"White? Nový úkol." Přistála mi na stole složka a já odlepila oči od počítače. Už jsou to 4 roky co tady pracuji, v agentuře na špinavou práci. Posílají nás na akce týkající se zabíjení, jsme v utajení a procházíme tvrdými výcviky, tvrdšími než v armádě. "Hmm." Nechala jsem složku nedotčenou a podívala se na svalnatou postavu před sebou. Nikolas, vysoký a černovlasý zabiják a můj parťák. Nikos je mým parťákem teprve 8 měsíců, do té doby jsem parťáka neměla a na akce chodila sama. Mrknul na mě a odebral se ke svému stolu a začal něco ťukat na klávesnici.
"Za 2 hodiny odjíždíme." Pronesl po chvilce Nikos a odebral se k odchodu. Neuvědomila jsem si kolik je už hodin, jsem vždycky tak zabraná do práce že nevnímám okolí. Vypla jsem monitor a vydala se za ním. Šli jsme do místnosti vybavenou všemi smrtícími prostředky. Zbraně, výbušniny, nože a jedy se tady cítili jako doma. Nikos se zrovna převlíkal a naskytl se mi pohled na jeho vyrýsované svaly, musím přiznat že měl tělo jako bůh.
Odebrala jsem se do šatny a převlékla se taky. Celá výstroj je v maskáčové podobě.
"Takhle ti to vždycky moc sluší." Ozvalo se za mnou a já se na něj otočila. "Díky" Usmála jsem se a vyšla ven. Mám tu svoje oblíbené kousky nožů a zbraní, nemohu je nikde postrádat. "Jsi připravenej?" Křikla jsem směrem ke šatně a čekala odezvu. "Už ano." Vyšel Nikos a vydali jsme se ven kde na nás čekal vrtulník.
Cesta trvala 4 hodiny a když jsme přistávali tak jsem nemohla uvěřit svým očím. Venku stál Charles s jeho mámou a klukama. "Co tu dělaj?" Otočila jsem se na Nikolase a ten se trhal smíchy. "Tys nečetla spis že ne? Máme ho hlídat." Pokračoval se smíchem a já vytřeštila oči. "To jsme snad nějaké chůvy?!" Vyjekla jsem a Nikose to více rozesmálo. "Ne, ale jde po něm Laura tak si ti nahoře mysleli že tě to bude zajímat, čti si ty spisy prosím." Uklidnil svůj smích a já vše zpracovávala v hlavě. Laura, od doby co jsem odešla z Monaka po hádce s kluky jsem přestala jo hledat. Prakticky mi je fuk, ať si dělá co chce.
"Jsme na místě." Ohlásil pilot a vypl motory. "Klid, to zvládneš." Poštouchl mě Nikos a já se zamračila. "Já jsem v pohodě." Seskočila jsem na zem a čekala až seskočí. "Myslíš že mi dá Lando autogram?" Zašeptal mi do ucha a já se začala smát. Vyrazili jsme k nim vojenským krokem a nemohli se přestat smát. "Připadá vám něco k smíchu?" Pronesl k nám starší pán a my se zastavili. "Ne pane." Odpověděla jsem a už jsme byli v klidu. "Dobrá, spis jste teda četli tak je to už jen na vás, jo a Angeliko? Žádný průšvih prosím." Usmál se na mě a odešel. "To snad nemyslel vážně?!" Otočila jsem se ma Nikolase který sotva zadržel smích. Štouchla jsem ho do ramene a on mi to vrátil. Chtěla jsem na něj skočit ale uvědomila jsem si že tam jsou s námi kluci. Podívala jsem se na ně a nemohla si nechat ujít Charlesovo výraz, byl v něm zmatek a lítost. Ať si cítí co chce, jeho chyba a jeho věc.
"Ahoj. Zřejmě spolu pár dní budem takže mě znáte a tohle je Nikolas, můj partner, budete nás poslouchat a hlásit nám všechno jasný? Jasný. Tak jdeme." Řekla jsem spěšně a vydala se k autům. Nikos se hnal za mnou a stále se nemohl přestat smát. "Co to bylo?" Zeptal se mě v autě a já si hlasitě oddechla. "Můžeme dělat užitečnější věci než hlídat pár děcek z F1." Protočila jsem očima a nastartovala auto, v tu chvíli mi to došlo. "Kam že vlastně jedeme?" Otočila jsem se na něj se zoufalým výrazem zatímco mě pohladil po rameni. "Máš to v navigaci." Uvelebil se a čekal na to až se rozjedu, měla jsem v plánu to už udělat ale někdo mi silně zabušil na okýnko. Stáhla jsem ho a uviděla Charlese, Maxe a George. "Tamten pán říkal ať jedeme s vámi." Pronesl Max a já jen kývla hlavou ať nastoupí. Charles si sedl do prostřed a já si nemohla nevšimnout jeho pohledů.
Vyjeli jsme na dálnici a užívala jsem si chvilku rychlé jízdy. "Víš co bych si dal? Nudle s kuřecím masem." Pronesl do ticha Nikos a já se začala smát. Vždy měl v hlavě hlavně jídlo, dokud měl co jíst byl šťastnej. "No, bohužel nejsem rozvoz jídla, tak máš smůlu." Vysmála jsem se a on se zaměřil zpátky na cestu. "Víš co mi chybí?" Pronesl do ticha zase Nikolas a já dostala strach co vypustí. "Doba kdy jsme měli city, cítili to štěstí a vztek a všechno různé, teď jsme jen stroj na zabíjení a všechny emoce plně neovládáme." Skoro zašeptal, jako by si povídal sám pro sebe. "Já ani nevím jestli mi to chybí, takhle mi to spíše vyhovuje." Pokrčila jsem rameny a dále nevnímala. Nikos zkoušel navázat s klukama řeč ale moc mu to nešlo.
"Williams." Zabručel Nikolas do mobilu a chvíli poslouchal. "Jo dám to nahlas." Odlepil telefon od ucha a přiblížil ho blíže ke mně, abych taky slyšela. "Takže, aby bylo jasno tak máme novinky k úkolu. Původně jsme je chtěli živý, ale... Dneska napadli jednoho ministra a zabili ho. Takže je chceme mrtvý, z tý bandy formule jedna nespustíte oči. Použijte veškeré metody, máte volnou ruku a prosím vás, ovládejte se. Jste nejlepší ze všech, nechceme vás ztratit, nashledanou." Ozval se otravný zvuk pípání a Nikos to vypl. "No super, to bude zábava." Nadšeně jsem vyjekla a oba jsme se zasmáli. "Rovnou můžeme vyslechnout toho panáčka kterého chytili, ať se pobavíme."
Na místo jsme dorazili k večeru. Byl to obrovský byt který se skládal pouze z jedné místnosti, koupelny a kuchyně s jídelním koutem. Každej tam měl připravenou postel, kterou si všichni začali přidělovat. "Spím s tebou beruško." Usmál se na mě Nikos a hodil své véci na druhou půlku mé postele. Otočila jsem se a setkala se s Charlesovým pohledem, bylo v něm zklamání a bolest. Ani nevím proč ale píchlo mě u srdce, samozřejmě jsem to hned vymazala z hlavy, nechci riskovat že se mi vrátí city a budu jako dříve, to si nemohu dovolit.
Někdo zaťukal za dveře a já šla otevřít, stál tam jeden z našich 'poslíčků' a po zemi někoho vláčel. "Tady je jeden z těch hajzlů, prek ho chcete vyslechnout." Dotáhl ho na židli a připevnil ho k ní pouty. "Kdyby náhodou přežil tak jen zavolejte." Otočil se na nás a dal se na odchod. Všichni na nás divně koukali ale já sledovala jen zahaleného muže a jeho snahu dostat se pryč, někoho mi připomíná.... ale koho? Přiblížila jsem se a pomalu mu sundala pytel z hlavy. Když se mi naskytl pohled na tu osobu vyrazil se mi dech.
"Niku?" Řekla jsem nevěříčně a on se jen usmál. "Tak tady ji máme, všemocná Angelika." Linul se nepříjemný smích místností a všichni se ani nehnuli. "Copak? Chyběl jsem ti Angie?" Pokračoval a ve mně to vřelo. Vzpomínka ma to jak nás zradil mi dodávala odvahu mu vzít ten jeho zbytečný život. Nikos to zřejmě vycítil protože mě chytil za ruku. "Co má Laura v plánu?" Přistoupil k němu a nečitelným výrazem. "No když tady jste teda všichni. Chce tu malou zastanou děvku." Prskl na mě a v ten moment mu i přistála rána od Nikose. "Ach tak, pan gentleman." Zasmál se vyhledal očima Charlese, ten nehnutě stál a vše pozoroval. "Tys jí nestačil tak si našla jinýho koně, žere tě to?" Vyprkl na něj a já mu vrazila další. "Fajn, jak chceš." Vytáhla jsem nůž a zabodla mu ho do třísla. Ječel tak hlasitě že ho snad slyšeli až ven. "Řekni mi vše." Zarazila jsem nůž hlouběji a pomalu tlačila směrem jeho chloubě. "Chce abys zase měla city a mohla tě dostat, abys byla slabší." Vyjekl v bolesti a já vyndala nůž.
"To dává smysl, proto jde po nich. Myslí si že ti pomůžou zase něco cítit." Posadil se Nikos a já jen pozorovala Nika. "No to snad není možný, ty s ní pícháš!" Vyprskla jsem na Nika a on se zarazil. "Jak-jak to víš?" Zatajil dech a já jen ukázala na jeho ruku. "Máš její prsten, vy se milujete." Začala jsem se smát a Nikos se na mě se souhlasem podíval, věděl co chci udělat. "Vždycky jsem doufala že to jednou budu mít příležitost udělat." Vzala jsem do ruky nůž a šla pomalu k němu. "Udělat co?" Vydechl a já se jen usmála. Položila jsem hrot nože na místo nad srdcem a on zatajil dech. "P-prosím ne-ne-nedělej to." Začal koktat a slzy mu vystříkli z očí. Naklonila jsem se k jeho uchu a pošeptala "Snad si to užíváš stejně jako já." Zabodla jsem nůž do hrudi a pomalu obkroužila okolo jeho srdce. Poté jsem ho vytáhla a vyšla ven ma chodbu.
"Pošlete to někam kde by to Laura mohla najít, i s tím prstýnkem, díky." Otočila jsem se vlezla zpátky do místnosti. Nikos táhl tělo pryč a všichni se na mě zděšeně dívali. "Tohle nejsi ty." Pronesl Charles a já se jen sladce usmála. "Jak ty můžeš vědět kdo jsem, nevíš nic." Odpověděla jsem v klidu a chtěla jít do kuchyně ale Charles zřejmě neskončil. "Protože člověk kterýho jsem miloval by se takhle nikdy nezachoval." Všichni se na něj podívali a já měla co dělat abych se nerozeběhla a ukázala mu kdo doopravdy jsem. "Promiň, ale já nejsem Elsa, Ela, Elka nebo jak se jmenovala." Dala jsem si ruce v bok a čekala co odpoví. "Jmenuje se Elis a znali jsme se od malička proto jsme se k sobě tak chovali, je jako moje sestra a to že náš vztah nedopadl bylo hlavně kvůli tomu, navíc se už vdaná a v tu dobu byla zasnoubená." Řekl v klidu s náznakem smutku. Takže oni k sobě nic necítili? Začalo mě hřát srdíčko ale hned jsem to zase vytlačila. Nic pro mě neznamená, nikdo. "No tal si najdi jinou kamarádku z dětství kterou můžeš znát, protože já to nejsem." Vyběhla jsem z kuchyně a měla co dělat abych neomdlela.
"V pohodě?" Ozval se za mnou Max a já jen přikývla. "Víš, chápeme co se stalo mezi tebou a Charlesem a nechceme do toho zasahovat, ale my ti chceme být nadále oporou." Usmál se na mě a já k němu vzhlédla. "Nemluvíš o sobě?" Nadzvedla jsem obočí a on zavrťel nesouhlas. "Oni se tě jen bojí zeptat jal na tom jste, tak jsem tady já, pustil jsem si do sluchátek svou hudbu a mám odhodlání jako nikdy předtím." Snažil se tvářit vážně a já vyprskla smíchy. "Dobře ty odhodlanče." Napila jsem se vody a usmála se. "Takže v pohodě?" Ujistil se a já kývla. Během chvilky zmizel a já zaslechla jak tu novinu sděluje ostatním.
Musím si dát pozor, nemohu mít city, ne dokud Laura žije.
Tak formulkyy🏎️ Jsme u další kapitolkyyy, chyby opravím asi v průběhu týdne, kapitolku vydávám teď kvůli tomu aby jste dlouho nečekali zlatíčka❤️ Snad se vám příběh líbí a kdyby jste něco potřebovali vysvětlit tak klidně napištee, mám vás ráda a děkujuu🫂