Dny ubíhaly jako voda a my s Kubou se scházeli skoro každý den. Proč skoro? Protože Kuba chodí ještě na vysokou školu a tak nemá vždy čas. Což, nebudu lhát, mi celkem vyhovuje. Potom bychom si mohli začít lézt na nervy.
Dnes je opět pondělí a já se jako obvykle chystám do práce. S Kubou jsme se měli sejít, až mi skončí směna v restauraci, ale nakonec mu do toho něco vlezlo, takže se nic nekoná.
Toby už dávno utíral stoly a ostatní se také věnovali své práci. Do otevírací doby byla ještě půl hodina, takže jsem nemusela čekat okamžitý nával hostů.
,,Máš tu návštěvu." řekl Toby a hlavou kývl směrem ke dveřím, ve kterých stál opět Tom.
To už je za poslední dva týdny podruhé. Vlastně po třetí. A teď je tu ještě ke všemu s kytkou. Proč je tu s kytkou proboha.
,,Ahoj, co pro tebe můžu udělat?" usmála jsem se na něj.
,,Je tady ta tvoje vedoucí?" nervózně se poškrábal na zátylku.
,,Jasně, Martina je tady od rána do večera."
,,A zavolala bys mi ji? Já s ní potřebuju něco vyřídit."
Pohledem si ho změřím od hlavy až k patě, ale nakonec tak učiním. Že by jí chtěl dát ten bouquet, co celou dobu drží v ruce? Nebo že by ji chtěl pozvat na rande? Že by Toby měl vážně pravdu? Ne, to se mi nějak nezdá. Tom a Martina? Nereálná představa. Ani ve snu. Ti dva jdou tak odlišní, že by spolu nevydrželi ani minutu. Spíš Martina by nevydržela s Tomem. Ale na druhou stranu se říká, že se protiklady přitahují. A i kdyby to byla pravda, stoprocentně by to nebyl jejich případ.
,,Lauri, co se děje? Za chvíli mám důležitou schůzi přes internet. Potřebuji si připravit ještě pár podkladů." postěžuje si zoufale Martina a jakmile uvidí Toma, zastaví se.
Ten na ni omluvně koukne jako štěně, které právě rozkousalo drahé boty... Zdá se mi to nebo mi tu něco uniklo?
,,Co Vy tady chcete?" vyštěkne na něj.
,,Ehm, přišel jsem se Vám omluvit za to, jak tady můj kamarád posledně udělal takovej nepořádek a škodu..." podal jí opatrně květinu.
,,...Já vím, že jsem to už zaplatil, ale stejně se pořád cítím blbě za to, co provedl." dodal.
,,Zas tak nic vážného se nestalo. Byly to jen dvě vázy. Příště si ale kamarádovy narozeniny radši oslavte někde v hospodě nebo někde, kde nejsou křehké věci." přijmula květiny.
Tak proto zmizely ty dvě vázy u vchodových dveří. A já si říkala, kde jsou.
,,Jinak děkuji za ty květiny. Jsou krásné." pousmála se.
To jsou dneska skvrny na Slunci, že Tom nese kytku Martině a ta se na něj usmívá?
,,To byla maličkost." řekl Tom a úsměv jí oplatil.
,,Tak já běžím na ten meeting. Nashledanou."
,,Nashledanou." rozloučí se Tom a Martina rychlostí blesku zmizí za dveřmi své kanceláře.
,,Co se tu stalo ten večer?" otočila jsem se na Toma.
,,Oslavenec Honza se zlil až pod obraz a při odchodu rozbil dvě vázy támhle u dveří a vyrušil asi dva páry, které zrovna večeřely. Takže tvoje paní vedoucí nebyla zrovna nejveselejší." objasnil mi.
,,Tak to mám štěstí, že jsem tu zrovna nebyla."
,,To asi jo..." přitakal Tom.
,,Hele Lauri?"
,,Nedávno jsem tě viděl s jedním-"
,,Ani to neříkej nahlas. Nepotřebuju, aby to všichni slyšeli. Obzvlášť ne Toby. Tomu to chci říct sama." přerušila jsem ho.
,,Takže s ním chodíš?" potichu se mě zvědavě zeptal.
Ze strany na stranu jsem zavrtěla hlavou.
,,Ne. Nechodíme. Jsme kamarádi. Jen spolu chodíme ven."
,,A chtěla bys?"
,,Nevím. Kuba je fajn.."
,,Ale?" zvedl obočí.
,,Nevím. Prostě si nejsem jistá." mykla jsem rameny.
,,O čem je řeč?" přišel Toby.
,,O tom, že tě v budoucnu nechci vidět v baru."
,,Neboj. V poslední době nemám moc času, takže mě tam jen tak neuvidíš." zazubil se.
,,No dobře. Tak já běžim. Mějte se mládeži."
Rozloučili jsme se a vrátili se k práci. Toby si hlasitě povzdechl a obrátil se na mě.
,,Teď vážně, o čem jste se bavili? Vypadali jste jako tajný agenti."
,,Jsi to slyšel." usmála jsem se a dělala, že se nic neděje.
,,Hm.. Jo a na Instagramu mi poslal žádost o sledování Jakub Svoboda. Sleduješ ho, tak jsem si říkal, že se tě zeptám, kdo to je."
Kuba dal Tobymu na Instagram žádost. To jako fakt? Teď už budu muset s pravdou ven.
,,Kuba je ten kluk, co se mnou pracuje za barem. Ten nováček."
,,Jo tenhle. Tak to jo." začal něco klikat do mobilu.
,,A hele hned mi mojí žádost povolil." zaculil se.
,,To je bezva." ignorovala jsem to.
Nechtěla jsem se o něm bavit. Toby by do toho akorát šťoural a vymýšlel teorie o vztahu mezi mnou a Kubou.
,,Lauro?" zarazil se.
,,Hm?"
,,Vy jste spolu byli venku?"
,,No párkrát jo."
,,Naposledy včera jak tak koukám."
,,Co?" překvapeně jsem zamrkala.
Ano, byli jsme spolu včera venku, ale jak to ví? To to Kuba dával na instagram?
,,Má tu storíčko, kde tě označoval. Nechceš ho přesdílet?"
To mi nepřišlo včera upozornění? Otevřela jsem Instagram. Na Kubovo story byla fotka nás dvou, kde jsme v parku na procházce a k tomu tam bylo označení mého profilu a hned za tím bílé srdíčko a takové malé hvězdičky. Nebyla to špatná fotka. Vlastně byla docela hezká. A vážně jsme tam vypadali jako pár.
,,Ty s ním chodíš?" zeptal se mě podezíravě Toby.
,,Nechodim. Jsme jenom kamarádi."
--pohled Petra--
Právě jedu na Erofest. Doufám, že nemusím vysvětlovat, co to je. Jdu tam s pár lidma a..No, radši změníme téma. Tohle je lepší nerozvádět.
Momentálně sedím v metru a znuděně projíždím Instagram. Když už hlavní stránku obnovil asi po sedmé, vyskočí na mě Laury storíčko. To už musí být něco důležitého, když udělala story na Instagram, který prakticky nepoužívá.
Rychlostí blesku ho otevřu. No co? Jsem prostě zvědavý. Jako každý jiný.
Jakmile se story načetlo, uviděl jsem Lauru s nějakým klukem. Usmívali se. Vypadali šťastně. Že by spolu chodili? To asi ne. Lar přece říkala, že není na vztah připravená. Nebo už je? Však jsme se neviděli jen tři týdny.
Za chvíli jsem vystupoval, tak jsem vypnul telefon a připravil se k výstupu. Stále jsem ale nemohl přestat myslet na Lar a toho kluka. Třeba je už zase šťastná. Třeba už našla někoho s kým je šťastná. To je dobře. Jsem za ni rád. Ale stejně je mi nějak smutno.
Ježiš, já zase vyvádím. Vždyť jsme se viděli jen párkrát a já už tady z toho dělám jako bychom spolu chodili a já se nemohl dostat z rozchodu. No tak, Petře, vzpamatuj se.
Naštěstí mě probralo oznamování další stanice. Jakmile jsem vystoupil z metra, došlo mi, že půjdu kolem baru, kde Lar pracuje. Věděl jsem, že tam nebude, ale i přesto jsem se tam zašel. Jako by mi štěstí přálo. Neměli zamknuté dveře.
,,Máme zavřeno, mladej." zakřičel na mě jeden sekuriťák, který se ke mně blížil víc a víc. Normálně bych si myslel, že mi chce jednu vrazit.
,,Já jen někoho hledám."
,,A koho hledáš zrovna tady? A přes den?" povytáhl obočí.
,,Jednu holku, co tady pracuje. Jmenuje se Laura Veselá. Je to moje známá." upřesnil jsem.
,,To by mohl říct každej. Navíc tu není, takže jdi."
,,A kdy tu bude?" nenechal jsem se odradit.
,,Až tady bude, tak tu bude. Nebudu ti říkat, kdy má směnu. Za prvý to nevim a za druhý nevidím důvod ti to říkat." zamračil se. Jako kdyby té naštvané nálady bylo málo.
,,Dobře, tak já se vrátím večer. Nashle." otočil jsem se na patě a odešel.
Ten chlápek mohl být teda milejší. Nechápu, co tak vyváděl. Však jsem nic tak strašného neudělal ani neřekl. Nebo ano?
-- -- --
Momentálně je jedna hodina ráno a já se vracím z Erofestu. Chtěl jsem se ještě projít, tak jsem to na hotel vzal pěšky. Proto je tak pozdě.
Za Laurou nakonec nepůjdu. Proč? Protože ani nevím, co bych jí řekl. Od té pusy je to mezi námi divné. Spíš máme mezi sebou trapné chvilky ticha a já nevím, jak se jich mám zbavit. Klub, kde pracuje mám sice po cestě, ale stejně ho radši přejdu.
Zapnul jsem si sluchátka a rychle prošel kolem vchodu do klubu, protože bych si to určitě ještě rozmyslel. A to nechci.
K mému neštěstí zrovna odtamtud vyšla nějaká slečna, takže jsme se srazili. Super, teď tady ještě někoho sejmu.
,,Jseš v pohodě?" zeptal jsem se, když se už trochu vzpamatovala z toho, jak jsem do ní narazil. Ona si sebrala čepici, kterou se následně snažila očistit od štěrku.
,,Jojo, nic mi není. Jsem v po-Petře?"
To ne. Že to není ona.
,,Lauro? Co tu děláš?"
,,To bych se měla spíš ptát já tebe." bez zájmu mi odpověděla a hleděla si dál své čepice.
,,Byl jsem na Er- no to je jedno. Prostě jsem byl s pár lidma na jedné akci."
,,Aha. Tak to jo... No nic, já půjdu. Ahoj." rozloučila se a rychle kráčela pryč.
,,Počkej!"
Překvapeně se na mě otočila a čekala, co ze mě vypadne. Bezva. Teď mě nic nenapadá. Proč jsem vůbec na ni zavolal, když jí nic říct nechci... No, spíš nevím, co jí říct. Já jsem idiot fakt.
,,Já-no... Jestli jsi v pohodě? Neděje se něco? Jsi taková podrážděná."
,,Tak já jsem podrážděná." ironicky se zasmála.
,,Tak promiň, když si nechci povídat s člověkem, který mi nepíše a nevolá od tý doby, co jsem ho odmítla. A když už mi napíše, tak jen naštvaný zprávy."
,,Cože? Však jsem nic takovýho neudělal."
,,Ne? Od tý pusy, jsme nepromluvili skoro ani slovo. Když jsem ti potom napsala, jestli jsi dorazil v pohodě napsal jsi mi jen: ,,Čau, dorazil jsem v poho." Promiň, ale to prostě zní jako bys byl na mě naštvanej nebo se se mnou nechtěl bavit."
,,Nejsem na tebe naštvaný. Jen jsem ten den neměl moc čas. Takže jestli to tak vyznělo, tak promiň." vyštěkl jsem.
Dobře, mohl jsem se trochu krotit a nemusel na ni tak křičet. Laura se na mě vyděšeně podívala. Teď bych si nejradši nafackoval.
,,Aha... Promiň, že jsem na tebe tak vyjela." šeptla.
To si opravdu myslela, že jsem na ni naštvaný kvůli té puse? Jako jo, mrzelo mě to. Ale přece na ni nebudu naštvaný. Když mě nechce, tak se s tím časem smířím.
,,Ehm.. Nechceš doprovodit?" navrhl jsem.
Nikam nespěchám, tak proč ji nedoprovodit. Navíc chci alespoň trochu zlepšit atmosféru mezi náma.
,,Vlastně, proč ne." pousmála se. Tentokrát už vlídněji než před chvílí.
-- -- --
,,Takže... Jak se máš?"
Líp konverzaci totiž začít nemůžu, že? To už se rovnou můžeme bavit o počasí. Ale lhal bych, kdybych řekl, že můj postranní účel nebyl za touto otázkou zjistit, jak to má s tím klukem z jejího story. Třeba mi o něm něco řekne.
,,Jo, dobře. Nic extra se nestalo, ani neděje, takže se mám fajn." poupravila si čepici na hlavě.
Aha. Tak to mi asi nic moc nepoví.
,,Co ty?"
,,Tak žiju... Před pár dny jsme natáčeli jedno video, které zatím nesmím prozradit, takže ti o tom nic moc neřeknu, ale bylo to super."
,,Tak to je fajn."
,,Um.. Viděl jsem tvoje story z dneška... Nevěděl jsem, že sis našla kluka... Ale jsem rád, že jsi šťastná." rychle jsem dodal.
Nepotřeboval jsem, aby to ode mě vyznělo tak, že žárlím.
Laura se na mě překvapeně podívala. No co? Vždyť jsem zase tak moc neřekl. Jen to, že jsem za to rád. Na tom přece není nic špatného. Navíc je to pravda. Jsem vážně rád, že je šťastná.
,,Ale Kuba není můj kluk. Je jen kamarád." vysvětlila.
Tak Kuba. To je bezva, že znám i jeho jméno. Ale tomu, že ho nazvala kamarádem, moc nevěřím.
,,Ale už jsi dneska třetí, kdo se mě na to ptá." pousmála se.
,,To tak všechny zajímá, s kým chodíš?"
,,Vlastně ani ne. Je to jen shoda náhod... Tebe to zajímá?" zvedla obočí a čekala na mou reakci.
No to jsem si pěkně nadběhl. Ale jo, zajímá mě to. A to dost.
,,Eh. No..."
,,Neboj, já vím, jak jsi to myslel. Chtěla jsem jenom vidět ten tvůj zaskočený výraz." zasmála se a vyndala z kapsy vyzvánějící telefon. Chtěl jsem něco říct, ale přerušila mě.
,,Počkej chvilku."
,,Ano, mami? No ahoj."
,,..Jdu z práce.."
,,...Jo, za pár minut budu doma, neboj.."
,,...Dobře, tak ahoj."
,,To byla mamka. Zítra - vlastně už dneska má přijet." povzdechla si.
,,Nevypadáš, že bys z toho byla zrovna nadšená."
,,Mamku mám ráda, ale.. Prostě vím, že mě bude zase čekat výslech ohledně mého života a následný jeho komentování... Nakonec to skončí tak, že se mě bude ptát, kdy chci mít děti a podobné věci." povzdechla si.
,,To mě mrzí. Na jak dlouho tu bude?"
,,Bude tu jen do pátku."
,,Tak to je dobrý, ne? Jakože tu nebude na dlouho."
,,Asi jo.. Hele, nechceš u mě přespat? Už je dost pozdě." zastavila se před vchodem do paneláku.
,,Já nevím.. Nechci aby-"
,,Mě to nevadí, Petře. Navíc jsme v pohodě, ne?" usmála se.
Ten její nevinný úsměv mi chyběl. Ona mi chyběla. Cítil jsem se s ní opravdu hezky. A tenhle pocit se mi zase začal vracet.
,,To jo. Ale ty máš za pár hodin návštěvu, tak nechci rušit."
,,Přijede až kolem dvanáctý. Takže tady klidně můžeš přespat." ujistila mě.
Nakonec jsem na to kývl a za pár vteřin jsme už vycházeli schody do jejího bytu.
,,Copak? Jsi nějaký zamlklý." řekla mezitím, co si zouvala boty.
,,Nejsem zamlklý." zavrtěl jsem hlavou.
,,Ale něco se ti hlavou honí. To je vidět." nenechala se odbýt a zamířila do koupelny. Pravděpodobně se odmalovat a tak.
Ano, Lauro, hlavou se mi honí myšlenka toho, že s tím klukem něco máš. I když uznávám, zní to ode mě vážně strašně.
,,To máš jedno."
,,A nechceš mi říct, co tě trápí? Třeba by ti to pomohlo." vykoukla ze dveří.
,,Jsem v pohodě. Vážně." naznačil jsem lehkým úsměvem, aby se mě dál už nevyptávala.
Přeci jí nebudu říkat o tom, jak mě štve ten kluk. A ne, nežárlím. Nemám na co. Nejspíš...
,,Um, tak dobře. Ale kdyby sis chtěl o tom popovídat, jsem tu." zalezla zpět do koupelny.
Když jsme se oba v koupelně vystřídali, šli jsme rovnou spát. Tak je to logické, když jsou skoro dvě hodiny ráno. Laura musí vstávat dřív a já taky. Ale už teď vím, že vstaneme až na poslední chvíli.
Popřáli jsme si dobrou noc a Laura se otočila na bok zády ke mně. Já se přetočil na záda a hypnotizoval strop. Myšlenka na toho kluka mi nedala spát. Přeci by mě nenechala spát v její posteli, kdyby byla zadaná, ne? Vždyť to nedává smysl. Že by s ním vážně nic neměla?
,,Ehm, Petře?" otočila se.
,,No?"
,,Vážně mi neřekneš, co se stalo? Že nad tím tak přemýšlíš."
Zatřesu hlavou na náznak toho, že ne.
,,Ale vážně, kdyby tě to trapilo tak.."
,,Tak se jsi tu. Já vím. Jsem v pohodě. Vážně."
Přikývla a otočila se zpět zády ke mně. Lehl směrem k ní a chvíli ji pozoroval. Měl jsem sto chutí ji obejmout, abych ji měl co nejvíce u sebe. Těch několik centimetrů mezi námi mi připadá jako nekonečné kilometry. Přál bych si, aby mezi námi žádná mezera nebyla. Bohužel to je nesplnitelné přání. Alespoň prozatím.
Ještě chvilku jsem na ni koukal. Za pár minut už klidně oddechovala a já po chvilce také.
-- -- --
Nepříjemný zvuk zvonění se rozléhal po celém pokoji a já myslel, že my praskne hlava. Koho z nás dvou napadlo si nařídit budík na sedmou!? Otočil jsem se na Lauru, která v klidu spala. Jak může spát v takovém randálu. To snad ani není možné, ne?
Potichu jsem šel vypnout mobil, abychom mohli ještě chvíli spát. Nebo alespoň Lar, já už po tomhle rachotu neusnu.
,,To už je sedm?" rozespale se překulila na druhý bok.
,,Ještě klidně spi. Já už se pomalu budu muset chystat na vlak." zašeptal jsem, abych nebyl po ránu tak nahlas. I když je pravda, že ten budík v hlučnosti neporazím.
,,Tak počkej na mě. Já už vstávám taky." protáhla se.
Během chvilky už dělala čaj v kuchyni. Ta to má za ty roky pěkně natrénované, když to dělá takhle automaticky.
,,Můžu s něčím pomoct? Třeba se snídaní." navrhl jsem, abych tu nestál jako tvrdé Y.
Připadám si vážně blbě, když Laura všechno udělá a já se tu jen opírám o kuchyňskou linku.
,,Tak jestli chceš, můžeš si něco udělat."
,,Ale já myslel jako pro oba."
,,To nemusíš, já si teď nic nedám. Budu jíst až později." pousmála se.
Přikývl jsem a podezíravě si ji prohlédl. Nemá hlad? Vždycky měla na něco chuť nebo něco malého snědla. Nebo aspoň, co si pamatuji. Když jsem si ji tak prohlížel, všiml jsem si, že je taková pohublá. Ne moc. Ale přijde mi hubenější než jsem ji viděl naposled. Třeba se mi to jenom zdá, když má na sobě velké tričko. Se v něm prakticky ztratí.
,,Vážně nic nechceš?"
Laura jen zakroutila hlavou a dál se věnovala čajům. Nakonec jsem to nechal být a šel si namazat chleba. Za hodinu a půl mi jede vlak, tak to abych si pospíšil.
-- -- --
Za půl hodiny jsem už vycházel z bytu. Myslel jsem, že vyrazím dřív, ale to se mi opět nepovedlo. Když jsem sebíhal schody, málem jsem srazil jednu starší paní, která nesla tašku s nákupem. Zavadil jsem jí o nakup, který nakonec spadl na zem.
,,Promiňte." sehnul jsem se a začal sbírat popadané jogurty.
,,To je v pořádku. Viděla jsem, jak jsi spěchal, tak mi bylo jasné, že se nejspíš srazíme." pousmála se.
,,Ty jsi běžel od Laury, že?"
Jak to proboha ví? Vždyť mě nemohla vidět, odkud vycházím.
,,Ehm, jo." odpověděl jsem, mezitím, co jsem jí skládal nákup do tašky.
,,A jak se má? Od té doby, co chodí ven s tím mladíkem, se moc nepotkáváme. Jmenuje se... Teď si nemůžu vzpomenout.. Ale myslím, že.."
,,Jakub."
,,Ano, Kuba, to je ono. Ale neříkáš to moc nadšeně. Ty ho znáš?"
,,To ne... Teda ne osobně."
,,No jo, ten váš internet. Na něm se nikdo nezná osobně." mávla rukou.
Nad tím jsem se musel pousmát. Staří lidé jsou občas vtipní. Zvlášť když se jedná o moderní dobu a techniku. Žil jsem s babičkou, tak vím o čem mluvím.
,,Ale Kuba vypadá jako moc milý kluk."
Milý kluk. Odpověděl jsem pouhým hmm a nechal to být.
,,Abych tě neurazila, ty taky vypadáš jako milý kluk. I když je pravda, že kdybych tě potkala někde večer, myslela bych si, že mě chceš okrást."
Reakce starších lidí na můj vzhled je občas taky vtipná, co si budem. Většinou si stejně myslí, že jsem kriminálník, který utekl z vězení.
,,Tobě se Laura líbí, že?" řekla po chvilce.
,,Já-"
,,Takže líbí." hrdě se na mě podívala přes své brýle s několika dioptriemi.
,,Chceš říct tajemství?" naklonila se mým směrem.
,,Pro mě za mě."
,,Ten kluk vypadá sice sympaticky, ale s Laurou se k sobě hodíte víc. Jste tak odlišní a přitom stejní. Úplně v tom vidím mě a nebožtíka před padesáti lety."
,,Počkejte, ale to nen-"
,,Není tak, jak to vypadá? Hochu, na tomhle světě se pohybuju dýl než ty a už jsem potkala různě zamilované lidi. A ty jsi jeden z nich. Laura je taky zamilovaná jen o tom ještě neví... Dej tomu čas a uvidíš. Vím, o čem mluvím. A teď už utíkej, ať to stihneš." pousmála se a zmizela ve dveřích svého bytu.
Kdyby té paní bylo třeba třicet, řekl bych, že nás špehuje nebo něco, ale o téhle to říct úplně nemůžu. To už bych byl paranoidní. No radši poběžím na ten vlak, ať mi to opravdu neujede.
-----------------------------------------------------------------
Po delší době jsem zpět! Chtěla jsem tu
kapitolu vydat dřív než pojedu pryč
a tak to vydávám takhle brzy.
Tak snad se to dá číst.