Ráno jsem se probudila a Charles tu nebyl. Chvíli jsem se válela když jsem najednou slyšela známý mužský hlas. Rychle jsem se oblékla a seběhla po schodech dolů. Slyšela jsem Charlese jak se s ním baví. "A vy jste pro ni kdo?" "Co tě to zajímá? Prostě s ní chci mluvit!" Vstoupila jsem do chodby a oba dva se na mě podívali.
"Co tu chceš Johne?" Dala jsem si ruce v kříž a Charles byl zřejmě překvapený, soudim podle jeho pohledu. "Nevim, třeba sex?" Začal se smát a vstoupil dovnitř. "Zjistil jsem něco co tě může zajímat." Protočila jsem očima a vydala se za ním. Sedl si na barovou židli a smál se na nás jak sluníčko. "Víš o tom že jdou po tobě Íráci díky tý akci v Íráku co jsi posrala?" Podal mi fotku kde jsem já v Íráku. "Cože?" Prohlížela jsem fotku a nemohla nic pochopit. "Ten Samir, kterého jste měli přivézt, byl otec Laury. Jelikož jsi ho zabila, tak se jde mstít." Vykulila jsem na něj oči a začalo se mi dělat zle. "Neměl děti, a byla to nehoda." Dostala jsem ze sebe a sedla si na židli. "Měl dceru, poslal ji do Ameriky na studium. Dávej si pozor, je tu Laura a pár jejích oddaných mužů, víc než dvacet jich asi nebude. Chtěl jsem ti to říct, už půjdu." Vstal a odešel. "Jo a Charlesi, do toho." Zavřel za sebou dveře a já hlasitě vydechla. Charles chvíli stál a pak se rozhodl udělat kakao.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě a podal hrnek s teplým kakaem. Já jen tupě zírala do zdi a nevěděla co říct. Došlo mi, že jestli jsou tady tak budu muset zmizet. "Ale jo, jen to nechci řešit, koukneme na nějaký film?" "Klidně, ale vybírám." Zasmál se a odešel. Strašně mě bolí myšlenka že se ho musím vzdát, jsme sice kamarádi ale začínám ho mít radši víc a víc. Nevím proč, on prostě v téhle době je to nejlepší co mě potkalo a když jsem s ním tak zapomenu na všechny problémy. Jenže je tu háček, má okolo sebe lepší a hezčí holky. Je slavný jezdec formule jedna, může si mezi nimi vybírat, proč by se zahazoval se mnou?
"Tak jdeš?" Zakřičel Charles a probral mě z mých myšlenek. Šla jsem za ním a sedla si na gauč vedle něj. Dal mi ruku okolo ramen a pustil tam Iron mana. Musim uznat že má dobrý vkus na filmy, vždycky se shodneme.
Koukali jsme na filmy až do večera, chvilkama jsme si povídali a vyprávěli si vtipy. Charles večer usnul na sedačce a já se rozhodla využít situace. Sbalila jsem si všechny věci a napsala Charlesovi vzkaz. Jen aby věděl že to dělám pro jeho bezpečí, až to vyřeším, vrátím se. Dala jsem mu s tím vzkazem můj náramek a položila to na stůl v kuchyni. Šla jsem se ještě na něj podívat, byl tak sladkej, tišše oddechoval a já ho jen přikryla a dala pusu na čelo. Začala jsem mít slzy v očích, ale musela jsem odejít, doufám že to pochopí, třeba si někoho už opravdu najde.
Toulala jsem se ulicí a po cestě se rozhodla jít za Johnem, sice je otravnej, ale vím že pomůže. "Johne vstáveeeej!" Křičela jsem mu pod oknem, za pár minut se otevřeli dveře a objevila se tam polonahá rozespalá postava. "Můžeš mi říct co děláš?" Řekl chraplavým hlasem trošku naštvaně, jenže já okolo něj jen proběhla. "Zjistíš mi kde je teď Laura?" Sedla jsem si na židli a smála jsem se stejně jako on. "Teoreticky ano." Přešel k počítači a začal tam něco psát. Kromě Abby je John jeden z nejlepších počítačových expertů.
"Sedí v letadle směr Írák." Řekl po chvilce a já to začala proklínat. Chvíli jsem přemýšlela a dostala nápad. "Seženeš mi veškeré vybavení na akci?" Podívala jsem se na něj odhodlaně a on je kývnul ano. "Pojedu do Íráku a všechno ukončim." Byla jsem nadšena ze svého mistrovského plánu, ale John se zamračil. "Sama nepojedeš, pojedu s tebou." Usmál se a otevřel skříň kde měl hrozně moc zbraní a různých hraček. "Je to nebezpečné." Dala jsem si ruce v kříž a zamračila se. "No a? Prostě nepojedeš sama. Jestli se chceš k tomu jezdci vrátit tak sama jet nemůžeš." Byla jsem překvapená a začala se červenat zatímco on se jen zasmál. "I slepej by poznal že to mezi námi jiskří." Začal mi podávat zbraně a já si začala vybírat. Je pravda že tam vidím nějaké náznaky, ale přece nemohu věřit tomu že by Charles, TEN Charles měl zájem o někoho jako jsem já, to nebude ono.
Po hodině a půl jsme vyjeli, máme zásoby na měsíc, tak snad to zvládneme. Furt mi zvonil mobil, byl to Charles, zřejmě se vzbudil chvíli po mém odchodu, 27 změškaných hovorů. Mobil jsem rozlomila a vyhodila z okna. Lámalo mi to srdce, ale Charles už tak díky mně málem přišel o život, nedokážu to dopustit zase. Střídali jsme se v řízení, aby se ten druhý mohl vyspat. Za dva dny jsme dojeli k hranicím, v klidu nás pustili, jenže teď je jasný že se to Laura dozví, ale to nevadí, aspoň ji dostane ven.
"Takže, dojedeme k tomu signálu z její gps a zkusíme jí vylákat. Musíme být tišší, zabijeme jednoho po druhém tiše. Jestli se ostatní dozvědí že tam jsme tak přijdeme o účel překvapení." Diktovala jsem Johnovi a jedla u toho guláš z konzervy. Lauru už naháníme dva měsíce a teď konečně jsme blízko. "Jen by mě zajímalo jak se k ní chceš dostat." Dal si do pusy sousto a čekal na odpověď. "To nech na mě, zvládnu to." Vstala jsem a šla vyhodit prázdnou konzervu. Oblékla jsem si věci a zbraně. John mě následoval a udělal to samé. Vydali jsme se směrem k obrovské rozpadlé budově, z ní jde ten signál.
"Proč tu nejsou žádný vojáci nebo cokoliv?" Zašeptala jsem Johnovi a ten naznačil že jemu samotnému to nesedí. Koukali jsme na sebe a utvrdili se v tom že budeme pokračovat. Šla jsem první a kontrolovala levou stranu, za mnou šel John a kontroloval pravou. Všude byl klid. Dostali jsme se dovnitř a šli podlouhou chodbou. Slyšela jsem divné zvuky tak jsem si připravila zbraň. Následovala jsem je a dovedli mě k místnosti se zavřenými dveřmi. Kývla jsem na Johna a ten dveře vyrazil. Já jsem proklouzla dovnitř a dostala zástavu srdce.
"Charlesi? Carlosi? Lando? Co tu všichni děláte?" Nemohla jsem se ani hnout. Lando, Carlos, Max, Lewis a Daniel tu byli svázaný, Charles jediný měl pouta a byl zřízený. Běžela jsem k němu, ale někdo se přiřítil ke mně z boku. Svalil mě na zem a já se udeřila do hlavy. "Angie!" Slyšela jsem hlas kluků a všimla si že mě svalil na zem robot. John se do něho pustil, ale robot měl převahu. Opatrně jsem vstala a šla mu za pomoc. Střídali jsme naše údery ale nestačilo to.
"Johne? Musíme společne." Zvedla jsem ho ze země. Oba jsme už byli zřízený a ubývalo nám síly, zatímco robot byl jako nový. Podívala jsem se na Charlese a viděla slzy na jeho obličeji. I přes to kolik ran zřejmě dostal, byl pořád neodolatelný. "Jdem na to" vstal John a snažili se synchonizovat. John začal první a poté jsem dala ránu já. Robot nás po chvíli přestal stíhat a byl cítit hrozný smrad. Vyskočila jsem a dala mu vysokej kop. Johnmu urval ruku a robot se složil. Sedla jsem si na zem a dala čelo na podlahu. Potřebovala jsem oddych. John se svalil vedle mě a začal se smát. "Tyhle akce mi chyběli." "Mně taky." Zasmála jsem se taky a vstala. Šla jsem rozvázat kluky ale otevřelo se dveře.
Byl to pro mě další šok. Ten kdo sem přišel byl Nik. "Niku? Co tu děláš?" Zeptala jsem se ho. Všichni měli zvědavý pohled, já nejvíc. " Věděl jsem že sem jdete, Abby mi o tom řekla, tak jsem přijel na pomoc." Usmál se na nás a šel mi pomoc všechny rozvázat. "Abby vystopovala tvůj mobil a já se hned za tebou vydal." Objal mě a já se nechala. Po chvilce mi však něco došlo.
"Jak mohla vystopovat můj mobil když jsem ho rozbila a zahodila v Monaku?" Začala jsem couvat a Nik změnil výraz. "Škoda že jsi tak chytrá a vlezlá." Usmál se a chtěl mě bodnout nožem. Uhla jsem a dala mu ránu. "Johne? Odvěď kluky pryč, hned!" Dala jsem mu pokyn a připravovala se na to co přijde. "Ale Angie..." "Ne Johne! Prostě to udělej, vypadněte, jděte za Abby a vše jí řekněte, o vše se postará. " Chvíli tam stáli ale John poslechl. Charles nechtěl jít tak ho musel uspat a odnést.
"Takže to jsi byl celou dobu ty, to kvůli tobě mě hledal šéf, Laura, kvůli tobě je Mike mrtvej." Dívala jsem se mu do očí a nemohla věřit tý prázdnotě kterou v nich má. "Mike nebyl cílem, byla to jeho chyba že tě bránil." Pokrčil rameny a připravil si nůž. Udělala jsem totéž a čekala na náznak útoku. Koukali jsme si do očí a najednou jsem cítila ruku u mé hlavy, vyhla jsem se a začala sázet proti údery. Nik byl skvělý bojovník, jediná chyba byla to že nepřemýšlel, to já ano. Neměla jsem moc energie na další boj, ale měla jsem motivaci přežít. Vrátit se k Charlesovi, říct mu co cítím.
Byla jsem myšlenkama jinde což byla chyba. Najendou jsem ucítila bodavý pocit v levém podbřišku. Využil mého nesoustředění a zabodl do mě nůž, jenže na blbou část těla. Využila jsem situace a nůž mu bodla z boku do krku. Spadl na zem a držel si ránu. Během chvilky byl mrtvý. Bodavá bolest mě přinutila si kleknout. Pomalu jsem vyndala nůž. Jedna z nejhorší bolestí jsem zažila. Vstala jsem a snažila se dostat ven. O co jsem mohla, jsem se opírala. Venku mě oslepilo slunko. A já se snažila dostat co nejdál. Víc a víc jsem měla tmu před očima, až najednou jsem cítila jak padám k zemi.
Tak formulky, po hooodně dlouhé době další díl🏎️ Mrzí mě to zpoždění ale vůbec nic nezvládám :( Doufám že se vám kapitola líbila, nemám v plánu moc příběh rozšiřovat. Počítám tak 25 kapitol max😊 Jsem ráda za každého z vás, děkuju🫂