Po několika dnech, kdy mi ani nenapsal jedinou SMSku mě to přestalo bavit. Asi proto, že se neozval, což mu nebylo vůbec podobný, ale prostě... opravdu ho to tak dostalo?! Přeci na tom nejsme zas tak hrozně. Tak proč sakra tolik vyváděl?! Panebože, kluky asi fakt nikdy nepochopím a ani oni asi nepochopí nás. Tak už je to holt zřejmě dáno.
Vzala jsem mobil a našla jsem jeho číslo. Chvíli jsem zaváhala, ale jen trochu a potom jsem stiskla na 'volat'. Mobil dlouho vyzváněl a já si říkala, že je asi furt naštvanej anebo se třeba stydí, že tak vyváděl a nechce mi to vzít, ale tůtání potom přestalo.
"Haló, Danieli?!" ozvala jsem se já, když to neudělala druhý strana.
"Haló, kdo volá?" ozval se ženský hlas. Co?!
"Je tam Danny? Dovolala jsem se na jeho mobil?" byla jsem celkem vedle.
"Ano, dovolala. Chcete se stavit?" řekla. Byla jsem zmatená, ale souhlasila jsem. Nadiktovala mi adresu a já si to napsala.
Neměla jsem ale ani potuchy, kde to tu sakra je a tak jsem si prostě zavolala taxíka a nechala jsem se tam zavézt. Byl to normální domek na předměstí. Ani jsem nezaťukala a otevřela mi ne moc vysoká žena s hnědýma vlasama, ve kterých měla husté blonďaté melíry. "Ahoj, Sylwio." řekla. "D-dobrý den, vy víte-"
"Vím mnohem víc... jsem Dannyho matka. Jen tak mimochodem." pronesla.
"Moc mě těší... no... takže... můžu se zeptat, kde je Danny?" šla jsem hned k věci. Chtěla jsem s ním dneska V KLIDU probrat všechno, co potřebujeme. "U sebe v pokoji. Už 4 dny. Odmítá jít ven... asi bys za ním měla jít..." kývla a já konečně vešla dovnitř. "To bych ráda... takže..."
"Tady je klíč..." vtiskla mi ho do ruky a odešla někam, asi do kuchyně. "Je to hned první pokoj vpravo!" dodala ještě a já se vydala nahoru po schodech. Měli to tu moc hezký, na stěnách fotky. Hlavně Dannyho, jako dítěte (panebože, ten byl kjůt), ale taky i teď. S nějakým blonďákem, oba ve školní uniformě (panebože, sexy!). Neměla jsem tušáka, kdo je to, ale jednoznačně to byl nějaký jeho kamarád, protože vypadali dost vytlemeně.
Zaťukala jsem na dveře. "Mami, chci bejt sám, jo?" ozvalo se tiše.
"To jsem já Danny...." řekla jsem.
Uvnitř se ozvala rána a on otevřel dveře, na tváři nevěřícný výraz.
"C-co tu děláš?!" objal mě.
"Nerad mě vidíš?" připadalo mi to teda tak.
"N-ne, jsem rád, ale... jak ses sem sakra... jak to..." najednou se zastavil. "Máma?"
"Trefa!" dala jsem mu pusu na tvář a zavřela jsem za sebou dveře.
"Sedni si..." ukázal na svou postel a já se rozhlížela okolo sebe. Na stěnách měl plakáty různých DJs a taky Bullet for my Valentine. Sedl si ke mně.
"Danny, proč... chci.... bylo to jen z šoku, nebo proč ho tak nechceš?" zeptala jsem se a radost se začala pomalu vytrácet z jeho očí.
"Syl... je to prostě... já nevím..." pokrčil rameny a pousmál se. Nedokázala jsem teď rozlišit, jestli to bylo upřímné. "Asi ještě nejsem tolik dospělej a přijde mi, že se o to nedokážu postarat, víš..." dodal.
"Ale spolu to zvládneme, ne?" vzala jsem ho za ruku .
"Určitě..." kývl.
"No..." po dlouhé odmlce jsem vydala nějaký zvuk. "Kdo je ten blonďák na fotce? U schodů, víš?" nenapadlo mě nic lepšího, jak začít konverzaci s jiným tématem. "To je kamarád. George, George Ragan.... no... a nechceš na večeři?!" zeptal se najednou, jakoby se snažil odběhnout od tématu "Dobře, nepůjdeme na pizzu?" pokrčila jsem rameny, zase mi připadal normální. "Ok!" políbil mě a my se šli nejdřív projít.
Večer jsme přišli do pizzérky a já slintala už u vchodu. Danny zase celej den vtipkoval. O dítěti nepadlo ani slovo. Vlastně jsem ještě nebyla ani u doktora, ale cítím to prostě i v kostech, že se ten test nepletl. Sedli jsme si a Danny pořád koukal kolem sebe
"Bojíš se, aby to nebyl tak katastrofální jako naše první rande?" postřehla jsem to velice rychle a tuhle poznámku jsem si prostě NEMOHLA odpustit.
"Ne... já jen... jsem trochu..." ťukal prsty do stolu.
"Proč jsi nervózní...?" přede mnou se přeci s ničím stydět nemusí.
"Já... nevím..." lež mu přímo svítila z očí.
" J-jak myslíš..." nikdy předtím mi nelhal.
Povečeřeli jsme a dali jsme si flašku vína (většinu vypil Danny, jasný?) a potom jsme se pomalu ubírali k mému bytu. Danny nemluvil, jako bylo obvykle jeho zvykem, zvlášť po víně. Ne. Jsem jeho přítelkyně a nenechám se odmítat celou dobu. Jestli ho něco trápí, budeme to sdílet, protože od toho snad vztah je. A řekla bych, že si vzájemně důvěřujeme a upřímně, ikdyby někoho zabil, pomohla bych mu odklidit mrtvolu.
"Danny, zlato... tak povídej. Proč jsi nechtěl, abych tě navštívila, abych viděla tvou matku, proč vlastně tolik nechceš to dítě. Prosím. Já před Tebou taky nemám tajnosti. A vím, že už jsi mi to vysvětloval, ale nikdy jsi se potom takhle neuzavřel. Pojď, víš snad, že mi můžeš věřit." stiskla jsem jeho ruku a on se najednou zastavil a podíval se na mě lesknoucíma očima. Z alkoholu anebo snad... plakal?!
" Syl... opravdu?" řekl tichým, roztřeseným hlasem, jaký jsem u něj ještě nikdy neslyšela.
"O-opravdu..." zaváhala jsem, ale nakonec jsem nabyla na přesvědčivém tónu.
"Co... co takhle jít tam..." podíval se nahoru, na nebe. Bylo zataženo, takže nebyl vidět ani srpek a ani jediná hvězda. Obloha byla jak kaluž. Tmavá a kalná. Bez jediného záblesku čirého světla.
Jen jsem kývla a mlčeli jsme až než jsme usedli do mokré trávy, rákos by potřeboval trochu usměrnit a cvrčci sklapnout. Znovu jsem propletla svoje prsty s jeho a on hlasitě vzdychl.
"Slečno Valberg... všechno se to má tak, že... Hlavně to dítě... nemohli bychom se o něj spolu starat." podíval se na mě a pak zase uhnul pohledem. "Jestli myslíš kvůli penězům, tak naši by mi určitě pomohli, Danny..." ubezpečila jsem ho. "Ne... kvůli tomu to není..." sklopil hlavu ještě víc a mě se zdálo, jakoby se mi čím dál tím víc propadal někam dolů. "Nemáš rád děti?" tyhle hádanky mě trochu vytáčely, ale s Dannym to občas vždycky chtělo trpělivost. "Nezlob se lásko, ale přestaň mě přerušovat!" zvýšil hlas, což mě trochu překvapilo, ale zmlkla jsem.
"Nemůžeme se o něj nebo jí starat spolu, ne celou dobu... protože já... Sylwio... já umírám..." po tvářích se mu spustily slzy a já si myslela, že si dělá srandu.
"Teď lžeš, že ano?" podívala jsem se mu do očí.
"Taky bych si to přál... ale... ne, nelžu..." objal mě a já začla... ne brečet, ale řvát.
"To nemůže být pravda!!! NEEEE!!!"
"Ale teď jsem tu. Syl, teď jsem tu s Tebou! Chápeš?! Proč jsem Ti to nechtěl říct? Kvůli tomu, že teď se budeš chovat jak já nevím co. Kdybych byl postiženej nebo něco a to já nechci. Nechtěl jsem, aby jsi přišla k nám... protože by Ti to moje matka zajisté vyzvonila. A já.... prostě chci bejt normální až do posledního dne, chápeš? A ten může nastat pozítří nebo třeba za 10 let, nuh? Tak teď mi slib.... slibuješ?!" vzal mě za obě ruce. "SLIBUJEŠ...?!" skoro zařval.
Zakývala jsem hlavou. "Chci to slyšet!"
"Slibuju!"
"Slib mi prosím... že budu pořád Danny a ne Danny chcípák... Já chci jen... normální život, dokuď to jde, chápeš?!" zlomil se mu hlas a já už taky neměla slov.
Ne... tohle je jako zlej sen. Moc zlej.
Třeba se zítra probudím a Danny řekne zas to svý "Brý ránko, Valbergová, zase jste v noci tak zařezávala, že popraskaly všechny sklenice v baru."
Ale ráno jsem se probudila sice vedle něj, ale měl kruhy pod očima a vypadal dost smutně. Je jasné, že se mi nic nezdálo. A všechno je to ta kreténská realita!