"Už ležíš dva týdny, potřebuju tě." Přidržoval mě Nikos během mé zkoušky vyjít schody. "Já vím, já vím." Sykla jsem a vyšla další schod, pořád to bolí. Mám pocit že ve vnitř něco je a zařezává se to do masa a svalů. Vyšla jsem patnáctý schod a ocitla se konečně nahoře. Čtyři dny zkouším vycházet schody třikrát denně, abych se vrátila do normy. Chodím už lépe ale větší fyzická zátěž mi dá zabrat. "Tak co?" Přispěchal Max a pomohl mi od dveří dojít ke křeslu. Posadila jsem se a usmála se. "Dneska to docela jde." Akorát že nejde. "Dala 15 schodů, máme už jen 3 dny, pak bude muset zase do služby." Posadil se Nikolas na sedačku a dal nohy na stůl.
"3 dny? To se posrali ne?" Vešel do místnosti Charles a naše pohledy se střetli. Od té doby kdy jsme se políbili jsem se snažila vyhýbat jeho přítomnosti, bohužel to nevycházelo, za to on naopak se snažil v té mojí přítomnosti být co nejvíc. Naštěstí v tom byl opatrný a nikdo si ničeho nevšiml. Odvrátila jsem pohled a otočila se na Nikose, zarazil mě jeho pohled. "Stalo se něco?" Nevěnoval mi pozornost tak jsem se pomalu zvedla a šla k němu. Koukal v mobilu na nějaký článek, zahlédla jsem fotku mých rodičů. "Co to je?" Vzhlédla jsem k němu ale neodpovídal. Vzala jsem mu telefon a rozhodla se to přečíst, naštěstí se nebránil protože teď bych neměla šanci ho překonat. Četla jsem si článek a nemohla uvěřit tomu co čtu.
"Oni celou dobu žijou?" Rozechvěl se mi hlas a srdce mi bušilo jako o závod. Začala jsem hledat další články a doufala že to je jen neověřená informace. Našla jsem spoustu článků, aktualizovaných k dnešnímu datu, ale i docela starších. Všechny články potvrzovali to samý, rodiče žijou. Bydlí v Itálii, mají restauraci a tvrdí že jejich první děti zemřeli, tak si adoptovali nový, proto se o nich mluví. Pomáhají dětem bez domova a dělají ze sebe andílky. Co nejrychleji jsem vše četla do té doby, dokud mě nevyrušil Nikos a nevzal mi mobil. Až v tu chvíli jsem si uvědomila že se třesu a mám skleněné oči. Rychle jsem zamrkala abych je rozehnala ale nepomohlo to. Hrudník se mi sevřel a srdce zrychlovalo. "Mrzí mě to." Zašeptal Nikos a snažil se ke mně vztáhnout ruku, ucukla jsem. "Celou dobu žijou." Opakovala jsem si pro sebe jako kdybych pronášela nějaké zaříkávadlo. Rozhlédla jsem se po všech a sledovala jejich utrápené pohledy, zastavila jsem se u Charlesovo. V jeho pohledu je tolik smutku, něhy a touhy zároveň ať mi puká srdce. Nedokázala jsem se na to dívat a vyběhla ven. Veškerou bolest jsem vypustila z hlavy a snažila se co nejrychleji utéct. Vím že se rozeběhli za mnou ale já byla rychlejší, vždycky jsem rychlejší. Utekla jsem do parku kde jsem měla možnost vytratit se z jejich dohledu. Míjela jsem lidi, stromy, chvíli běžela po trávě, chvíli po cestičce, tak aby mě nenašli.
Po nějaké době běhu jsem proklouzla do městského autobusu a dojela až na kraj města. Chvilku jsem běžela co nejdál to šlo a hledala nějaký nový objev. Našla jsem cestičku na kopec kde by mohl být krásný výhled. Za dlouhou dobu jsem kooec konečně sdělala a posadila se do vysoké trávy. Celý tenhle útěk jsem rozdýchávala a až v tenhle okamžik mi došlo jak moc mě vše bolí. Celou cestu jsem na to nemyslela, důkaz že bolest je převážně v mysli. Položila jsem se do trávy a sledovala mraky jak plují po obloze. Venku je nádherně, teplo, azurová obloha po které občas pluje mrak do nějakého tvaru. Začali mi těžknout víčka, asi za chvíli usnu. Sice jsem se trochu bránila, ale nakonec jsem stejně usla.
Probrala jsem se až při západu slunce, jelikož mi zbylí paprsky ozářili celý obličej. Ani nevím kolik je hodin, ale určitě bude kolem osmé. Sledovala jsem tu dokonalou podívanou a těžce dýchala. Začalo se mi zase svírat hrdlo a hrudník, tentokrát ale srdce nebije tak rychle. Vzpomínám si jak jsem při těhle příležitostech mluvila do prázdna a povídala si s rodiči. Vždy jsem měla pocit že tam nahoře jsou a poslouchají mě, dohlíží. Při vzpomínce na ně jsem to už nezvládla a rozbrečela se. "Nenene!" Vzlykala jsem hlasitě a nechala slzy volně téct. "To takhle nemůže být kurva!" Všechny pocity které jsem dusila v sobě se drali napovrch. "Nemůžu cítít, nemůžou být živí, nemůžu být v takové situaci, už ne!" Stále jsem vzlykala a ucítila něčí ruku na mém rameni. Instinktivně jsem se otočila a přulravila k útoku, ale zjištění kdo je tou osobou mě uklidnilo a znepokojilo zároveň.
"Kde-kde ses tu vzal?" Otřela jsem si slzy což zřejmě bylo zbytečné, určitě mě slyšel. "Hledali jsme tě, ale ostatní to vzdali že se určitě vrátíš, ale já měl starost." Vzal mě za ruku a mnou projela elektřina. "Jak jsi mohl vědět že tady jsem?" Zašeptala jsem a on se upřímně zasmál. "Miluješ západy sluncey tak jsem se zaměřil ma místa kam nikdo nechodí a je pěkný výhled, ale neboj, tohle nebyl můj první nápad." Pokračoval v chechtání a já se pousmála. Dívala jsem se mu do očí a nemohla uvěřit tomu jak jsou krásné, vždycky byly krásné. Celý Charles je krásný. "Dole mám auto, pojedeme domů?" Zeptal se jemně a stiskl mou ruku pevněji. "Já nechci, klidně jeď, já domů trefim." Stáhla jsem ruku k sobě a sedla si do trávy. Slyšela jsem povzdech a vzdalující se kroky.
Sledovala jsem západ slunce, který byl teď v plné kráse. Všechno se zbarvilo do zlatooranžova a působilo vznešeně. "Jestli-ještě-jednou." Slyšela jsem Charlese jak funí za mnou a otočila se. Blížil se ke mně s velkou taškou a byl celý červený. "Jestli ještě jednou budu muset vyjít ten kopec, tak tu osobně postavim lanovku." Pronesl už klidněji a posadil se vedle mě. "Co tu děláš?" Nechtěla jsem znít tak překvapeně ale já kurva jsem překvapená. "Řekla jsi že domů nejedem, tak tu mám večeři a deku, ať nám není zima a teď ticho, přijdeme o to nejlepší." Zakryl mi ramena dekou a věnoval svojí pozornost blížící se konci západu. Chvíli jsem ho pozorovala a všimla si že má na sobě jen triko, musí mu být zima. Chvíli jsem uvažovala zda-li je dobrý nápad to udělat, ale než to můj mozek zvládl zpracovat, tak moje ruce už byli v pohybu. Přehodila jsem kus deky přes něj a přisunula se blíž. Překvapeně ke mně vzhlédl, jeho překvapený výraz ale běhel chvilky vyměnil výraz touhy. Sledovala jsem jeho rty a a touha rostla i ve mně, než jsem ale stihla něco říci, tak jsem otočila pohled a sledovala zase zpátky město. Cítila jsem ještě chvíli Charlesovo pohled na sobě ale pak se též odvrátil.
Zlatavou barvu oblohy střídala tmavší a tmavší modrá, i červánky pomalu mizeli. Začalo mi být více chladno a tak jsem se přitulila k Charlesovi, naštěstí mě neodmítl a zabalil mě do deky ještě víc. Sledovali jsme spolu jak všechno okolo tmavne nic neříkali. Bylo mi tak nečekaně dobře, díly téhle chvilce jsem i na chvíli zapoměla na rodiče. Ach rodiče, cítila jsem jak se mi zase zamlžují oči slzama a snažila se to zadržet. "Koukej, první hvězda." Ukázal prstem na oblohu a já se slepě podívala. Rychle jsem rozmrkala slzy a všimla si zářící tečky na obloze, hned vedle se začali objevovat další. "Vždycky mě fascinovala jejich krása." Podíval se na mě a chvíli sledoval jak já sleduju hvězdy. "Budeš mě dlouho sledovat?" Pohled jsem mu opětovala a cítila jak mi rudnou tváře, naštěstí je už tma a není to tak vidět. "Tebe? Co nejdéle to půjde." Zasmál se a zase vzhlédl k obloze. "Jestli je něco krásnějšího než hvězdy tak jsi to ty." Řekl tak tiše, že bych přísahala že si to šeptal sám pro sebe. Lehla jsem si prudce do trávy a Charles pohotově zareagoval. "Neboj, jsem v pohodě." Zasmála jsem se a on si lehl vedle mě. Přehodila jsem přes nás deku a sledovali hvězdy v leže.
Bylo mezi námi ticho a ve mě vířila hromada emocí. Najednou mě postihla touha se ho na něco zeptat, prostě musím. "To co mezi námi tehdy bylo, myslel jsi to vážně?" Otočila jsem hlavu na něj a on neodvrátil zrak od hvězd. "Ano" Odpověděl klidně a já poznala že nelže. Zase jsem se vrátila k pozorování hvězd a zase nastalo ticho. "Víš proč doopravdy rád koukám na hvězdy? Připomínají mi minulost. Tu hezkou a i tu špatnou, a přestože to tolikrát bolelo, nic bych nezmenil. Nikdy bych ani nezměnil ty pocity které jsem s tebou cítil, to jak jsi krásně voněla v mé posteli, jak jsi se smála z plných plic a vždy se snažila rozveselit ostatní. A ten tvůj kousek s formulí, v tu dobu jsem se do tebe zamiloval. Věděl jsem že jsi jedna z těch kdo nejsou jen lidmi, ale anděly. Když jsi odešla nevěděl jsem co budu dělat, snažil jsem se tě najít, marně. Každý den si to vyčítám, ty slova, to jak jsem se choval a nikdy, nikdy jsem netušil že se vesmír smiluje a dá mi tě do života znovu. Jsem mu neskutečně vděčný, za to co mám." Šeptal tiše Charles a já si všimla lesku v jeho očích, pomalu se tvořil v slzu která se kutálela po tváři. V tu chvíli jsem si byla jistá co chci, jeho.
Zvedla jsem se a obkročmo si sedla na něj. Naklonila jsem se k jeho tváři a slyšela tlukot jeho srdce. Oběma se zrychlil dech a hleděli jsme si do očí. Pomalu s klidem jsem ho políbila a poté se odtáhla. "To mi nedělej." Zaklel a sledoval mé rty. "Proč?" Znova jsem ho políbila. Tentokrát trošku déle než předtím. "Protože si tě jinak vezmu teď a tady, a už se mě nezbavíš." Zastrčil mi pramen vlasů za ucho. "Mmm" Usmála jsem se a políbila ho znovu. Charles to vzal jako svolení a polibek prohloubil. Rukama objevoval každičkou část mého těla jako by mě hladil poprvé. Když mi zmáčkl zadek, přitlačila jsem pánev k jeho choulostivému místu a ucítila jeho vzrušení. Zvedl se i se mnou a pomohl mi dát nohy do pohodlné polohy, teď jsem na něm seděla obkočmo a moje prsa se tlačila na jeho hrudník. Sledoval moje oči a rukou pomalu zajel pod tričko, když narazil na podprsenku tak mi zmáčkl prso. "Něco mi tam překáží." Zašeptal mi do ucha a mnou projela vlna vzrušení. "Tak se zbav tý překážky." Vzdechla jsem a políbila ho znova. Začali jsme se vášnivě líbat zatím co se Charlesovi povedlo mi sundat podprsenku. Začal mi prohmatávat, hladit a dráždit prsa a já cítila jak mi tuhnou bradavky. Teplo se rozplývalo celým mým tělem a mezi nohama jsem měla rybník. "Ahh" Vzdychala jsem tiše a Charles posunul nohu níž, až k mému pasu. Druhou rukou měchytil za prdelku a naznačil ať nakloním trochu pánev k němu. Udělala jsem co chtěl a on mi strčil ruku pod kalhotky. Vzdechla jsem a prohnula se vzádech. Když ucítil jak jsem vlhká začal kroužit kolem klitorisu. Prohíbala jsem se v zádech a vzdychala. "Jsi jen moje." Řekl Charles a zasunul do mě jeden prst. "Ahh" Zalapala jsem po dechu a znova ho políbila, tentokrát vášnivěji. Prstem pohyboval ven a dovnitř a já zatoužila zaměnit jeho prst s penisem. "Prosím" Vzdychala jsem hlasitěji když zasunul prsty dva. "Proč prosíš?" Šeptal mi do krku na kterém mi pomalu cucal a kousal kůži. "Udělej mě." Pohybovala jsem pánví proti jeho prstům a on zrychlil. Veškeré teplo co se rozlévalo mým tělem teď směřovalo do jeho rozkroku. Přidal na intenzitě a můj rozkrok málem praskl. "Charlesi!" Vykřikla jsem jeho jméno a poddala se orgasmu.
Pomalu vyndal prsty a opřel se o ruce. Mezi nohama mi odezníval orgasmus a mě po dlouhé době opustilo napětí, cítím se tak uvolněná. Charles mi chtěl pomoc z néj slézt, ale to nevěděl na co se chystám. Vstala jsem a slíkla jsi kalhoty. Zase jsem se posadila do jeho klína a rozepla mu kalhoty, pochopil co jdu dělat a pomohl mi je upravit tak abych mohla vyndat jeho ztopořený penis. Jemně jsem ho vzala do ruky a kroužila prstem po jeho špičce. Zaklonil hlavu a vzdychal. Když byl penis dostatečně vlhký, nadzvedla jsem se a pomalu na něj nasedla. Oba dva jsme zatajili dech a hleděli si do očí. Políbil mě čímž způsobil větší chuť na něj. Začala jsem se pohybovat nahoru a dolu, a poslouchala jeho vzdechy. Zakláněl hlavu do zadu a já ho hladila po hrudi. Sundal si tričko a já měla možnost si jeho tělo pořádně užít. Po chvilce mé práce mě jemně otočil na zem a byl teď nade mnou. Přirazil do mě a já se prohla. Druhý příraz, třetí, čtvrtý a já měla přání aby nikdy nepřestal. Přirážel hluboko a tvrdě, zároveň se snažil mi neublížit. Přidával na intenzitě a vzduchem se šířili pouze naše vzdechy. Mezi nohama se mi zase zalilo teplo a tak dostala další orgasmus, cítila jsem i Charlesovo.
Lehl si na záda a začal oddechovat. Udělala jsem totéž a až teď mi došlo jaká je zima. Natáhla jsem se pro deku a přikryla nás. Hlavu jsem mu položila na hruď a poslouchala jak se mu uklidňuje srdíčko. "Děkuju" Zašeptal mi do ucha, což mě donutilo se nadzvednout a pohlédnout mu do tváře. "Za co?" "Za to že jsi mi dala šanci." Políbil mě a mně se málem rozteklo srdce. "Miluju tě." Zašeptal mezi polibky a já se odtáhla. "Opravdu?" Nedokážu uvěřit co jsem slyšela. "Opravdu." Políbil mě na čelo a zachumlal nás více do deky. Položila jsem hlavu opět na jeho hrudník, a mlčela. Jsem tak strašně unavená že jsem zavřela oči, a ani nevím jak, byla jsem v říši snů.
Ahoj laskyy, ja vim ja vim, jsem hrozna s mym casovym vydanim, ale slibuju ze pribeh dokoncim!❤️ Ted je to tak tezke, vsechno se sype a co se sypat ma drzi. No nic, kazdopadney dekuju za vsechny ohlasy a podporu, jste andilci🥹❤️