Plán princezny Elišky by se dal popsat jako „v jednoduchosti je krása". K jeho úspěšnému provedení potřebovala kromě své maličkosti pouze dvě složky: prince a migrénu. Nutno dodat, že poté, co Emanuel dorazil do jejího pokoje, mohla s radostí prohlásit, že měli vše splněno.
„Tohle nemůže nikdy fungovat!" postěžoval si Emanuel zabalený v cestovním plášti, když za sebou zavíral dveře do její komnaty. „Nikdo mi neuvěří, že jsem princ Jan!"
„Pokud budete i nadále takto brebentit, tak nás chytnou určitě," zamumlala Eliška, zatímco si listovala pohádkovou knížkou, kterou Janek již nepotřeboval. „Bolí mě hlava a chci trávit čas jen s princem, který nemluví. Něco takového dává smysl, že? Pokud budete zticha, zvládneme to."
„Ale..." Emanuel se chystal na protest, ale nakonec jen sevřel ruce v pěst a poodstoupil ode dveří.
„Posaďte se," pobídla ho Eliška a vzhlédla od knihy. „Chvíli tu pobudete, musí to vypadat, že mi zde princ Jan dělá podporu v těžkých časech nemoci."
„Ano," přikývl s povzdychem a posadil se na židli naproti. „Nejste ale vážně nemocná, že? Jen to předstíráte."
„Jsem v naprostém pořádku." Eliška odložila knihu a zachumlala se do deky. „Ale musíme našeho doktora přesvědčit o opaku. Podáte mi ten obklad, prosím?" dodala a ukázala na stůl, kde ležel kapesník nasáklý teplou vodou. „Děkuji. Mám k tomu přidat i kašel?"
„Asi záleží, jak moc si věříte, Výsosti," odpověděl Emanuel s nesmělým úsměvem. „A slyšel jsem, že na migrénu pomáhá spíše chlad."
„Opravdu?" podivila se a zvedla si kapesník z čela. „Odkud máte takovou znalost?"
„Kolega na migrény trpěl. Těžce se mu trénovalo a přišel na to, že kapesník namočený ve studené vodě dělá při náhlé bolesti hlavy zázraky."
„Tak kolega?" zaváhala a natočila se k němu. „Z jaké práce?"
„Voják."
„Vy jste byl vojákem?"
„Ano. Tedy... Absolvoval jsem výcvik, nejde o nic speciálního."
„Podceňujete se. Mělo mě to napadnout, máte mužnou postavu."
„Vážně? Tedy... děkuji." Emanuel stočil pohled na stranu a na tváři se mu objevil přitroublý úsměv. „To byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem se bál za prince Jana vydávat. On je poněkud vychrtlý. Je jen otázkou času než mě někdo na cestě sem, nebo zpátky zastaví. Vždyť je to ještě dítě, ani vousy nemá!"
Eliška na to nic neodpověděla, jen se na něj usmívala, což jej poněkud znervóznilo.
„Řekl jsem snad něco špatně?" polkl.
„Ale vůbec ne. Jen se hezky posloucháte, to je celé."
„Aha? A myslíte to vážně?"
„Samozřejmě, proč bych vám jinak takové věci říkala?"
„Protože si ze mě můžete dělat legraci," pokrčil rameny. „Vím, že neumím mluvit s urozenými. Je to těžké, tak moc se snažím působit zdvořile, až pokaždé vyblekotám něco nevhodného."
„Zatím si vedete skvěle. A jaké byste měl problémy, vždyť i vy jste urozený muž, princ."
„Ne, tak úplně," povzdychl si a zavrtěl zamítavě hlavou. „Ten titul si nezasloužím. Mám ho jen díky bratrovi, který se stal králem. Je to jeho úspěch, jen a jen jeho. Pracuje pro zemi, prince Jana léta vychovával, chránil před nepřáteli, riskoval pro něj život... Můj bratr je hrdina. Porazil nájezdníky. Ukončil válku. Něco takového bych já nikdy nezvládl."
Po těchto slovech jeho oči posmutněly. Vzpomněl si na časy, kdy s Richardem ještě jako kluci pro rodiče pásali husy. Nebo spíš Richard je pásal, zatímco Emanuel sotva dokončil fázi batolení a stěží se držel na nohách. Přesto se i přes výraznější věkový rozdíl snažil s bratrem udržet krok. Pomáhat mu. Být užitečným pro něj i rodinu. Jenže nakonec veškerou práci stejně odvedl Richard a rodiče ho za to přirozeně milovali. A vůbec nezáleželo na tom, že se jeho bratr vlastně nesnažil a po celou dobu jen otráveně protáčel oči. Husy ho poslouchaly na slovo a ani jednou ho neštíply. A pak tu byl on, přerostlé batole, co se k těm zobákům bálo přiblížit, přesto se o to opakovaně pokoušelo. Mladší bratr, ten snaživý, ale jinak neschopný. Vždy do toho dal vše, ale nikdy to nebylo dost.
„I naši rodiče ho mají raději," pokračoval Emanuel se skleslým úsměvem a stočil pohled k oknu. Přitom ho píchlo u srdce, jako ostatně pokaždé, když si vzpomněl na domov.
Jezdil za nimi často, vlastně kdykoli se k tomu naskytla příležitost. Na statku bylo vždy co dělat a rodiče se nacházeli v pokročilém věku, takže dávalo smysl ulehčit jim, co nejvíce to jen bude možné. Jenže ho nikdy nevítali... s nadšením. Pokaždé čekali Richarda a pokaždé byli zklamáni, když na prahu stanul on. Co na tom, že si byli s Richardem podobní, Emanuel byl považován za toho „nevydařeného". Prý měl malé čelo a nevýrazné lícní kosti, zatímco jeho bratr představoval vzor mužnosti. Nezazlíval jim ten názor, vlastně ho i chápal. Sám si mnohokrát přál být alespoň zčásti jako on. Ten šikovný, charismatický, inteligentní, výřečný...
„Kdykoli jsem přijel domů, ptali se jen na jeho," pokračoval Emanuel téměř šeptem a snažil se ignorovat bolest v hrudi. „Jejich prvorozený syn, jejich pýcha. Nezazlívám jim to. Přeci jen, proč marnit čas s chudákem, když můžete mít krále, ale... Proč vám to tady vlastně povídám?" zasmál se a konečně odtrhl pohled od okna. „Omlouvám se, Výsosti, zase mluvím nesmysly."
„Mluvíte o tom, jak se cítíte, něco takového nemůže být nikdy nesmysl," odpověděla Eliška, která ho celou dobu mlčky poslouchala. „Přesto... Váš bratr vám napovídal lži. Možná ukončil válku s nájezdníky, ale zde to končí. Princ Jan pod jeho vedením trpěl více než kdyby se vážně ocitl v nepřátelském táboře a troufám si říct, že jeho němota může být způsobena z velké části právě chováním krále Richarda."
„Ne." Emanuel vstal ze židle a zamítavě zavrtěl hlavou. „Můj bratr by nikdy nic takového neudělal. O prince pečuje, byť někdy poněkud drsněji. Ale to jen proto, že se na tom dohodli!"
„O tom velice pochybuji."
„Nikdy by mi nelhal."
„Řekl vám, že princ zemřel."
„Ale to bylo jiné, tehdy Jana chránil a... Vím, že můj bratr není bezchybný. A jistě, umí být velice náladový, ale také se umí obětovat. Bojoval za naše království!"
„Vy přeci také."
Eliška si udržovala chladný hlas, kterým předkládala věcné protiargumenty a Emanuel se pomalu ocital ve slepé uličce.
„Ale... Pro prince Jana si poranil nohu!" zvolal nakonec vítězným tónem. „Kulhá, kouslo ho nějaké divoké stvoření, když před ním to dítě chránil. A ano, tehdy mi řekl, že princ zemřel, ale byť se jednalo o lež, kulhání je pravé. Má ošklivou jizvu od zubů, které rozhodně patří zvířeti, a to jen proto, že prince chránil!"
„Když myslíte. Nezapomeňte, že jste nyní němý."
Eliška již neměla v úmyslu v této konverzaci pokračovat. Nemůžete osvítit uzavřenou věc, pokud se nenajde alespoň škvírka, která by umožnila světlu proniknout. A u Emanuela ji necítila, takže se k němu jen otočila na zády, čímž taktně naznačila, že jejich hovor považuje za ukončený.
„Hmm, takže má mužná postava nevadí, ale můj hlas najednou ano?" přerušil ticho po chvíli s lehce provokativním tónem.
„Pokud by se doktor ptal na vaši postavu, řeknu, že se princi zvětšil apetit," odsekla.
„A ze dne na den snědl koně?"
„Nějak si věříte. Viděla bych to maximálně na telátko."
„I to beru jako poklonu."
„Hmpf," odfrkla a tehdy se z chodby ozvala sada kroků zakončena zaklepáním.
Eliška pokynula Emanuelovi, aby se pořádně zakryl a otočil ke stěně, a teprve poté pobídla návštěvu ke vstupu.
„Její Výsost pro mě dala zavolat?" uklonil se doktor a odložil svou tašku na židli vedle falešného Janka.
Emanuel se celý otřásl a přitom se modlil, ať už je ten muž pryč. Držel si kapuci u obličeje, aby mu nebyly vidět vousy, a přitom řešil, zda si může kýchnout. Vážně ho šimralo v nose, ale Janka nikdy předtím kýchat neslyšel. MŮŽE NĚMÝ KÝCHNOUT?!
„Trápí mě bolest hlavy, doktore," povzdychla si Eliška. „Vadí mi hlasy. I nyní se to jen a jen zhoršuje a pouze princ Jan mi tu může dělat společnost.
„Aha, rozumím," zašeptal doktor. „A kdy se –"
„Ššš," přerušila ho Eliška a ztrápeně se chytila za hlavu. „Včera."
„Dám vám na to obklad a..." K jeho uším doputovalo další podrážděné zasyčení. „Kontaktuji služebnictvo, přichystá vše potřebné. Nebudu vás již více trápit."
„Děkuji, doktore," špitla a se šibalským úsměvem se otočila zpět na Emanuela, který cítil její pohled na zádech, ale k otočce se neměl. „Vyřiďte, prosím, rodičům, ať se o mne nestrachují. A králi Richardovi, že nemusí mít o prince Jana obavy. Bude mi zde i nadále dělat společnost."
Doktor přikývl a poroučel se ven. Jakmile se za ním dveře zavřely, ozvalo se rázné kýchnutí, až z toho židle zarachotila.
„Na zdraví," pousmála se Eliška.
„Děku...ji," zamumlal a otočil se. „Zvládla jste to skvěle. Nehrát němého, také bych se na vás bál promluvit."
„Trik je to nepřehnat. Udělat drobnou lež a obalit ji v pravdě jako takový chutný řízeček. Ale teď, když nad tím přemýšlím, král Richard možná nebude hledat prince Jana, ale co vy? Nepřijde mu zvláštní, že nejste nikde k nalezení?"
„Řekl jsem mu, že budu dohlížet na vás s Jankem," hlesl.
„Takže budete šmírovat sám sebe?" zasmála se a podložila si hlavu dlaní. „Jste zajímavější, než jsem si myslela. Ještě mi řekněte, že k tomu vojenskému povolání umíte i tancovat."
„To ne, tyto formy umění mi nikdy nešly. Ale hraji na kytaru... amatérsky. Vlastně na ni umím tak dvě, tři odrhovačky k táboráku."
„Někdy bych si to ráda poslechla. Tedy až vše skončí. Netuším, jestli i princ Jan uměl na něco hrát, tak ať nás zbytečně nechytí dřív, než je zdrávo."
Několik dalších dní strávil falešný Janek v komnatě princezny, kde si spolu tiše špitali o všem možném. Sdíleli věci, které mají rádi a dělají jim radost. Knížky. Procházky po zahradě. Hudbu. Dobré jídlo. Dokonce na sebe prozradili i oblíbené barvy. Eliška preferovala modrou jako je obloha bez mráčku, Emanuel zase sytě zelenou připomínající čerstvé lístky.
Na procházku do zahrad si netroufli. Princezna si jen čas od času posteskla, jaké je krásné počasí a poté napsala vzkaz, který připevnila k hrdličce jménem Štěpánka. Pokud tento ptáček něco uměl, pak dopravit psaní za její přítelkyní.
Štěpánka se obvykle vracela až další den, a pokaždé bez vzkazu, z čehož Elišku akorát přepadal splín. A i přestože její zprávy samy o sobě nenesly žádné důležité sdělení, stále doufala v odpověď. Kéž by Madlenka uměla psát. Nyní si tak mohla pouze jednostranně vylévat srdíčko, jak musí být zavřená v pokoji, a vkládat do papíru přání, aby se jim dobře dařilo.
Klid, který s sebou trik s nemocí přinesl, jim vydržel několik dní, během kterých je nikdo nerušil. Jenže mezi rodičovskou opatrností ve stylu „hlavně, ať se naší dcerušce ještě nepřitíží" a frustrací aneb „co tam to dítě zase provádí" leží pouze tenká hranice, která byla nakonec vážně překročena.
„Maminko?" vydechla Eliška, když do místnosti místo očekávaného doktora vstoupila právě královna. Tvářila se přísně, jako by jí právě došla veškerá trpělivost světa.
„Jak se ti daří, zlatíčko? S tatínkem si o tebe děláme starost, neviděli jsme tě již několik dní."
„Už lepší," pípla princezna a posunula si deku před obličej. Přitom nenápadně pohlédla na Emanuela, který byl nyní natočen opět ke zdi a křečovitě si tiskl kapuci cestovního pláště k hlavě.
„Mám pocit, že se zde schováváš. Piješ čaj, co ti pan doktor předepsal?"
„Ano, mami," přikývla a ukázala na stolek s prázdným hrnečkem. „Vidíš? A teď už můžeš jít."
„Ne tak rychle, stále jsou zde záležitosti týkající se tvého sňatku zde s princem Jankem." Královna se ohlédla na Emanuela. „Zdáte se mi jiný, Výsosti."
„Spí," chopila se slova Eliška, když viděla, jak sebou její falešný Janek trhl. „Je unavený, chodí za mnou brzy z rána a odchází pozdě v noci. Čeká až usnu, víš?"
Opět ten známý řízeček lži i pravdy. Emanuel přirozeně nespal, jak by také mohl, přítomnost královny by kohokoli dokázala vytrhnout i z náručí smrti. Zároveň však opravdu každé ráno přicházel se svítáním, jednalo se o velice praktickou záležitost. Během této doby na chodbách nepotkal ani živáčka a nikdo jej tak nemohl načapat.
Po příchodu vždy potichu usedl na židli a čekal, až se Eliška probudí. Zvláštní, ani netušil, jak takové princezny spí, a zezačátku si představoval Elišku jako v pohádkách. Zlaté vlasy úhledně srovnané na polštáři, klidná tvář čekající na příchod prince, v ruce kytice čerstvých růží... Když však přišel poprvé, našel Elišku s pusou dokořán, vlasy rozházenými do všech světových stran a pažemi pohozenými jako by chtěla někomu nafackovat. A jednalo se o ten nejkrásnější pohled, který se mu mohl dostat.
Z pokoje odcházel, až pozdě v noci, když vše kolem spalo. Opět z praktických důvodů, samozřejmě. Nikým nepozorován a nerušen mohl podat bratrovi hlášení o tom, jak byl Janek poslušný a princeznu stále trápí hlava. Stačilo však jen pár dní a něco uvnitř mu začalo našeptávat, že ona praktičnost sloužila jen jako plášť, pod kterým skrýval nevyřčený důvod jeho ranního spěchu z pokoje i co nejpozdnějšího večerního odchodu.
Emanuel se tak stal tím posledním, co princezna před spaním viděla, a tím prvním, co po probuzení spatřila. Nezdálo se však, že by něco takového Elišce vadilo. Vlastně ho pokaždé vítala s úsměvem na rtu.
„Spí v sedě?" okomentovala královna stav falešného Janka spíše pro sebe. „Jak výstřední. Nicméně, nyní k věci. S tatínkem jsme znepokojeni tvou uzavřeností. Chápeme, že poznat nastávajícího před svatbou je důležité, ale být zamčení od rána do večera v ložnici působí poněkud... Jak to je říct kulantně, strávit trochu času na čerstvém vzduchu by rozhodně na nás všechny vrhlo lepší světlo. A dívalo by se méně očí.
Už jen to, že Madlenka znenadání odjela za rodinou a ani se s námi nerozloučila, ovlivnilo život na zámku. A nyní tvá záhadná nemoc, nikdo netuší, co se děje. Jedná se snad o epidemii, kterou bychom měli řešit? Nebo má tvá nepřítomnost jiný důvod? Pověz," důležitě pohlédla Emanuelovým směrem, „nemáš z něčeho strach? Neskrýváš se zde před něčím? Nebo před někým?"
„Já se nebojím," zazubila se na ni Eliška.
„Každý zná strach, jen se liší jeho cíl. Bojíš se o sebe, nebo o někoho. A náš strach řídíš ty, Eliško. Nedáš nám spát. Vždyť už to bude TÝDEN!" vyhrkla a při posledním slovu falešný Janek div nespadl ze židle.
„Promiň, mami," zašeptala princezna a provinile sklopila zrak k dece.
„A druhá věc, nenapomenula jsi mě," dodala královna a Eliška s podivem povytáhla obočí. „Právě jsem zvýšila hlas. Téměř jsem na tebe křičela, ale s tebou to ani nehnulo. Ani jsi nesykla. Ta migréna, tedy zřejmě nebude tak zákeřná, jak se prve zdála, že?"
„Ne, maminko."
„V tom případě očekávám, že si dnes odpočineš a zítra se k nám i s princem Janem připojíte na snídani."
„Ano, maminko."
Eliška smířeně přikývla. Vlastně ji zaskočilo, že jejich bublina praskla až téměř po týdnu.
„Po tomhle si možná můžeme dovolit zahrát i na tu kytaru," dodala spíše pro sebe, když se královna vzdálila z doslechu.
Snad si Janek s Madlenkou vedli stejně obstojně.