--pohled Laury--
Když odešel, sesypala jsem se. Propadla jsem pláči, který jsem se celou dobu snažila zadržet.
Neměla jsem ho sem pouštět. Pokaždé, co se vidíme, se akorát pohádáme. A pokaždé, co spolu mluvíme, mi vždy připomene něco, co mě pořád bolí a přes co jsem se stále nepřenesla. Ničí mě to a to jsem ho viděla jen třikrát. Vždyť od té doby, co jsem ho potkala se mi život rozpadá jako domeček z karet.
--pohled Petra--
Než jsem stačil za sebou zavřít dveře, uslyšel jsem pláč. Vedl z kuchyně. Rychle jsem se otočil a spatřil Lauru, jak se opírá o linku a brečí. Okamžitě jsem se za ní vrátil a vtáhl ji do objetí.
,,Ššš.." zašeptal jsem jí do vlasů.
,,B-běž pryč. Prosím." rozklepaným hlasem odvětila.
,,Nepůjdu. Nenechám tě tady takhle. Beztak za to můžu já."
,,Pojď si sednout." navrhl jsem a pomohl jí dojít ke gauči. Celá se třásla. Bylo mi jí líto. Očividně jsem opravdu řekl něco, co jsem neměl a to jsem předtím říkal, že budu radši příště držet hubu.
Poté, co jsme si sedli na gauč, jsem ji dal ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž k sobě.
,,Proč to děláš?" zeptala se, když už se trochu zklidnila.
,,Co myslíš?" zmateně jsem se na ni podíval.
,,Nic o lidech nevíš a i přesto si na ně uděláš názor." špitla.
,,Ale vždyť to samý jsi udělala i ty."
,,Jenže ty jsi se od začátku choval jako... blbec."
,,A ty jsi se chovala zase odtažitě a podrážděně."
,,Kvůli tobě, jinak se chovám normálně." pokrčila rameny.
-- -- --
Takhle jsme tam seděli dobrých dvacet minut. Hladil jsem ji po zádech, utěšoval ji a ona už jen popotahovala. Chtěl jsem jí podat kapesník nebo tak něco, ale sám jsem u sebe nic neměl a poblíž jsem nic takového nenašel.
,,Chceš o tom mluvit?" zeptal jsem se po chvíli a Laura záporně zakývala hlavou.
,,Mám teda odejít?"
,,Nemusíš." zývla.
,,Chceš si jít lehnout?"
,,Nechci." unaveně zamumlala.
,,To slyším. Tak já ti pomůžu dojít do pokoje, jo?"
Žádné odpovědi se mi ale nedostalo. Lar mi během chvilky usnula na rameni. Asi ji to hodně unavilo. A koho by hysterický pláč neunavil? Mě teda rozhodně jo.
Vzal jsem ji do náručí a odnesl do postele. Opatrně ji položil a přikryl. Když jsem chtěl odejít, zastavila mě její ruka, která mě chytla za rukáv mikiny.
,,Petře.." vydechla stále se zavřenýma očima.
,,No?"
,,Promiň." zamumlala s provinilým výrazem.
,,Už spi." odvětil jsem a zavřel dveře.
-- -- --
Laura spala až do půl osmé. Celou dobu spokojeně oddychovala. Vypadala vyřízeně. Myslím, že i byla vyřízená.
Chodil jsem ji kontrolovat každou půl hodinu. Měl jsem o ni z nějakého důvodu starost. A kdo by neměl, kdyby se mu člověk před očima úplně složil?
Někdy v sedm hodin jsem si sedl na zem a opřel o postel. Už jsem nechtěl být sám v kuchyni. A nebavilo mě chodit sem a tam, takže jsem si řekl, že u ní rovnou zůstanu.
A proč sedím na zemi? Respektuju její osobní prostor. Předtím jsem ho porušil a jak to dopadlo. No dobře, v té chvíli jsem prostě nepřemýšlel a udělal jsem něco, co by naštvalo každého. Ale nechci ještě víc přikládat do ohně, protože mě k sobě jinak nepustí.
V půl osmé se Lar začala převalovat v posteli. Otočil jsem se a zjistil, že na mě rozespale kouká.
,,Kolik je hodin?"
,,Půl osmý."
,,To jsem prospala celý den?" promnula si oči.
,,Skoro no."
,,Ještě jednou se chci omluvit." řekla a poposedla si.
,,Za co?"
,,Za to, že jsem tady udělala takovou scénu."
,,Neomlouvej se, to spíš já se mám omlouvat. Choval jsem se jako úplný idiot." odvětil jsem a podíval se na ni. Ta už na to nic neřekla a koukala před sebe.
,,Máš hezký byt." prolomil jsem ticho.
Výborně, Petře, takhle se začíná konverzace. Víc inteligentní větu tam nemáš?
,,Děkuju."
,,Proč sedíš na zemi?"
,,Protože jsem tady u tebe zůstal, ale nechtěl k tobě do postele. Tak proto."
,,Aha."
,,Nemáš hlad? Celý den jsi nic nejedla." Ona zakroutila hlavou.
V tu chvíli mi začal zvonit mobil. Byl to David. Už asi po čtvrté. I přesto, že jsem mu napsal, že dnes už do Brna nepřijedu, mi zase volal. A i na čtvrtý pokus jsem mu to típl. Co nechápe na tom, že s ním nechci mluvit.
,,Klidně to vezmi."
,,To není důležitý."
,,Aha... A ty nemáš hlad?"
,,Ne ne, o mně se nestarej."
,,Ehm, půjdu si udělat čaj, chceš taky?"
,,Klidně."
--pohled Laury--
Když jsem nám udělala čaj, automaticky jsem se chtěla jít na balkon. Ta moje každovečerní rutina mě jednou zabije.
Petrovi jsem podala čaj a zadívala se na dveře, které mi umožnili jít do mého černobílého světa, kde jsem mohla být sama. Úplně sama. Jen já a moje myšlenky.
,,Jestli tam chceš jít, tak klidně jdi." kývl směrem k balkonu.
,,Ne, ne. Nechci tam jít, jen jsem se zamyslela."
,,Tak si sednem na gauč?"
,,Hm." přikývla jsem.
V tichosti jsme seděli na gauči a upíjeli čaj. Já na levé straně pohovky a Petr na pravé. Byla mezi námi taková i divná atmosféra. Ani nevím, jak to popsat. Nebylo to dusno, ale spíš takové trapné ticho. Nevěděla jsem, jak navázat konverzaci a Petr nejspíš také ne. Tímhle stylem jsme tam posedávali minimálně hodinu. Měla jsem pocit, jakoby to byla celá věčnost.
,,Budeš tu přespávat?" zeptala jsem se bez rozmýšlení.
,,Když mě nevýhodíš." mykne rameny a hrníček položí na linku ke dřezu. Následně udělám to samé.
,,Vlastně můžu využít tu pozvánku na přespání." zazubil se.
Jakmile to dořekl, mé tváře začínaly nabírat odstín červené barvy. Já na to úplně zapomněla. To sis vážně dobře naběhla, Lauro.
,,T-tak budeš spát vedle v ložnici, já si lehnu na gauč." oznámím mu.
,,Tak to ne. Ty jdeš spát do postele a já sem na gauč. Byl to náročný den. A mně to na gauči nevadí."
,,Ale mně to vadí. Jsi návštěva, tak budeš spát v tý posteli."
,,To máš blbý." řekne a rozvalí se na gauči.
,,Bezva." protočím oči a odejdu do ložnice.
-- -- --
Už nějakou dobu ležím v posteli a koukám do stropu. No, spíš ho hypnotizuji. Pořád přemýšlím nad ním. Vždyť ho mám ve vedlejší místnosti. Úplně cizího kluka mám u sebe v bytě. Dobře, tak neúplně cizího, ale stejně. Takhle jsem se v životě nechovala, že bych zvala cizí lidi k sobě.
Rozhodla jsem se, že půjdu na balkon. Musím potichu, abych Petra nevzbudila, jinak půjde za mnou. Rychle jsem docupitala ke dveřím a potichu je otevřela. Ještě, že ta podlaha není ze dřeva a nevrzá. To samé naštěstí můžu říct i o dveřích.
Proklouzla jsem mezi nimi a ocitla se na balkoně. Byla zima, proto jsem si ještě vzala peřinu, abych tu neumrzla k smrti... I když myslím, že by to nikomu nevadilo, kdybych tu nebyla.
Opřela jsem se o zábradlí a nechala své myšlenky volně plout. Tady je mi dobře. Můžu ze sebe sundat tu masku a být sama sebou. Alespoň někde.
Někdy přemýšlím, jestli to o čem přemýšlím je pro mě dobré nebo úplná zkáza. Dává to smysl?
Určitě si teď musíte myslet, že jsem úplně nemožná. Já se jen nevyznám ve své hlavě. Momentálně jde ale vše stranou a hlavní mojí myšlenkou je Petr. Proč se mi ten člověk objevil v mém bezcenném životě? Proč zrovna teď a proč zrovna on?
Otočila jsem se, za účelem si sednout do křesílka, abych tyhke otázky nějak zpracovala, ale uviděla jsem Petra, jak stojí ve dveřích.
,,Pane bože. Tohle už mi nedělej. Víš, jak jsem se tě lekla?" spustila jsem na něj.
,,Promluvil bych na tebe nebo šel za tebou, ale nechtěl jsem tě rušit a hlavně jsi mi zakázala jít na balkon." odvětil v té tmě.
I když jsem ho takhle moc dobře neviděla, věděla jsem, že se na mě upřeně dívá.
,,Promiň." špitla jsem.
,,Můžu?" zeptal se. Nejspíš se ptá, jestli může na balkon. Jasně, že se ptá, jestli může na balkon. Mysli trochu, Lauro.
Nesměle jsem přikývla. Hned na to se Petr objevil vedle mě opřený o zábradlí.
,,Nemůžeš spát?"
,,Ne a ty?"
,,Taky ne... Proč nemůžeš usnout?"
Protože celou dobu přemýšlím jen a jen nad tebou.
,,Prostě nemůžu. Proč nemůžeš ty? Určitě kvůli tomu gauči. Bolí po něm záda." vychrlila jsem ze sebe.
,,Moje myšlenky mi nedají spát."
,,A nad čím přemýšlíš?"
,,Upřímně?"
,,Zkus to."
,,Nad tebou." odmlčí se. Cože!?
,,Proč?" nevěřícně jsem se na něj podívala.
,,Pořád musím přemyslet o tom, co ti kdo udělal, že jsi taková strašně opatrná. Nepouštíš si nikoho k tělu a všechny od sebe odháníš. Nemyslím si, že jsi taková celej život..."
Ta Petrova vševědomost mě začíná děsit. Nemusím mu ani nic říkat a hned ví, jak se cítím nebo co se děje. Což udělal už po několikáté. Má mě přečtenou jako knížku. A to mě vede k další otázce. Proč zrovna on o mně toho ví tolik, ale zároveň tak málo?
,,Nebo se pletu?"
,,Nemůžeme změnit téma?"
,,Jasně. Proč jsi mi zakázala jít na ten balkon?"
,,Mám své důvody."
,,No, páčit to z tebe nebudu." po chvíli si povzdechne a jde ke dveřím.
,,A jdi brzy spát." zavolá na mě ještě předtím, než zmizí v bytě.
--pohled Petra--
Tak teď rozhodně neusnu. Laura mi leží v žaludku od té doby, co jsme se seznámili. Chtěl bych jí nějak pomoct, ale jak, když si mě nepustí k tělu?
Z mého přemýšlení mě vyrušily Lauřiny kroky. Alespoň, že v té zimě nebude dlouho. Potichu cupitala po podlaze a šla směrem do pokoje.
-- -- --
Hodiny ukazovaly 3:42 a potichu tikaly. Konečně jsem usínal a musim s pískem. No super. Ve tmě tu budu hledat záchod. Ještě že má Laura malý byt, jinak bych určitě někam zabloudil nebo do něčeho narazil.
Když jsem se vracel zpátky na gauč, uslyšel jsem zvuky z Laury pokoje. Ona brečela? Proč?
,,Lauro?" zaťukal jsem a čekal, jestli odpoví. Najednou nastalo ticho.
,,Já vím, že nespíš." vzal jsem za kliku. Měla zamčeno.
,,Lauro, otevři."
,,No tak." ještě jednou vezmu za kliku.
Poodstoupím od dveří a čekám, jestli mi otevře. Za chvilku uslyším klíč v zámku. Pomalu se otevřou dveře a mezi nimi stojí drobná postava se zarudlýma očima.
Takže jsem měl pravdu. Brečela.
,,Co se stalo?"
,,Já nevím. P-prostě je se mnou něco špatně." rozhodila rukama a vlezla si zpět do postele pod peřinu.
,,Není s tebou nic špatně." následoval jsem ji a klekl si vedle postele, abych na ni lépe viděl.
,,Ale je. Odháním od sebe každýho, koho potkám. Nikomu se nesvěřuju a tím pádem ode mě všichni odejdou. Sám jsi to říkal."
,,Máš jenom špatnou zkušenost s lidma."
,,Ale nejsem schopná se přes to přenést."
,,Chvíli trvá, než se přes něco přeneseš. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím." pláč ustal a šedé oči vykoukly z pod peřiny.
,,Možná by bylo lepší, kdybych tu nebyla." špitla a mezitím, co se otočila na druhý bok, začala znovu brečet.
Že to není pravda, co právě řekla. Měl jsem co dělat, abych udržel slzy. Tohle takhle dál nejde. Ona se z toho musí dostat. Musí to zvládnout, ať už se v jejím životě děje cokoliv.
,,To neříkej... Ani ze srandy." neváhal jsem a sedl si na postel.
To poslední, na co teď myslím je, že mě vyhodí kvůli narušení osobního prostoru.
Opatrně jsem si ji k sobě přitáhl do objetí. Ani se nesnažila vzdorovat.
,,Vždyť je to pravda. Nikomu bych nechyběla a měla bych alespoň klid." popotáhla.
,,Chyběla, určitě jo."
,,A komu?"
,,Tak třeba... tvým rodičům, těm dvoum kamarádům, nevím jak se jmenujou." pousmál jsem se.
,,A ostatním."
,,A tím myslíš koho?"
,,Třeba mně bys chyběla."
,,To říkáš jen proto, abys mě utěšil." řekla s nezájmem.
,,Ne vážně. I když tě znám jen pár dnů, chyběla bys mi."
Žádné odpovědi jsem se nedočkal. Laura koukala někam před sebe a vypadalo to, že přemýšlí.
,,Už dobrý?"
,,Hm."
,,Půjdem si lehnout? Už je po čtvrtý a já bych byl docela rád, kdybych naspal alespoň tři hodiny." řekl jsem pro odlehčení situace a bylo vidět, že se Laura pousmála.
,,Okej."
,,Tak já se vrátím na ten, podle tebe, nepohodlný gauč." oznámil jsem a začal se zvedat.
Laura na mě mlčky koukala, ale nevypadala, že by chtěla něco říct. Když už jsem vzal za kliku a pomalu zavíral dveře ozval se za mnou stále rozechvělý hlas.
,,Petře?"
,,Hm?"
,,Lehneš si sem? Nechci tu být sama." nervózně si v dlaních žmoulala rukáv mikiny.
,,To zní jako pozvání k tobě do postele." rýpl jsem a Laura se lehce začervenala.
,,Takže jo?" zeptala se a utřela si stékající slzu.
,,Že váháš." kývl jsem a zamířil do postele.
Nebudu lhát, jsem celkem rád, že můžu spát v posteli. Ne, že by gauč byl špatný, to ne. Ale přeci jen postel je postel.
Laura si lehla vedle mě a stydlivě se na mě dívala. Nakonec se otočila na bok a zavřela oči. Za pár minut jsem udělal to samé.
----------------------------------------------------------------
Tak a máme tu part II toho jejich dne.
Laura se začíná pomalu otevírat. Úspěch,
že? No a Petr... Ten nejspíš začíná kariéru
terapeuta. Moc vám děkuju za krásné
ohlasy. Doufám, že tady vydržíte až do
konce. Každopádně, kdyby se tu
vyskytovaly chyby tak se omlouvám.