Následující den Janek doprovodil krále Richarda do trůnního sálu. Bez problémů s tím mužem držel krok, chůzi měl překvapivě jistou, záda držel narovnaná. Působil jako člověk, který ví, co chce, a tento dojem ho neopustil ani po vstupu do trůnního sálu.
„Princi Jane, rádi vás opět vidíme," přivítal ho sebienský král, když před ním i královnou mladík poklekl. „Nutno dodat, že celý záříte."
Janek se narovnal a věnoval mu až překvapivě přirozený úsměv, stejný jako poté Elišce, která ho s podivem pozorovala. Něco na něm jí přišlo jiné, ale nedokázala ten pocit pojmenovat. Přesto jako by díky tomu i ona získala větší jistotu, a i ona se usmála.
Pouze Madlenka stojící u stěny opodál měla na tváři výraz mučedníka. Pokud zrovna ztrápeně nepozorovala Janka, hleděla na podlahu podobným způsobem, jakým to ještě před časem dělával on.
Slova se chopil král Richard, který uvedl prince a dodal několik nabubřelých frází ve stylu, jaké mají jejich rodiny štěstí, že se těší na spolupráci a jáda jáda. Celý proslov zakončil slovy, že se má princ přivítat se svou nastávající, a na podobnou výzvu Janek čekal. Zhluboka se nadechl a poté se obrátil k Madlence. Jejich pohledy se setkaly a klidný výraz mladíka kontrastoval vykuleným očím srnky, které se na něj upřely.
„Janku?" vydechla Madlenka, když spatřila, že se k ní blíží.
Poklekl. Jen krok od ní, princ před služebnou. Na zádech cítil pohledy všeho a všech, ale ignoroval je. Nepotřeboval jejich pozornost, pro něj existovala jen ona. Madlenka. Opatrně ji vzal za ruku a vytáhl prsten, pletený prstýnek z trávy a sedmikrásek, z nichž některé již vypadaly dost povadle, přesto držely. Navlékl jí ho na prsteníček. Ruky se nepouštěl, naopak ještě naznačil její políbení a věnoval Madlence úsměv od ucha k uchu.
Nabízel jí srdce, ale její odpověď znát nepotřeboval. Daroval jí ho před časem, a i když jej nepřijme, zůstane jí. Navěky si bude pamatovat její pomoc. I když nyní zavrtí hlavou a odmítne jej, jeho srdce si vysloužila. Snad po tom všem vážně najde štěstí.
Madlenka zmateně zamrkala. Celá scéna se odehrála rychle, trvala jen pár vteřin, přesto pro ni jako by se čas zastavil. Krev ve spáncích jí najednou bubnovala v pomalém a o to intenzivnějším a ohlušujícím rytmu. Zírala na jeho usměvavou tvář jako ve snu a poté se ohlédla na princeznu Elišku, která jen zlehka pokrčila rameny. Ani ona zřejmě netušila, co se jí před očima odehrává, a i její rodiče na sebe pouze zmateně hleděli. Zdálo se, že každý v sále oněměl, tedy až na jednu osobu.
„Ty drzoune!" vyhrkl Richard a přitáhl si Janka za límec košile k sobě. Ten mu věnoval provokativní úsměv a opět se otočil k Madlence, ale již byl sražen k zemi. Div si o něj Richard nezlomil hůl.
„Taková ostuda!" Déšť ran neustával, dopadal na Janka v neúprosném, smrtícím rytmu a mladík si jen rukama instinktivně přikryl hlavu. „Neřáde! Idiote!"
„Co to má znamenat?!" rozčílil se sebienský vladař a vstal z trůnu.
„Nebojte se, já ho srovnám," zavrčel Richard, a ještě jednou o mladíka třískl holí, než jej téměř bezvládného vytáhl opět na nohy.
„Už dost!" okřikla ho královna, která se z šoku probrala jako druhá. „Fyzické napadení zde netrpíme. Odstupte od toho chlapce. HNED!" zdůraznila a Richard provedl zmatený krok dozadu.
Madlenka se chytila Janka a objala ho tak silně, až se bála, že ho zlomí. Cítila, jak jí dlaní přejel po zádech a prsty sevřel látku košile. Jeho stisk působil křečovitě, přerývaně dýchal. Něco se zdálo být v nepořádku, a tak se dala do uklidňování.
„Už je dobře," zašeptala a pohladila ho po hlavě. „Neboj se. Neboj."
Janek měl zrychlený dech zraněného králíčka, který doběhl do nory, aby se naposledy setkal s rodinou. Usmál se na ni. Znaveně, vyčerpaně. Jeho šedomodré oči, kdysi tak zářivé, nyní bledly, jak z nich vyprchávala síla, která ho držela na nohách. Výčitky mizely stejně jako vztek i strach a zanechávaly ho prázdným. Jako by představoval děravý sud, převrhnutou skleničku.
Dokázal to. Napravil to. Stačilo... to.
„Co kdybys teď vstal?" vzlykla Madlenka, které začínalo být jasné, že se Janek na nohy nezvedne. Už ne. „Postaráme se o tebe."
Na odpověď se jí dostalo jen lehké potáhnutí nosem. A sevření látky povolilo. Posledních pár slz únavy i úlevy si našlo cestu ven a on přivřel oči. Už je dobře, zazněla mu v hlavě slova Madlenky.
Už je dobře.
„Dě... ku... ju," vydechl přerývaným hlasem a poté klesl k zemi. Mrtvý.