Takhle jsem se nevyspala tak... tak tři týdny. Vlastně jsem v poslední době dobře spala jen, když byl vedle mě Petr. A jestli umím počítat, tak u mě spal jen dvakrát.
Nemám absolutně tušení, proč tomu tak je. Nikdy bych nevěřila, že vedle mě bude ležet potetovaný kluk, který vypadá trochu jako dealer a zároveň se u něj budu cítit bezpečně.
Proč zrovna on mi dodává pocit bezpečí? Na tuto otázku se snažím najít odpověď už od doby, kdy u mě poprvé přespával. Vždyť se ani neznáme.. No dobře, známe, ale ještě ne na tolik, abych mu věřila celým svým srdcem. Což vlastně dělám.
Otočila jsem se na bok a začala zkoumat jeho tetování. Chvíli jsem luštila slovo, které měl nově vytetované na krku, ale nemohla jsem na to přijít. Měl to vytetované takovým tím složitým způsobem.
Petr mezitím spokojeně oddychoval. Co se mu může asi zdát? Ježiš, Lauro, na co to proboha myslíš!? Svojí pozornost z Petrovy osobnosti a snů jsem raději přesunula zpět na jeho tetování.
Že by to bylo mony? To je pitomost. To by tam neměl takhle zahnuté M. Co kdybych na začátek dala A a to druhé písmenko by bylo G... Agony! To je ono! Ježiš, já jsem vážně slepá. Jak jsem to nemohla přečíst.
Proč tam má napsáno agony? Má to nějaký význam nebo ne? Určitě jo, to by si tohle slovo nenechal tetovat.
,,Baví tě to?" řekne rozespale Petr ještě se zavřenýma očima. To vážně celou tu dobu věděl, že na něj zírám!? Ježiš, to je trapas.
,,C-co?" zakoktala jsem a oči přesměrovala kamkoliv jinam než na něj.
,,To zkoumání mých tetování." promne si oči.
,,A proč si zrovna myslíš, že koukám ns tvoje tetování? Já se jenom zamyslela."
,,No jasně." ušklíbne se a podívá se na mě. Měla jsem pocit, že mi těma modrýma očima vidí až do žaludku. Tohle asi nezakecám.
,,Vážně, nekecám." zakroutila jsem hlavou.
,,No jak myslíš." protáhne se.
-- -- --
Asi po deseti minutách jsme se rozhodli udělat snídani. Celou dobu mi ze mě bylo trapně, jak jsem na něj před tím koukala. Ne, to není ten správný termín. Civěla. Tohle slovo tu situaci vystihuje skvěle. Určitě si to bude pamatovat a předhazovat mi to. Kolik trapasů se mi ještě před ním stane.
Udělala jsem si müsli s mlékem a Petr si namazal chleba s máslem a se šunkou. Ve chvíli, kdy jsem šla do ledničky pro mléko, zazvonil na lince Petrovi mobil. Petr se šel převléct, takže tu momentálně nebyl. Že očekáváte, že se neudržím a podívám se, kdo volá? To se pletete. Nepodívám se. Zase tak moc zvědavá nejsem.
Petr se v rychlosti vrátil a zvedl to. Vzápětí se mu na tváři rozlil úsměv. Dobře, teď už mě to docela zajímá.
,,Ahoj..." řekl do telefonu a odešel do chodby.
,,...No jasně, že přijedu, však jsem ti to slíbil..."
,,...Zítra odpoledne už budu doma..."
,,...Mně se taky stýská..."
,,...Já se na tebe taky moc těším..."
,,...Tak zítra, ahoj." ukončil po pár minutách hovor a vrátil se zpět do kuchyně s nasazeným úsměvem od ucha k uchu.
Nechtěla jsem ani vyzvídat, kdo to byl. Bylo by to neslušné. Nebo alespoň mně by to nebylo příjemné, kdyby se mě skoro cizí člověk ptal, s kým jsem volala.
No dobře, možná to trochu dramatizuji. Jen se snažím nebýt vtíravá. Ještě by mě měl za nějakou stíhačku.
Petr položil telefon na linku a s chutí se zakousl do chleba.
Ani nevím proč, ale trochu mě to zamrzelo. Podle těch útržků z rozhovoru, co jsem slyšela, mi připadalo, že mluví s nějakou slečnou. A asi se s ní dobře zná... Třeba spolu chodí. Ale proč by jezdil za mnou, když už má holku? To mi hlava nebere. Předpokládám, že o tom ta slečna ani neví, že tady Petr je... To mě chce dostat jen do postele? Proto se ke mně chová tak hezky? Ne, že bych si myslela, že by mezi námi mohlo něco být, to ne. Ale to by asi nejezdil takovou dálku jen kvůli tomu, že si chce užít s jinou, ne? Nebo co já vím... Radši to nechám být, ještě bych to více rozpitvávala a stejně nedošla k závěru.
,,Zítra pojedu asi kolem desátý. Tak snad mi to zase neujede." oznámil mi s lehkým úsměvem.
,,Dobře." kuňkla jsem a věnovala se dál své snídani.
,,Copak?" opřel se o linku a podíval se na mě.
,,Nic, co by bylo?"
,,Nevim, připadáš mi nějaká přešlá."
,,To se ti jen zdá... Spíš přemýšlej nad tím, co dneska podniknem?" změnila jsem téma. Snad se v tom nebude vrtat. Muži jsou od přírody primitivní stvoření, takže si myslim, že by změna tématu mohla zabrat.
,,No myslel jsem, že se budem celý den válet a nic jiného nedělat." Yes, zabralo to. Díky bohu.
,,To jsi sem vážně jel až z Brna jen, aby ses válel?" pobaveně jsem se zeptala. On jen mykl rameny.
,,A co bys teda chtěla podniknout?"
,,No, napadla mě procházka, ale nevím, jak moc chceš mezi lidi, když jseš vlastně celebrita." popíchla jsem ho.
,,Asi jsem známější, ale nejsem z Hollywoodu, takže si myslim, že na procházku klidně můžem. Ale mám podmínku. Budeme se dneska dívat na film. Tu zmrzlinu a brambůrky jsem nekupoval jen tak." pousmál se a já přikývla.
-- -- --
,,Kam to vlastně jdeme?"
,,Do Stromovky. Byls tam někdy?"
,,Nevim, možná."
,,Je to celkem hezkej park. Až na pár pochybných existencí." dodala jsem.
,,Pochybný existence jsou asi všude." pousmál se a já přikývla.
,,Proč máš na krku napsáno agonie?"
Proboha Laurino, proč nemůžeš alespoň pro jednou držet jazyk za zuby!? Řekla jsem si v hlavě.
,,Takže jsem měl pravdu. Vážně jsi luštila moje tetování." ušklíbl se.
,,A řekneš mi to?"
,,A proč to tak moc chceš vědět?"
,,Zajímá mě to."
,,Mě zase zajímáš ty a taky se neptám třeba na tvůj život. Čekám, až mi to budeš chtít říct sama."
,,Můj život je celkem nudnej. Vidíš? Shrnula jsem ti ho v jedné větě o pěti slovech."
,,Určitě není. Takže mi řekneš něco o sobě?"
,,A ty mi řekneš něco o svých kerkách?"
,,Hmm, no třeba ten pavouk, co mám na krku. Bojím se pavouků, tak jsem si ho ndchal vytetovat. Docela ironie, co? Myslím, že by se strachy měly překonávat.. Proto ho tam mám. Teď mi o sobě řekni něco ty." vyzval mě.
,,A co třeba?"
,,Třeba co ráda děláš ve volném čase? Teda pokud nějaký máš, když pořád pracuješ."
,,Občas chodím běhat, ale to teď moc nedělám, protože je zima. Potom jsem dřív chodila na koncerty, ale na to nemám moc čas od chvíle, kdy bydlim sama. Ale u nás v klubu je sem tam nějaká akce, takže si stěžovat úplně nemůžu. Teď ty."
,,Mám dva kocoury. Purpura a Diega. Puro je celej bílej a je to taková chodící chlupatá koule. A Diego je jeho přesný opak. Znáš Sfinxky? Tak to je Diego. Oba jsou to úplně zlatí, teda pokud ti zrovna neničí věci a neshazují je z poliček a tak."
Tak zrovna do něj bych neřekla, že bude mít doma dva kocoury. Kdyby řekl, že má hada nebo pavouka, okej beru, ale kocoury? Opravdu nevypadá jako chovatel koček. Spíš jako chovatel štírů, hadů a různých další potvor tohoto typu.
,,Proč máš ty obrazy u tebe doma opřený o zeď a ne pověšený?"
,,Ještě jsem se k tomu nějak nedokopala. A nejspíš ani nedokopu. Asi je prodám. Leží mi tam skoro rok, některý i dýl a zbytečně se na ně práší."
,,A tos malovala ty?"
,,To už je další otázka! Předbíháš. Teď jsem na řadě já." zasmála jsem se.
,,Sorry. Ptej se." vybídne mě, zatímco už procházíme stromovkou.
,,Jsi z Brna nebo jsi se přistěhoval?"
,,Přistěhoval, jsem z Telnice. To je tak 20 minut od Brna. Ty jsi z Prahy nebo přistěhovalec?"
,,Přistěhovalec. Jsem z Horažďovic. To je necelý dvě hodiny od Prahy."
,,To je celkem dálka."
,,Blízko to úplně není, ale nestěžuju si."
,,Zpátky k obrazům. Tos malovala ty?"
,,Jo, když mě něco trápí, maluju. Je to takový relax."
,,A proč jsi je nevyvěsíš?"
,,Protože mi většina obrazů, připomíná nehezké věci, co se mi v životě odehrály a mě se asi úplně nechce koukat na to a připomínat si, jak moc špatně jsem na tom byla."
,,Tak je prodej nebe je vyhoď."
,,A to je další věc. Nechci je prodávat, protože mi na druhou stranu připomínají něco, co jsem zvládla překonat a že jsem se z toho dostala. Alespoň částečně."
,,A ukážeš mi je?"
,,Nevím, jestli ti abstraktní umění něco říká nebo zajímá." pousmála jsem se.
,,Zajímá, zvlášť když jde o něco v tvým životě. Na těch plátnech máš určitou kapitolu svého příběhu. I když se v těch obrazech budu ztrácet, tak budu poslouchat ty příběhy k tomu a třeba to v tom uvidím... To víš no, já jsem spíš přes hudbu, do které vkládám zase ty své kapitoly."
,,Jasně, chápu. Tak já ti někdy ukážu obrazy a ty mi dáš poslechnout písničky."
,,Platí."
Miluju umění a vždy mi na něm přišlo něco kouzelného, ať už šlo o hudbu, malby, sochařství, básně a jiné věci. Vyzařovalo to emoce, jak se ten člověk cítí, co prožívá nebo prožíval. Uměním se toho může tolik říct. Stačí se jen zamyslet.
Nejlepší na tom ale je to, že každý člověk vidí jinak. Každý to vidí ze svého úhlu pohledu. Někomu se může obraz zdát krásný a plný života a někomu se může zdát zase pochmurný a bez jediné kapky něčeho krásného. A. takhle je to se vším. Například Malý princ od Exupéryho. Každý v tom vidí něco jiného. A to je na tom to krásné.
Mě se třeba líbí abstraktní malby. Můžu vymalovat svojí myšlenku a každý to uvidí jinak než já. Nebo takhle je to alespoň ve většině případech.
-- -- --
Stromovku jsme prochodili křížem krážem a procházku zakončili na jedné z místních laviček. Na to, že ráno bylo zataženo, se příjemně rozjasnilo.
,,Kolik je?" zeptala jsem se a vyndavat mobil z kapsy.
,,Bude jedna." předběhl mě Petr.
,,Už!?"
,,No jo no, jsme se trochu zakecali."
,,Půjdem zpátky? Že bych udělala něco k obědu."
,,Můžem."
,,Tak já zkusím něco ukuchtit." začnu se zvedat.
-- -- --
Shodli jsme se na těstovinách, které právě připravujeme v kuchyni. Petra jsem radši předem varovala, že jsem v kuchyni úplně mizerná. Většinou se mi povede něco připálit, přesolit nebo na druhou stranu nedovařit. Pohlreich ani Ramsay ze mě asi nikdy nebude.
Petr krájí zeleninu, zatímco já vařím těstoviny v hrnci, které jsem před pár minutami vyndala ze skříňky.
--pohled Petra--
Na krájení zeleniny přeborník, ovšem na práci se sporákem jsem úplně marnej. Asi nevíte, kde má Laura misky, co? Už mi ta zelenina přetéká z dřevěného prkýnka.
Ještě, že má Lar dvířka od horních skříněk průhledné. Přímo nad její hlavou byla polička s různými miskami.
,,Podala bys mi nějakou misku, prosim tě?"
,,Jasně, na." vyndala mi menší plastovou misku. Poděkoval jsem a začal přendavat zeleninu. Ona se mezitím dál věnovala těstovinám.
-- -- --
--pohled Laury--
Na to, že jsem oba dva v kuchyni celkem amatéři, se nám ty těstoviny, docela povedly.
Momentálně sedíme na gauči a dojídáme ten náš michelinský výtvor.
,,Myslela jsem, že to dopadne hůř."
,,Jako jo, zvlášť když ti to tam začalo nějak prskat."
,,No jo no, ale nakonec to bylo v pohodě. A je to i docela poživatelný."
,,Zatím jsi nás neotrávila."
,,Jak zatím? Čekáš snad, že jsem ti tam dala jed? V tom případě ho v dalším jídle očekávej, když si o mně myslíš tohle." pobaveně se na něj podívám.
,,Tak to se ti budu muset nějak pomstít."
,,Zajímalo by mě jak, když v tu dobu už bude po tobě." odložím prázdný talíř na stoleček vedle.
,,Hmm, třeba takhle." dá talíř na tentýž stolek a začne mě lechtat. To jsem asi ještě neřekla, že jsem lechtivá. A to EXTRÉMNĚ.
,,Petře, to stačí! Já už nemůžu." zadýchaně řeknu, ale on mě ne a ne poslechnout.
,,Nebudu ti tam dávat jed ani nic, ale už mě nech, prosím tě." řeknu zadýchaně, ale Petr se mě očividně snaží opravdu zabít. Přitom se mu na tváři objevil úšklebek pomsty.
,,Petroneli, nech mě." zasměju se.
Stále nic. Jakoby ho to bavilo mě takhle tyranizovat. Na svojí obranu jsem začala používat ruce s kopat nohama. Bohužel s mým štěstím a miniaturní silou, mně zalehl a tím mi zablokoval všechny moje obranné manévry. Zmetek. Rukou mi chytil obě zápěstí a dal mi je nad hlavu. Tou druhou rukou mě nepřestával lehtat a mě tím zajistil stále nekončící smích. Já se z něj fakt zblázním.
,,Petře dost. Já už to nedávám." už prakticky nedýchám.
,,Ale to mě můžeš otrávit. Takhle tě můžu klidně ulechat k smrti. A myslim, že je smrt z lechtání celkem zajímavá." začne se smát taky.
Snažím se mu vysmeknout, ale marně. Jeho stisk je docela silný. Jakmile zpozoroval, že se mu opět snažím vzdorovat, svůj stisk akorát tak zpevnil ještě víc. Zítra to zápěstí bude vypadat. V tom smíchu mi ani nedocházelo, jak moc blízko jsou naše obličeje. Petr na tom byl asi dost podobně, protože si toho taky nevšiml.
Jakmile jsme od sebe byli přibližně pět možná deset centimetrů, uvědomili jsme si to, že jsem u sebe nebezpečně blízko. Petr mě přestal lechtat a podíval se na mě. Ty jeho oči mě jednou dostanou. Buď do hrobu a nebo do kolen. Nic mezi tím.
Nedýchala jsem. Nebo alespoň jsem si to vůbec neuvědomovala. Petr to měl nejspíš dost podobně. Po chvíli se začal přibližovat. Jeho oči se přesunuly na mé rty a mně bylo podvědomě celkem jasné, co má v plánu udělat. Petr spojil naše rty. Normálně bych se bránila nebo se mu to alespoň snažila vymluvit, ale v tenhle moment jsem nic nenamítala.
Jeho polštářky byli hebké a jemné. A nebo byly takové, protože sám Petr byl jemný? Ani nevím. Stisk kolem mých zápěstí povolil a rukama vzal můj obličej do dlaní. Neprotestovala jsem. Právě naopak jsem si to užívala i přesto, že mé podvědomí křičelo o sto šest, ať toho nechám.
Odtáhla jsem se od Petra, abych pochytila alespoň kousek vzduchu do plic. Díval se na mě a sám měl co dělat, aby to rozdýchal. Jeho, teď už lehce napuchlé, rty nabraly odstín červené. Nejspíš z toho, že naše rty před chvílí vedly válku.
Když jsem to jakž takž rozdýchala, pomalu jsem si začala uvědomovat, co se právě stalo. Petr mě nespustil ani na vteřinu z očí, naopak se mě detailně prohlížel. Do prdele. Však já se líbala s Petrem! Co jsem to do háje udělala!? Jak jsem to mohla dopustit!? Lauro, ty jseš fakt úplně nemožná. Chtěla jsi snad něco takovýho? Ne, tak co sakra vyvádíš. Ozvalo se zase ten hlas.
Petr nejspíš vypočítal situaci úplně jinak než já a chtěl znovu spojit naše rty. V tuhle chvíli jsem ale uhla. Zmateně se na mě podíval. Rty jsem zúžila do tenké roviny.
,,P-Petře, to nejde. Já-Já nemůžu."
Bylo vidět, že ho to mrzí. Ježiš, tohle jsem nechtěla. O nic, co se právě teď stalo, jsem nestála. A už vůbec jsem nechtěla vidět Petra smutného a zklamaného. To je snad horší než vidět smutný film.
,,Aha... A udělal jsem něco špatně?"
,,Ne ne ne, jen.." nezmohla jsem se na další slovo. V krku se mi začal tvoří knedlík o velikostí basketbalového míče. Pusu jsem měla stále otevřenou, ale nic z ní nevyšlo.
,,Jen chceš být kamarádka. Chápu."
Kéž by to byl ten důvod, Péťo. Ani nevíš, co pro mě ten společně strávený čas znamená a jak moc si tě jako člověka vážím. Jak moc si zase začínám užívat života. Možná to není vidět, ale já to tak cítím. Možná jen nedokážu ukázat city. Nevím, co chci být, jestli jen kamarádka nebo něco víc... Asi ještě nejsem připravená na něco vážnějšího. Zatím.
,,To ne, jen-jen... Asi nejsem na nic takového připravená. Bojím se, že ublížím sobě nebo někomu jinému. Než se budu chtít pustit do něčeho vážnějšího, musím si to v hlavě urovnat... Promiň." zašeptala jsem a měla co dělat, abych nezačala brečet. Jsem to ale citlivka.
,,To je v pohodě. Tak zůstaneme kamarádi." povzbudivě se usmál. Věděla jsem, že to není upřímný úsměv. Jeho upřímný úsměv vypadá jinak, tím jsem si jistá.
,,Moc se omlouvám. Jestli máš chuť odejít a přestat se vídat, naprosto to chápu."
,,Blázníš? Byla to jenom pusa. To bych byl úplnej idiot, kdybych se tohle udělal."
--pohled Petra--
Jenom pusa. Jedna jediná pusa, která pro mě tolik znamená. Tos docela podělal, nemyslíš? Ozvalo se podvědomí.
Jo, podělal jsem to. Dost. Ale když se nad tím zamyslím, Laura ani neodmítala. Spolupracovala, ale najednou nechtěla a to mě mate snad ještě víc.
Bylo vidět, že ji samotnou překvapilo, co se před chvílí stalo. A z těch jejích zmatených řečí jsem dokázal vyčíst hlavně to, jak je nervózní a neví, co říct.
Mrzí mě, že to skončilo takhle a že nebudeme něco víc než kamarádi. Lar je skvělá. Škoda, že ji nejspíš nezažiji takovou, jaká byla před tím debilem. Že ji pravděpodobně budu znát jako zlomenou duši, která jen přežívá.
Chtěl jsem jí ukázat, že vztahy a všechny věci okolo nich dokážou být hezké a ne takové, kdy jeden toho druhého manipuluje a nechová se k němu hezky. Jenže teď nevím, jak jí to mám ukázat, když mě odmítá.
Asi se teď bojím nejvíc toho, že se uzavře do sebe, protože jí to bude připadat trapné, že jsme se líbali. Co já vím. Do hlavy jí nevidím. Ale moc bych chtěl vědět, co se v její hlavě odehrává. Alespoň bych jí mohl nějak pomoct a ne jen přihlížet a dívat se, jak se trápí.
-----------------------------------------------------------------
Taky luštíte Petrova tetování? Mě to
vždycky trvá než něco rozluštím. Tak
jsem se chtěla zeptat, jestli jsem jediná,
kdo to dělá nebo ne.