Škola Madlence brala spoustu času, přesto v učení nepolevovala. Nikdy by ji nenapadlo, že se v jazyce nachází tolik písmen. Tak proč si k tomu všemu ještě přidělávat starost s jejich velkými a malými verzemi? Být to na ní, osekala by celou abecedu na pět písmen a všechna by zůstala velká. Jak geniální, ušetřil by se tím jak čas, tak i prostor! Třeba „AOJ, JA MÁ" by znamenalo: Ahoj, jak se máš? A jistě, lidé by si na to museli chvíli zvykat, ale nakonec by jí za to ještě poděkovali!
Zatímco se Madlenka věnovala čtení, Janek se zdokonaloval v truhlářském řemeslu a vysloužil si od táty vlastní přezdívku, Sekerka. Zlepšoval se, rostl, každým dnem se stával lepším a lepším, jenže Madlenka, ta u sebe žádné pokroky nepozorovala. Při čtení stále tápala. Věty v knížce jí stále přišly tuze složité a psané slovo připomínalo spíše jen shluk nesourodých značek. Úspěch v podobě přečtené věty se ne a ne dostavit, přesto vytrvávala. Nemohla se vzdát. Ne, když věděla, že odměna bude sladká.
Promluví si s Jankem. Jednalo se o její první myšlenku, když se probudila, a poslední, než šla spát. Přečte si vše, co jí bude chtít říct. Jen při pouhém pomyšlení, že by jednoho dne mohla vážně rozkódovat písmenka nadšeně poťukávala nohama a usmívala se jako malá. Nevzdá to. Uspěje. Už jen kvůli sobě.
„Janku!" zavolala na něj, když se s dvojčaty vrátila ze školy.
Zrovna štípal dříví a Madlence nemohlo ujít, jak moc během té doby, co s nimi strávil na vesnici, vyrostl, nebo spíše rozkvetl. Jako by se jednalo o úplně nového chlapce. O veselého, spokojeného, dobře stavěného, milého a krásného kluka. Vážně fešáka...
„Neuvěříš, co se stalo," vydechla, když k němu celá zpocená doběhla, a poté se zapřela rukama o kolena. „Minutku."
Janek se pousmál a oprášil špalek od třísek, aby si na něj mohla sednout.
„Huh, díky." Konečně popadla dech. „Věc se má tak, že jsem konečně něco přečetla!" oznámila mu hrdým hlasem a Janek jí věnoval rozzářený úsměv.
„Hmm, takže žádný potlesk?" ušklíbla se a na odpověď se jí dostalo zvednutí prstu, kterým si mladík získával čas.
Jednalo se o prosté „počkej si" gesto, po kterém buď následovalo psaní, nebo několik předem připravených posunků, které si společně s jejím tátou vytvořili, aby si usnadnili práci. Jednalo se například o slovíčka prosím, děkuji nebo stop! Zvláště poslední instrukce se hodila, když v rámci pořekadla „dvakrát měř a jednou řež", ani jeden z těch dvou tesařských bláznů pořádně neměřil a rovnou zkoušeli řezat, aby poté se zvědavostí sledovali, co se stane. Kam se poděla ta jejich věčně omílaná preciznost?
Poté, co zazněl Jankův uznalý aplaus se Madlenka dala do vyprávění. Pověděla mu vše o tom, jak s panem učitelem, Oldou i Vašíkem celé dny poctivě pilovala čtení. V jednu chvíli se dokonce přidala i Agátka. Sice trochu frfňala, ale přidala se, a tehdy se Madlenka konečně rozečetla. Sama ten moment nedokázala moc dobře popsat, celou dobu nic, jen pár slabik, a pak najednou tadá! A četla! Četla téměř plynule.
„Něco napiš. Cokoli!" pobídla ho s nadšeným výrazem a Janek došel do stodoly pro papíry. Na jeden z nich něco napsal a předal jí ho.
„Jsi... ši... šikov... ná!" rozzářila se. „Jsem šikovná! Přesně tak! Ještě," dodala a opět mu papír strčila pod ruce.
Janek s úsměvem povytáhl obočí a napsal další slovo.
„Grrr," začala se čtením, ale zjevně se zasekla, protože zněla jako mrzutý vlk. „Gra...tu," dodala po chvíli a zdálo se, že našla nitku, které se může držet. „Gratu... luji. Gratuluji! Ale teda, tohle už ne. Příště mi nedávej tak dlouhá slova. A ty souhlásky vedle sebe, to je strašně těžké. Zkusme se držet jen sympatických a krátkých slovíček, ano?"
Janek přikývl a opět začal něco psát. I přestože mu to trvalo jen chviličku, Madlenka si přišla jako hostinský poslední minutu před zavíračkou. S napětím sledovala jeho ruku, a poté si od něj papír převzala.
„Chtěla... bys... jít... na... pro... chá... zku... procházku?" zaváhala a on jí věnoval úsměv od ucha k uchu. „A to můžeme? Teda... Nemáte teď něco s tátou?"
Na odpověď se jí dostalo zavrcení hlavou.
„Pak... dobře. Asi. A kam bys chtěl jít?"
Janek pokrčil rameny, přesto ji jemně vzal za ruku a vedl ven ze zahrady, jako by odpověď již dávno znal. Společně vyrazili z vesnice a pokračovali podél potoka. Kráčeli po cestě, která se poté stočila do políčka a mířila do lesa. Zastavili se. Očima si vydali povel a jako by vzduchem zazněl startovní výstřel, rozeběhli se ruku v ruce polem a zapluli do lesa. Přitom se smáli, ani jeden vlastně netušil proč. Zkrátka jen tak. Bez důvodu. Bez myšlenky. Smáli se, protože mohli. A nikdo je nemohl zastavit.
„Počkej," vydechla Madlenka znaveně a zamířila k bublajícímu potůčku, na jehož břehu se nacházel kmen padlého stromu. „Posadíme se."
Janek přikývl a přisedl si k ní. Ruce držel v klíně, a zatímco Madlenka spokojeně zírala do tekoucí vody, on měl oči jen pro ni. Teprve po chvíli sklopil zrak a upřel pohled na blízký písek, do kterého zabořil prst a začal v něm kreslit kruhy.
„Ou, my si vlastně můžeme povídat i tady!" zasmála se Madlenka a opřela si hlavu o jeho rameno. „Tak povídej, jak se ti pracuje s tátou?"
Janek napsal do písku kratičkou odpověď v podobě: „Dobře."
„Dej mi víc," pousmála se Madlenka. „Prozraď mi něco dalšího. Mluv třeba o sobě."
Tehdy se v písku objevil nápis: „A co bys chtěla vědět?"
„Cokoli! Třeba... Jací byli tví rodiče? Co maminka?"
„Nepoznal jsem ji," odpověděl jí písek, a když to Madlenka dočetla, tak Janek smazal nápis a dodal. „Byla hodná."
„Je hezké, když to vyjde a maminky jsou hodné. A co táta?"
Janek se zamyslel a promnul si bradu. Napsat vlastnost k někomu, koho znal jen z vyprávění, se zdálo být jednodušším úkolem než popsat někoho, s kým se znal celá léta. S kým mluvil. Koho miloval.
Otec tu pro něj byl vždy. Kdykoli se jako dítě bál, potřeboval pomoc, nebo si chtěl jen povídat. Pokaždé si ho vzal k sobě na klín, i když měl třeba důležité zasedání. A také mu předčítal pohádky na dobrou noc, stejné, jaké znala i princezna Eliška. A Janek si je pamatoval, některé dokázal z hlavy přeříkat slovo od slova, přesto si je od něj nechával číst stále dokola. A pak o něj přišel. Výjimečně z toho nemohl vinit regenta, který v tu dobu ani nebyl na bojišti, protože zůstával s ním, přesto jako by se stalo.
Janek věřil, že pokud by se Richard vážně snažil, krále by ochránil. Všichni se málo snažili, on by něco takového nedopustil. Vrhl by se do té vřavy a otce by z ní vytáhl. Nedovolil by nepříteli se k němu ani na krok přiblížit. Bodal by a kousal a křičel a prováděl veškeré možné i nemožné věci jen, aby na konci toho všeho zůstali stát oni dva. Živí. Zdraví. Jenže se tak nestalo, o tu šanci přišel stejně jako o otce, ke kterému nyní nedokázal přiřadit žádnou vlastnost. Jedno slovo, ale jaké?
„Otec... byl," četla Madlenka nahlas, „v... vssss... Sakra práce, co to má být?" zanadávala pro sebe. „Vsss...t...ř...íc...ný. Tohle je fakt děs, nemůžeš dát něco jednoduššího?"
Janek smazal vzkaz a zkusil to podruhé. Madlenka s povzdychem protočila oči.
„Takže hodný?" povzdychla si a poté mu věnovala lehký úsměv. „Zvláštní, i po tom všem mám pocit, že se náš rozhovor nikam neposunul, a stejně musíme zůstat u jednoduchých vzkazů."
Janek zvedl prst v jednoduchém „počkej si" gestu a zvedl se z místa. Začal procházet lesní louku a sbírat drobné sedmikrásky, které k sobě svázal tlustým stéblem trávy. Hotovou kytici poté v pokleku předal Madlence.
„Pro mě?" vydechla, když si ji od něj přebírala.
Janek přikývl a obrátil se zpět k písku, kam napsal další ze zpráv.
„Nepotřebujeme slova."
„Máš pravdu, přesto mi to s nimi přijde jednodušší," pousmála se a vložila si kytici do kudrlin, které stébla obejmuly ze všech stran. „Vždycky jsem si přála mít nějakou ozdobu. Taková ta cingrlátka. Řetízek, prstýnek, náramek a tohle... To je tomu vlastně hodně blízko. Díky, Janku. Můžu ti dát pusu?" zeptala se a on s úsměvem přikývl.
Madlenka se k němu nahnula a věnovala mu lehký polibek na tvář. Rty se dotkla jeho kůže, která jí přišla... sladká? Nerozuměla tomu, Janek by jí přeci neměl nijak chutnat, lidé se NEOCHUTNÁVAJÍ! Přesto by jeho kůži popsala takto a ne jinak. Jemná a sladká jako on.
„Příště musím nějakou drobnost vymyslet zase já," odkašlala si nakonec a zvedla se na cestu zpět.
-------
No, nejsou ti dva ňuňaví? Další část doporučuji číst na vlastní nebezpečí. Povíme si něco o tom, jak byl princ zachráněn.