„Leclercu, musíme vyrazit! Dělej!“ Snažila jsem se ho všemožně popohnat, protože dnes vyrážíme na svatbu mé sestry. Předtím, se samozřejmě ještě ukážeme na tom slíbeném focení a pak mizíme někam do Fréjusu, což není úplně daleko, ale mám strach, že až vyjedeme, bude šílená dopravní špička.
Přespala jsem u Charlese, protože jsme si udělali filmový večer s vyráběním dárku pro mou sestru. Mám mít krátký proslov a my dva k tomu vytvářeli krátké video. Pak samozřejmě text na přípitek a spoustu dalšího.
„Co ti tak trvalo!“ Zaskučela jsem, když konečně nasedl do auta a vyjeli jsme. Cesta trvala jen chvíli a byli jsme v ateliéru. Já jsem stála opodál a čekala, než Joris a nějaký další muž něco nedořeší. Pak už naštěstí proběhlo focení a za mnou došel ten neznámý muž mezitím, co se Charles převlékal zpátky do svého oblečení.
„Dobrý den“
„Zdravím..“ změřila jsem si ho pohledem, protože jestli mám být upřímná, z tohohle muže nemám ani trochu dobrý pocit
„Jsem Pedro, Charlesův PR manažer“
„Jo tak ty jsi ten důvod, proč my dva spolu na oko chodíme“
„Co?“
„Jsi v tom hraní fakt dobrý. Nedělej, že o ničem nevíš.. ale jinak můžeme to nerozebírat, ať to někdo neslyší“
„No.. a.. jak se máš? Nevíš co má Charles tenhle víkend za lubem? Měli jsme jít vyvolat na nějakou akci nějaký randál, ať se zase trochu dostane do podvědomí lidí“
„Netuším.“
„Nechce to nikomu říct. Musím už jít, ale těšilo mě. Vážně vám to spolu sluší!“ Zasmála jsem se, protože tenhle vtip se mu opravdu povedl. A i ten předchozí, když se na mě zmateně koukal a dělal, že o ničem neví. Tenhle kluk má docela zvláštní humor.
Když jsme konečně vyjeli, písničky hrály pořádně nahlas a my oba dva zpívali. Vyzula jsem si boty a pohodlně se usadila na sedačce.
„Těšíš se?“
„Jak malé dítě!“ Uchechtla jsem se a sledovala ubývající cestu z okýnka
„Příští závody jsou ve Francii..“ když o tom začal mluvit, přišel mi nervózní. Jen jsem na něj koukala a čekala, jestli bude pokračovat. Vypadal, že hledá ideální slova, ale přesto se nakonec odhodlal a pokračoval: „přemýšlel jsem jestli bys.. jestli bych nechtěla..“
„Jestli bych se nechtěla přijít podívat?“
„No..“ já nevím.. chci? Chci ho jít podpořit, protože i on mě jde podpořit na svatbu mojí sestry, jenže.. to by znamelo, že tohle všechno už bude oficiálnější. Že pro všechny, už to bude oficiální. Protože teď nás jen občas vidí spolu a to nemusí nic znamenat..
„Ráda bych, ale..“
„Je to na tebe narychlo.. rozumím.“ Semkl rty víc k sobě a křečovitě chytl volat. Začal si o něj jemně poklepávat prsty a upíral svůj pohled přímo před sebe.
„O to nejde..“
„Tak co? Zoe.. buď ke mně upřímná, prosím“
„Mám strach.“ a je to venku.
„Z čeho? Nebudeš tam sama. Seznámím tě s Carlosovou přítelkyní, nebo s Melanie, která řídí naše denní plány na závodech. Budeš v pořádku, přísahám. Nenechám tě tam nikde samotnou..“
„Dobře“
„Co? Přijdeš?“ vyhrkl a jeho grimasa ve tváři se změnila na úsměvnou. Už zase byl jako to svítící slunce, které září na všechny strany a nabíjí lidi okolo sebe dobrou náladou.
„Přijdu.“ přikývla jsem a usmála se na něj. „Taky jsi mě podpořil, když jsem byla v práci. Zasloužíš si, abych tam byla“
„Děkuju.“ Dodal po chvíli mlčení a oba dva jsme utichli. Nebylo to trapné ticho. Bylo příjemné a nesmírně jsem ho ocenila. Už teď ale vím, že jakmile se ukážu v Paddocku, začnu být lidem na očích více. Nejvíc mám strach z jeho fanoušků.. že na mě budou bučet a nadávat mi. Ostatně.. to už někteří z nich udělali na mém instagramu.
„Charlieee?“ Protáhla jsem jeho jméno a podívala se jeho směrem.
„Copak? Děje se něco? Ani mi neříkej, že jsi něco nechala doma!“ Začal se smát a já se k němu přidala. Ten jeho šíleně nakažlivý smích!
„Mám hlad.. nemůžeme se zastavit někde na jídle prosím?“
„Tak 100 metrů odsud je mekáč. Může být?“
„Můžu si dát salát?“
„Zoe! Tak to nepřipadá v úvahu! Jdeš do fastfoodu! Najíš se pořádně a dáš si tam ten největší burger.“ Věnoval mi přísný pohled, ale stejně mu cukaly koutky.
„Fajn!“ Se smíchem jsem protočila oči a za chvíli už jsme stáli u macdrivu a Charles říkal naší objednávku. Naštěstí už toho nevzal tolik jako naposled. Nervózně jsem se podívala na hamburger ve svých rukách a hlasitě polkla. Neměla jsem ho ani nepamatuju a když jsem ho měla naposledy, bylo mi 19.. bylo to moje a Marcovo poslední společné jídlo ve fastfoodu. Cheeseburger s hranolky a sladkokyselou omáčkou.
„Je všechno v pořádku?“
„Nic jen..bylo to moje nejoblíbenější jídlo a Marco mě na to vzal na rande, aby mi zpříjemnil jeho odjezd na pracovní cestu... bylo to 2 dny před tím než odjel pryč a bylo to naposled co jsme se viděli..“ oči se mi zaplnily slzami.
„Omlouvám se.. to jsem nevěděl.“
„To je v pohodě,“ vyřkla jsem a hořce se usmála. Oči mě štípaly, jak jsem té slané vodě nechtěla nechat průchod. Přitáhla jsem si kolena k tělu a rozbalila sáček, ve kterém bylo jídlo zabalené. Cítím se špatně, že to teď znovu jím a navíc s jiným mužem.
„Marco by chtěl, abys byla šťastná. Myslím, že bude rád, když tě uvidí znovu jíst to, co jsi tolik milovala“
„Děkuju, Charlesi.“ Věnoval mi podpořivý úsměv a já se pomalu zakousla. Na jazyku se mi objevila známá oblíbená chuť a mě polilo teplo. Charles má pravdu.. Marco by byl určitě šťastný, kdyby viděl, že se láduju úplně stejně, jako když jsme byli spolu. Už jsem to nevydržela a stekla mi slza po tváři. Rychle jsem se jí snažila utřít do rukávu, jenže tekly další a další.. jedna za druhou. Mučivě pomalu jsem kousala jídlo v ústech.
„Za chvíli už tam budeme. Dávám tomu už maximálně hodinu, pokud nás nechytne stejná kolona jako minule.“
„Dobře.. chceš si kousnout?“ rozbalila jsem další cheeseburger a dala mu kousnout. Nadšeně zamulal a já se zasmála. Zrovna z rádia začal hrát Pitbull a já si potichu začala prozpěvovat. Charles si toho všiml a dal to pořádně nahlas. Šťastně jsem začala zpívat a on se přidal.
Cesta díky tomu ubíhala rychleji a my se zabavili. Když píseň skončila, začali jsme si povídat o blbostech. Třeba o tom, jak si myslím, že bude vypadat výzdoba nebo kdo si myslím, že se nejvíc sundá. Můj typ je moje sestra, samozřejmě. Charles hlasoval pro mě. Pokrytec.
Když jsme dojeli, zaparkovali a dali se trochu do pořádku, už vybíhala z tohohle obřího paláce moje sestra s úsměvem na tváři. Vystoupila jsem z auta a ihned ji objala
„Promiň, chytli jsme zácpu po cestě sem a to nás zdrželo snad na 4 hodiny!“ Zaklela jsem a zasmála se
„V pohodě! Jste tu akorát na večeři.“ To už je tolik? Sestra měla večeři na šestou hodinu. A i přesto, že jsme s Charlesem vyráželi asi ve 12, kvůli jeho focení, dostali jsme se sem až o půl šesté. Když Cha vyndal naše cestovky z kufru, sestra ho objala taky. Samozřejmě neváhal a obejmul ji nazpátek „Sluší ti to“ upravila mu jeho černou rozepnutou mikinu a on se uchechtl.
„Díky, ale myslím, že tobě to celý víkend bude slušet víc.“ Ona ho jemně praštila do hrudi a začala se smát. Už za námi přišel i Patrick a hned spěchal k Charliemu. Plácli si a dali si chlapecké objetí. Pak byla řada na mě. Rozuchal mi vlasy a smál se. Zmetek!
„Tak nás následujte k vašemu pokoji.“ pobídl nás a my se rozešli. Chtěla jsem si vzít svou cestovku sama, ale Charles mi věnoval nepříjemný pohled a já pochopila, že mi ji chce vzít on. Gentleman..
„Je to tu hezké, co?“ Cora z toho vypadala naprosto uchváceně. A bodejť by ne.. bylo to prostorné, krásné a hlavně úžasně vyzdobené. Patrick a Cora si pronajmuli přímo obří zámek, aby se tady všichni mohli i vyspat. Bylo tu příšerně moc pokojů a různých místností. Obří jídelna a pak velký sál, kde se bude zítra konat obřad. Náš pokoj byl obří a přímo nádherný. Odložili jsme si věci a spěchali dolů, ať stihneme jídlo.
Jídelna byla působivá a když jsme vešli dovnitř, všechny pohledy se objevili na nás. Přišli jsme pozdě. Všichni už seděli u stolů a my dva s Charlesem stáli v otevřených dveřích. Všichni byli nádherně upravení a my tu stáli v teplácích. Já ve svém nirvana vyplandaném triku a Charles v šedé mikině přes hlavu. Věnovala jsem mu nervózní pohled a on se na mě usmál. Položil mi ruku na záda a vedl nás okolo všech k posledním dvěma volným židlím u stolu s mými rodiči, Patrickovými rodiči, jeho bratrem a těma dvěma snoubenci. Cha mi odsunul židli a já se na něj úzkostivě podívala
„Copak se děje, Z?“ zašeptal
„Je tu větší zima než jsem čekala a já nemám mikinu..“
„Vezmi si moji.“ podal mým směrem svou mikču a já si jí nasadila. Byla mi o několik čísel větší a plandala na mě. Měla jsem ji skoro jako šaty. Posadili jsme se a já se na všechny u stolu usmála.
„Zdravím Candice,“ otočila jsem se na ženu vedle mě a poté věnovala pohled Patrickovému otci „Franku“ kývla jsem a poté pozdravila a Matyho, Patového mladšího bráchu. Charles udělal to samé a všichni utichli
„Představíš nás?“ uchechtla se Candice a já zrudla. Zapomněla jsem jim říct, kdo je muž po mé levici.
„Candice, Maty a Franku, tohle je Charles, můj přítel.“ Okamžitě si s ním potykali a já se trochu uklidnila. Klepali se mi ruce a nohy. Všechny páry oči spadli na mě. „Omlouvám se.. občas to tak mám“
„To je v pořádku zlatíčko, nebuď nervózní. Nic se neděje“ usmála se mamka vřele a já přikývla. Snažila jsem se to třepání zastavit, jenže to nešlo. Charles si přehodil ruku přes mé opěradlo a já vložila svou ruku do té jeho. Jeho druhá ruka přistála na mém stehně a mně přejelo po těle teplo. Číšníci už dochystali raut, a tak se k němu všichni nadšeně vydali. Když už u našeho stolu nikdo kromě nás dvou nebyl, rozhodla jsem se zvednout taky. Cha udělal to samé a propletl si se mnou prsty.
„Bude to dobré, není se čeho bát“
„Já vím..“ chtěla jsem jít k těm obloženým stolům, ale on mě táhl na druhou stranu do rohu místnosti, kde bylo prázdno.
„Co se děje? A neříkej mi, že jsi nervózní kvůli sestře, tohle ti nesežeru“
„Když jsme se s Marcem zasnoubili, vždycky jsme plánovali mít svatbu tady“
„Pojď sem.“ Přitáhl si mě do objetí a já se nechala. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a potichu vzlykla. Hladil mě po hlavě a já se snažila uklidnit
„A slíbila jsem jeho mamince měsíc nazpátek, že přijdu. A ještě jsem se tam neukázala a ona určitě viděla všechny ty informace o nás.. musí si myslet, že jsem na Marca úplně zapomněla“
„Určitě si jen myslí, že máš moc práce“
„Je mi ze mě špatně.“ Vyřkla jsem a snažila se utřít si slzy. Charles mi podal ubrousek, který měl po ruce a já se dala trochu do kopy. Ještě chvíli jsem to rozdýchávala a pak jsme se vydali pro něco na jídlo. Neměla jsem vůbec na nic chuť, ale Charles mi nedovolil jít si sednout ke stolu s prázdnýma rukama. Proto jsem si nabrala trochu zeleniny, vzala si jeden rohlík a šunku. On si nabral to samé, ale dva rohlíky navíc.
Usadili jsme se a já se frustrovaně podívala na talíř před sebou. Pomalu jsem to do sebe z donucení cpala a už se viděla, jak to na záchodě všechno zase zvracím ven. Ne, že bych trpěla PPP nebo něco podobného. Ale když mi je z něčeho na nic, na jídlo zapomínám nebo ho naschvál vynechávám.. za trest.. když jsem naštvaná tak brečím a mlátím do zdi. To je taky jeden z důvodu, proč u mě v pokoji je na jednom místě opadaná omítka a jsou tam malé červené fleky.
Ve starém bytě jsem kvůli tomu musela celou stěnu přemalovat a zpravit. Za chvíli už jsem se tak nějak uklidnila a začala i normálně rozvádět konverzaci. Všichni se bavili o formulích a o tom, jaký byl letos závod v Monacu. Jestli Charles plánuje zůstat ještě ve Ferrari a jaké je to být v monopostu, když se jede. Jestli je nervózní a pak se dostala konverzace k nám dvěma.
„Bylas už na nějakém jeho závodu, Zoe?“ položil mi Maty otázku a já jsem neváhala s odpovědí
„Ještě ne, ale příští týden jedu do Francie“
„Musíš mít o Charlese strach, když jezdí, co? Jsou to nervy, že?“ pokračovala zase Candice
„Jsou to šílené nervy“
„Ještě k tomu, když víš, jak umřel Marco. Upřímnou soustrast.“ Vyhrkl Frank a já se na něj jemně usmála
„No.. děkuju, ale už je to za mnou. Omlouvám se.. nerada o tom mluvím“ Charles mi pod stolem chytl ruku a pevně ji stiskl
„A jak dlouho jste vy dva spolu?“ Byla to milá otázka, na kterou jsme ani jeden s Charlesem neznali odpověď. Čekala jsem, co řekne, protože já nevěděla, co mám dělat.
„Dali jsme se dohromady chvíli po Grand Prixu v Monacu“
„To jste spolu tak 2 měsíce.“ Vypočítal táta a zasmál se
„Přesně tak.“ za celý večer už konverzace šla spíše směrem k práci a kam kdo letos ještě plánuje jet na dovolou. Já jsem mlčela, protože na dovolenou nemám ani úspory a ani čas. Nechci ani vidět, kolik vyhodím za lístek na formule. Moje peněženka bude plakat, ale jsem ochotna přijít o páru stovek, když to Charlesovi udělá radost.
Odebrali jsme se do pokoje pozdě večer a šli se koukat na film. Vyměnili jsme se ve sprše, nachystali se ke spánku a už táhlo skoro na jednu hodinu ráno. Dlouhou dobu jsem ještě nemohla usnout. Co by Marco řekl na to, kdyby mě viděl ležet v posteli s jiným mužem? Sakra.. co když je to podvod? Oficiálně jsme se nerozešli.. dokonce jsme byli zasnoubení a já teď hraju falešnou přítelkyni jezdce Ferrari.
Co jsem to za snoubenku? Marco, promiň mi to. Odebrala jsem se do koupelny s papírem a nějakou propiskou, kterou jsem u sebe našla. Sedla jsem si na podlahu a začala psát.
Můj milý Marco.
Miluju tě nadevše, abys věděl.. a nikdy tě milovat nepřestanu. Udělal jsi ze mě lepšího a šťastnějšího člověka a za to ti nadosmrti budu vděčná. Nevím, co tímhle chci přesně říct, ale je asi na čase, abych se s tebou definitivně rozloučila, i když to stále bolí a bude to bolet napořád.
Cítím v srdci prázdné místo, ale vím, že se na mě díváš shora a chráníš mě.
Nezlob se na mě za to, že se vídám s novým mužem a že hraju jeho falešnou přítelkyni..
Nezlob se na mě za to, že se s ním směju tak, jako jsem se smála s tebou..
Odpusť mi, že je mi s ním dobře a znovu se odhodlávám dělat věci, které jsme my dva společně nestihli. Všichni na tebe denně myslíme. Cora a Patrick se berou.. věřil bys tomu? Tohle měla být naše svatba. Tady, společně.. to my jsme měli stát před oltářem a navlékat si prstýnky, tančit do rytmu hudby a slavit, že jsme novomanželé.
Místo toho si přijdu, jakobych tě podváděla, když trávím tolik času s Charlesem. Slíbili jsme si, že spolu jednou zajdeme do té šíleně drahé restaurace až na to našetříme. Promiň mi, že jsem tam šla s někým jiným.
Chci jen, abys věděl, že se o mně Charles stará dobře. Je moc hodný a zábavný. Kdybys tu byl, určitě by z vás byli nejlepší kamarádi. Má přesně tvůj šílený humor a taky nesnáší studené kafe.. pomáhá mi a je tu pro mě, kdykoliv ho potřebuju. Trochu zaplnil to prázdné místo, které po tobě mám. Ale nikdy ho nikdo nezaplní úplně.
Nedokážu tě nechat jít i přesto, že už jsou to dva roky, co tu nejsi. Budu od tebe pozdravovat tvou maminku, kterou stále občas vídám. Staly se z nás docela dost dobré kamarádky!
Navždy tvá, i když ne tak, jak bychom si oba přáli.
Tvoje milovaná Zoe, která tě miluje až na konec vesmíru a zpět.
Miluju tě.
„Co to tu sepisuješ, Z? Jsou 2 ráno, pojď spát.“ uslyšela jsem známý hlas a na kus papíru dopadla má další neposedná slza. Když vešel dovnitř, koukla jsem se na něj a jen se mu koukala do očí.
„Jen jsem chtěla něco udělat.“
„A to je co?“
„Napsala jsem Marcovi rozlučkový dopis a až se vrátíme do Monaca, tak mu ho zanesu na hřbitov“
„Oh, Zoe.. pojď sem.“ kleknul si ke mně a objal mě. A i když jsem se tomu bránila, protože nechci Marcovi ublížit, stejně jsem se nakonec nechala utišovat.
„Chceš si to přečíst?“
„Jsi si jistá, že chceš, abych si to přečetl?“ nic jsem na to neřekla. Jen jsem přikývla a podala mu promočený papír od slz. Když to pročítal, jeho oči začínaly rudnout. Možná se mu z mé zoufalosti chtělo brečet. Jsem nemožná. „Zoe to je.. to je.. promiň. Jsem slaboch.“ protřel si oči od slz a uchechtl se. Objala jsem ho pevněji a on mi to stejné objetí opětoval. Nevím, jak dlouho jsme tu seděli, ale bylo to dost dlouho na to, abych byla unavená tak, že když jsem si lehla, hned jsem usnula.
ČAUVEEC!!!
Nová část out! Vím, že bych se mohla s vydáváním trochu zbrzdit a to za chvíli udělám, protože mi pomalu dochází předepsané části, haha.
Uvidíme, jak se to bude vyvíjet, ale snad to všechno půjde dobřee a já neztratím zájem psát tenhle příběh.
Vaše drahá Nicooo!!