Emanuel s Richardem se mohli na vlastní kůži přesvědčit, že řeči o zámeckých zahradách nelhaly. Krátce po vstupu se ocitli ve zcela novém světě, některé z květin viděli poprvé v životě a vše se stávalo působivějším, když se dozvěděl, že se o prostory stará prakticky jen jeden člověk.
„Támhle je skleník!" zajásal Emanuel při pohledu na tajemnou stavbu se stěnami ze skleněných panelů, které se střídaly se dřevem, po kterém rostly nejrůznější druhy popínavých rostlin.
„Nevidím důvod pro radost," zamručel Richard, zatímco vedle něj otráveně kulhal a za pomoci hole odpinkával kamínky z cesty.
„Budou tam motýli," odpověděl Emanuel, jako by to snad mělo jejich dosavadní trápení vyřešit.
„Tsk, už zníš úplně jako ona."
Richard zavrčel ještě několik slov, pro okolní svět zcela nesrozumitelných. Ta vznešená holka se mu dostala do hlavy. Věděla toho o nich mnoho, což ho zase až tak nepřekvapilo. Jedna věc je znát informace, které se dají považovat za veřejné tajemství, avšak předhazovat jim je takto nahlas a bez ostychu? A ještě se nad ním povyšovat? Sevřel čelisti k sobě, div nezačal skřípat zuby. Jak jen to té urozené náně spočítá. Prý jejich „hostitelka" a „dáma v nesnázích"...
„Princezna Eliška je vskutku pozoruhodná žena," pokračoval Emanuel zasněným tónem člověka, který žije ve světě plném duhy a pohody. „Prý nás po těchto zahradách i osobně provede. Není to úžasné? A způsob, jakým dala dohromady Janka! Když se k nám ten chlapec před nedávnem přidal, myslel jsem si, že se jedná o nějaké divoké zvíře. A ona z něj dostala docela milého kluka."
Richard se po těchto slovech zarazil a na tváři se mu objevil úsměv, který nevěstil nic dobrého.
„Řekl jsem snad něco?" zaváhal Emanuel.
„Ne. Vlastně ano, asi jsem dostal nápad. Myslíš, že se princezna o Janka zajímá?"
„Zajímá?" zopakoval po něm s podivem. „No, ééé, nevím. Přijde mi, že je na něj milá. Ostatně jako na každého."
Richard jen protočil oči. Co věděl, tak „milé" chování člověka nikam nedostane. Pokud by se choval „mile", jistě by se nestal králem a jeho bratr technicky vzato princem. I když Emanuel svůj titul z nějakého důvodu stále odmítal, tvrdohlavec jeden. Ale jak se v Tusentackém království říkalo: „Mladší sourozenci jsou zkrátka pošuci."
Původně tuto návštěvu inicioval jen z jednoho jediného důvodu: chtěl získat silné spojence. Válka s divokými nájezdníky skončila před lety, a to drtivým vítězstvím Tusentakků, ovšem každému, kdo alespoň trochu myslí do budoucna, muselo být jasné, že se podobná situace může opakovat. Štěstí, podobně jako blesk, nemusí udeřit dvakrát do stejného místa. A že on tehdy štěstí měl.
Jejich sebienský soused představoval pro budoucí plány jasnou volbu. Království, které má dost času zavádět novoty v podobě školní docházky pro chudé, musí vzkvétat, jinak si Richard ty přiblblé nápady nedokázal odůvodnit. Pouze ten, kdo má dost volného času, může řešit takové hlouposti. A Emanuelova poznámka týkající se vztahu princezny a Janka mu vnukla nápad, jak mohou věci urychlit. Takto se zbaví nejen té urozené káči, ale navíc dostane pod plnou kontrolu i toho kluka. Zastřihne křidýlka hned dvěma motýlkům.
***
Náhlá žádost o setkání v trůním sále princeznu Elišku zaskočila, nicméně ji uposlechla. Přitom přemýšlela, co tak důležitého mohlo zapříčinit, že král Richard potřeboval přítomnost celé královské rodiny.
„Rádi bychom vám ještě jednou chtěli poděkovat za pohostinní, které království Vašich Veličenstev poskytlo," pronesl Richard, a Eliška se jen pousmála. Ten muž používal vznešenou mluvu na sílu a na rozdíl od jeho bratra na něm bylo vidět, s jakými obtížemi ze sebe ta slova souká. Jak moc se snaží působit „dobře".
„Těší nás, že jste zde spokojen," přikývl Eliščin otec, pan král, který ono slovo „pan" ztělesňoval. Kam přišel, tam si sjednal respekt. Nemusel zvyšovat hlas, v mnoha případech nepotřeboval ani promluvit. Stačilo jen dorazit na místo a vše utichlo v očekávání, co jim ona majestátní otcovská figura poví.
„Přesto by nás zajímalo, z jakého důvodu jste si nás sem zavolal," chopila se slova královna. „„Že by procházka zámeckými zahradami nebyla dle vašeho očekávání?"
I přestože si vládkyně Sebienu držela ženskost a jistou křehkost, probouzela v sobě ostré hrany, které se nenápadně brousily o manželovu kamennou stavbu. Zatímco král představoval prvek síly, neměnné jistoty, ona v sobě nesla všímavost a mazanost podobnou té, na kterou spoléhala i princezna Eliška. Jablko skutečně nepadlo daleko od stromu, a to i přestože na něm vlastně nevyrostlo. Eliška měla ke královně blízko, místo maminky by ji však měla nazývat macechou.
Svou biologickou matku, jak říkávají učenci, princezna nikdy nepoznala. Sebienské království se mohlo pyšnit mnoha inovativními přístupy, ovšem zdravotnictví na ty své stále čekalo. O bolavý zub se postaral kovář s kleštěmi, a pokud někoho trápila hlava, pomohl čaj doplněný o několik pijavic usídlených na kůži maroda. Porodit dítě a přežít tak představovalo podobně náročný úkol jako bojovat proti mýtické hydře, mnohohlavé stvůře, které po useknutí jedné z nich narostou další dvě. Některé bitvy se zkrátka nedají vyhrát, i když se člověk snaží sebevíc.
Nakonec nezáleželo na tom, co se událo v minulosti. Eliška si o mamince ráda nechávala povídat od otce, který také představoval její jediný možný zdroj vzpomínek, zároveň jí však nic nebránilo v tom mluvit o králi s královnou jako o rodičích. Ti dva tvořili sehraný pár, který dokázal držet nervy pevně na uzdě, takřka nikdy nekřičel a s každým jednal jako se sobě rovným. A zatímco si od nich některé prvky Eliška ráda osvojila, nesnažila se být jako oni. Hledala si vlastní cestu. Tu, kde se nekřičí, ale hlasitě směje. Kdy se drží nervy na uzdě, ale zároveň se přiskakuje k oknu a raduje se z fanfár. A rovnost všeho a všech přeměnila na touhu pomoci ostatním.
Respekt a přísnost rodičů v ní zároveň pomohly vzbudit zvědavost. Eliška velice ráda tahala za nejrůznější nitky a s nadšením dítěte sledovala, co se stane. Avšak nyní se jedno z lanek lehce zašmodrchalo. Vycítila ono trhnutí společně s koutkem úst, který králi Richardovi vyletěl povýšeně nahoru. Blížily se velké věci.
„Návštěva zahrad Veličenstev byla nanejvýš uspokojující," pokračoval Richard, jehož tón se nyní podobal otevřenému špendlíku v šatech. „Vlastně jsem si díky ní uvědomil jednu věc. Má návštěva má ještě jeden aspekt hodný probrání."
Následovala krátká odmlka, snad pro dramatický efekt. Richardovo vystupování se stávalo sebevědomějším, což nevěstilo nic dobrého.
„Přišli jsme sem hledat spojenectví. Ovšem nyní se mi zdá, že prostý papír stačit nebude. A je nutné sáhnout po... jistějším řešení," zasyčel poté s nemaskovaným potěšením.
Had. Stal se z něj had a Eliška trpělivě poslouchala každé z jeho slov, neschopna odhadnout směr jejich konverzace. Měla tušení, jistě, ale něco takového jí přišlo bláhové, šílené jen vyslovit! Jistější spojenectví? Snad nemá na mysli...
„Svatba," sdělil Richard její domněnku nahlas. „Ovšem ne se mnou, přirozeně. Ani s bratrem," dodal při pohledu na Emanuela, který jen mlčky postával na druhé straně sálu a když se na něj Eliška obrátila, věnoval jí nervózní úsměv.
„Nastávajícím princezny by se stal pokračovatel nejdéle vládnoucí linie v království Tusentakků, princ Jan."
„Ale ten zemřel," hlesla Eliška, která se ze všech sil snažila dát dvě a dvě dohromady.
S tusentackým princem mohli být přibližně stejně staří a zdálo se, že sudičky jim do kolébky nadělily podobný osud. Ztráta maminky hned po porodu. Vyrůstání jen s otcem. Jenže zatímco se sebienský král nakonec znovu oženil, ten tusentacký do sňatku již nevstoupil. Místo toho zahynul během jednoho z posledních tažení na nájezdníky a mladý princ jej následoval jen pár dní poté. Pamatovala si ty zprávy, prý se žalem utrápil k smrti. Pokud by byla Eliška zlá, řekla by, že přítomnost regenta, nyní vlastně krále, vše jen urychlila.
„Princ Jan je živ a zdráv. I když... zdráv," nadnesl Richard zadumaně. „Po náhlé smrti otce ztratil hlas i sílu. Vzhledem k tomu, že se naše království nacházelo v poválečné vřavě, mohli se najít lidé, kteří by využili příležitosti a chtěli by mu sáhnout na život. Bezpečnější tedy bylo předstírat jeho smrt a léčit ho v ústraní."
„Chcete říct, že princ Jan," Eliška se na moment odmlčela. „Takže... Janek?" zašeptala jméno chlapce, které jí v tu chvíli dávalo jako jediné smysl.
Jeho písmo, tak úhledné a krasopisné. Poklona, kterou jí několikrát vysekl. Opatrné, přesto vybrané chování, za které by se nemusel stydět i velevážený šlechtic.
„Janek?" zaváhala královna. „To ušmudlané dítě, o které ses starala?"
„Není tak mladý, maminko. Můžeme být podobně staří, přesto... Léčba, říkáte?"
Nevěřila mu ani nos mezi očima. Stále před sebou měla Jankova zničená záda. A ten odebraný oběd? Žádná dieta, sprostý trest! Eliška sevřela ruce v pěst. Ten chlapec pod ním musel trpět celá léta, odklizený v bůhví jaké díře. Vězení, hladomorna. Věřila, že nemůže být daleko od pravdy.
„Navrhujete sňatek naší dcery a prince Jana," shrnul král Richardův proslov. „Takovou záležitost je nutné promyslet. A přirozeně se chceme s mým případným nástupcem nejprve seznámit. Ať ho sem za námi přivedou."
„Princ Jan jistě dorazí," chopil se slova opět Richard. „Nicméně, nyní je stále v... nevhodném stavu."
„Že by také součást léčby?" neodpustila si princezna menší rýpnutí.
„Vlastně ano. Právě práce běžného člověka mu měla vrátit hlas i zdraví. Zatím se nám to však nedaří, nicméně věřím, že s další milující osobou bude vše možné. A žádné strachy, s princem se uvidíte, jen ještě předtím musí – "
„Teď," přerušil ho král, který vycítil ve vzduchu zbytečné výmluvy. „Chceme se s ním vidět nyní, bez prodlení."
Richard smířlivě přikývl a poté vydal nezbytné pokyny. Netrvalo dlouho a do trůnního sálu dorazil Janek. Vlastně princ Jan. Mladík měl kukadla vyplašené srny a s lehce kulhavým krokem došel až na rovinu krále Richarda a poklekl. Možná nemluvil, přesto jeho zběsile bušící srdce muselo být slyšet až ke královskému trůnu. Hlavu držel sklopenou, alespoň do chvíle, než mu otec Elišky pokynul, ať vstane. Přitom použil jeho titul. Princ.
Janek se přerývavě nadechl a s bázní pohlédl na Richarda. Zřejmě ho nikdo na tuto událost nepřipravil, a tak tam jen stál, s pusou lehce otevřenou dokořán, kterou však krátce nato opět zavřel. Pevně semkl rty a skryl je mezi zuby.
Sebienský král k němu přistoupil a zlehka přejel prstem po jeho prachem zašpiněné tváři.
„Hmm, působí zanedbaně," okomentoval jeho stav a učinil od něj krok zpět.
„Samozřejmě, že je zanedbaný," zasmál se Richard a vzal mladíka kolem ramen. Prudká bolest vystřelující ze zad se skombinovala se zděšením i zaskočením a Janek v tu chvíli nevěděl, co dělat dřív. Odtáhnout se? Utéct? Bránit se? Nakonec dokázal stát v jakémsi polovzpřímeném postoji a čekat.
„Ale samozřejmě, že bychom vám ho před svatbou ukázali v tom nejlepším možném stavu," pokračoval a Janek sebou při zmínce o sňatku trhl. „Princ potřebuje spřízněnou duši a kdoví, možná, že ho právě princezna Eliška dokáže zbavit toho hrozného prokletí. Do té doby budu samozřejmě po jeho boku a dohlédnu na to, abych vám přetlumočil jeho vůli," zazubil se směrem na Janka, který jen těkal pohledem mezi jím, podlahou a princeznou.
„Jako princova nastávající bych měla být schopná porozumět manželovi i bez tlumočníka," odvětila Eliška lehce odměřeným tónem. „Janek, tedy princ Jan, umí číst a psát. I přestože situace není ideální, umožňuje komunikaci."
„Neznáte jej tak dobře, princezno," odpověděl jí Richard s jistou blahosklonností. „Němota mu zakalila mysl a je možné, že by spoustu zpráv nemyslel vážně. Neumí volit ta správná slova, snadno by mohlo dojít k nedorozumění. Jen já vím, co se mu honí hlavou. Kde leží pravda a kde výplod choré mysli. A teď nás omluvte," dodal a sevřel Jankova ramena o něco pevněji. „Připravím ho na proměnu. Věřte, že z něj nebudete zklamaní."
---
A je to venku, němý Janek je princ Jan. Všimla jsem si, že někteří z vás už teoretizovali, zda není chlapec urozeného původu (smekám klobouček, nicméně, neusněte mi na vavřínech), přesto se musím zeptat: PŘEKVAPENI? XD