Lori „Vážně se tak bojíš?" prohodím směrem k Meg, a stisknu si kořen nosu. Jsem zoufalá.
„Nebojím" špitne.
Už přes dva roky se ji snažím přemluvit, aby to zkusila. Dva roky. Doufala jsem, že než přijde ten den, naučí se přemoct svůj strach z bolesti, aby mohla pomáhat ostatním. Ovšem den D se kvapem blíží - vždyť je už za měsíc. Za tak krátkou dobu ji sice nestihnu naučit vše, ale základy ano. Ale musíme začít hned.
„Meg," Řekla jsem a ona na mě upřela své čokoládově hnědé oči.
Věděla stejně jako já, že už to oddálit nejde. Ne. Už jsem jí ustoupila více než dvacet čtyřikrát. Zvednu se země a vytáhnu Meg na nohy. Pomalu kráčíme sídlem. Chodby se zdají být nepřirozeně tiché. Dorazíme na ošetřovnu. Na lůžku leží muž, jen o něco starší, než jsem já sama. Podle tmavě zelené, zaprášené uniformy poznám, že jde o vojáka. Mé vycvičené oči začnou hned analyzovat jeho stav. Přišel o ruku, ztratil příliš mnoho krve. Jen ten nejzkušenější léčitel by mu dokázal pomoct, a tím já nejsem. Nerada to říkám, ale pro Meg bude ideální. Pokud vše půjde podle plánu, zbaví ho bolesti a umožní mu klidnou smrt.
Pamatuji si svůj první případ. Byla to žena, kterou sžírala nemoc Aak. Nemoc, ze které se pak vyklubal mor, který zahubil tisíce lidí a kvůli kterému jsme ve válce. Zkušený léčitel by mohl zmírnit příznaky nebo ji dokonce plně vyléčit, ale to by dítě, jakým jsem v tu dobu byla, nezvládlo. Mohla jsem jen převzít její bolest na sebe. Věděla jsem, že léčitel cítí pouze polovinu bolesti, kterou převzal, a tím pádem jsem nečekala nic strašného. Opak byl pravdou, mé malé tělíčko nebylo připravené na takové utrpení. Ted bych ani skoro nemrkla a šla za dalším pacientem, ale to jen proto že se můj práh bolesti stále zvyšuje. Trvalo mi týden, než jsem byla schopná zkusit to znovu. Obávám se, že tolik času má malá sestřička mít nebude. Musím jen doufat, že je silnější, než jsem byla já.
Zatřepu hlavou, neměla bych si dělat starosti, Meg už je přece o tři roky starší, než jsem byla já na jejím místě. Nechala jsem ji přečíst všechny léčitelské knihy, mnohokrát jsem jí vysvětlovala všechny kroky přebíraní bolesti, učila jí i po hodinách léčení na ošetřovně, kdy mě bolelo celé tělo a učila jí sebeobraně, po tom, co jsem se vrátila z fronty, kde jsem ošetřovala celé dny a prakticky jsem nespala. To všechno, aby byla dnes připravená. Zvládne to. Musí to zvládnout.
Voják zasténal a Meg se mi schovala za sukni. Dřepla jsem si k ní na zem a vzala ji za ruce. Pomalu jsme došly k lůžku.
„Dobrý večer , nebojte se za chvíli bolest ustane." Řekla jsem, jak nejvlídněji jsem mohla.
Promluvit na pacienta je důležitý krok který by žádný léčitel neměl přeskakovat. Nechala jsem Meg aby položila své malinké ručičky na hrudník vojáka.
Otočila ke mně hlavu: „Lori...já to nemůžu udělat, nevím jak, já...všechno se mi vykouřilo z hlavy"
„Pamatuj, zavři oči, představ si sebe na kouzelném koberci, jak prolétáváš jeho tělem. Až narazíš na černý obláček, natáhni se po něm. Tak rozkroč nohy ať neupadneš, kdyby cokoliv, budu hned tady." Připomenu jí.
Kývne na mě a zavře oči. Je to tady, říkám si. Moje malá sestřička se stane léčitelkou. Vím, že se budu muset držet když bude poprvé trpět, ale už jsem zvládla horší výzvy a... udržím ji tím v bezpečí.
Meg
Tak neskutečně se bojím. Je toho tolik co se může pokazit. Vím, že mě Lori nechce zneklidnit, ale já slyšela o dětech, které takový nápor bolesti nezvládly. Pokud to vzdám, vláda mě potrestá. Pokud to nevzdám a zkusím to, je tu šance že nepřežiji. Ale já to zvládnu. Nesmím sestru zklamat. Sice to nepřizná ale já vidím, jak ji dny na ošetřovně ničí, jak fyzicky, tak psychicky. Vidím, že to nemá jednoduché. Zvlášť potom, co rodiče odjeli na frontu. Já si to naštěstí skoro nepamatuji. A potřebuje mou pomoc. Jen doufám že mě po Zkoušce nechají zůstat v sídle s ní. Kdyby jednu z nás poslali jinam, nezvládla bych to.
Nadechnu se. Ted se musím soustředit. Tomuhle vojákovi pomohu. Představím si samu sebe na létajícím koberci. Prolétávám vojákovou duší a pátrám. Konečně najdu, co hledám. Černý oblak skrývající se v koutě. Cítím, jak ve mně narůstá panika. Zrychlí se mi dech, ale já ho donutím, aby se zklidnil. Opatrně natáhnu k oblaku ruku, a cítím, jak se do mě začíná vsakovat. Okamžitě ucítím bolest. Zatím to není tak hrozné, zatím to zvládám. Nabývám dojmu, že mi to začíná jít. Když v tom se spojení přeruší. Co se to děje? Zem pod mýma nohama se chvěje a já cítím snad stokrát silnější bolest která mnou prostoupila a která se mnou zmítá. To všechno si uvědomím v milisekundě, protože než se naději, ozve se ohlušující rána a neviditelná síla mě odhodí na druhou stranu místnosti. Myslím, že jsem v bezvědomí ale bolest, jako by byla silnější než to, stále graduje.
Lori
Výbuch mě odhodí na zeď na druhé straně ošetřovny. Otřeseně se zvednu. Bolí mě žebra, pravé koleno a mám několik šrámů které způsobily střepy z rozbitých oken, ale to není bolest, kterou bych nesnesla. Očima rychle hledám Meg. Jde to těžko, zrak mám zamlžený a všude víří prach. Nechci si ani představovat co mohlo přerušení přebírání způsobit. A už ji vidím. Leží v troskách nedaleko od teď už jistě mrtvého vojáka. Zmítá sebou v přívalech bolesti. Ale ne, tohle je špatně, moc špatně. Přispěchám k ní a položím jí ruce na hrudník, který se už jen slabounce zvedá. Seberu poslední zbytky energie a převezmu její utrpení na sebe. Vím, jak nebezpečné to je a přesto ani na vteřinu nezaváhám. Je to moje malá sestřička, moje bojovnice. A já kvůli ní riskovat budu. To je to poslední na co pomyslím, když mi všechno zčerná před očima.
Meg
Otevřu oči. Mam pocit jako by ze mě někdo sundal balvan bolesti. Stále mě všechno bolí, ale to tak po léčení bývá. Myslím tedy, že je to dobré znamení, nejspíš jsem to zvládla. A ty trosky kolem? Co se to vlastně stalo? A kde je...ale ne. Kde je Lori? Pane bože neodpustila bych si, kdyby se jí něco stalo. Rozhlédnu se. Leží vedle mě, nehýbe se. Ne ne, ne.... Jak? A pak mi to dojde. Ona to převzala na sebe. Z očí mi vytrysknou slzy. Musím něco udělat, rychle. Začnu volat z plných plic. Přiběhne ke mně ošetřovatelka. Něco volá na své pomocníky, ale to nevnímám. Objímám sestru a snažím se nezírat na její nehybný hrudník. Přispěchají k nám dva muži s nosítky a položí na ně mou Lori. Odnášejí ji pryč a já chci jít s ní, ale ošetřovatelka mě chytí za ruku. A já nemám energii abych se jí vytrhla. Je to frustrující ale snažím se sama sebe přesvědčit, že mé sestře pomohou. Paní na mě mluví a otírá mi obličej látkovým kapesníkem. Je na něm trocha krve. Konečně začnu vnímat co říká. Chce mě odvést někam kde mě ošetří a pak si mě vyzvednou rodiče.
„Já tu rodiče nemám." Podaří se mi říct.
„To nevadí maličká, pověz mi, kdo je ta dívka, co tu byla s tebou, je to tvá sestra?" Řekne a usměje se na mě.
Přikývnu. Asi je s tou odpovědí spokojená, protože mě odvede před sídlo, kde postává spousta lidí - hasičů, ošetřovatelů a vidím i spousty zraněných, kteří leží na provizorních lehátkách, což znamená že tu někde bude i Lori.
„Mohla byste mě prosím vzít za mou sestrou?" zeptám se.
„Nevím, jestli bude možné ji teď vidět, ale zkusit to můžeme." Odpověděla.
Dorazíme do narychlo postaveného stanu. Na lehátku leží Lori. Jsem tak ráda že ji vidím. Nejraději bych ji hned objala. Opodál se hádají dva muži. Jeden je starší a tváří se nabručeně, druhý je podobně starý jako moje sestra, možná o pár let starší.
„Musím se o to pokusit pane, je to léčitelka!" Říká ten mladík.
„Theo, já to moc dobře vím ale to nic nemění na tom, že tu máme pomalu stovku zraněných, kterým bys mohl pomoct, ale ty raději vypotřebuješ všechnu svou energii abys zachránil tuhle holku, vím, co se stane, když léčitel někoho vytrhne přímo smrti ze spárů-vyčerpá tě to tak že nebudeš moct pomáhat dalších několik hodin." Odvětil ten starší.
„Je tu ještě Goff a ten to na těch pár hodin zvládne, nebyla by škoda zachránit léčitelku, když jich teď za války tolik ubývá?"
Starší si uhladil šedý knír, rezignovaně mávl rukou a odešel. Theo, jak se jistě jmenoval ten mladík, si vyhrnul rukávy a začal s léčením. Pomyslela jsem si, jak nevhodné by to za jiné situace bylo, no považte, chlapec sahá dívce na hrud kterou pokrývá jen špinavá, na několika místech potrhaná, látka. Už, už se chtěla rozesmát, ale pak se napomenula, na tohle se přeci v léčitelství vůbec nehraje. A navíc by nebylo vhodné se v takové situaci smát, šlo přece o Loriino zdraví, a ona nechtěla Thea rozptylovat. Ten by se asi tak snadno vyrušit, jako zkušený léčitel, nedal, ale riskovat to nechtěla.
Uzdravování Lori trvalo celou věčnost, už uběhly minimálně 5 celých hodin. Paní ošetřovatelka mě usadila na židli a odešla s tím, že musí jít pomáhat svým kolegům. To poslední slovo jsem sice nepochopila ale nevyptávala jsem se. Čím déle Theo léčí, tím více přemýšlím nad tím, jestli to má sestra přežije. To mi vždy vyžene slzy do očí. Potřebuji se něčím zabavit. Ve stanu nic kromě mé židle nebylo, takže jsem se zaměřila na Thea. Byl hezký, hnědé oči špinavě blond vlasy, ale kluci nejsou nic pro mě. Můžu se od něj alespoň něčemu přiučit, napadlo mě. Pečlivě jsem sledovala jeho výraz, po většinu času byl jen soustředěný a ledově klidný, ale já dobře vím že za takovým výrazem jsou roky práce, trvá dlouho, než se člověk naučí skrývat bolest, a i přes to se vám tu a tam nějaká bolest ve tváři promítne. Mladík měl mírně pokrčená kolena, což byla věc, kterou Lori nedělala. Znamená to tedy že každý léčí trochu jinak? Že si každý najde svůj styl? Musím se na to sestry zeptat.
Po několika minutách se do stanu vrátí ošetřovatelka s tím starším pánem. O něčem se spolu baví, ale já nemám čas je poslouchat, protože Theo otevře oči, což znamená, že je hotovo. Muž si toho taky všimne a rychle k němu přiskočí, jen tak tak ho stačí zachytit. Vezme ho v podpaží a donese ho k mé židli.
„No tak vstaň, holka, potřebuji ho posadit." Vyštěkne na mě.
Rychle vyskočím a doběhnu k Lori. Zavrtí se a otevře oči. S pomocí ošetřovatelky jí pomůžu do sedu a za záda jí dám polštář.
„Lori!" neudržím se a obejmu ji.
Lori
Tenhle pocit znám. Je to jako byste padali a někdo vám na poslední chvíli podal pomocnou ruku. Naposledy jsem to cítila na frontě, když jsem se nadýchala jedovatého plynu, tehdy mě vyléčil můj spolupracovník Missi. Otevřu oči, a první co uvidím je rozzářený obličejík mé sestřičky. Tak ráda ji vidím. Když mě obejme, zasyknu bolestí, ale přinutím se neucuknout. Je špinavá a pod okem má škrábanec, jinak se však zdá být v pořádku. Oddychnu si. Po několika vteřinách mě pustí a já se tak mohu porozhlédnout po mém zachránci. Hned poznám že to byl mladý kluk, který teď sedí zhroucený na židli. Samozřejmě vím, jak vypadá člověk po uzdravení nemocného, sama jsem to zažila nesčetněkrát. Přesto že se snažíme celkové záchraně vyhýbat, pomoct třeba jen s tím nejhorším a zbytek nechat na doktorech, abychom se zbytečně nevyčerpávali, dost často - za války obzvlášť - bohužel není jiná možnost. Měla bych mu poděkovat, udělám to až se oba dáme do kupy.
Ošetřovatelka se mě začne ptát v jakém křídle bydlíme.
„V levém, tom největším." Odpovím.
„Máte štěstí, to bomba nezasáhla, hned někoho pošlu, aby vás tam odvedl." Ona na to a odcupitala pryč.
Tak bomba, pomyslím si, zvláštní, sídlo bylo postavené za velkou skálou, a obyčejně se palbě vyhnuli.
Nejdřív přijdou pro toho kluka a pak pro mě a Meg. Ta celou cestu neřekne ani slovo, nadšení z faktu že jsem přežila, nejspíš vystřídaly výčitky a pnutí v celém těle, bolestivé, jako rozžhavené čepele zarývající se do vysílených svalů. Alespoň tak jsem se cítila já po mém prvním nezdařeném pokusu o uzdravení.
Dorazíme do naší komnaty a beze slov se připravíme ke spánku, ani jedna z nás nemá chuť si povídat nebo řešit co se stalo. Vím, že bych měla sestru utěšit a říct jí že to zkusíme za týden zas, ale zkrátka nemám energii a potřebuji si to srovnat v hlavě. Trvá mi překvapivě dlouho usnout, i když jsem neskutečně unavená.
Ráno jsem se probudila pozdě, slunce už bylo vysoko nad obzorem a mě na tváři šimraly jeho paprsky. Připadala jsem si šťastně, zapomněla jsem na válku, starost o Meg, a i na celý včerejšek. Právě z takových jsem momentů čerpala sílu na léčení, ale i na to vstát ráno z postele. Ještě chvíli se koupala v té blažené bezstarostnosti, než spustila nohy na ledovou kamennou podlahu jejich malého pokojíku. Podívala se na postel své sestry, ta však byla prázdná. Nebylo to nic neobvyklého, často si chodila hrát už časně ráno. Ovšem po včerejších událostech jsem si nebyla jistá ničím a chtěla jsem se ujistit, že je v pořádku. Raději jsem se zeptala Jenny, jedné z ošetřovatelek, jestli ji neviděla. Naštěstí mi s úsměvem řekla, že z pokoje odešla rovnou do zahrad. Takže si odešla hrát, pomyslela jsem si, to je dobře, vypadá to, že to vzala dobře. Oblékla jsem si čistou halenku a své oblíbené hnědé kalhoty. Ani jsem si neuvědomila že jsem večer odešla spát v otrhaném a špinavém oblečení které jsem na sobě měla v době výbuchu. Nemohla jsem si vzpomenout, jestli se před spaním převlékla její Meg, ale jestli ne, tak doufám že měla alespoň tolik rozumu, aby to udělala ráno. Vlasy jsem si stáhla do volného copu a vyšla jsem na chodbu. Cestou k nástěnce, kde jsem se každé ráno dozvídala kdy a kde budou mé léčitelské schopnosti potřeba, jsem procházela kolem jižního křídla, kolem křídla, kam včera dopadla bomb a div ho nesrovnala se zemí. Při té vzpomínce mi přeběhne mráz po zádech. Zrychlím krok. U nástěnky vytáhnu blok a opíšu si dnešní rozvrh. Zraněných je za války spousta a když se k tomu přičtou ještě nemocní lidé z města, bylo by potřeba desetkrát víc léčitelů, než jich máme. V sídle jsme celkem tři - já, paní Boniová a sir Beck. Oběma už je přes padesát a už toho nezvládnou tolik co mladí léčitelé. Už několik měsíců žádáme o pomoc ze strany Úřadu pro ochranu a evidenci léčitelů, ale stále se nám nedostavila odpověď. Dál studuju tabulky a rozvrhy, když si všimnu nového jména. Theo Lars? Chvíli pátrám v paměti, zda mi to jméno něco neříká, ale na nic nenarazím. Pak mi to dojde, musí to být ten kluk který mě včera vyléčil. Povzdechnu si, asi jsem neudělala nejlepší první dojem. Měla bych ho před odpolední směnou - kterou máme spolu - navštívit a řádně se představit. Uklidím sešit do kapsy a vydám se směrem do obytného křídla. U pokojů jsou jmenovky, které hlásají kde, kdo bydlí, což mi značně ušetří čas při hledání Theova pokoje. Za chviličku najdu jeho dveře, a aniž bych věděla co vlastně chci říct, třikrát nahlas zaklepu.