"Holubičko vstáváme." Začal se mnou třást Charles a probral mě z vydatného spánku. "Mhmm však dneska nepracuji." Otočila jsem se a chtěla dál spát, jenže se za mnou ozval smích který mi vždycky rozehřál srdíčko. Schovala jsem si hlavu pod peřinu když mi došlo jak asi musím vypadat. "Až odejdeš tak vstanu." Jeho smích při těhle slovech přestal. "Proč holubičko?" Zeptal se a já cítila že si sedl na postel. "Vypadám hrozně." Tohle ho zase rozesmálo. "Věř mi, vypadáš stějně jako každý den." "Hah to určitě." Hlavu jsem furt nevystrčila a bylo ticho. Po chvilce jsem slyšela jeho kroky které rychle zmizeli v dálce.
Při zjištění situace jsem vstala a utekla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu a vyfoukala vlasy. Zvládla jsem si i vyčistit pleť, kterou jsem i namazala a konečně vypadala k světu. Použila jsem Charlesovo voňavku a vydala se za ním do kuchyně. Měl na sobě světle modré džíny a černé tričko. Vypadalo to že se někam chystá.
"Kam jdeš?" Prohlížela jsem si ho a on se na mě usmál. "Spíš jedeme, včera jsem ti říkal že jedeme do Monzy." No jo, já na to úplně zapomněla. Jenže nemám na sobě ani nic vhodného a vypadat takhle po boku formulové hvězdy není dobrý nápad. "Počkat jako vážně?" Nemůžu nikam jít v teplákách a v tričku, měla jsem v plánu jít nakupovat, ale nevím jestli je to vhodné jelikož mám všechny peníze na účtě. "Pojď." Vzal mě za ruku a táhl mě ven. Otevřel mi dveře od auta a počkal až se posadím.
"Takže první mě napadlo tě seznámit s Monacem a tak ale vzpoměl jsem si jak ses vždycky těšila do Itálie tak jsem dostal nápad na Monzu, Řím je takovej okoukanej. " Usmál a rozjel. Nevěděla jsem co na to říct ale hrozně moc mě to potěšilo.
Cesta v autě byla skvělá. Povídali jsme si a zpívali písničky co hráli v rádiu. Opravdu jsem se bavila. Jeli jsme hodinu a půl a najednou Charles zastavil. "Pojď, jdeme." Vystoupil z auta a já vystoupila též. Až teď jsem si uvědomila že mám vlastně bačkory na doma. Ježiš to je tak trapné. Charles mě zavedl do velké budovy a ocitla jsem se v místnosti plného oblečení, elegantního oblečení.
"Proč tu jsme?" Špitla jsem na Charlese. "Jdeme nakupovat holubičko. Neboj, platím to já a vem si co se ti zlíbí." Řekl s naprostým klidem a já myslela že se na místě propadnu. "Neblázni, to nemohu přijmout, já nakoupím až nějak vyřeším tu situaci." Snažila jsem se odejít ale Charles se nedal. "Neboj, pojď prosím. Nenabízel bych to kdybych nechtěl." Usmál se na mě a hladil po rameni. Měla jsem chuť opravdu utíct ale nakonec jsem souhlasila. Charles mi dal kreditku a šel do auta vyřizovat své věci.
Vybrala jsem si pár věcí a musím uznat že to bylo opravdu těžké. Italský styl se mi opravdu zamlouval. Všechno jsem zaplatila a na cestu do Monzy si vzala uplé tmavě modré šaty dlouhé nad kolena. Doplnila jsem je černými lodičky a šla. Charles byl opřený o auto a s někým telefonoval. Když mě spatřil tak se jeho výraz změnil. Byl takový jiný, jemnější ale zároveň napjatý. Celou si mě prohlížel a já začala být nejistá.
"Ozvu se pak." Típl hovor a mlčky na mě koukal. Po chvilce se vzpamatoval a pomohl mi dát věci do kufru. Když jsme se usadili zase se rozjel. "Dobrý?" Zeptala jsem se do ticha které stejně následovalo. Po další půl hodině jsme dojeli na místo a byli konečně v Monzě. Bylo to nádherné to sledovat. Udržované baráčky, lidi luxusně oblečený. Oproti Las Vegas to tady není tak hektické. Navíc styl oblečení se výrazně liší.
Zastavili jsme u restaurace a Charles mlčky vystoupil. Já zůstala sedět v autě. Nevěděla jsem co si o tom všem myslet. Najednou se však vedle mě otevřeli dveře, odpoutala jsem se a vystoupila. "Vypadáš nádherně." Zavřel za mnou dveře a nabídl mi rámě. "Děkuju" Vešli jsme do restaurace a musím uznat že to tady je nádherné. Lidi se usmívají a užívají své jídlo. "Co si dáš?" Otevřeli jsme menu a já si nedokázala vybrat. "Italské špagety třeba?" Začala jsem se smát a on jen zamával na číšníka. "Dobrý den co si dáte?" Usmál se na mě číšník a nemohla jsem si nevšimnou jak si mě prohlížel. "Dáme si dvakrát špagety a salát s balkánským sýrem prosím." Vyrušil ho z prohlížení Charles a číšník se na něj podíval s nechucením. "A nějaké pití? Taky pro krásnou dámu?" Mrkl na mě a pohladil po rameni. Bylo mi to docela nepříjemné tak jsem jenom sklopila zrak a tiše seděla. "Pomerančový džus nám doneste prosím." Odpověděl stroze a číšník odešel.
Jídlo bylo výtečné a už jsme se procházeli po městě. Lidi se na mě usmívali a nikdo nikam nespěchal. Občas si mě prohlíželi, asi díky mé bledé barvě kůže. Procházeli jsme se okolo Královské vily a vydali se někam do parku. Byli jsme už všude možně a musím říct že tohle je neuvěřitelný zážitek. Všude je tak krásně, elegantně. Všechno má jemný nádech a staronový vzhled. Tohle v Las Vegas jen tak nikdo nezažije. Všichni se oblíkají tak aby bylo co nejvíc vidět, jsou věčně uspěchaný a nštvaný. Navíc je vše takové moc moderní a skleněné.
Šli jsme parčíkem kde byla kamenitá cestička. Začala jsem litovat svých lodiček. "Auu" Spadla jsem na zem díky zlomenému podpatku. "Angie!" Sklonil se ke mě Charles a kontroloval mě. "V pořádku jen se mi zlomil podpatek, to je dobrý." Chtěla jsem vstát ale nešlo to, bolest v kotníku to nedovolila. "Mrzí mě to, neměl jsem vybrat takovou cestu, vůbec jsem si to neuvědomil." Řekl smutně a bylo vidět že ho to mrzí. Sundala jsem si boty a po chvilce už mohla stát.
"Mám ti skočit pro boty?" Začal se starat ale já chtěla pokračovat v naší cestě. Trochu jsem se oprášila a šla. Cesta sice nebyla vhodná na chození bez bot ale jinak se nedalo, k autu to byl kus cesty. "Dobrý, já to ujdu pojď." Usmála jsem se na něj a v jeho očích něco problesklo. Otočila jsem se že půjdu, jenže jsem na sobě ucítila něčí ruce, najednou jsem byla v Charlesovo náruči. "Co to děláš?" Vyjekla jsem z hrůzou a on se začal smát. "Nesu holubičku." Přitiskl mě ještě víc a šli jsme. Byla dokonalost sledovat to jak mě nese jako bych nic nevážila. Svaly měl napnutý a nesl mě s úplnou jemností. Byli jsme u kamenné zídky kde jsme měli výhled na část Monzy a nějakou řeku. Na obloze už byla vidět jitřenka a všude byl klid.
"Páni." Vydechla jsem a nemohla si toho okamžiku užít. Charles byl vedle mě a taky pozoroval, jen něco jiného, mě. "Opravdu ti to moc sluší." Pochválil mě a já se začala červenat. "Co si to vyfotit?" Napadlo ho a já souhlasila. Chtěla jsem odejít na stranu ale jenom si mě přitiskl k sobě a zaměřil nás oba. Cvak, a fotka byla hotová. "Já vás vyfotím, chcete?" Šla okolo nějaká paní a my souhlasili. Stoupla jsem se vedle Charlese a dala mu ruku okolo pasu, to samé udělal mně. "Co kdyby jste šli k sobe ještě blíž, tváří v tvář?" Zeptala se a Charles na nic nečekal. Přitáhl si mě za pas blíž a začal koukat do mých očí. Naše obličeje byli kousek u sebe. Jeho dech se odrážel od mé kůže. Srdce začalo bít rychleji a já měla pocit že se mi podlomí kolena. Ty jeho nazelenalé oči, a úsměv. Zasněně se mi koukal do očí a já doufala že tahle chvíle neskončí, ale skončila. "Děkujeme." Vzal si mobil a já si chtěla nafackovat. Co to sakra se mnou je? Proč se tak cítím? Je to vůbec správné? Začala jsem se zase věnovat krásnému výhledu a nemohla se ho nabažit. Jen nevím co je krásnější. Výhled a nebo Charles.
Venku byla skoro tma, proto jsme se rozhodli že se vydáme už domů, jelikož začalo být chladno a já nebyla moc oblečená. "Vydržíš tady chvilku sama? Jen skočím pro jídlo na večeři jo?" Zeptal se mě a posadil na lavičku. "Jasně běž." Usmála jsem se a uvelebila si. Charles odešel a já sledovala okolí.
"Ahoj květinko co tady děláš tak sama?" Přišel ke mě nějaký chlap a já ho jen odbyla tím že jsem neodpověděla. Jenže nebyl tam sám. Jeho kolega si ke mně sedl a to už jsem byla nervózní. "Potřebujete něco pánové?" Snažila jsem se být slušná a nedat na jevo svojí nervozitu. "My? To ty něco potřebuješ ne?" Začal mě hladit po stehně a já ho bouchla do ruky a chtěla utíct, jenže jsem si zabodla střep do nohy což mě zpomalilo. "Ale no tak květinko nebraň se." Chytil mě jeden a ten druhý šel k nám. "Bude to chvilička uvidíš." Chtěla jsem se bránit jenže mě uhodili do břicha. Bolestí jsem se začala svíjet a dala jim možnost mě položit na zem. "Bude se ti to líbit." To už jsem zoufalostí začala křičet a doufala že mi někdo pomůže. Sahali všude kam mohli a snažili se mě svléknout. Křičela jsem jak nejlépe to šlo.
"Nech ji bejt!" Ozval se mužský hlas a vrhl se na ně, ti dva však zbaběle utekli. "Jste v pořádku slečno?" Přisoěchal ke mně vysoký, blonďatý, vcelku pohledný muž. "A-ano." Popravdě nebylo, byla mi zima, chtělo se mi brečet a všechno mě bolelo. "Můžete vstát?" Podal mi ruku a pomohl mi se postavit. "Já vás někam doprovodím jo?" Dal mi ruku okolo ramen a pomalu jsme šli. Občas se mi podlomili nohy ale vždycky to dokonale vychytal. "Děkuju moc." Špitla jsem po cestě a on nic neřekl. Když jsme došli k lavičce kde jsem tak Charles teprve přicházel s krabicí pizzy.
"Angie? Jsi v pořádku? Co se stalo? A kdo jste vy?" Začal se hned zajímat, ale já nic neřekla. "Oh, jsem Marthy a tady slečnu, no obtěžovali ji dva pošuci a tak jsem ji pomohl, to je vaše přítelkyně?" Odpověděl můj zachránce a furt nedal ruku z mých ramen. Koukala jsem do země takže jsem vůbec neviděla jak se Charles tváří. "Ano je, děkuju moc, můžu vám nějak zaplatit? Odvděčit se, cokoliv?" Nabízel Charles a Marthy si řekl jen od podpis. Pak se rozloučil a popřál mi hodně štěstí. Mlčky jsem tam stála a koukala do země. Charles též nemluvil, jen mě vzal do náruče a nesl k autu.
Cesta zpátky byla tichá. Chvíli jsem spala až mě probralo vzlykání. Charles plakal. Nejspíš nechtěl ať to vim a tak jsem dělala že spím. Párkrát jsem se zavrtěla a hned přestal. Za dvě hoďky jsme byli doma a on mě jen jemně začal hladit. "Už jsme doma." Vystoupil z auta a já hned za ním. Chtěla jsem to dojít ale nedal mi šanci. "Já to už zvládnu." Zašeptala jsem a on dělal že neslyší. Donesl mě až nahoru do koupelny, kam poté donesl i oblečení co jsem si nakoupila.
Vlezla jsem do sprchy a rychle se umyla. Vzpomněla jsem si, že jsem v obchodě koupila Charlesovi tričko. Bylo stejné jako moje ale pánské. Vysušila jsem si vlasy, oblékla a i s tím trikem se za ním vydala. "Na, vzala jsem ti tričko, stejný jako je moje." Usmála jsem se a podala mu ho. "Děkuju." Pousmál se a dal ke mně krabici. "Tady... Tady máš tu pizzu." Řekl stroze a odešel.
Seděla jsem v kuchyni a snažila se něco sníst ale začala jsem mít bolesti v břiše. Podívala jsem se na tu jizvu a slzy se mi hnali do očí. Úplně mě znechutili, a ti dva, co kdyby se jim to povedlo a jak na mě sahali. Při vzpomínkách na to všechno jsem začala brečet. Ale potichu aby to Charles neslyšel. Jenže on to slyšel. Ucítila jsem něčí ruce na rameni a tak jsem se lekla a otočila, byl to Charles. "To jsem já holubičko." Nevím proč ale rozbrečela jsem se ještě víc. Nic neříkal, jenom mě objal. Pevně mě objal a nechal ať se vybrečím. Voněl sladce, zřejmě se byl umejt. Vlasy měl ještě mokré a jeho jemné chlupy na tváři mi lechtali tu mou. Přimáčkl si mě k sobě co nejvíc to šlo.
Po chvilce jsem přestala a bylo mi dobře, v jeho objetí mi bylo dobře. To teplo a tlukot jeho srdce, jeho jemnost a starostlivost. "Máš ještě hlad?" Odtáhl se a já zavrtěla že ne. Zvedl mě a odnesl do postele. Poté zase mlčky odešel a já nevěděla co chystá. Přišel s krabičkou ve které něco lovil. "Scooby-doo, nebo kočičky?" Zeptal se a já nechápala. "Cože?" Můj výraz musel být neuvěřitelně vtipný, protože hned dostal záchvat smíchu. "Náplast jakou chceš." Začal přede mnou mávat s dvěma náplastma, na jedné byl scooby a na druhé koťátko. "Mmm, koťátko." Začala jsem se taky smát a on mi dal náplast na místo, kde byl střep. Odnesl krabičku a lehl si ke mně.
"Děkuju." Špitla jsem a bylo ticho. Otočila jsem se na bok a snažila usnout, jenže to nešlo. Ležela jsem dlouho a opravdu se snažila, ale nešlo to. "Nemáš za co děkovat, jsem hrozný člověk. V klidu jsem si šel pro pizzu zatímco ty... Ah, neměl jsem tě tam nechávat, neměl jsem to dopustit doprdele. Já.. jsem hrozný člověk promiň." Začal šeptat do ticha. Bylo mi jasné že si myslí že už spím tak jsem nic neodpověděla. Kdyby jen tušil co všechno pro mě znamená a jak moc mi zachraňuje život. Dnešek byl pro mě hrozně nádhherný i přes to co se stalo. Ulehčuje mojí danou situaci a pomáhá mi. Jenže to vědět nemůže. Sama nevím proč to všechno takhle cítím.
Ležela jsem v tichu a najednou dostala strach, zase mi probleskly v hlavě myšlenky na to co se stalo a strach stoupal. Dříve bych všechny odrovnala a teď? Jsem úplně bezbranná, neschopná všeho. Budu muset začít trénovat. Jenže teď jsem potřebovala jistotu že jsem v bezpečí. Otočila jsem se teda blíže k Charlesovi a zaimprovizovala probuzení. "Já se bojím." Špitla jsem a čekala co se bude dít. "Neboj holubičko, se mnou už se ti nic nestane." Objal mě a přitáhl k sobě jak nejvíce to šlo. Byla jsem za to moc vděčná, protože jsem konečně mohla v klidu usnout.
Taak po dlouhé době kapitola. Jak jste se těšili? Už budu zase vydávat časteji tak tady za odměnu máte více Charlese😏 Děkuji za přečtení, vážím si vás🫶🏻 Jste formulky🏎️