,,Země volá Petra." zamával mi rukou před obličejem David. Zvedl jsem hlavu a podíval se, co zase chce.
,,Co je?"
,,Ptám se, jestli chceš taky objednat jídlo." řekne podrážděně a otočí se zpět k volící tabulce, kterou už několik minut nerozhodně projíždí.
Hlavou jsem zakýval ze strany na stranu, abych naznačil, že nic nechci. Vážně nemám chuť. Ani na lidi, ani na jídlo.
Už jsou to tři týdny. Tři. Podělaný. Týdny. Od posledního setkání s Laurou. Ani se neozvala. Myslel jsem, že trochu ledy povolily a ona se chce bavit... Ale asi jsem se mýlil. Ani jedna zpráva. Ani jedno zavolání. Nic.
,,V poslední době jseš nějakej divnej. Jediný, co děláš je to, že si tetuješ krk nebo čumíš fo mobilu."
Tyhle Davidovo kecy mám nejradši fakt. Pořád by jen někoho kritizoval a říkal mu, co má dělat. Jinak je v pohodě, ale občas ty jeho řeči se nedají poslouchat.
,,A to si nemůžu tetovat krk?"
,,Můžeš, ale s nikym moc nemluvíš, nikoho a nic nevnímáš a mohl bych pokračovat."
Přijde mi, že se někdy snaží hrát na rodiče. Nebo vám to tak nezní? Zní to, že nic nedělám a jen se poflakuji. Jako by mluvil na nějakého puberťáka.
,,Tak sorry no." rohzhodil jsem rukama a vydal se směrem můj byt. Tohle opravdu nemám za potřebí poslouchat.
,,Já to tak nemyslel, Petře." zavolal na mě, ale i přesto jsem se ho rozhodl ignorovat.
Bylo mi úplně jasné, že po tomhle kárání nastane výslech, proč se tak chovám. A na to vážně nemám náladu.
Doma na mě už čekali kocouři. Alespoň, že tu mám někoho, kdo se mě na nic neptá.
Pura s Diegem jsem si vzal k sobě na gauč a pustil televizi do pozadí. Chtěl jsem nějak odreagovat, ale nešlo to. V hlavě se mi dokola přehrávala myšlenka, že bych měl Lar napsat. Jenže ona se taky neozvala, tak proč bych měl psát první já? Může se ozvat sama.
Nedalo mi to. Vzal jsem mobil a přešel do zpráv. Už jsme si na sebe dali čísla, takže si alespoň nebudeme psát jen přes instagram a čekat na toho druhého, až si zapne WiFi.
Bohužel, tady nastal kámen úrazu. Co jí mám napsat? Však ani nevím, o čem si s ní povídat? Mysli Petře. Něco určitě vymyslíš. Seru na to. Jdu jí zavolat rovnou.
Klikl na telefonek a čekal až začne mobil vyzvánět. Tón vyzvánění se ozval poprvé, podruhé, potřetí, po čtvrté... Na popáté jsem to chtěl položit, ale Laura to zvedla.
,,Ahoj?"
,,Čau, neruším?"
,,Ehm.. Ne ne." odvětila svým typickým neutrálním tónem.
,,A co děláš?"
,,No.. Eh.. Vařim. Nebo spíš se o to snažím." pousmála se do telefonu.
,,Tak to tě nebudu rušit." řeknu a chystám se s ní rozloučit.
Pokaždé se musím trefit do té nejmíň vhodné chvíle. To se ti vážně povedlo.
,,Počkej.. Proč mi voláš?"
,,Jen tak. Prostě jsem ti chtěl zavolat."
,,Tak to jo... No a jak se máš? Už jsi byl na těch tetováních?"
Jedna z věcí, co mám na Lauře opravdu rád, je to její pamatování si drobných věcí na lidech nebo věci o nich. Třeba tahle s tím tetováním. Jen jsem se o tom zmínil a ona si to pamatuje.
,,Byl a vypadá to kurva dobře."
,,Tak to je super."
,,Nechceš se někdy sejít?" vybalím na ni.
,,Ehm, jo klidně, proč ne."
,,A kdy bys mohla? Řeším to kvůli místenkám ve vlaku."
,,Příští víkend by to šlo."
,,Takže bych mohl v pátek přiject?."
,,Jasně. Budu s tebou počítat.. Um, hele budu muset končit, jinak zapálim kuchyň." pobaveně mi oznámila.
Podle praskajících zvuků, které vycházely z jejího telefonu, říkala pravdu. Ne, že bych ji nějak podceňoval, ale víte co. Třeba by vážně zapálila kuchyň. Nebo alespoň část. Takže jsem se rychle rozloučil a položil to.
Lidi, já pojedu za Larou. A UŽ ZA PĚT DNÍ. Rychlostí blesku jsem objednal místenku ve vlaku. Nehodlám stát ty tři hodiny, takže mě snad chápete.
Samozřejmě, že bych si mohl udělat řidičák, ale většinou jezdíme s klukama v jednom autě a vždycky má alespoň jeden z nás řidičák. Takže se o něj snažím, ale zase tolik to nehoří.
Takže teď ještě přežít to čekání. To bude dlouhých pět dní...
-- -- --
,,... Další zastávka Praha, Hlavní nádraží." oznámil hlas z reproduktoru. Myslel jsem, že se tím čekáním zblázním. Za deset minut vystupuji a konečně ji uvidím. Konečně se s ní znovu potkám. Konečně ji budu moct obejmout. Snad.
--pohled Laury--
Stojím na třetím nástupišti a čekám, až přijede Petr. Podle tabule by tu měl být do deseti minut. Už aby přijel, je mi celkem zima... A komu by nebyla, když je venku skoro pod nulou. Jako jo, mám na sobě nejmíň čtyři vrstvy oblečení, ale stejně se klepu jako ratlík, když je teplota kolem nuly.
Jako by mě tam někdo nahoře vyslyšel. Ani ne za pět minut přijel vlak, na který tady celou dobu čekám. Za chvíli z něj začaly vystupovat davy lidí, které se hnaly do podchodů. Uhla jsem se na stranu, aby všichni mohli projít. Přeci jen ten, na kterého tady čekám, se ještě neobjevil.
Když už se nástupiště trochu vylidnilo a zůstalo tam jen pár jedinců, kteří buď čekali na vlak nebo na někoho. Porozhlédla jsem se kolem sebe, jestli náhodou Petra neuvidím. Ale neviděla jsem. Nikde tu nebyl. Že by nepřijel? To by mi napsal, ne? Pocit štěstí najednou vyměnil pocit smutku.
Těšila jsem se na něj a on očividně nepřijel. Mohl alespoň napsat nebo něco prostě. To mu nestojím ani za tu blbou zprávu? Vždyť se chtěl sejít on. Jako já se taky chtěla sejít, to bez debat, ale bylo mi blbé mu zavolat a zeptat se, jestli nechce přijet nebo já za ním.
,,Vyhlížíš mě." zašeptal mi někdo do ucha.
Prudce jsem se otočila a málem dotyčnému vlepila facku. Co se dá dělat, obranné reflexy.
Uviděla jsem před sebou Petra, kterému na rtech pohrával lehký úsměv. Ha ha. Vážně vtipné, mě takhle děsit. Vždyť jsem mu málem jednu vrazila. Ale jsem ráda, že opravdu přijel.
Asi mu byla taky zima, protože měl zapnutou bundu až ke krku.
,,Ježiš, ani nevíš, jak jsi mě vylekal."
,,Promiň, já si to nemohl odpustit." ušklíbl se.
,,Super, tak doufám, že jsi spokojenej." odvětila jsem a on s úsměvem zakýval hlavou.
,,Čekáš dlouho?" rozejde se k podchodu.
,,Ani ne, ale to počasí je na nic. Jsem prostě zmrzlík." myknu rameny a následuji ho.
Petr kývne a poupraví si popruh od batohu. Vyjdeme z Hlavního nádraží a rovnou se vydáme na byt. Cestou jsme se stavili pro jídlo, protože u mě není skoro nic.
Jsem asi prostě neschopná si připravit byt a pohoštění pro návštěvu. Ani nakoupit nedokážu. Ale myslím, že čínské nudle v tomhle případě vyjdou mnohem lépe, než kdybych něco vařila.
,,Ukážeš mi potom ty nový tetování?" zeptám se ho, protože jsem na ně celkem zvědavá. Ale tak to už o mně víte.
,,Že váháš." přikývne.
-- -- --
Když jsme dorazili domů, šla jsem vybalit jídlo a Petr odnést věci do ložnice. Ano, spí u mě v pokoji. Prostě ho nenechám spát na gauči. Ať si říká každý, co chce, ten gauč je prostě nepohodlný. Navíc minule spal stejně u mě v posteli, tak co. Vždyť už je to jedno.
,,Lauri?"
,,No?"
,,Otoč se." oznámí mi a já tak učiním.
Přede mnou stál Petr v tričku. Očima jsem sjela ke krku, kde moji pozornost upoutaly nové obrázky na kůži. Ta tetování? Wow. Já vím, jsem tím prostě posedlá. Ale prostě k němu se to vážně hodí. Jako na obličeji si to dávat nemusí, ale jinak se mi to líbí.
,,Tak co na to říkáš?"
,,Je to skvělý. Bolelo to hodně?" přistoupím k němu blíž, abych si tetování prohlédla z blízka.
Můj úsměv vyměnila bolestivá grimasa. Určitě to muselo bolet. Přece jen tetováním se narušuje kůže. Sama jich pár mám a celkem to bolelo, natož na krku. To bych nepřežila.
,,Bolest je jen v hlavě."
,,Jasně, hrdnino. ... Je to hezký, ale obličej si nech takhle, jak ho máš."
,,Se uvidí."
,,Jak, že se uvidí?" usměji se.
,,Uvidí." mykne rameny a jde si pro svůj oběd.
Zamířím k němu a vezmu ze šuplíku hůlky. Podám mu je a opřu se o linku vedle něj.
,,Nepůjdeme si něco pustit?" navrhnu.
,,A co?"
,,Nevím, tak prostě pustíme televizi a projedeme programy." myknu rameny a rozejdu se do pokoje. Petrovy kroky slyším za sebou.
Sedla jsem si na postel a pustila televizi. Po projetí všech programů jsme to nechali na nějakém filmu. Ani jsme neznali název, ale bylo nám to jedno. Hlavně, že jsme si k tomu jídlu něco pustili.
-- -- --
,,Tohle byla fakt pěkná sračka." řekne Petr potom, co film skončí.
,,Docela jo no." přikývnu. Ten film stál opravdu za starou belu. Takže už nikdy víc.
Po chvilce se oklepu zimou. Máte to taky tak máte, že vám občas je zima, ale vlastně není nebo jsem jediná?
,,Je ti zima?"
,,Ani ne, ale asi si vezmu tlustější mikinu." pousměji se a začnu se zvedat ke skříni.
,,Tak já ti něco dám." začal se přehrabovat v batohu.
,,To je v pohodě. Jen si to nech."
,,Ale mě to nevadí, že si to vezmeš." přišel ke mě s černou mikinou, kterou svíral v rukou. Asi je zbytečné se s ním dohadovat, co?
,,Agh, fajn. Tak děkuju." vzala jsem si jí a oblékla.
Bomba, teď tu stojím naproti Petrovi oblečená v jeho mikině. Nevím, jestli mi to přijde víc trapné nebo vtipné. To je vážně trapas. Vždyť nejsem ani jeho holka. Ale on to nejspíš neřeší. Naopak vypadá celkem spokojeně. Tváří se podobně jako 'ha vyhrál jsem'.
,,Půjdu vyhodit ty krabičky." oznámila jsem, abych prolomila to ticho a rozešla se s nimi do kuchyně. Cítila jsem, že začínám rudnou a to by bylo ještě trapnější, kdyby mě viděl červenou jako rajče. Stačí, že mám na sobě jeho mikinu.
--pohled Petra--
,,Pomůžu ti." řekl jsem vzápětí a vzal skleničky.
V kuchyni jsem dal skleničky do dřezu a Lar dala krabičky ke koši se slovy, že až půjde ven, vyhodí je.
,,Děku-" nestačila to ani do říct, protože jsme do sebe málem narazili.
Koukala na mě vykulenýma očima, ale z jejích úst nevypadlo jediné slovo. Ústa měla stále pootevřená, ale nic z nich nevyšlo. Jen jsem cítil její tichý dech, jak se snaží potlačit.
,,D-děkuju za pomoc." vykoktala ze sebe a sklopila hlavu.
,,V pohodě." odvětím, aniž bych od ní odvrátil pohled. Byla roztomilá, když se začala červenat.
Lar stále se sklopenou hlavou zamířila k ledničce a následně ji otevřela. Asi nechce, abych ji viděl, jak se červená. Chvíli do ní zamyšleně kouká, ale nakonec ji zavře.
,,Asi bychom měli jít nakoupit, jinak umřem hlady." podívá se na mě s omluvným úsměvem na rtech.
Přikývnu a jdu si vzít bundu. Když přijde i Laura, podržím ji kabát, aby se do něj mohla obléct. Co si budem, nikdy jsem nebyl úplný gentleman, ale musím se ukázat v tom nejlepším světle... Navíc Lar si nezaslouží jiné zacházení než tohle. Opravdu by mě zajímalo, jak se k ní choval její bývalej. Ptát se jí na to ale nebudu, třeba mi to časem řekne.
-- -- --
,,Okej, takže potřebujem nějakou zeleninu, pečivo, sýr a-Kdyžtak si řekni, co bys chtěl. Nevím, co ti chutná, takže do toho košíku prostě něco hoď." oznámila mi a vydala se se seznamem v mobilu k zelenině. Já jí hned následoval.
I když jsem za ní chodil jako ocas, nevšímala si mě. Jen si v klidu odškrtávala věci ze seznamu. Do košíku jsem sem tam něco přihodil, ale nebylo toho moc. Vlastně jsem do košíku dal jen zmrzlinu a dva pytlíky brambůrek. Mám takový pocit, že se to bude později hodit.
,,Zmrzlina?" zvedla obočí, když nákup vyndavala na pokladní pás.
,,No jasně. K filmům je to úplně skvělý."
,,Vždyť já nic neříkám." pousmála se a začala vytahovat peněženku.
,,Já to zaplatim. Kartou, poprosim." oznámil jsem prodavačce.
,,To se nehodí, Petře." ztišila hlas, aby nás nebylo tolik slyšet.
,,Prostě si to nech zaplatit."
,,Ale-" nedořekla to, protože ji v ten moment přerušila prodavačka.
,,Je vážně hezký, že nechcete nechat toho druhého platit, ale za váma tu stojí několik lidí a nikdo na tohle není zvědavej... Takže jak budete platit?"
,,Kartou." odvětil jsem.
,,Hotově." řekla ve stejnou dobu Lar.
,,Takže jak?" zvedla podrážděně obočí.
,,Kartou." řekl jsem a přiložil kartu k terminálu. Laura už nic nenamítala, protože stoprocentně věděla, že je to zbytečné. Ještě, že tak, protože by jinak ta prodavačka vybouchla.
-- -- --
,,Proč jsi to zaplatil?"
,,A proč bych nemohl?" podíval jsem se na ni.
,,Protože... Protože to je nevhodný. Ty jsi návštěva a já si vymyslela to, že půjdeme nakupovat." rozhodila rukama.
,,Tak už se nezlob. Já to nemyslel zle."
,,Já vím, ale mně je prostě blbý, že jsi to zaplatil..." šeptla.
,,Na, tady máš ty peníze." podala mi je.
,,Nech si je. Budou se ti hodit na něco jiného."
,,Ale musim ti to nějak splatit."
,,Já si o něco potom řeknu." mrknu na ni.
-- -- --
--pohled Laury--
,,Tady máš tu mikinu." podala jsem mu ji po převlečení do pyžama.
No i když pyžamo se tomu úplně říkat nedá. Skládá se totiž z velkého vytahaného trička. Samozřejmě, že mám pod tím ještě kalhotky, nejsem magor. Snad jste si nemysleli, že tady budu chodit naostro před skoro cizím klukem. Ještě mám přes sebe přehozený župan. Přeci se tu nebudu promenádovat jen v tričku a kalhotkách.
,,A teď už ti nebude zima?" povytáhne obočí.
,,Nebude, protože už si půjdu lehnout. Už je celkem pozdě."
,,Tak já se půjdu vysprchovat a přijdu za tebou." oznámí mi a vydá se do koupelny.
,,Dobře, ručník jsem ti tam vyndala, ale kdyby něco, tak stačí říct."
,,Rozkaz, barmanko." zmizí mezi dveřmi.
Já mezitím zamířím do ložnice a zapnu mobil, abych se podívala, co je na sítích nového.
Už jsem tam nebyla tak dva týdny. Pár lidí sdílelo něco málo o tom, kde byli a tak, ale jinak nic extra. Jediné, co na mě vyskočilo, bylo upozornění, že příští týden bude Valentýn. Po čtyřech letech ho budu slavit sama. Taky bezva. Ale stejně je lepší být sama než s, víte kým.
Když jsem doprohlédla všechno, co jsem chtěla, vstala jsem z postele a šla do kuchyně si natočit vodu.
V momentě, kdy jsem procházela kolem zrcadla, co jsem měla v ložnici, zjistila jsem, že nemám odmalované linky. Kruci. Nemůžu do koupelny. Teď tam je Petr. Snad bude brzy hotový. Tak půjdu alespoň pro tu vodu. Ještě, že jsem si na to vzpomněla, protože bych ráno vypadala jako panda.
,,Lauri?" zavolá na mě Petr z koupelny.
,,No?" přijdu ke dveřím.
,,V batohu mám takovou malou tašku. Je černá a má bílej proužek. Přineseš mi ji, prosím?"
,,Jasně, tak chvilku vydrž." odvětila jsem a šla zpět do ložnice hledat tašku.
,,Petře? Můžu?" zaťukala jsem na dveře.
,,Jo jo."
Opatrně jsem otevřela dveře, abych náhodou neviděla něco, co bych neměla.
Jakmile jsem se ujistila, že je Petr oblečený, zůstala jsem v koupelně a začala si vlhčit tampónek odličovací vodou. Petr si mezitím čistil zuby, zatím co já si smývala linky s řasenkou.
,,Jsem si říkal, že bys asi nešla namalovaná spát." zamumlal.
,,Jsem na to trochu zapomněla. Ale nechtěla jsem tě rušit, tak jsem čekala, až se vysprchuješ."
,,Tos mohla klidně zaklepat. Bych to alespoň urychlil."
,,V pohodě. Teď už to mám skoro stejně hotový." řekla jsem a smyla si druhou linku.
,,No nic, tak já půjdu." oznámila jsem. Petr mě hned následoval.
Hned jakmile jsem si sundala župan, sklouzla jsem pod peřinu. Ne kvůli tomu, že by mi byla zima. I když to taky. Ale hlavně kvůli tomu, že jsem na sobě měla jen tričko s kalhotkami a byl tu Petr, takže mi to bylo prostě blbé.
Petr si za mnou lehl a ještě něco dělal na telefonu. Po chvíli ho odložil na noční stolek a přetočil si na bok směrem ke mně. Proč na mě musí tak civět? Vždyť nic nedělám.
,,Co na mě tak koukáš?"
,,Tobě je asi fakt zima, když si zalezla hned pod peřinu."
,,Hm, asi to tak bude."
,,Tak se hezky vyspi, Lar." zašeptal a rukou mi odstranil vlasy z obličeje.
Lehce jsem ucukla, ale nakonec jsem se pod jeho dotykem uvolnila. Tohle mi ještě žádný kluk neudělal. Ani Lukáš. Proč je na mě Petr tak hodný? Vždyť se skoro ani neznáme a on se ke mně chová, jako bychom byli letití přátelé nebo spolu chodili. To ani nedává smysl.
,,V pohodě?" ujistil se a já přikývla.
,,Dobrou noc." zašeptala jsem a zachumlala se ještě více pod peřinu, takže už mi byla vidět jen hlava.
Pořád si připadám trapně v tom tričku. Proč si nevezmu kraťasy? Protože je mám někde v krabici ve skříni a nehodlám je hledat. To by bylo minimálně na hodinu a já jsem prostě líná.
Petr se pousměje a zavře oči. Já udělám to samé. Hned na to upadneme do říše snů...
----------------------------------------------------------------