Nejhezčí noc života...
Probudili mě dotyky na mém břiše, na kterém si Rut prstem kreslil kroužky.
,,Dobré ráno." Podíval se na mě s jeho klasickým úsměvem.
,,Naposledy.. dobré ráno."
,,Děkuju." Položil hlavu na mou hruď. Medvídek můj.
,,Za co?" Zanořil jsem ruku do těch jeho hustých vlasů. Miloval jsem se mu v nich hrabat.
,,Celý tohle mistrovství. Bez tebe bych náš tým k zlatu asi nedovedl."
,,Ale prosím tě, to byste zvládli. Víš, to spíš já bych tady asi nepřežil. Ten začátek byl šílenej a jak jsem nechytal, utopil bych se tady ve svých depkách a kdo ví jak bychom dopadli.." Zamumlal jsem.
,,No stačilo mi to jak si mě ten den a půl ignoroval... Jsem rád že jsem ti pomohl, jen musíme zapracovat na komunikaci, jakože víc se zblížit chápeš."
,,Promiň, ale joo s tím souhlasím. Jak to ale vyřešíme? Za pár hodin letíme oba dva domů." Posmutněl jsem.
,,Můžeme si volat, psát, možností je spousta, a když to půjde, mohli bychom se nějak vidět. Koukal jsem a hodně zápasů hrajete poměrně blízko, tak tři, čtyři hodiny cesty autem nebo dopravou, to není zas tak strašný."
,,To by se nějak dalo. Kdyžtak můžeme udělat kompromis a dát sraz třeba v Detroitu někde." Přikývl jsem.
,,Všechno se dá a nebál bych se, že my to nezvládneme. Ale..." Zvedl svou hlavu aby mi viděl do očí a já se bál co z něj vypadne.
,,Možná bych to nechal volný, jako ten vztah, chápeš. Kdyby se něco posralo, aby do toho jeden z nás nespadl až moc, zatím a uvidíme jak to bude fungovat." Pokračoval.
,,Jasně, s tímhle jsem jaksi počítal. Známe se pár dní, nemůžeme se na sebe upnout, nejlepší verze myslím." Ne nemyslel jsem si to. Chtěl jsem ho jen pro sebe a napořád, ale věděl jsem, že se to může změnit a je to nemožný.
,,Ale jentak se mě nezbavíš, na to tě mám kurva moc rád."
,,No to spíš ty mě, počítej že ti budu psát každou blbost."
,,To já taky, znáš moje spamy, když se třeba nudím nebo se něco bude dít. Je možný že se na to těším?" Zamyslel se. Jo tak to já vůbec..
,,Možná? Ale fyzický kontakt je lepší."
,,Samozřejmě, ten bude taky, bude všechno!" Dal mi pusu na lícní kost.
,,Prosím."
,,V kolik že letíte domů?"
,,Za hodinu a něco nám odjíždí bus na letiště." Ano za hodinu a já byl tady úplně v klidu. Času dost.
,,Cože? Já myslel že třeba až po obědě.?"
,,To bohužel ne.. To už máme být v Česku."
,,No tak vstávat. Chtěl jsem ještě stihnout společný fotky s medailemi a hádám, že zabaleno nemáš." Naznal. Ale notak, já chci ještě ležet. Víte že by mi ani nevadilo, kdybych to letadlo nestihl?
,,A jak si ty fotky představuješ?" Zajímalo mě.
,,Mohl by sis dojít pro dres, aby to bylo takový jakože, reprezentační? A nějaký můžeme udělat i normální."
,,Jo tak ale musíme jít k nám. Kuba už bude vzhůru, akorát musíme dát pozor aby nás nikdo neviděl." Neochotně jsem se z tý postele zvedl a stejně jako on se nasoukal zpátky do oblečení.
,,Kdyžtak vymyslíš výmluvu."
,,Super... Ty bereš i tu mou kšiltovku?" Opustili jsme jeho pokoj.
,,Moji kšiltovku!"
,,Jo, teď už tvoji.. Počkej já jdu první." Řekl jsem mu, když se výtah zastavil v našem patře. Nikde nikdo, zatím.
,,Dělej!" Vyběhl jsem směrem náš pokoj, s tím že on mě předběhl a těsně před našimi dveřmi jsem uslyšel hlasy co šli od vchodu z jídelny. Rychle jsme ty dveře otevřeli a vpadli dovnitř, snad to ti dotiční neviděli.
,,Jeee návštěva! Už jsem myslel, že s námi nepoletíš." Přivítal nás Hujis.
,,Nazdar. Neboj poletím, možná."
,,A ahoj Rute, gratuluju k tomu titulu." Dodal směrem k mé polovičce.
,,Díky. Ale dobře si tam včera usnul po tom zápase."
,,Tys mě viděl?"
,,Jo, mě neunikne nic." Zasmál se Rut a já ze skříně vytáhl svůj dres a jeho teda teď už moji kšiltovku.
,,Můžeme jít na to. Nepůjdeme na balkón třeba?" Navrhl jsem.
,,To není špatný nápad. Jo a Kubo vyfotíš nás?"
,,Vy se chcete fotit?" Nechápal. Ne vole třeba skákat z toho balkonu.
,,Přesně. Budeš náš fotograf." Podstrčil jsem mu svůj telefon a přes deset minut vymýšleli různé kombinace a pózy pro fotky.
A teď už to je všechno zdokumentovaný, navždycky...
,,By mě zajímalo jak bez sebe vydržíte vy dva cukrouši." Vrátil mi Hujis ten telefon.
,,Ehm, no to mě taky. Ale už jsme si řekli svoje, všechno půjde." Odpověděl jsem mu.
,,Přesně. Hele po tom vašem obratu proti Finům a jak jste vyřadili Kanadu, tak jde všechno." Přidal Rut a sedl si na postel, mezitím co já musel začít balit.
,,To byl jinej haluz. Do teď nechápu jak se to povedlo."
,,Spíš jsem čekal že ty čtyři góly dostanu já, ale nějakým zázrakem se popletli strany."
,,Nepopletli, ty zas taková díra nejseš. Většinou.. pokud ti nehrabe." Zasmál se Hujis.
,,Právě a moc dobře víš, že já na tyhle stavy trpím."
,,Jo, 99% tvého života v tom stavu jsi."
,,Co?" Byl zmatený Rut.. Chudák nechápal naší srandu.
,,Abych tě seznámil s naším Kubíčkem, tak on má takové náladové stavy. Nebo měl je teď během mistrovství, dřív ne. Jednou je v depresích úplně ze všeho, podruhé se směje na celý svět, potřetí brečí a chce domů, počtvrtý je jak třinácti letá puberťačka a za páté je zamilovanej až nad hlavu a to se s ním nedá vydržet."
,,Takový období má každý, ne vždycky je všechno super, to ani nejde." Zamumlal Rut.
,,Jo, jenže on těchto pět nálad vystřídá během půl hodiny a někdy během pěti minut."
,,Vážně?" Víte jak nám přišlo vtipný si z něj dělat srandu? Jako jo občas to byla pravda, Hujis to semnou měl těžký, ale Rut nemohl tušit jestli to je pravda nebo ne.
,,Bože to je prdel tohle. Je podobnej ňouma jako ty." Řekl Hujis v češtině.
,,Proto ho miluju víš. Což on neví, ale ty to víš." Otočil jsem se na ně a to kdybyste viděli ten zmatenej výraz Ruta.
,,Hej, já vám nerozumím ani slovo." Ozval se dotyčný.
,,Měl bys mu to možná říct.. nebo nevím jak jste v čem pokročili, ale tak špatný by to nebylo." Navázal Hujis na mou odpověď.
,,Tak spali jsme spolu, poprvé a ráno si něco řekli, jen, prý to chce takový volnější abychom se na sebe neupoutali až moc."
,,To dává smysl. No když mu to řekneš při loučení, nic moc se neposere."
,,Sakra o čem to mluvíte?" Pohodil Rut rukama aby upoutal naši pozornost.
,,Že jsme si my dva vážně souzení."
,,To je všechno?"
,,Nic důležitého ten zbytek nebyl." Dobalil jsem poslední blbosti a teď už jen zbývalo pokoj opustit..
,,Štve mě že mému rodnému jazyku rozumíš." Zabrblal. Haha a to i kdyby mluvil Francouzky, nebude to mít lehký semnou.
,,Smůla. Neboj já tě Česky naučím."
,,Hele vy dva, nechci vás zas rušit, ale za chvíli musíme odejít a to znamená že i na chodbě bude dost lidí, být vámi nebo spíš tebou Rute, odpařím se zpátky k sobě." Vyrušil nás Hujis.
,,To bychom měli.." Uznal jsem.
,,Jo tak jo, hele tak ahoj a díky." Rozloučili se spolu ti dva. A jen co jsem otevřel dveře na chodbu a vykoukl, uviděl jsem u výtahu kustody a trenéry. Ajeje.
Museli jsme chvíli počkat až zmizí a rychle vyběhli směr výtah, ve kterém jsem rychle mačkal tlačítko o dvě patra níž a byl klid. Nikdo ho u nás neviděl, přičemž jsme oba doufali, že nepotkáme nikoho u nich, což se naštěstí také nestalo.
Bylo to tady.
Loučení.
Nechtěl jsem od něj pryč.
Stáli jsme proti sobě u něj v pokojové chodbičce a ani jeden nevěděl, co vlastně dál.
,,Děkuju." Vypadlo ze mě jako prvního.
,,Doprdele Jakube, to nezvládnu." Přilepil se na mé rty. Jo tak bez tohohle žít taky nezvládnu.
,,Já taky ne." Odtáhl jsem se od jeho rtů a hlavu mu zabořil do ramene.
,,Asi tě miluju.." Pokračoval jsem a ve svých očích ucítil první slzy. Ne nemůžu brečet sakra.
,,Co když řeknu, že to vidím podobně? K nikomu jsem nikdy necítil to co k tobě." Špitl.
,,My to zvládneme.."
,,Bez pochyb." Pousmál se a já věděl, že už bych měl odejít.
,,Budu volat, psát, posílat hlasovky, vlogísky, všechno, s tím počítej." Chytl jsem ho za ruce a zadíval se mu do očí.
,,Hah, já taky."
,,Můžeme soutěžit kdo koho bude otravovat víc." Napadlo mě.
,,Dobře! Těš se."
,,Ale teď.. musím jít.."
,,Nebreč, to bude dobrý." Znovu mě obejmul.
,,Jo já vím."
,,Pozdravuj doma a toho Hamaru ještě.. Počkej ještě.." Naznal, ze stolu vzal černou lihovku a na ruku mi rychle něco načmáral. Srdíčko s našimi iniciály a pod tím napsáno něco jako "to zvládneme".
,,Já chci tobě taky." Vzal jsem mu tu fixu a rychle mu na ruku namaloval vlajku Česka, USA a mezi ně srdíčko.
,,Aspoň na pár dní budeme takhle spolu." Zasmál se, sakra fakt bych chtěl mít tu jeho pozitivitu.
,,To je hezký. No nic, já musím.." Řekl jsem už po několikáté.
Místo toho aby něco řekl mi dal poslední pusu.
Byla úplně poslední nebo ne?
To jsem nevěděl..