,,Dostal míč to brány. Je to naše, takže si běžte brečet někam jinam. Nejlépe na vaši stranu hřiště děkujeme."
,,A proto jsi moje oblíbenkyně Lexie."
Seděla jsem na lavičce s hráči, kteří byli náhradníci a sledovali jsme dění hry, kdy Stiles seděl na lavičce vedle mě a Scott se překvapivě dostal do hry. Proč jsem seděla na lavičce s hráči a ne v publiku? Jednoduchá odpověď, jsem oblíbenkyně trenéra Finstocka a ten by mě nevyhodil. Protější tým měl opravdu riskantní barvu dresu-bílou. Kdo si při takovém sportu dá na dres bílou barvu? Oni...očividně.
Hra po chvíli začala, ale Scottovi nikdo nenahrával. Doslova to vypadalo, že je na něj míček alergický. Když se ale všichni začali pošťuchovat, Scott se rozeběhl pro míček. Koutkem oka jsem ale viděla Jacksona, který šel pro míček, jakoby to bylo to poslední, co by měl kdy udělat.
,,To je idiot." zamrmlala jsem nad mým nejlepším kamarádem.
No a...nebyla jsem daleko. Jakmile běželi vedle sebe, Jackson strčil do Scotta a ten spadl na svůj levý bok. Jackson popadl míček do hole a běžel na bránu, napřáhl se a skóroval. Všichni vyskočili do vzduchu a začali jásat, ale já jsem stále seděla na lavičce a promýšlela všechny způsoby, jak zabít Jacksona. Neměl by se tolik přemáhat, kvůli tomu jeho rameni, ale pořád to dělá. Vážně idiot.
,,TO JE ONO JACKSONE! ROZJEĎ TO! NA PLNÝ PECKY!" zazněl hřištěm hlas trenéra Finstocka.
Jackson se poté společně s pár hráči seskupili na hřišti a viděla jsem, jak se naklonil k Dannymu a něco mu říkal...ne říkal, ale jakoby přikazoval. Nadzvedla jsem obě obočí a dále sledovala výměnu mezi mýma dvěma kamarády a členy týmu. Poté Jackson praštil týmově Dannyho po hrudi a všichni od sebe odběhli. Až teď jsem začala věnovat pozornost Scottovi a vykulila jsem oči nad pohledem na něj. Scott stál s lakrosovou holí v ruce a byl ohnutý čelem k zemi. Z pusy mu odcházelo více páry než ostatním hráčům a vypadal, že dýchá o něco silněji.
,,No tak to je v háji." zanadávala jsem tiše, když mi došlo co se děje. Scott se začal měnit a vsadím se o cokoli, že za to může Jackson a jeho malý rozhovor s Dannym a ostatními členy týmu. Scott najednou otočil hlavou na stranu a mohla jsem vidět jeho oči zežloutnout. Vykulila jsem vystrašeně oči ještě víc a otočila se směrem, kterým se díval on. Lydie a Allison stály na tribuně s plaketou, na které bylo napsané ,Jackson je #1' nad tímhle jsem hlasitě zamručela. Oni to všichni dělají snad schválně. Pleskla jsem se do stehen a vstala z lavičky a tepla svého místečka. Přiložila jsem si ruce k puse a začala jsem ho povzbuzovat. ,,NO TAK SCOTTY! TO ZVLÁDNEŠ! NAKOPEJ JIM TY JEJICH ZADKY! WOHOO!" když jsem skončila, mohla jsem vidět jeho vděčný pohled a kolísání jeho žlutých očí, ale nebylo to tak moc silné, aby mu to pomohlo úplně. Posadila jsem se zpátky na lavičku a sledovala jsem dále dění zápasu.
Při rozehře vyhodili míček nahoru a čekali až spadne dolů, ale Scott přeskočil hráče opačného týmu a chytil jej ve vzduchu. Bleskově jsem se otočila ke Stilesovi, který měl ruce na jeho obličeji a něco si mumlal. Bouchla jsem jej do ramene, abych ho probrala z jeho transu, než jsem spustila...
,,Co se to právě děje!" zeptala jsem se jej s otevřenou pusou dokořán, když jsem viděla Scotta prosvištět hřiště s míčkem v holi.
,,Nemám ponětí." zněla Stilesova odpověď. Scott se pár metrů před bránou napřáhl a švihnul tyčí. Míček letěl vzduchem, než narazil do sítě.
,,WOHOOOO!"
,,JO! TO JE ONO!" jásali jsme se Stilesem, když se skóre změnilo z 3:5 na 4:5.
,,MCCALLOVI! PŘIHRÁT MCCALOVI!" chodil okolo nás trenér Finstock s rukama u obličeje a křičel na hřiště. Při další hře stál před Scottym protější hráč a sám mu nahrál míček, který Scott chytil a odběhl na jejich branku. Proč mám takové tušení, že na něj zavrčel nebo tak? Stiles seděl vedle mě a okusoval si nervózně rukavici.
,,Vážně nám soupeř dobrovolně předal míč?" zeptal se nade mnou hlas mého oblíbeného učitele.
,,Už to tak bude Koláčku." odpověděla jsem na otázku, která byla zřejmě mířena na Stilese s pohledem stále na hřiště.
,,JAK SI- oh to jsi ty Lexie. A přestaň si kousat rukavici Stilinski." ozvalo se ještě jednou. ,,Zvláštní." okomentoval, když jsme se všichni tři dívali na Scotta, který doslova proplouval jeho spoluhráči i protihráči. Scott se před brankou napřáhl a hodil míčkem, který propálil tyč brankáře a skóroval tak další gól pro náš tým.
,,JO! SPRÁVNĚ!" křičeli jeho spoluhráči společně s našim trenérem. Ihned se za námi seběhli rozhodčí i trenér druhého týmu, který si nemyslel, že byl gól platný.
,,Co je? Míč je v bráně." odpověděl mu trenér Finstock, který nepřestával tleskat a sledovat svůj tým.
,,Je v bráně." zopakoval Stiles.
,,Dostal míč to brány. Je to naše, takže si běžte brečet někam jinam. Nejlépe na vaši stranu hřiště děkujeme." usmála jsem se na trenéra opačného týmu sarkasticky, který naštvaně s pomocí rozhodčího odešel.
,,A proto jsi moje oblíbenkyně Lexie." otočil se na mě s úsměvem trenér, než mi jeho rukou protřepal vlasy, což beztak vytvořilo ptačí hnízdo a přesunul se na jinou stranu hřiště pro další a poslední hru.
Scott skóroval poslední gól, takže naše škola vyhrála. Bylo to 6:5 pro nás. Všichni se rozutekli na hřiště, aby mohli oslavovat s týmem, ale nemohla jsem najít Scotta. Proto jsem zůstala se Stilesem na lavičce, kde za námi přišel telefonující táta.
,,Aha." řekl do telefonu a se Stilesem jsme se na něj otočili.
,,Tati?" zeptala jsem se zmateně, proč za námi šel.
,,Co se děje?" přidal se Stiles. Táta na nás vyzdvihl jeden prst, aby jsme chvíli počkali a my jsme tak udělali. Ukončil hovor a otočil se na nás, nebo spíše na mě. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale poté se podíval i na Stilese.
,,To byl patolog té mrtvoly, co jsi našel společně se Scottem. Vypadá to na napadení zvířetem a ne člověkem Stilesi." promluvil táta, což mě nechalo zmatenou sedět.
,,Počkat...asi jsem vynechala pár kapitol, ale jakou mrtvolu?" zeptala jsem se, ale nedočkala jsem se odpovědi. ,,Proto jsme byli ráno u domu Haleových? Našli jste tam mrtvolu?"
,,Počkej to znamená..." vysoukal ze sebe nervózně Stiles.
,,Že propustili Dereka Halea." potvrdil jeho myšlenky táta, zatímco mé otázky oba dva ignorovali. ,,A to není to nejpodstatnější....jméno oběti bylo Laura Haleová." dokončil a mojí mysli chvíli trvalo, než to dokázala zprostředkovat.
Proto se na mě táta tak díval. Věděl, že jsem znala to jméno. Věděl, že jsem znala osobu, která nesla toto jméno. Nejen, že jsem ji znala, vyrůstala jsem s ní. Udělala jsem od nich pár kroků dál. Nemohla jsem dělat nic. Nemohla jsem myslet na nic jiného, než na jeho slova.
Jméno oběti bylo Laura Haleová.
Nemohla jsem dýchat, stále se mi v mysli opakovalo těchhle 5 slov. Opakovaly se mi v hlavě jako mantra. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Stále jsem s pohledem na mého tátu a bratra kráčela vzad. Obraz se mi mlžil před očima. Cítila jsem slzy spadat po mých tvářích, když jsem se od nich oddalovala.
,,Lexie!" zaslechla jsem za sebou své jméno, ale nijak jsem na zavolání nereagovala. Najednou se přede mnou místo vzdalujících dvou postav objevil Jackson, který se usmíval. Zírala jsem na něj, jako bez duše. Cítila jsem se tak. Cítila jsem se přesně, jako když jsem se probudila v nemocnici a táta mi vysvětlil, že jsou všichni mrtví. Cítila jsem se stejně, jako když mi řekl, že nikdo nepřežil. ,,Lexie?" zněl hlas Jacksona nyní jemněji a starostlivě. Podívala jsem se mu s mýma očima plných slz do těch jeho a nemohla jsem se udržet. Podlomila se mi kolena a kdyby mě Jackson nezachytil, rozhodně bych se setkala se zemí.
S nyní mým slabým tělem, které přidržovalo to Jacksonovo jsem se zhroutila. Nemohla jsem zastavit své vzlyky, které pocházely z daleko starších dob. Cítila jsem, jak mě někdo zvedl, ten někdo byl Jackson. Cítila jsem jeho ruce pod mými koleny a zády. Cítila jsem, jak se pohybuju, ale to bylo vše. Neslyšela jsem nic. Nic jsem necítila. Byla jsem úplně prázdná.
Bobby Finstock
,,MINI STILINSKI!" -Bobby Finstock
,,Oh Bože." -Alexandria
,,Mini Stilinski. Co si jako myslíš, že tady děláš s tím....klukem." -Bobby Finstock
,,Ne Koláčku tak t-Pokud mě ne-Není to ja-Co máte za problém?!" -Alexandria
1452 slov