Sotva jsem do Sudbury přiletěl, už jsem zase letěl pryč. Kolotoč OHL se mohl zpátky rozjet.
Jo kdyby mi nebylo oznámeno že první zápas po návratu mám chytat už proti Sarnie.. městě které bylo co by kamenem dohodil od Detroitu a tím i Michiganu.
Vymyslel jsem další blbost. Dva dny jsem trénoval s týmem a pak domluvil, že odjedu do Sarnie dřív, což se trenérům moc nelíbilo, ale dovolili to.
Do Detroitu jsem si zaplatil letenku a z Detroitu do Ann Arbor, kde se nacházela ta univerzita, to bylo kousek.
Dámy a pánové cestování s panem Vondrašem stojí fakt za to. Nenapadlo by mě totiž, že Detroit je tak zmatečný město a Ann Arbor tak velký. K tomu jsem sebou tahal celou brankářskou výbavu, oblečení a vše co jsem na ty necelé čtyři dny pryč potřeboval.
Příště mu napíšu ať pro mě dojede, protože tahle cesta byla záživná a nevím jak moc nadšený by on nebo trenéři byli, kdybych se jim tu někde přizabil nebo ztratil.
V tom jejich univerzitním městě jsem si připadal jako vetřelec. Od autobusu jsem se táhl přes kilometr pěšky, na sobě měl repre bundu a tepláky, což možná působilo ještě víc nepatříčně. K tomu jsem ani nevěděl, zda jdu správným směrem, ale u hokejové arény jsem skončil a sedl jsem si tam na schody.
,,Tyvole co to, toto. Ty seš tu nějakej novej ne?" Otevřeli se dveře od arény z níž vyšli čtyři kluci.
,,Jeee počkej tebe znám." Stoupli si přede mne a já z nich rozeznal dva, co byli též na tom mistrovství ve Švédsku. Casey a Nazar.
,,Ahoj." Pousmál jsem se.
,,Čauu. Ty seš ten co vychytal Česku bronz ne? Co tu děláš?" Zajímal se právě Nazar.
,,Čekám na někoho."
,,Tady? Hej ty ale chytáš někde v kanadský juniorce ne? Nebo máš v plánu přestup?" Přemýšlel ten kterého jsem neznal.
,,Jo Sudbury Wolves a přestupovat nebudu, to se bát nemusíte."
,,Ouu, škoda. I když vlastně ani ne, my sbíráme zlata a ne bronzy." Uchychtl se Casey.
,,Kdybych chytal celý turnaj, třeba bychom to zlato měli." V tuhle chvíli jsem si věřil, nechtěl jsem jim připadat jak nějaký český ušmudlaný ořezávátko.
,,Bohužel, a nebo by jste neměli vůbec nic." Pokrčil ten čtvrtý rameny.
,,A na koho to čekáš?" Pokračoval Nazar.
,,Na mě." Otevřeli se znova dveře od arény z níž vyšel Rut a Luca Fantilli. Dočkal jsem se.
,,Ahooj." Přišel ke mně a obejmul mě.
Ach. Chyběl mi těch pár dní.
,,Co to doprdele?" Nechápali ti čtyři. No ještě že mi nedal pusu...
,,Děje se něco?" Pustil mě Rut a podíval se na ty čtyry.
,,Jak? Vy? Co?"
,,Kouzlo. Jdeme ne?" Usmál se Rut zpátky na mě a já bez jakékoliv odpovědi šel za ním jako pejsek a Fantilli s námi.
,,Na co se tě ptali?" Zajímal se, když jsme byli dostatečně daleko od nich.
,,Jestli přestupuju k vám a vtipkovali o vašem zlatě a našem bronzu."
,,Ještě že ne o tom jak jste nás poslali domů." Poznamenal Luca.
,,To by mě zrovna bavilo, krásný zápas. Vůbec ten gól jedenáct sekund před koncem."
,,Jojo, nádhera. Příště byste měli porazit i USA když už, díky." Zamumlal.
,,Hej, to by nešlo. Bronz už jsem měl, chtělo to zlato. Takhle zněl náš plán, jedni zlato a druhý bronz, vyšlo to, dobrý, hotovo."
,,Jo prohraný finále je hnusný, ale, no, už to nezměníte." Víte co mě překvapovalo? Jak ten Luca mluvil. To jako věděl, že mezi námi něco je? Nebo mu něco nakecal? Já totiž nevím jak se teďka chovat a co říct smím a co ne.
,,Ani bychom asi nic neměnili že?" Kývl Rut na mě mezitím co jsem byl ve svých myšlenkách a k tomu jsme vešli do nějakého domu.
,,Ne, asi ne."
,,Tak my jdem ke mně, pozdravuj toho kokosáka co se ulil z tréninku, čau." Zastavili jsme uprostřed chodby.
,,Haha, to mu dám sežrat. Přeji pěkný večer mimochodem." Mávl rukou a zmizel rychleji, než jsem stačil i já cokoliv říct.
,,On o nás ví nebo?" Vypadlo ze mě, když mě Rut táhl někam po schodech nahoru, úplně do pryč.
,,Ptal se mě na tu společnou fotku a tak jsem mu řekl, že jsme si velice blízcí a před tréninkem jsem mu řekl, že máš přijet. Nevím jak si to celý vynaložil."
,,Jo takhlee. Promiň, už jsem utahanej." Snažil jsem se omluvně pousmát.
,,Za co se omlouváš?"
,,Že jsem zas takovej odměřenej. Jako ta cesta byla kurva záživná, však jsem ti to psal."
,,To znám moc dobře.. A vítej v mém království." Otevřel dveře do svého bytu, zda to tak nazvat.
,,Děkuji, tady ty sídlíš sám?"
,,Jo, minulý rok tu semnou byl jeden hokejista, ale už odešel a mě ten klid docela vyhovuje." Sundali jsme si boty a už mě táhl dál. Kuchyň byla propojena s obývákem, taková americká klasika.
,,Hele jsou tu teda dva pokoje, ale myslím, že my dva se spokojíme s jedním ne?" Naznal, když jsem se rozhlížel kolem.
,,To je jasné ne?" Odpověděl jsem mu a už mě tam táhl. A víte co bylo ještě lepší? Že tam byla jen jedna postel.
Do rohu ke zdi jsem si odhodil tu svoji obr tašku s výbavou a úlevně na tu postel skočil. Konečně. Prosím že můžu jít spát?
,,Moje postel! A ty určitě nejsi vysprchovaný po té cestě." Snažil se mě z ní hnedka vyhodit.
,,Chci spát."
,,Až se vysprchuješ."
,,Tak mě tam dotáhni, já už se ani nehnu." Jakobych nevěděl, že on tu sílu sakra má..
,,Že tě baví se semnou hádat." Vzal mě za nohy a chtěl odtáhnout. Čekal jsem horší způsob teda. Po pár sekundách mu došlo, že takto to nepůjde a tak z ničeho nic vzal mou hokejku a šel s ní pryč.
,,Hej? Kam to neseš?!"
,,Pryč, už ji ale nikdy neuvidíš, dokud se nevysprchuješ." Zakřičel z té kuchyně nebo kde to byl.
,,Haha, tak si ji odnes, beztak bys ji nic neudělal."
,,Ne? Tak nebreč až bude na čtvrtiny."
,,To neuděláš! Nevěřím." Mumlal jsem a na té posteli si mezitím udělal pohodlíčko.
Jenže v tu chvíli se ozvali dvě křupnutí. A přesně takový jako když praská hokejka.
,,Tyvole Rute!" Vylítl jsem z postele a v ruce měl hokejku rozzlomenou na tři části.
,,Au." Bylo jediné co z něj vypadlo. Naštěstí ta hokejka ale nebyla moje, byla to nějaká jiná, klasická kterou hráli hráči v poli.
,,Co to je za hokejku?"
,,Moje stará, neboj už zlomená byla, jen jsem ji ještě dodělal." A to kvůli mně? Jako fakt?
,,Kde je ta moje?"
,,Dám ti ji až se vysprchuješ." Usmál se.
,,Nee.. Dobře, ale jdeš semnou. Jinak tam usnu."
,,Tomu se bránit nebudu." Odložil tu rozlámanou hokejku na stůl, já si došel pro ručník, oblečení na spaní a už mě táhl do koupelny. Těšil jsem se na to.
Ten jeho dotyk, to co s mým tělem způsoboval, to bylo něco co mě dokázalo nabít i teď, kdy jsem byl totálně chcíplej. Když po nás obou tekla horká voda, stál jsem opřenej o něj a on mi houbičkou jezdil po celém těle. Není nic příjemnějšího, fakt ne.
,,Abys tu na mně za chvíli neusnul." Poznamenal a vyrušil mě z mého polospánku.
,,Říkal jsem, jak moc jsem unavený." Špitl jsem.
,,Chudáčku můj. Mám dva návrhy, pokud půjdeme spinkat a zítra si to spolu užijeme nebo tě nějak probudím."
,,Ta první verze zní mnohem lépe."
,,Dobře, nebudu tě do ničeho nutit, ale zítra si to tu užijeme!" Obejmul mě. Moc jsem nevnímal, ale za deset minut už jsme leželi v posteli a během deseti sekund jsem spal.
Za to ráno mi udělal Rut brzký budík. Už v sedm pustil nějakou písničku na telefonu a hopsal okolo postele. Kde tu energii sakra bral? Já bych spal klidně ještě další čtyři hodiny.
,,To je budík tohleto." Zabručel jsem, neochotně se protáhl a otevřel oči.
,,Vstávat a cvičit, stejně jako na mistrovství. Když už si tady, musíme toho využít a ne že se budeš válet." Věděl jsem že s tímhle nic neudělám a neochotně vstal.
,,A mám otázku, co plánuješ k snídani?" Zeptal jsem se. Jídlo vždycky na prvním místě.
,,Uděláme si třeba.. lívance? Palačinky? Společně?"
,,Tomu se bránit nebudu." Pousmál jsem se, a když jsem se vrátil z koupelny, měl už připravené všechny ingredience.
Jako čekal jsem, že to dopadne katastrofálně, ale pro můj údiv ne. Rut byl asi dobrý kuchař a já na tom tak špatně taky nebyl, a proto jsme během půl hodiny měli ty palačinky hotový. Celou dobu jsme spolu kecali o různých blbostech nebo hlavně on tu konverzaci nějak vedl, já jen odpovídal. Bylo na mě moc brzo abych přemýšlel jako přemýšlel a navíc jsem se bál. Zase.
Tohle místo na mě moc dobře nepůsobilo. Možná i proto jsem byl takovej vystreslej nebo jak to říct.
A víte co vymyslel Rut hned takhle po ránu? Že půjdeme na led.
A to se mi nechtělo ani omylem, věděl jsem že stejně musím a kdybych byl doma, jsem na tom ledě rovnou dvakrát, ale nechtělo se mi.
,,Sakra Kubo hoď sebou ne?" Popoháněl mě, když jsme byli u nich v týmové kabině a já si svou výbavu oblékal rychlostí lenochoda.
,,Však dělám." Zabrblal jsem, ale nezrychlil ani trochu.
,,Co se zase děje?"
,,Nic. Jsem jen unavenej." Víte co mě v tu dobu zamrzelo a neřekl mu víc? To ZASE.
Zase mi něco bylo. Zase jsem měl já blbou náladu. Zase jsem byl já protivnej.
Zase já.