Na ráno jsem si dal budík na sedmou. Chtěl jsem tý mojí hvězdě udělat překvápko. Psal mi, že v osm stejně musí vstávat a tak jsem vzal u nás snídani a ve třičtvrtě se mu vloupal do pokoje. Jo měl si schovat svoji druhou kartu od pokoje, jeho chyba.
Nechtěl jsem mu ale způsobit šok, a tak jsem snídani položil na stolek a opatrně si vlezl k němu do postele. Chudáček vypadal, že má ještě půl noc.
Ruku jsem položil na peřinu na jeho bok a pomalu ji posouval nahoru. Čekal jsem jestli ten dotek ucítí. Po nějakých deseti centimetrech se zavrtěl, to bylo však vše a já tak posouval ruku dál až k jeho ramenům. Nemohl jsem ho začít lechtat, to by mě beztak něčím bouchl, tím jak by se lekl, a tak jsem se naklonil a na tvář mu dal malou pusu.
,,Hmm.. ještě chvíli." Zavrtal se víc pod peřinu.
,,Žádný takový, budíček." Špitl jsem.
,,Ne... Kubo?" Došlo mu to a rychle otevřel oči.
,,Dobré ráno."
,,Co tu děláš?" Zívl.
,,Přinesl jsem snídani. Dneska je poslední den.. chtěl jsem být s tebou aspoň chvíli."
,,Ty seš miláček. Děkuju." Usmál se, nechal jsem mu čas na to se probrat, napít se a už chtěl jíst.
Snídali jsme v tichosti, vypadal hodně unaveně a ani se nedivím, na hotel se musel dostat nejdřív v jedenáct.
To ticho jsem narušil až já, když se mi na mobilu rozsvítilo upozornění od ségry.
Makulinda
Poznáváš tohle místo?
>Fotka
,,Tyvole ségra přijela!"
,,Cože?" Nechápal mou reakci Rut, který si žvýkal svou houstičku.
,,Koukej, to je pohled z letiště, poznám."
,,Takže ti přijela rodina?" Snažil se vyredukovat a já během toho ségře odepsal.
,,Jo, a to říkali že nepřijedou. Tak to ten bronz musíme získat. A vy zlato."
,,No to bych rád, protože já už tu rodiče a ségru taky mám. Musíme se jim ukázat."
,,No já asi těžko, ale ty jooo. To já na ně maximálně zamávám ze střídačky." Zamumlal jsem. To nevím co by se muselo stát abych se do brány dostal.
,,Je to škoda, i když nikdy nevíš co se může stát. Ale budu se na vás koukat! Možná bych mohl jít i do arény, ale nevím jestli bych to nějak stíhal všechno."
,,S tím si hlavu vůbec nelámej, když nebudu v bráně, nemá to cenu. To spíš já na vás bych mohl přijít." Zamyslel jsem se. Ale scénář večera jsem si vůbec neuměl představit. Když vyhrajem, budem slavit, když prohrajem, budeme balit. Jiná verze asi neexistovala.
,,Všechno bude záležet na situacích. Ale ať se děje cokoliv, tuhle noc chci být s tebou, klidně tě ukradnu a odnesu sem." Pousmál se. Haha, ne já ukradnu jeho.
,,To jsem zvědavej jak ty bys mě uzvedl."
,,Mužem klidně zkusit." Na oko se urazil.
,,Tak pojď, dělej." Vylezl jsem z postele a čekal jestli to vážně zkusí.
,,No možná bude dobře, že jednička je Hrabal, když tě přizabiju nebude to mít takové následky." Vylezl dneska poprvé z postele.
,,Haha, i když pravda, chyběl bych tak možná jen ségře a.. tobě? Zbytek by byl asi jen rád."
,,Jakube, tohle zas neříkej." Stoupl si přede mne a asi přemýšlel jak mě vezme.
,,Myslíš že tě unesu na zádech?"
,,Co já vím? Hele podle IIHF vážíš víc, takže možná..?" Neváhal jsem teda a nějak na něj vyskočil. Takhle mě někdo nesl snad naposledy v 8 letech.
,,Tyvole, dobře ty.." Pochválil jsem ho, když semnou došel ke dveřím.
,,Super."
,,Ne, počkej, dělej, padám!" Ucítil jsem že svou sílu rychle ztrácí. Možná by bylo lehčí jen narovnat nohy a stoupnout si normálně na zem, ale to mě nenapadlo.
,,Vidíš, problém vyřešen. Asi. S pár přestávkami." Skoro doběhl k posteli kam jsem sletěl.
,,My si poradíme." Smáli jsme se tomu oba dva.
,,To je jasný ne?"
,,Ne. Nebo aspoň u sebe mám pochyby."
,,Sakra Kubo. Když máš mě, klidně ti mozek dělat budu. Co zvládnu já tak i ty." Skočil ke mně na postel.
,,Vyhrát zlato z mistrovství už asi ne."
,,Se o něj podělíme. Není problém." Lehl si na mě.
,,To beru. Já se taky podělím rád o ten bronz."
,,To nikdo doma mít jentak nebude." Zakoukal se mi do očí. Ne, ta jeho nakažlivá krásná nebeská modrá.. on věděl jak mě dostat.
,,Nic jiného než tebe snad doma ani nechci." Špitl jsem.
,,Postavíme si krásný velký domeček. Někde u Michiganu, tam je hezky. A nebo se nějak vytrejdujem do dobrých týmů a ani nějaké pobřeží by nebylo špatné."
,,To se vymyslí časem."
,,Jo..." Už neváhal a své rty spojil s těmi mými. Muchlovali jsme se spolu přes půl hodiny. Než jsem musel odejít na krátké ranní rozbruslení.
Naposledy.
Dnešní den měl být plný věcí které se stanou naposled. Moc jsem si to neuvědomoval, až když jsem stál v bráně a lítali na mě puky.
Když jsme poté seděli v šatně a převlíkali se, tak jsem si začal uvědomovat, že jsem se možná od našich kluků neměl tak odtahovat. Oni mezi sebou měli skvělý kolektiv, jen já se odděloval. Jo uvědomil jsem si to brzo, já vím. Jenže co jsem měl teď dělat? Už nic.
Během oběda jsem se nějak do konverzace přeci už jenom zapojil, dělali jsme si srandu z Finů a snažili se co nejlépe naladit na zápas.
A pak to všechno šlo strašně rychle. Na půl hodiny jsme si lehli do postele, pak si začali balit věci a pomalu hurá směr aréna.
Bylo to tady.
Zápas o bronz.
Během rozbruslení jsem si všiml na tribuně rodičů a ségry, kéž bych chytal a ukázal se jim na ledě víc než teď těch pár minut...
A pak to začalo.
Byl jsem nervózní z toho co kluci předvedou a jediný kdo mě nějak uklidňoval byl Hujis co seděl vedle mě a měl ke všemu co se dělo na ledě milion poznámek.
To kdyby jste ho slyšeli, když Finové dali ty dva góly během minuty a půl.. chtělo se mi těm jeho kecům smát, i když jsme prohrávali a zbytku týmu se spíš chtělo brečet.
,,Vondry, jdeš do brány!" Zakřičel na mě trenér Augusta a já se najednou probral.
,,Cože?" Reagoval jsem a v tu chvíli už byl Hraby se slzami v očích u střídačky.
,,Jdeš na led!" Zopakoval mi Hujis. Rychle jsem vzal masku, hokejku, lapačku a během deseti sekund byl v bráně.
No tyvole bylo to tady.
Zápas o bronz, my prohráváme o dva góly a já se ocitnu v bráně jako někdo kdo má spasit celý náš tým.
Super.
Ale věděl jsem že na to mám.
Jen se soustředit na hru.
16:16 Kulich a jeho dělovka z přesilovky nás vrátila do hry a já se v bráně zatím cítil dobře. Stejně jako na začátku druhé třetiny.
28:37 vyrovnáno! Začínalo se od nuly.
Jenže tím jsem se nechal možná až moc unést.. stejně jako zbytek týmu. Moje soustředěnost pomalu odpadala a já přestal vnímat zápas. Nevím proč, měl jsem další svůj výpadek.
A mrknutím oka jsme prohrávali 2:5...
Podělal jsem to. Přijel jsem ke střídačce a zeptal se Hrabyho jak na tom je, nechtěl jsem v tý bráně zůstat, měl jsem pocit že jsem jak velká díra. Jenže Hraby na tom nebyl o moc lépe.
Rozdíl tří gólů... To už se jentak dohnat nedá.. a já v tý brance byl jak kdybych měl být ukřižován.
Divím se že jsem nedostal další gól.
Místo toho se stal ale malý zázrak, Bechy ujel v oslabení sám na branku a snížil.
Aspoň něco.
Myslel jsem že jsem na pokraji psychického zhroucení a do šatny šel, spíš nešel.. chtěl jsem být všude jinde jen ne tady.
Z těchto černých myšlenek mě a asi i další dostali trenéři v kabině. Augusta se nás nebál a věděl jak nás nabudit, především asi Kulicha a Hamiče, kteří se zvedli a začali přes sebe křičet různé motivační kecy.
Museli jsme vyhrát.
Chtěli jsme medaili.
I kdybychom tam měli umřít, musíme bojovat!
Ta slova co zazněla v kabině, jsem si na ledě opakoval stále dokola.
44:41 Kulich znovu pálil! Zas tu byl rozdíl jediného gólu. Jeden jediný gól, prosím..
Nebo teoreticky dva, ale teď jsme potřebovali aspoň ten jeden.
Nejraději bych se udělal útočníkem a střelil ho tam sám, jenže já musel být v bráně a tam jsem se nenudil ani trochu. Finové tu medaili chtěli a já měl chvílemi pocit, že se v tý bráně asi roztrhám. Sakra obrano kde jste?
Zbývaly poslední tři minuty a já myslel, že se rozbrečím. Byl jsem emočně úplně rozloženej.
Vzali jsme si timeout a já zůstal na střídačce. Teď už to bylo jedno.
Buď a nebo.
58:04
Časomíra se zastavila a celá naše stříkačka vylítla radostí. Srovnali jsme!!!
5:5!!!
Byli jsme zpátky! A dvě minuty zbývali do konce a já byl znovu na ledě.
Prosím ještě jeden. Zaplatím milion.
A pak jsme vyhráli vhazování, Kulich nahrál Hamičovi a vypukla neskutečná radost.
Zázrak!
Nechápal jsem to.
Stačilo to udržet. Poslední dvě minuty a já si musel nahodit zpátky koncentraci, protože tentokrát Finové hráli v šesti. Naštěstí se klukům podařilo puk vyhodit a ani nevím jak, Domča nějak kouzelně ten vyhozený puk vypíchl nějakému Finovi a padl další gól.
Nové vhazování a ani jsem nestihl pokleknout a v aréně se znova rozezněli Maxim Turbulenc.
Dámy a pánové tohle byl sen.
8:5
Může mi někdo doprdele vysvětlit jak kluci mohli dát během minuty čtyři góly?
Je to realita? Jestli jo, tak nevěřícná.
Zvládli jsme to. Vyhráli jsme. Tohle byl nejbláznivější zápas co jsem kdy zažil a se šťastným koncem.
V objetí zbytku kluků jsem z ničeho nic dopadl bolestivě na led, ale to mi bylo jedno. V tu chvíli jsem byl šťastnej podobně jako když jsem si dal první pusu s Rutem. Debilní přirovnání já vím, ale v tu chvíli kdy na mě leželo několik kluků, tak jsem přemýšlel zda to viděl.
Po několika sekundách plných emocí, smíchu a slz jsme se doklouzali na modrou čáru a podle mě každý mlel úplný srajdy. Jen já byl sticha a tenhle okamžik si užíval.
Když jsme se všichni nějak uklidnili, vyhlásili se nejlepší hráči zápasu a postupně jsme dostávali medaile, a v tu dobu jsem si ho všiml.
Nevím jak se tam dostal, jak ho tam vůbec pustili, ale stál schovaný v chodbičce pod tribunou, kterou se přichází z šaten a útrob stadionu na střídačku a k ledu. Stál tam opřený o zeď, na hlavě pro jistotu kapuci a usmíval se. Myslím že si ho nikdo jiný nemohl všimnout, a když, tak nemohli tušit kdo to je. Mně však stačil vidět ten jeho úsměv a hned jsem věděl.
Nejraději bych běžel za ním, obejmul ho a všechny ty emoce si vybil na něm, ale to jsem nemohl.. zatím... Musel jsem si převzít medaili, poté jsme dostali ještě trofej, poslechli si hymnu s přišlo na řadu nespočet různých fotek. Všechno se to událo strašně rychle, že jsem pomalu nevnímal co dělám a akorát pronásledoval zbytek kluků.
Cestou do šatny jsem doufal, zda tam Rut někde nezůstal, ale bohužel. Chápal jsem ho, za dvě hodiny ho čekal taky zápas a navíc, kdyby tu byl, šlo by to naše tajnůstkáření do háje. A to nejen protože by to věděli kluci, ale všude tu byly kamery.
Mezitím co ostatní kluci už v šatně pouštěli písničky, rozebírali si flašky alkoholu, někteří se převlíkali, já vzal do ruky telefon a rychle zapínal data.
rutgermcgroarty 99+ zpráv
Tak to jsem nečekal, rychle jsem ze sebe schodil výstroj, abych nějak zapadl, vzal jsem si též plechovku pivka a u toho si postupně četl ty zprávy, které mě nutili k smíchu a celý zápas mi tak proběhl znova hlavou.
Chtěl jsem se v tu chvíli odpařit pryč, ale kluci mě nepustili. Přišlo na řadu různé focení a na většině se začal podepisovat alkohol a po tom co nechali v zápase vše, to teda nebyla moc super kombinace. Nebo v tu chvíli byla, ale věděl jsem, že budou rychle vyplí. A tak jsem tam s nima přetrpěl dalších několik minut dělání totálních kravin.
jakub_vondras
Kde jsi?
Povedlo se mi rychle napsat zprávu Rutgerovi, když jsme už byli všichni převlečení a vesele se chystali přemístit na hotel a oslavovat dál.
rutgermcgroarty
V naší šatně
Kde ty?
jakub_vondras
Taky. chci tě vidět
rutgermcgroarty
Pojď na střídačku
Neváhal jsem ani sekundu, popadl tašku se svými věcmi, tu odhodil za dveřmi a běžel zpět na střídačku. Na ledě jezdila rolba a překvapivě nikdo jiný tam nebyl, nebo jsem si ho nevšiml.
Na druhé střídačce, té při zápase Finské, se objevil Rut. Bude ten tydýt co to rolbuje hodně naštvanej, když mu po tom ledě přeběhnu? No bylo mi to jedno, přeci jen už jsem v krvi taky nějaký alkohol měl. Neskončil jsem jen u pivka, připil jsem si aj šampaňským a od Hujise ochutnal něco nevím co.
,,Gratulujuu." Obejmul mě hned, když jsem se dostal k němu na střídačku.
,,Mám ji, koukej." Ukázal jsem mu tu svou bronzovou nádheru co mi visela na krku.
,,A já přidám další, zlatou."
,,Zvládnete to, po tom co jsme předvedli my, jde všechno."
,,Já těm žluťákům vrátím tu porážku o to se neboj." Pousmál se.
,,Nebojím." Bylo mi jedno jestli tu někdo je nebo není, políbil jsem ho a on mi to vrátil. Nejlepší terapie, na tohle jsem se těšil celý den a především od tý doby co jsem se objevil v tý osmý minutě na ledě.
,,Večer přijdu, teď už tě nebudu rušit. Hodně štěstí." Odtáhl jsem se od něj.
,,Vyhrajem." Usmál se a znovu jsme se oddělili, věděl jsem že to zvládne.
Zvládli jsme to my, tak oni musí taky.