Už jsou to 3 měsíce, co jsem zpátky. Je to divný. Snažila jsem se přemluvit rodiče, ale stáli si za svým. Prý jsem na to ještě moc mladá. Po střední mi v tom už ale nezabrání.
Byla jsem tam možná pár měsíců, ale to stačilo k tomu, aby mi tenhle normální život připadal nudný. Se Steph je to teď zvláštní. Nemůžu ji říct, co všechno jsem prožila a to mezi námi vytvořilo děsivě hlubokou propast. Říkám si, že to možná přejde, ale asi se tím jenom uklidňuju. Už to mezi náma nebude nikdy stejný. Jsem teď někdo jiný.
Aspoň, že mi rodiče dovolili přihlásit se na bojový umění, jinak bych se snad asi zbláznila. Na střelnici mi zakázali chodit, ale to nevadí. Občas si tam o víkendu zajdu i bez jejich svolení. Nepotřebují vědět všechno.
Při odchodu ze školy pro mě bylo nejhorší rozloučit se s klukama. Jakeovi jsem to nějak odpustila a bylo mi vážně líto, že jsem musela odejít. Tony mi taky chybí. Nikde nenajdu takovýho skvělýho kámoše, který se mnou nebude mít postranní úmysly. A Jake je kapitola sama o sobě. Když jsem byla v nemocnici, vysvětlil mi, jak to bylo s Jessicou. Nikdy by ji nenechal umřít, kdyby měl možnost ji zachránit. Byla to jeho první mise a každý rozkaz od jejich nadřízeného bral jako svatost. Když se Jessica dostala do problémů a on ji chtěl pomoct, jejich velitel mu to zakázal. Prý bylo důležitější získat data z jejich počítače. Dokonce ho prý ujistil, že za ní poslal další 2 agenty na pomoc, což byla lež.
Omluvil se mi i za jeho chováni ke mně. Říkal, že se ještě bál začít znovu vážnější vztah. Bál se, že by mě zase ztratil. Vlastně se mi tam přiznal, že mě má rád, ale jelikož jsem stejně odcházela, už k ničemu nedošlo.
S Liz a Zackem jsme si slíbili, že si budeme psát, což taky dodržujeme. Posílají mi novinky ze školy a i jak pokračuje vyšetřování, na kterém jsem se podílela. Ukázalo se totiž, že je ta organizace mnohem větší, než si všichni mysleli. Jejich síť je dokonce i v Evropě.
Tyhle informace se ale ještě nedostaly na veřejnost. Prý je chtějí publikovat, až budou všichni dopadeni. Chápu to. Kdybych se já dozvěděla, že existují nějací maniaci, kteří vyrábí bomby a testují si to na rodinných domech, asi bych se zcvokla.
„Abby! Pojď vyžehlit!" Vytrhne mě z mého přemýšlení máma.
„Jo!" Zaječím na ni a otráveně se zvednu z postele. Tak přesně po tomhle se mi nestýskalo. Pomalu sejdu po schodech dolů a dojdu za mámou do prádelny. Hlasitě si povzdechnu, když spatřím kupu prádla na žehlicím prkně. Divím se, že se to nedotýká stropu.
„Mami, do tohohle mě nemůžeš nutit! Víš, že mi žehlení nejde, pokaždý se spálim." Stěžuju si.
„Zvládla si ve škole střílet, snad dokážeš vyžehlit i trochu prádla." Usměje se na mě tím svým nevinným úsměvem. Zamračím se na ni a vytáhnu si prkno do obýváku, ať se u toho aspoň můžu koukat na telku.
S tichým klením sleduju nějaký nudný seriál. Přijde mi, že už žehlim snad 100 let. Už už to chci vzdát, když v televizi ohlásí mimořádné zprávy.
Poposunu si brýle blíž ke kořeni nosu a zaostřím na obrazovku.
„Právě jsme dostali zprávu od FBI, že organizace, která mohla za několik výbuchů rodinných domů, byla dopadena a všichni členové jsou zneškodněni." Pootevřu pusu v tichém úžasu. Jakto, že se to dozvídám z televize a ne od Liz?! Slíbila, že mi to řekne, jakmile se to dozví!
Zaujatě sleduji reportáže, a když tam naskočí rozhovor s Kylie, musím se usmát. Píchne mě v hrudníku, když si vzpomenu na všechno, co jsme spolu prožili. Achjo, hrozně se mi stýská.
Jakmile zprávy skončí, skočím po mobilu a je mi jedno, jestli mě máma zprdne za to, že nežehlím. 5 minutovou pauzu si snad dát můžu!
Vytočím Lizzieno číslo a nedočkavě vyčkávám, až to zvedne.
„Jakto, žes mi neřekla, že to už skončilo?" Vyprsknu, jakmile se ohlásí.
„Promiň. Přijeli teprve včera v noci a byl z toho takový rozruch, že jsem na tebe zapomněla." Au...
„Wow, nemusíš být až tak upřímná!" Ozvu se.
„Promiň, víš, že jsem to tak nemyslela." Řekne omluvně.
„OK, je ještě něco, co bych měla vědět?" Zeptám se jí.
„No..." Lizzie se odmlčí. Nejspíš usilovně přemýšlí, jestli mi to může říct nebo ne.
„No tak dělej, vyklop to." Pobídnu ji.
„Ne to nejde, ale neboj, dneska nebo zítra se to dozvíš." Odpoví, než zavěsí. Zamračím se na mobil, jakoby za to mohl a vrátím ho do zadní kapsy džín. Co mohlo být tak důležitého, že mi to nechtěla říct?
...
Sobota uběhne jako nic a najednou je tu neděle. Jen při pomyšlení na pondělí mi naskočí husí kůže. Dřív mi tu škola nevadila, ale teď...teď jenom přežívám ze dne na den a odpočítávám dny do konce maturity.
S povzdechnutím sebou plácnu na gauč a zapnu televizi. Bezmyšlenkovitě přepínám kanály a přemýšlím nad tím, co bych teď asi dělala s Tonym nebo Jakem nebo Lizzie a Zackem. Zašimrá mě v podbříšku, když se mi vybaví Jakeova vůně, jeho intenzivní pohled a hlavně jeho doteky. Zatřesu hlavou, abych ho odtamtud vyhnala, ale moc to nepomůže. Proč se vždycky zajímám o kluky, který buď neexistujou nebo jsou na druhý straně planety? Měla bych si dneska zajít na střelnici, ať si trochu pročistím hlavu.
Po obědě se převléknu do pohodlného oblečení a oznámím rodičů, že jdu ven se Steph. Neptají se mě na podrobnosti, až moc slepě mi věří. Jejich chyba.
Jakmile projdu dveřmi budovy, odkud se ozývají výstřely, zalije mě vlna klidu. Musím říct, že jsem se pořádně zlepšila. Koupila jsem si totiž čočky a jde mi to s nimi mnohem líp. Ze začátku to bylo těžší kvůli všem těm zlomeným prstům, ale už jsem je rozcvičila.
Sáhnu po své oblíbené zbrani – Walther P99 a pečlivě zamířím na terč. Asi po půl hodině si dám pauzu. Chvíli kecám s Marcem, vedoucím téhle střelnice. Už mě zná jako svoje boty. I přesto, že mu je okolo 30, skvěle si rozumíme. Aspoň někdo z mého okolí mě v tomhle podporuje.
Po pár minutovém odpočinku se postavím zpátky do své kóje. Ještě se mi nechce střílet, a tak začnu trénovat postoj. Z mého soustředění mě vyruší přibližující se kroky, ale nevěnuji jim moc pozornosti. Sice tu jsem většinou sama, protože sem lidé chodí spíš večer, ale nejsem jediná, kdo to tady navštěvuje takhle časně.
Když ale ucítím, jak si mi někdo stoupne za záda a opatrně položí ruce na moje ramena, překvapeně vyjeknu.
„Zlepšila si se, ale jsi děsně ztuhlá. Musíš se uvolnit." Ozve se až moc známý hlas. Téměř upustím pistoli na zem, ale naštěstí dopadne jen na stůl.
„Jakeu, co ty tady..." Nenechá mě domluvit. Přitáhne si mě blíž a nedočkavě mě políbí. Jestli se teď probudím ze snu, budu hodně, hodně naštvaná.
Jsme sice v šoku, ale líbat jsem vážně nezapomněla. Polibek mu oplácím stejně hltavě a tisknu se k němu tak moc, že trochu škobrtne. Když se ode mě chce odtáhnout, pevně ho obejmu.
„Chyběls mi." Zamumlám do jeho košile.
„Ty mě taky, Abby, ani nevíš, jak moc."
No tak to jsem zvědavá, co mi tenhle rok ještě přinese.
Konec
Já vím, já vím, je to možná až zbytečně dlouhý, ale nemohla jsem si pomoct. Prostě jsem se rozepsala a jelikož je tohle závěrečna kapitola, tak mi to snad prominete :D
Chci poděkovat všem čtenářům, kteří to s námi vydrželi až do konce (zvlášť s Abby :D). Vážím si každého přečtení a opravdu jsem nečekala, že to bude mít takový úspěch :)
Jestli se budete někdy nudit, jukněte i na moje ostatní příběhy.
Loučím se s vámi, ale dělám to vážně nerada :D
Novinka! Jestli se ti můj styl psaní líbí a máš rád fantasy, případně chceš někdy vydat knihu, tak mrkni na můj instagram Po.stopach.magie https://www.instagram.com/po.stopach.magie/
Budu se snažit vydat knihu v nakladatelství Pointa, tak jestli mě chceš podpořit, dej mi follow a dozvíš se víc :)