Jakeovy oči jsou do široka otevřené. Jakmile se naše pohledy setkají, rozkašle se. Žádna krev, to je dobré znamení.
„Jakeu? Jakeu?! Panebože, jsi v pohodě??" Zatřesu s ním. Prudce mě odstrčí a sípavě se nadechne.
„Jasně, že jsem. Mám přece vestu." Zavrčí, ale jeho hlas zní přiškrceně.
„Jen jsem si vyrazil dech. Dávej bacha, Abby! Málem jsi umřela! Do prdele práce!" Vyskočí na nohy a vběhne do vřavy okolo nás. Jakoby se vůbec nic nestalo!
Ještě tak minutu zírám na hlínu pod sebou, kde ještě před chvíli ležel a vypadal jako mrtvola. Někdo mě chytne za rameno a vytrhne mě tak z transu.
Instinktivně mu zkroutím ruku a povalím na zem pod sebe. Sice ten pohyb není tak plynulý jakoby byl, kdybych používala pravačku, ale svůj účel to splní.
„Sakra Reedová! Pohov!" Vykřikne agent pode mnou. Ups.
Slezu z něj a omluvně se na něj usměju.
„Pojďte se mnou, mám vás odvést do bezpečí. U vrtulníku na vás čeká lékař." Zamumlá a promne si ruku. Přece jenom jsem se něco naučila. S veselým úšklebkem ho následuji. Vrtulník je ani ne 200 metrů od hlavního dění.
Sednu si do vrtulníku, kde mě začne obskakovat mladý doktor. Je to sympaťák, a tak nemám problém s ním zapříst rozhovor. Je to uklidňující.
Až potom mi dojde, že náš dialog využil k odlákání moji pozornosti od těch všech léku, kterými mě nadopoval. Už skoro klimbám, když uslyším nějakou hádku.
„Kylie! Tohle nám nemůžeš udělat! Chceme vám pomoct."
„Ne, už jste nám pomohli až až. Teď dostaňte svoje zadky domů."
S tím se vedle mě se žuchnutím posadí 2 kluci. Nejspíš to budou Jake a Tony, ale vážně nemám sílu zaostřovat a moje oční víčka se mi najednou zdají moc těžká. Rachocení vrtulníku mi nezabrání, abych usnula.
Vím, že je krátká, ale je to tak naschvál. Upozorňuji, že příští kapitola bude poslední. Sice se mi vůbec nechce loučit s Abby, ale zbytečné protahování nesnáším :D Voty a kometny potěší, vždyť to znáte :D