Přál by sis někdy odjet a už se nevracet?
Třeba přes celý svět pro štěstí se trmácet?
Povím ti příběh o tom, jak já za ním odešla,
našla naději, co do srdce se nevešla.
Odbíjela půlnoc, přicházel nový den,
já seděla v okně a koukala ven.
Sto tisíc hvězd, co dnes spadly z nebe,
přinesly mi tu noc tebe.
Seděl jsi v mrazu, v mlze na zábradlí,
jako štěstí, co úsměv mu ukradli,
jako ty hvězdy, co na zem dopadly.
Když sešla jsem k tobě, mé dlaně do tvých zapadly.
Dříve jsem pro štěstí přejít svět chtěla
a teď najednou vedle sebe jsem jej měla.
To natrhlé štěstí s nalomeným srdcem,
kluka, co ze svého života byl zdrcen.
Dny plynuly, ty jsi jiný i já se změnila,
ze života ráj ti udělat jsem se snažila,
pro tebe i v nejhorších chvílích tančila.
A nakonec… já sama jsem skončila.
Vždycky ses chtěl pro štěstí přes celý svět trmácet.
Tak vzal sis to mé… pak jen utéct a už se nevracet.
Vím, že i ty by ses chtěl pro štěstí přes celý svět trmácet,
ale první jsi šťastný, pak začneš krvácet.