Pohled Jirky
„Zamrdaná Kanada, vole! Jo!"
V kabině nebyl nikdo, kdo by si tuhle hlášku nezopakoval. Přesně tak někteří z nás slavili loňskou výhru nad Kanadou v základní časti, ale letos jsme tím slavili mnohem, mnohem důležitější výhru.
V kabině panovala nálada, jako bychom právě získali zlato. Všichni skákali, zpívali a nebylo nikoho, kdo by si nechtěl u oslav vykřičet hlasivky. Někdo z kluků se chopil telefonu a z reproduktorů začaly znít známé české písničky. Společně jsme se chytili za ramena a skákali a zpívali do té doby, než jsme nepadli únavou.
Spokojeně jsem se rozvalil na lavičce a užíval si ten pocit vítězství. Kanadu. My jsme porazili Kanadu. Tu Kanadu, která nás loni vyřadila ve finále. Spousta z nás měla tenhle zápas ještě pořád v hlavách. Ten pocit hořkosti, zklamání ze stříbra nás provázel po zbytek sezony a mnozí z nás na to mysleli ještě dnes. Ale dnes se to neopakovalo. Vyhráli jsme a budeme bojovat o medaili.
S blaženým úsměvem na tváři jsem se rozhlédl po kabině a všiml si, že v místnosti stojí Astrid a fotí pózujícího Hamase. Neubránil jsem se úsměvu a musel jsem se k dvojici připojit.
„Vyfotíš nás spolu?" zeptal jsem se, přičemž jsem ji trochu vyděsil, jelikož jsem k ní přišel zezadu.
„No jasný," usmála se a já spatřil na její tváři lehký ruměnec.
Postavil jsem se vedle Hamase a oba jsme spustili vítězný pokřik. Nevím, jestli ta fotka byla nějak použitelná, jelikož se Astrid smála tak, že se jí kýval foťák. Miloval jsem, když se smála a na tváři se jí rozzářily světlounké pihy.
„No nic, asi to půjdeme oslavit," zasmál se nakonec Hamas a pokynul nám rukou. Měli jsme naplánované společné jídlo, kterého bychom se asi měli zúčastnit, ale já měl jiné plány. Společné jídlo nás čeká ještě několikrát.
Jakmile jsme dojeli k hotelu, vzal jsem Astrid za ruku a přes všechny její protesty jsme se vytratili do víru velkoměsta. Tenhle zápas jsem chtěl oslavit s ní na opravdu dobrém jídle, ne na tom, co nám uvaří místní Švédi na hotelu.
Při jídle jsem se na ni nemohl vynadívat. Byla plná emocí, nadšená z dnešního zápasu a nepřestala mluvit ani tehdy, kdy ji číšník už potřetí vyzval, aby si něco vybrala z jídelního lístku. Sykla po něm něco švédsky a pokračovala ve chvále našeho brankáře.
„Jsem na vás hrozně pyšná," špitla, když jsme se vrátili k hotelu.
„Jsem rád, že jsme ti udělali radost," odvětil jsem a sklonil se, abych ji mohl políbit. Cítil jsem, jak se usmála, jelikož jsem byl o trochu vyšší než ona, a tak se musela trochu zaklonit.
„Příště si vezmu nějakou stoličku," zasmála se tiše.
Koutky se mi roztáhly do širokého úsměvu, jenže když jsem vzhlédl, úsměv mi povadl.
Z východu hotelu právě vyšel Hamas a se zhrozením na tváři se na nás díval.
xxx
Ano, žiju. :D