Zažili jste takový okamžik, který vám obrátil celý váš život vzhůru nohama?
Nemyslím ten, který očekáváte již nějakou dobu, jako například pohovor na vaši vysněnou pracovní pozici, závěrečná zkouška na vysoké škole, či svěřování se holce, do které jste zamilovaní již několik let.
Tenhle byl neočekávaný. Jako náhodné nalezení bankovek, nebo neplánované adoptování psa z útulku, na kterého jste se omylem narazili.
Jenže ten můj nebyl dobrý.
***
"Zkuste to odznovu, jestli Vám to nevadí, pane Smithersi," trpělivě pověděla postarší paní naproti mně. "Pamatujete si, jestli k tomu okamžiku něco vedlo? Třeba pár hodin před tím, či klidně týden?"
"...dobře," odvětil jsem po několika sekundách. Je těžké si utřídit myšlenky, zvlášť v tomto stavu, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to nevyslovil.
"Ten den začal začal jako každej jinej," začal jsem opatrně. "Aspoň myslím tedy," dodal jsem po chvíli. "Je to taková ta denní rutina, co normálně moc nevnímáte." Někde jsem četl, že se při traumatech stává, že zapomínáte nějaký části událostí. Třeba to se mi také přihodilo, napadlo mě. Někdy své paměti pořádně nerozumím... "Nebo si nic významnýho jenom nepamatuju," upřesnil jsem.
Když jsem chvíli mlčel, paní doktorka Foulettová se otázala: "Jak tedy obvykle probíhalo Vaše obvyklé pracovní ráno?"
"Jak je tohle vůbec důležitý?" odfrkl jsem. Neměl jsem náladu něco takového řešit. O moment později jsem se ale uklidnil, protože mi došlo, že čím více budu mluvit o těchto věcech okolo, tím méně času zbyde na přemýšlení o tom samotném incidentu. A to jsem nechtěl ani náhodou rozebírat.
"Normálně vstávám ve 4:30, nasnídám se a dám si rychlou studenou sprchu na probrání. Dojedu autem na parkoviště na Svobodný ulici. Hned za rohem je takovej malej stánek, kde si koupim café - však víte, na probrání. I když hádám, že to moc nezabralo..." sklopil jsem hlavu zklamaně. "Pak dojdu ten kus do práce, kde si vyzvednu pár minut před šestou pracovní bus a tím začínám naplno pracovat. Nic neobvyklýho ani zajímavýho, ne? Chcete vědět ještě nějaký detaily?" svěřil jsem se s trochou naděje v hlase.
Nikdy jsem nebyl velký řečník, i tato sezení mi dělala problémy. Obzvlášť o tomto tématu. Věděl jsem ale, že k tomu nejhoršímu se rychle schyluje, takže se tomu nevyhnu.
"Děkuji za svěření, takto to stačí," odpověděla prostě. Přitom si s pohledem upřeným dolů něco zapsala do notesu. Chtěl jsem se do něho podívat; nechápal jsem, co zajímavého si tam může zaznamenávat z těchto mých nezajímavých informací - ale blok měla otočený ve přímějším úhlu od země, takže jsem do něho neviděl, což mě trochu iritovalo.
Po chvíli ticha opět promluvila: "Dokážete si vybavit něco z jízdy toho dne?"
Jelikož mě nic nenapadlo, odpověděl jsem vyhýbavě tak, že jsem začal popisovat moji všední trasu. Bál jsem se, že pozná, že zdržuji - a možná to i zaznamenala, - ale nedala to najevo. Nejspíš byla ráda, že jsem se konečně trochu rozmluvil, i když se nejednalo o nic moc důležitého.
Když jsem došel k tomu úseku, vytáhl jsem své eso. Nonšalantně jsem se podíval na hodiny a 'najednou' jsem si uvědomil, že potřebuji odejít. "Propána, moc se omlouvám, ale nevadí, kdybych dnes odešel dřív, že ne? Slíbil jsem bratranci, že se s ním sejdu u něho doma na večeři, která má začít v 6," vyřkl jsem a snažil se to příliš nehrát.
"Jen si poslužte. Já tu jsem kvůli Vám a ne Vy kvůli mně. Uvidíme se, jestli se nepletu, za dva dny v pátek ve 4 odpoledne, ano?" odpověděla a při tom zkontrolovala svůj kapesní kalendář.
Souhlasil jsem mírným pokývnutím hlavy, ale nedokázal jsem se jí podívat do očí. Myslel jsem si, že by z mého pohledu poznala, že jsem lhal. Když jsem se oblékl a vycházel ze dveří, s mírně nuceným a vážným úsměvem dodala: "Víte, vyhýbat se mluvení o té nehodě Vám nijak nepomůže." To, že o ní nechcete povídat, neulehčí Vašemu -"
Přesně toho jsem se bál. Chápal jsem, že dělá svoji práci a že se mi prostě snaží pomoci, ale na tohle jsem neměl ani zdaleka náladu ani sílu. Nehodlám tu zůstat ani o deset sekund déle. Vzal jsem za dveře a vyšel nimi. Při tom jsem ještě zaslechl zbytek jejího monologu: "... si přiznat, že se to vážně stalo, ale že není chyba ve Vás." Zamumlal jsem téměř neslyšitelně prosté: "Nemůžu, pardon," a zaklapl za sebou.
Oddychl jsem si. Zahanbený jsem následně odešel rázným krokem domů. Šel jsem pěšky - veřejné dopravě již nevěřím a jezdit autem jsem nechtěl.
Zívnul jsem. Najednou jsem dostal zvláštní pocit. Nedokázal jsem popsat, co se stalo, ale na něco jako kdybych si měl vzpomenout, ale netušil jsem na co. Něco důležitého. Sevřelo se mi břicho, ale nechápal jsem proč. Zatroubení auta mě vytrhlo z myšlenek. Uvědomil jsem si, že alarm byl adresovaný mně, jelikož jsem přecházel ulici a nevšiml si, že jdu prostředkem silnice mimo přechod pro chodce. Doběhl jsem rychle na druhou stranu a marně se snažil přijít na to, co to bylo za podivný pocit.
Ke svému bratranci jsem se samozřejmě nechystal, i když mě skutečně pobízel, ať se s ním sejdu, že prý klidně i uvaří. Nechtěl jsem mluvit s nikým, ani s ním, i když to byl můj nejlepší kamarád. Neměl jsem za těch několik dní (nebo už uplynuly týdny?) od toho okamžiku chuť se s nikým vybavovat. Všechny jejich kecy jsou pořád to samé. 'Bude lépe, jen uvidíš.' 'Nebyla to tvoje chyba.' To se jim snadno řekne. Horší než ty jejich řeči jsou ale ty soucitné pohledy a trapná ticha. Chápu, že se mnou již není taková zábava jako předtím, ale nemusí se ke mně hned chovat jako k mimozemšťanovi.
Aniž bych si to pořádně uvědomoval, přišel jsem ke dveřím svého domu. Očividně uběhla téměř hodina. Je tak lehké se ztratit ve svých myšlenkách...
Zbytek večera spolu se dvěma následujícími dny uběhly jako voda a nic produktivního jsem neudělal. Zpět do práce jsem nemohl a rozhodně jsem se na to psychicky necítil. Sotva jsem něco snědl za tu dobu, bylo mi to jedno. Sledování televize a sitcomů, které mě měly aspoň trochu rozptýlit od negativních myšlenek, nesplnilo svou roli - cítil jsem se stále stejně prázdně. Nejméně tříhodinové pokusy o usnutí každou noc často končily opětovném zapnutím televize či brouzdáním na sociálních sítích. Myšlenky ne a ne s to přestat. Takový přemýšlivý člověk jsem dřív nebýval, co se to se mnou stalo?