Jedna další vytažená ze šuplíku.
Tahle je opravdu opravdu už hodně zaprášená. Tak buďte shovívaví. I když jí samozřejmě pročtu a upravím, ale i tak.
Smějte se
———————————-
Nenávist jednoho k druhému je mocnější než vzájemná láska.
Alfred Binet
Měla chuť proklít každého, kdo prošel kolem ní. Hořel v ní plamen.
Stravoval jí.
Byla těsně před vzplanutím.
A jestli se to stane, nebude to pěkné.
A přitom nechtěla tolik.
Přesto byla evidentně dost naivní, když věřila, že jí, dívku, někdy pustí samotnou do akce.
Ven.
Přitom to bylo jediné, po čem vždy toužila, být v terénu, zatýkat smrtijedy a být prodlouženou rukou spravedlnosti.
Jenomže oni jí to nedovolili.
Už po tisící.
Byla tak naštvaná.
Pro každou radu šli za ní. Všechny akce plánovala ona od stolu. Jenomže už jí to nestačilo.
Chtěla toho tolik?
Byla schopnou čarodějnicí, což už několikrát dokázala. Přesto každá její oficiální žádost skončila hádkou.
Zavřeli jí do kanceláře, a nechali jí tam hnít.
Jenomže ona se jim na nějaké papírování mohla vykašlat.
Měla v sobě emocí, které mohla využít pro boj.
Pohlcoval jí vztek, nenávist, frustrace, zloba.
Bylo jí ublíženo.
Ale ona nebyla z křišťálu.
Už to nebyla ta hodná a dobrosrdečná dívka.
Neohlížela se na ostatní.
Neohlížela se na pravidla.
Její duše a kousky jejího já zůstaly ve válce.
Její jizvy nebyly tak hrozné, jako vnitřní zranění.
Její srdce bylo raněno.
Střepy nenávisti se do něj zabodly prudce a hluboko.
Možná až moc.
Tak moc, že si nebyla jistá, jestli je ještě někdy někdo dokáže odstranit.
Byla poznamenaná.
Ale kdo nebyl?