Celý týden byl neuvěřitelný. Charles mi dal všechno co mi na očích viděl. Nedokážu se vůbec vzpamatovat z toho úžasného pocitu. Je mi s ním hodně dobře, cítím se... šťastná.
Šla jsem si nakoupit nějaké oblečení na stanování s klukama. Charles zůstal doma kvůli nějakému vyřizování. Byla jsem ve 3 obchodech s oblečením, než jsem konečně objevila ty kalhoty které jsem hledala. Jsou maskáčové a volné, trochu připomínají vojenské maskáče, takové mám nejraději.
Vydala jsem se domů, šla jsem pěšky ať se můžu projít a vyčistit hlavu. Za hofinu jsem už odemykala dveře a slyšela ženský smích. Nevědomky se mi začali klepat ruce a potichu jsem se vydala za tím smíchem, který splýval s Charlesovo hlasem. Vešla jsem do kuchyně a uviděla ženu sedící na barové židličce vedle Charlese. Charles si mě v mžiku všiml a šel ke mně, líbnul mě na tvář a otočil se k té krásné ženě. Blond vlasy střižené k ramenům, plné růžové rty, lehké kouřové stíny, tmavě modré uplé šaty po kolena zvýtazňující její větší poprsí, úzký pas a dokonalé tvarované boky dodávalo ženě výjimečný vzhled. "Elis, tohle je Angie a Angie, tohle je Elis." Představil nás stručně zatímco se Elis postavila a vydala se ke mně pomalou chůzí. Jedovatě si mě prohlídla a podala mi ruku, z jejího pohledu mi bylo jasné že kamarádky nebudeme.
"Těší mě." Usmála se nevinně a šla si zpátky sednout, já jí jen úsměv oplatila. "Elis byla pár dní zde kvůli práci a napadlo ji že se za mnou podívá, dokonce jsem ji přesvědčil aby s námi jela tábořit." Začal s úsměvem vysvětlovat Charles a mně se dělalo mdlo. Nevěděla jsem co dělat, svíral mě takový zvláštní pocit. Bylo už pozdě večer tak jsem jen prohlásila že si půjdu lehnout a vydala se do ložnice. Neměla jsem na sprchu ani náladu, jenže zítra jedeme už stanovat tak nebudu mít tolik šancí se umejt.
Lehla jsem si do postele a pustila telku. Ze zdola jsem furt slyšela jejich smích a u srdce mě nepříjemně bodalo. Charles se za mnou ani jednou nebyl podívat, rozhodla jsem se tedy že se vyspim.
Probudilo mě zvonění mobilu, měla jsem za to že to je budík jenže venku byla ještě tma. Charlesova strana postele je furt stějně upravená, zřejmě ještě nepřišel. Podívala jsem se na mobil kde jsem měla několik zmeškaných hovorů od šéfa. Vytočila jsem jeho číslo a přemýšlela co bude tak důležitého.
"Angie?" Ozvalo se z druhé strany a mně zamrazilo v těle, nikdy tak jemně mě neoslovil. "Ano šéfe?" Zeptala jsem se poněkud nejistě, co se asi děje? "Víte, nemám moc času tak to nechci protahovat." Odmlčel se a já začala chodit po pokoji. "Vaši rodiče i bratr jsou... mrtvý." Vypravil a mě se zastavilo srdce. "Cože?" Vyhrkla jsem a měla co dělat abych se udržela. "Laura je dostala ve snaze dostat se k tobě, je mi to líto, musím končit a brzo se ozvu." Zaslechla jsem jen pípání a zavěsila.
Chvíli jsem koukala před sebe a pak se zesunula na zem, slzy mi volně tekly na zem a bylo mi to jedno. I přes to všechno co jsme zažili jsem je měla ráda, měla jsem aspoň menší pocit že mám rodinu, jenže teď nemám nic. Všechno mi vzali, mám ale aspoň Charlese.
Chvíli jsem tam ještě brečela jak hromádka neštěstí až ksem se rozhodla jít za nima dolů, Charles je jediný kdo mi dokáže pomoc a já ho opravdu potřebovala. Vydala jsem se teda dolů a mé srdce se rozpadlo na milion kousků. Leželi v sedačce v objetí, vypadali tak spokojeně a šťastně. Chvíli jsem na ně zírala a pak se sebrala ven, musim to rozdýchat. Na obloze září hvěudy a jelikož je nov tak jdou vidět lépe. Sedla jsem si na lavičku blízko parčíku a sledovala je. Představovala jsem si jaký bych měla život kdyby se nic z toho nestalo. Všichni jsou mrtví a já nikoho nemám, nikoho. Snažila jsem se potlačit slzy a jen tupě hleděla na nebe.
Netuším kolik hodin jsem zíráním strávila, ale všude se začali objevovat spěchající lidé a slunce už bylo v plné síle. Vydala jsem se teda domů. Když jsem přišla do obýváku tak stále spali. Vydala jsem se teda do koupelny a dala si ledovou sprchu. Když jsem vyšla ven slyšela jsem několik hlasů.
"Páni, nejkrásnější žena je tady!" Smál se Lando. "Jestli je někdo dokonalej tak to jsi ty Elis." Přidal se Carlo a mě se chtělo ječet. Vrátila jsem se do koupelny před zrcadlo a koukala na sebe. Prakticky jsem ošklivá. Mám malé popraskané rty, zrzavé vlasy a pihy, nemám úzký pak a mám obří zadek. Nemluvně o jizvách. Když mě cvičili jako malou, učili mě způsobu jak se zbavit emocí, nikomu se to nepovedlo, nikomu kromě mně. Nikdy jsem to ale nevyužila protože to nejde jen tak, člověk musí prožít tolik bolestí která způsobí přetrhnutí provázku co spojuje mysl s city a člověk je prakticky chodící smrt. Kéžby ty emoce šli vypnout teď a nemusela bych pak být smrtící zbraň.
Vzala jsem si sbalenou tašku a vydala se dolů. "Aaa Šípková růženka." Usmál se Lewis a objal mě. Všichni se na mě jen s úsměvěm dívali a dále věnovali pozornost Elis. Charles mi věnoval jen letmý polibek a pak byl s klukama.
Za 3 hodiny jsme dojeli na místo. Byl to krásný plac u jezera. Výhled byl neskutečně krásný. Každy jsme měli mít svůj vlastní stan, tak jsme se pustili do práce. "Pane bože!" Začala Elis ječet a všichni jsme ji věnovali pozornost. "Já nemám stan." Vyhrkla překvapeně a hodila po mně vražedný výraz. I přes to jsem se chtěla nabídnout, ale někdo mě předběhl, a ten někdo byl Charles. Elis samozřejmě opakovala slova typu "Ty jsi úžasnej" a "Děkuji" a přitom pozorovala mou reakci.
Když jsme postavili stany udělali jsme táborák. Seděli jsme okolo ohně a probírali různá témata. "Proč jste se vlastně rozešli?" Zeptal se Max Charlesovo směrem a on se podíval na Elis. "Nějak se to stalo, už to je minulost." Odvětil Charles a Elis jen přikývla. Takže oni spolu i chodili, to snad ne. Cítila jsem hrozný tlak na hrudníku a bylo mi hůř a hůř. Seděli jsme takhle až do půlnoci a vydala jsem se už spát. Převalovala jsem se a rozhodla se že dojdu za Charlesem, musíme si promluvit. Nechápu totiž jeho chování. Já myslela že ke mně něco cítí jenže pak si sem nakráčí ona a on je úplně vyměněný. Při těhle myšlenkách jsem mu vběhla do stanu a zjistila že je prázdný. Pohltil mě strach, co když je někdo unesl? Co když mají Charlese? Snažila jsrm se myslet jasně ale nešlo mi to. Vyrušili mě zvuky od jezera. Otočila jsem se tím směrem a všimla si dvou postav. Pomalu jsem se vydala k nim a naskytl se mi pohled na něco co mě doslova zničilo. Tančili spolu. Smáli se a tančilo, Charles a Elis. Oči se mi zalili slzami a rozeběhla jsem se zpátky do stanu. Proč to sakra udělal? Opakovala jsem si to stále dokola až mi to došlo. Však je tak nádherná, zřejmě chytrá když je učitelka a co jsem já? Ošklivé káčátko, nemám nic, neumím nic, jenom zabíjet.
Brečela jsem až do rána než jsem slyšela hlasy kluků. Chvíli jsem jen seděla a zírala na svojí karimatku. Musím jít pryč, půjdu zpátky do práce. Začala jsem si balit věci a vše naházela do tašky, jela jsem naštěstí zvlášť tak se sbalim a odjedu na letiště.
"Proč si balíš stan?" Všichni na mě zírali ale já jim nevěnovala pozornost. "Musím do práce." Odvětila jsem a nevěnovala jim více pozornosti. Když jsem vše naházela do auta šla jsem se rozloučit.
"Takže zase zmizíš?" Pronesl Charles naštvaně a já jen mlčela. "Zase zmizíš, co jiného by madam taky uměla že? Až totiž zjistíš že se ti tam nelíbí tak už za mnou ale nelez, myslel jsem si že ti stačíme ale asi hovno, tak si táhni, máš přece okolo sebe více lepších lidí. Ale až budeš v prdeli tak nečekej že ti pomůžeme!" Začal ječet a já dostala odvahu se mu podívat do očí. Vztek ve mě začal vřít. "Lepších lidí? Moje nevlastní rodinu předevčírem zabili takže ne, nemám nikoho!" Vyjelo ze mě a všichni se zastavili, bylo ticho dokud ho Charles neprolomil. "Proč jsi mi to neřekla?" Vydal se ke mně ale já couvla. "Proč? Proč?! Protože když jsem jsem se to odzvěděla tak ty jsi zrovna spal v objetí se svojí bejvalkou. Protože jsi byl tolik zaneprázdněn tancovat s ní pod hvězdama a chválit ji že jsi zapoměl na to že jsi se před týdnem se mnou vyspal a vyznal mi co cítíš!" Začala jsem křičet a v tu ránu se to stalo. Všechno bylo pryč. Nic necítím, žádný vztek, smutek ani radost. Jsem jen tak prázdná, jako bych tu ani nebyla. Klidně jsem se na všechny podívala a jen se začala smát. "Díky." Zatleskala jsem a začali se ptát za co.
"Za to že jste mě připravili o city."
Tak jo formulkyy, další kapitolka po dlouhé době, upřímně se asi dám na kratší častější kapitoly než vymýšlet nějaké dlouhé. Ani nevím jestli tahle kapitola vůbec příběh pozvedne, hlavní hrdinka má tolik problémů, že je to neuvěřitelné. Ale co, příběhy jsou přece únik z reality😉 Snad se vám to líbí a děkuji moc za podporu, jste úžasní❤️🏎️