„Nejnebezpečnější lži pocházejí od těch, kteří jim věří."
Dick Francis
S trhnutím jsem se probudila. Podívala jsem se po temné místnosti. Všude byl strašný klid. Byla jsem ve svém pokoji. Jak jsem se sem dostala? Pomalu jsem se posadila. Byl to jen sen. Jen trochu děsiví sen. Zašustění a Jessici posteli mě vyděsilo. Sny jsou vážně hrozné a zvlášť takový. Duch mrtvého Andrewa, upíři, vlkodlaci a napadení démonem. Ne jsem ve svém pokoji. Celé to byl jen hloupý, velmi hloupý sen. Posunula jsem se na bok postele a natáhla se k oknu. Kruci, jak mám roztáhnout žaluzie z takové dálky? Už mi chybělo jen pár centimetrů a. Pane bože! S rachotem jsem spadla z postele. Bouchla jsem se do hlavy a do nohy. Tělem mi projela ostrá bolest.
„Jsi v pořádku?" Christian se vynořil z tmy a přišel mi pomoct. Se zkřiveným obličejem od bolesti jsem přikývla. Pomohl mi do postele a překryl mě.
„Dík. Moment co děláš v mém pokoji? A kde je Jessica? Ještě se nevrátila?" Sedl si na moji postel a podíval se na mě.
„No víš, já ani nevím jak začít." Podívala jsem se na něj.
„Musíš to říkat v mém pokoji?" Vypadal, že o tom musel přemýšlet. A potom přikývl.
„Víš to, co jsi předtím viděla. No jak bych to vysvětlil. Jak se Lucas změnil a Jessica taky nebylo to moc, moc vhodné?" O čem to tady mluví? Jessica s Lucasem se změnili? Chtěla jsem si natáhnout nohy, když jsem je natáhla tak jsem zavadila o obvaz. Obvaz? Kde jsem se mola zranit. Spala jsem přece celou dobu tady v pokoji nebo ne? Nebo to celý nebyl sen? Proboha!
„Jak víš, co se mi zdálo?" Vykulila jsem na něj oči.
„No popravdě to nebyl sen."
Počkat to je snad nemožný ne? Není možné, aby byli nadpřirozené bytosti. Nebo snad jo? Celý se to nějak zvrtlo. Od té doby co se on objevil, je vše vzhůru nohama.
„Nech mě to promyslet. Takže je pravda, že jsou vlkodlaci? Upíři, andělé a ti zatracení démoni?" Rychle jsem si zakryla pusu. Já řekla sprostý slovo. To už je fuk ne? Vypadal šokovaně a nevím z čeho víc.
„Je pravda, že jsem upír? Protože jestli jo, tak jsem se to nechtěla dozvědět od ducha! Pak se nechat zmlátit od démona! A k tomu být mezi takovýma zrůdami!" Sakra je to ještě horší než ten sen.
„Je to pravda, ale není to zase takové, jaké si myslíš." Ne vůbec to není takové.
„Co se stalo?"
„Po pravdě ani nevím. Našel jsem tě v lese a ty jsi byla v šoku. Máš několik řezných ran a ztratila jsi mnoho krve. Musel jsem ti dát napít." Napít? Jak mi dal napít? Co napít?
„Co že jsi mi dal?"
„Byla jsi v bezvědomí a krvácela jsi, musel jsem ti dát krev."
Fuj, já pila jeho krev? Zvedl se mi žaludek a já jen z těží, zadržela vylít obsah břicha na podlahu.
„Je pět hlavních skupin. Jsou to upíři, vlkodlaci, andělé, víly a čarodějové. O upírech ti asi nemusím nic povídat, nejspíš to znáš z těch děsných filmů. Vlkodlaci to samý. Andělé jsou mýtické bytosti podřízení bohům. Chrání lidi a jejich svět před naším. Víly se dělí také do několika skupin, ale je to trochu složitější. A nakonec čarodějové nebo mágové vyber si, co chceš. Jsou to bytosti obdařené magií. Ti jsou pro náš život velmi důležití. Všechno najdeš v této knize."
„Vysvětli mi to. Přesně." Podíval se na mě a sedl si na druhou postel.
„Upíři jsou přirození predátoři. Nevíme přesně, kdo byl první upír a kdy nás probudily, ale bylo to přibližně kolem roku 650 tisíc před naším letopočtem. Už od počátků stvoření byli upíři krvelační a ctižádostiví. Zabíjeli lidi a chtěli být pány tvorstva. Ale naštěstí na ně byla uvalena kletba vyšších. Nesmí díky ní chodit na denní světlo. Ti nejhorší byli zničeni a dál se rozvíjeli jen s úctou k člověku. Někdy se najde upír, který poruší pravidla. S nimi se zachází podle Společnosti Slunce. Upír potřebuje pít krev, ale vydrží i několik dní bez krve. Je těžké nás zabít, protože vlastně nejsme svým způsobem živí. Zabije nás jen osikové kůl do srdce. První upíři byli velmi silní a mocní a ti mohou chodit na slunce. Vetladio byla první rodina zakladatelů společnosti temna. Ti stvořili další slabší a méně cennější. Každý z upírů je něčím specifický. Svěcená voda, kříže a česnek nás nezabijí ani neochromí."
Páni, tak to je teda pecka. Dobře upíry už chápu ale ostatní ne.
„A co vlkodlaci?"
„Vlkodlaci se na světě objevili ve stejnou dobu jako upíři a i ostatní společnosti. Foriequo byli rodinou prvních vlkodlaků na světě. Dřív byli nuceni se přeměňovat o každé noci. Ale teď se musejí přeměňovat povinně jen o úplňku. Jinak se mohou změnit, kdy chtějí. Vlkodlaci jsou velmi náchylní na své pocity. Nervozita, strach, zlost vše se na nich přemítá. Sice nejsou nesmrtelní jako upíři, ale stárnou velmi pomaleji. Zabít se dají jen useknutím hlavy stříbrným nožem."
Dobře musím si pamatovat, že nesmím naštvat spolubydlící. Mohla by se změnit a já bych to asi psychicky neunesla.
„Teď bych to už zkrátil. Nymfy byly vždy velmi krásné a talentované. Jsou spjaté s přírodou. Stárnou potupně po pár letech. Dělí se do několika skupin. Najády, Dryády, Néreovny. Nejde je zabít, sami zestárnou časem. Na ně si dávej taky pozor, dělají naschvály, milují vtípky a žertíky. Hodně lidí už takhle špatně dopadlo."
„Dobře to už stačí, mám plnou hlavu a bolí mě z toho."
„Dobře jen bych chtěl vědět jednu věc. Jak jsi zabila toho démona?"
Nemůžu mu říct o Andrewovi, nevěřil by mi. Myslel by si, že jsem cvok.
„Prostě jsem do něj bodla nejbližší klacek. Proč?"
Jen zavrtěl hlavou a vstal. Položil mi knihu na stůl.
„Kdybys něco potřebovala, stačí zaklepat na tuhle zeď. Nechám tě si odpočinout. Zítra ti začíná škola." S tím odešel. No skvělí, ten to vzal hopem. Podívala jsem se na zeď hned vedle mé postele. Každá holka co čte knížky o fantasy, si přeje o tom být upírem. Být nekonečně mladá a silná. Já si to přála do dneška. A začínám to nenávidět. Podívala jsem se na knížku v černé kůži a červené záložce. Otevřela jsem ji na první straně. Oči mi přelítly po obsahu knihy. Na to teď nemám huť, už mi to stačilo. Kapitoly byly zaměřené na duchy, anděly, padlé anděly, démony a čaroděje. Je toho na mě moc. Nechvátá to snad ne? Měli by brát ohledy. Budu se to muset učit jindy, ale teď mě bolí hlava. Zaklepání na dveře mě vyrušilo a tak jsem odložila knihu.
„Spíš Alex?" Poposedla jsem si, když jsem uviděla Jessicu.
„Chtěla bych se ti omluvit." Proč? Ví o něčem a já ne? No, i když teď vím snad vše. Vešla a sedla si ke mně na postel.
„Já fakt mě to mrzí. Já myslela že. Ale přitom jsem nemyslela. Já nevím. Promiň." Zbláznila se nebo co? O čem se tu vlastně bavíme. Teda spíš baví.
„O čem se tu bavíš? Protože mě děsně bolí hlava a nějak nepobírám to, co mi říkáš." Podívala se na mě jako na vetřelce.
„Kvůli mně se ti to stalo. Jak si mě viděla a já myslela, že to všechno víš. Ale on ti to Christian ještě neřekl. A ty jsi pak zpanikařila. Že mi někdy odpustíš?" Zavrtěla jsem se na posteli.
„Nemám ti co odpouštět. Nic se nestalo. Není to přece tvoje vina." Na obličeji se jí objevil obří úsměv.
„Dobře ulevilo se mi. Ani nevíš jak." Začala jsem o všem trochu podrobněji přemýšlet. Být na pokoji s vlkodlakem bylo divný, ale na druhou stranu jedinečný. Kolik lidí mělo za kamarádku vlka?
„Snášejí se vůbec vlkodlaci s upíry?" Podívala jsem se po našem pokoji. Nejspíš tu bude menší problém s úklidem.
„Jasně, nám to nevadí. I když se najde pár výjimek, které jsou trochu arogantní, pomstychtivý, pomlouvačný a nedbalý? Později tě zasvětím. A nemusíš se bát, máme tu skvělou partu, kterou by nám mohli všichni závidět." Pokud budou ukecaní i ostatní tak to bůh žehnej.
„Netvař se tak vyděšeně, naháníš mi strach." Pousmála jsem se nad tím.
„Jen si musím zvyknout." Zase někdo zaklepal na dveře. Po chvilce se otevřeli a dovnitř vešla žena kolem pětatřiceti.
„Jessico mohla bys na chvilku jít pryč?" Jessica se usmála a pomalu odešla.
„Vím, že si na mě nepamatuješ, ale já tě ošetřovala." Podívala jsem se na ní z blízka. Měla blonďaté vlasy a hnědé oči. Byla asi stejně vysoká jako já.
„Mohla bych si přisednout?" Přikývla jsem a uvolnila místo. Bylo by slušné, kdybys konečně odpověděla a nekývala pořád hlavou. V duchu jsem se nakopla.
„Promiň, jsem strašně nezdvořilá. Měla jsem se nejdřív představit. Jsem doktorka Vivian Andersen. Ale pro všechny jsem jen Vivian. Přišla jsem, abych tě prohlídla. Cítíš se dobře? Není ti mdlo? Když jsem tě prvně uviděla, myslela jsem si, že si musela skočit z letadla a zapomněla si otevřít padák. Měla jsi mnoho modřin a otevřených ran." Zavrtěla hlavou a nechala to být. Vypadala docela mile a přátelsky. Musela jsem se usmát nad tím, že v téhle škole jsou asi všichni strašně ukecaní.
„Je mi dobře." Položila přede mě velký balík. Nevšimla jsem si, že nesla balík, když přišla.
„Co to je?" Pousmála se a podala mi ho.
„Je to školní uniforma je jen jeden kus od každé během pár dnů by měli dojít zbylé části. Nějak jsme s tebou nepočítali. Asi víš už nějaké podrobnosti o naší škole." Popravdě jsem se snažila se to všechno urovnat v hlavě. Ale začíná se mi zdát, že to můj mozek nepobere všechno. Když si představím mojí lepku a v ní mozek, do kterého se hrnou všechny možné informace. Brr. Nejde vyvrátit, že mi každou chvílí praskne.
„Kdybys potřebovala o čemkoliv mluvit, stačí říct. Jsem také vlastně školní poradkyně. Můžeš přijít úplně s čímkoliv." Přikývla jsem a na chvilku bylo strašně trapné ticho. „Vyzvedla jsem ti učebnice a rozvrh hodin. Zítra můžeš nastoupit, Jessica ti to tu určitě ukáže. Nezapomeň, začíná se v osm." Vzala jsem si od ní věci a rozloučila se s ní. Vzala jsem rozvrh a začala ho pomalu číst.
8:00-8:55 – Obrana
9:00-9:55 – Obrana
10:00-10:55 – Latina
11:00-11:55 – Vztahy společností
12:00-12:55 – Umění
13:00-13:55 – Dějiny
Čekala jsem horší hodiny, no uvidím zítra. Pomalu jsem vstala a otevřela krabici. Byly v ní složené pár letních uniforem a pár zimní uniforem. Byly sladěné v černé a červené barvě. Obě barvy jsem měla ráda, takže žádný problém. Letní uniformu tvořila červená sukně po kolena, černé košile a saka. K tomu byl jeden černočervený plášť až k zemi s kapucí. Černé boty bez podpatků. Ó konečně jsem doma! Žádné podpatky. Nebudu ještě větší, než jsem teď. Zimní nebyla moc odlišná. Sako, košile, místo sukně červené džíny a černý kabát. Šála, rukavice a čepice na to samozřejmě nezapomněli. Mohla bych pokračovat ale je to vysilující. Uklidila jsem si to do skříně a zase jsem si lehla. Byla jsem strašně líná. Jak jsem byla v posteli, nebylo moc věcí, co mě z ní dostalo. Milovala jsem povalování se v teple. Po chvilce jsem tvrdě usnula.
Hello people, je tu další kapitola. Vím, že je to hrozné to sem dávat v pátek, ale nemám čas. :(
Jinak škola je super. :D Co vy a škola?
Doufám, že se vám to líbí.
Tak zase příští pátek.