Eliška stála za trůny rodičů a ani se nesnažila maskovat odpor, který v ní pohled na toho muže vyvolával. Madlenku zavřeli z důvodu podezření na čarodějnictví a Emanuela tam poslali za ní, protože... Sama ani nevěděla proč. Musel se Richardovi něčím znelíbit. Nevyhověl mu a nyní má sedět ve vězení, zatímco si tento tyran kráčí na svobodě?
„Těší nás, že je princ Jan zpět a v bezpečí," promluvil její otec. „Nicméně, doslechli jsme se, že se objevily komplikace. Konkrétně přítelkyně naší dcery a váš bratr."
„To děvče muselo prince uhranout, jinak si jeho stav nedovedu vysvětlit," uvedl Richard zdvořilým tónem. „Stejně tak se můj bratr zdál být poněkud mimo svou kůži. Napadl mě."
„Ale ne, opravdu?" vydechla královna a obrátila se na Elišku. „Vždyť působil jako milý muž!"
„Čert, aby se v tom vyznal, že?" pousmál se Richard. „Ale jistě vás potěší, že je princ v reprezentativním stavu. Nic mu nechybí a velice rád se s vámi uvidí."
„Ano, už bylo na čase, abychom se s ním řádně seznámili," přitakal král.
„Nicméně, ještě předtím bych jej ráda navštívila já," ozvala se Eliška.
„Jistěže," přikývl Richard. „Přeci jen se jedná o vašeho nastávajícího, princezno."
„Výborně, zároveň zde mám na projednání ještě jednu záležitost," pokračovala a promnula si prsty. „Madlenka je má dlouholetá přítelkyně, můžete mi věřit, že čarodějnictví rozhodně nepraktikuje. Proto se na vás obracím s prosbou, kterou směřuji hlavně na vás, tatínku. Dovolte mi, abych měla Madlenku svěřenou do péče."
„Pokud okouzlila prince Jana, může okouzlit i vás," namítl Richard se slizkým úsměvem.
„Je mnohem větší pravděpodobnost, že někdo okouzlil ji, než že by sama praktikovala magii. A pokud ji někdo očaroval, je mou povinností jako přítelkyně zjistit o jejím stavu více a pomoci jí."
„Souhlasím s Eliškou," přikývla královna. „Madlenka dle všeho celou dobu spolupracovala a princ je též v pořádku. Věřím, že se vše brzy vysvětlí."
Král Richard nic nenamítal, a to jak k návštěvě Janka, tak i propuštění Madlenky do její péče. Zřejmě si byl jistý svou výhrou a byť se tomu pocitu Eliška zuby nehty bránila, v něčem mu musela dát za pravdu. Král měl nad nimi nezvyklou převahu. Ze svatby se jim bude dostávat jen těžce.
Prince Jana měla ráda, nedokázala o něm říct nic ošklivého. Jenže pokud něco brzy nevymyslí, bude si ho muset vážně vzít a... I přestože si dokázala představit, že by nakonec v jejich manželství nalezla štěstí, v případě Jana jí něco našeptávalo opak. Pamatovala si, s jakýma očima na Madlenku hleděl. Takový pohled mohl věnovat jen někomu, koho miluje. Komu věnoval své srdce. A tou osobou se ona nikdy nestane.
***
Janek seděl na posteli a čekal, co s ním bude dál. Vykoupaný, převlečený, učesaný, zkrátka jako ze škatulky. Dokonalé dílo od znalého loutkaře. Věřil by, že když zvedne ruku, spatří ve vzduchu chvějící se stříbrná lanka připomínající vlákna pavučiny. Znovu se dostavil ten známý pocit bezradnosti. Opět se ocitl v pasti, jen s tou změnou, že v ní neuvízl sám. Ne, dostal do ní jak sebe, tak i princeznu s Madlenkou. A to jen proto, že mu pomáhaly. Že ho měly rády. Možná, že kdyby si ho nevšímaly, nic z toho by se nestalo. Opět by představoval jen toho špinavého, smradlavého a ošklivého kluka, o kterého by si nikdo ani košík neopřel, a ony by si spokojeně žily ve své bublině. Sice bez něj, ale stále by byly šťastné. Víc si nepřál. Jen, ať jsou šťastné.
Nyní seděl v čistém, nádherném oblečení, ve kterém si však přišel tuze špinavý. Hedvábná látka košile ho škrábala, kalhoty svědily a kabát mu přišel tu moc úzký, tam zase tuze široký, či zbytečně krátký. Oblečení dělané na míru, přesto jako by mu nic z toho nesedělo. Jediné, co mu padlo do ruky, byl drobný prstýnek spletený z čerstvé trávy a sedmikrásek. Agátka mu s ním pomáhala, mělo se jednat o tajný dárek pro Madlenku. Jediná věc, která v jeho světě zůstala správná.
„Princi Jane?" ozval se ode dveří vstřícný hlas a on s podivem vzhlédl.
Původně si myslel, že ho trápí slyšiny, nicméně při pohledu na princeznu Elišku a její ztrápený výraz pochopil, že se jedná o skutečnost. Narovnal se a vstal. Ve společnosti dámy nemohl sedět, dokud nebude usazena i ona. Jedna z mála věcí, která mu ze života prince zůstala. Jen ta pravidla slušného chování a schopnost číst a psát. Jinak si přišel naprosto k ničemu. Zbytečná existence.
„Potřebuji s vámi mluvit," dodala Eliška. „Posaďme se."
Janek přikývl a usedl na postel vedle ní. Přišel si jako ta nejhorší bytost pod sluncem a pohled na její tvář mu trápení nijak neulehčil.
„Jedná se o tu svatbu," pousmála se Eliška, oči nevýslovně smutné. „Chci vám jen říct, že mi došly nápady. V tuto chvíli se mi sňatek vážně zdá jako jediné řešení naší svízelné situace. Pokud se vezmeme, ochráníme tak Madlenku i Emanuela. Madlenku už propustili, mimochodem," dodala a Janek si oddychl. „Ale co se týče Emanuela... Prý krále Richarda napadl, ale proč..."
Janek přikývl a ukázal na sebe.
„Vy?" vydechla. „Takže co... Chránil vás?"
Další přikývnutí.
„Věděla jsem, že je to dobrý muž," pousmála se. „Měl to v očích, víte? A nyní již chápu, co myslel tím, že je lepší králi Richardovi vyhovět a dát mu, co chce. Svatba představuje způsob, jak vás před ním uchránit. A vlastně... Jste zraněný? Jak moc vám ublížil?" dodala a ukázala na košili. „Smím?"
Janek povrhnul látku nad břicho, čímž odhalil několik menších modřin.
„Je jich spousta," posteskla si a rukou mu opatrně přejela po zádech, aby mu dala najevo, že viděla dost. „Nicméně, král Richard vše zapře. Nedokážeme mu, že to udělal, a když něco zkusíme, svede to na vaše prokletí, očarování. Ne, jedinou naší nadějí zůstává svatba. A já osobně s tím nemám problém, jen...
Věřím, že vás dokáži mít ráda, Jane, ale má to háček. Já se o manžela dělit nehodlám. Myslete si o mně, že jsem sobec, ale něco takového je zkrátka nad mé síly. Vím, že máte Madlenku rád a ona má zase ráda vás. Mým cílem není váš vztah zničit, avšak jestli se vážně vezmeme, musí vše skončit. Pokud se máme stát manžely, pak potřebuji vědět, že neexistuje vztah, který bych rozvracela."
Janek zlehka přikývl a stočil pohled do strany. Oči se mu opět rozslzely, nechtěl, aby ho takto Eliška viděla. Ta jeho zprávu pochopila a přešla ke dveřím.
„Takže vás prosím, zkuste něco vymyslet. Protože já už vážně nevím, co jiného podniknout. A pokud k svatbě dojde, jsem ochotná upustit od citů, které by mě vázaly k jinému partnerovi než k vám. Po vás chci jen to samé."
***
Madlenka neustále přešlapovala po princeznině komnatě a neustále se otáčela ke dveřím. Když pro ni do cely konečně dorazili vojáci s tím, že byla oficiálně svěřena do péče Elišky, zažívala smíšené pocity. Na jednu stranu jásala a měla sto chutí do světa vykřičet: „Já vám to říkala!" Na druhou jí něco uvnitř našeptávalo, že zatímco ona je v bezpečí, tak Janek a vlastně i ten chudák Emanuel stále nemají vyhráno.
Alespoň, že jí tu svobodu neměli za zlé. Hlavně Emanuel, ten se s ní rozloučil jednoduchým pokývnutím hlavy a lehkým úsměvem. Jedno musela uznat, ten muž měl v sobě sílu. Ona by se na jeho místě bez vidiny zachránce jistě zhroutila.
„Princezno!" rozzářila se, když se dveře konečně otevřely a na prahu stanula Eliška, kterou ihned pevně objala. „Tak ráda vás vidím."
„I já tebe," hlesla a pohladila ji po zádech. „Byla jsem za Janem."
„Opravdu?" vydechla Madlenka a pustila se jí. „A co říkal? Teda... Jak mu je?"
„Měl jen pár modřin, jinak vypadá zdravě. Sluší mu to," pousmála se Eliška a utřela jí slzu štěstí, která Madlence stékala po tváři. „Jsem ráda, že jsi v pořádku."
„Já také. Ale slyšela jsem, že ta svatba... Vážně se budete brát?" polkla.
„Nic jiného mě nenapadá."
„Aha, chá... pu," vzlykla a princezna ji opět přijala do objetí.
„Madlenko, neplač," zašeptala. „Neplač, nebo začnu také."
„Ne, já... rozumím tomu." Madlenka polykala slzy, které nebraly konce. „A vím, že když budete manželé, tak... Nepřísluší mi do toho... Ale... Znám ho jen krátce, tak proč... Proč nemůžu přestat brečet?"
Nerozuměla tomu, strávili spolu jen pár dní, ne víc než něco přes týden. Tak proč ji jen při pomyšlení, že by nemohli být spolu, bolelo srdce a z očí tekly slzy proudem? Nemohla a ani nechtěla jít proti Elišce, princezně a věrné přítelkyni. Jenže pokud se jí jen z pouhé představy topily oči v slzách, poté si ani nechtěla představit, jak moc ji bude bolet realita.
„Pokud by existovalo jiné řešení," pokračovala princezna konejšivým šeptem, „pak bych neváhala a zvolila jej. Jenže jiný způsob, jakým můžeme zaručit bezpečí Janka i všem nám blízkým, nemáme. A není to tak, že se spolu nesmíte vidět, něco takového by mě ani ve snu -"
„Ale jinak to nejde," skočila jí Madlenka do řeči. „Protože já se nedokážu ovládat. Hlava říká ne, ale srdce... Já ho asi miluju, Eliško. Tohle je vážně tragédie, že?" dodala s lehkým smíchem.
Mohla si vybrat kohokoli jiného. Jakéhokoli sluhu, vojáka, prostě kohokoli! Ale ne, ona si musí vyhlédnout němého prince ze sousední země. Taková zbytečná komplikace.
„Nechápu, co jsem si myslela," pokračovala Madlenka a usušila si slzy. „I bez té svatby bychom nikdy nemohli být spolu. Asi jsem se zkrátka nechala unést tou představou, že by mě měl někdo rád. Zním hloupě, že?"
„Velice," přikývla Eliška. „Protože ty si lásku zasloužíš, Madlenko. A pokud to má být ta Janova, máte mé požehnání, jen... Kéž bychom mohli tu svatbu nějak zastavit," povzdechla si. „Vymanit ho z Richardova vlivu a zachránit Emanuela, víc ke štěstí nepotřebujeme."
„Byl to milý chlap," dodala Madlenka, když si utřela uslzené oči. „Ten Emanuel. Nevěděla jsem, co si o něm myslet, když je bratr toho zlouna. Ale je to hodný chlap."
„Dělal mi tu nanejvýš příjemnou společnost," přitakala Eliška. „Víš, zůstával se mnou celé dny a ani jednou si nepostěžoval."
„Jak by také mohl," zazubila se na ni Madlenka. „Vaše přítomnost je dar."
„Jistě, jistě, ale já uměla být také pořádně protivná," pousmála se a lehla si na postel. „Mnohokrát jsem si stěžovala, a ještě častěji jsem naříkala, a on stejně přišel i další den. Kdykoli jsem se podívala, seděl přímo tam," dodala a ukázala ke stolu. „Taková moje jistota. Díky tomu mi ta fingovaná nemoc přišla snesitelnější. A teď, když je ta židle prázdná... Ani nevím, proč mi to tak vadí. Na co si tu vlastně stěžuji, prakticky vždy byla tato židle prázdná. Jen nyní, jako by byla o něco... prázdnější. Dávám smysl?"
„Rozhodně," přikývla Madlenka a přisedla si k ní. „Máme to těžké."
„Říká se, že člověk dostává naděleno jen tolik, kolik toho unese. Jen nevím, zda tomu stále věřím."
Předtím Jankovi sdělila, že je ochotná upustit od citů, které by cítila ke komukoli jinému, a přijmout jej za manžela. Nyní jí vše přišlo jen jako zbožné přání.
Kéž by tu prázdnou židli nikdy nepotkala.