Prasknu, puknu,
Nepřestávám, křičím.
Stres nenechá mě spát, jíst mě nutí,
Proč vlastně - to má mysl neví.
Mé ruce dál po jídle hrabou,
Bez ohledu na dietu zdravou.
Nechci víc, už dál nemůžu,
Ale copak já zmůžu?
Nic, jen dívat se můžu.
Praskám, pukám, už nemůžu.
Jak jen mám zaplnit tu díru v mém břichu?
Jak mám se zbavit té prázdnoty v mém nitru?
Nechci víc, však pokoj si nedám.
Nemám hlad, nemám chuť,
Jen zaplnit něčím chci svou hruď.
Už je to tady,
Příliš toho bylo už,
Nechte mě o samotě.
Já chci jen poznat, jaké to je,
Když konečně život můj končí,
Když vedle mě hvězdy tančí.
Nechci žádnou spásu,
Nic nezabrání mému pádu.
Nech mě v mé bezmoci dál tápat,
Vím, že nebudeš chápat.
Dál chci se jen cpát,
Již nechci všem lhát.
Nad úzkostí nevyhraju,
O krok blíž hrobu se hrabu.
Dere se mým hrdlem ven,
Snad výkřik zoufalství,
Snad jekot zlosti,
Horší než zlý sen.
Vše uvnitř dál to neudržím,
Pukám, kvílím, nepomůžeš ničím.
Nech mě jít,
Pryč ze světa chci už být.
Nech mě jít,
Vždyť tu pro mě není nic.
★
✯
☆
.
Nemám ani tušení jak, ale tohle mi zabralo jenom pár minut. . . A pak další půl hodinu to dát do čitelné podoby – ale to už je vedlejší!
Já jakoby vím, že má „poetická" stránka není příliš rozvinutá, ale strašně mě to baví.
~ 9. 3. 2024