo dívčiny přivést zpět k životu, ale nedařilo se mu. ,,Tři, dva, jedna TEĎ!" Dívce prolítl tělem proud, tělo sebou prudce škublo, ale srdce stále nereagovalo." ,,Dejte mi silnější náboj!" Všichni se snažili dívku přivést zpět k životu, ale na nic nereagovala. ,, Musíte ji zachránit!" Vykřikla se zničeným hlasem matka, které se hrnuly slzy z očí. Ale tělo dál leželo nehnuté bez známky života. ,,Ztratili jsme ji." Řekl doktor.
Má smrt byla bezbolestná, myslela jsem si, že odejít ze světa bude těžké, ale je to naprosto snadné. Ocitla jsem se v jakémsi tunelu, který byl ozářený bílým světlem. Bylo tak silné, až jsem musela přivřít oči. Měla jsem bosé nohy, které pomalu postupovaly tunelem kupředu. Ani jsem jim nemusela udávat směr, věděly přesně kam jít. Na konci tunelu bylo velké bíle zářivé slunce. Jeho paprsky mě příjemně hřály na rukou. Když už jsem byla jen kousek od zářící věci natáhla jsem ruku a dotkla se paprsku, byl to úžasný pocit, všechno mě táhlo do toho světla. Poslechla jsem své pocity a vešla přímo do těch paprsků. Mé tělo bylo na krátký okamžik zaplavené hřejivým pocitem, který ale rychle zmizel. Najednou jsem byla ztracená a neviděla kolem sebe nic.
,,Vrátil se jí pulz." Oznámil cizí hlas. Otevřela jsem víčka a rozhlídla jsem se kolem sebe. To místo jsem nepoznávala, ale vypadalo to jako v nemocnici. Nechápavě jsem si prohlédla lidi kolem sebe a snažila se pochopit, co se stalo. ,,Já jsem v nebi?" Zmateně jsem se zeptala. ,,Málem jsi byla, ale ničeho se neboj, už jsi v pořádku." Byla jsem zmatená, snažila jsem se někde najít svoji maminku, ale nikde tu nebyla. ,,Kde je moje mamka?" ,,Asi má krátkodobý výpadek z šoku." Řekla tiše jedna ze sestřiček." Snažili jsme se najít nějaké příbuzné, když tě dovezli do nemocnice, abychom někomu zavolali, ale v tvé kartě jsme nemohli najít nikoho z tvých rodičů. To není možné křičel můj hlas v hlavě, co se to děje? kde to jsem?