Pokračujeme v krasojízdě! =)
* * * * * * * * * * * * * * * * *
„Já se stejně domnívám," pronesla přemýšlivě, „že je v tom víc. Možná před tím Luke jenom vědomě zavírá oči. Víš, podle mě," naklonila se přes stůl blíž, „nebyl Newton ještě nikdy doopravdy zamilovaný. A jeho vlastní pocity ho teď matou."
Nemohla jsem si pomoci, musela jsem se zasmát. „Nicol, jsi strašně hodná, že se tak snažíš, ale máš jenom moc bujnou fantazii. Vidíš zkrátka to, co si vidět přeješ. Znáš Luka už dlouho. Víš, jaké typy žen se mu líbí. Jaké upřednostňuje. Já do jeho preferencí nezapadám ani jediným procentem."
„Uznávám, že se někdy chová jako pitomec. Ale v jádru to není špatný člověk. Možná mu jen nenadálá sláva trošku popletla hlavu."
Pousmála jsem se a dopila zbytek kávy. Na to jsem odpověď neměla. Tedy ne takovou, již bych už dřív nepoužila.
Nakonec jsme s Nicolou strávily celé odpoledne. Provedla mě po svých oblíbených místech, ukázala divadla, v nichž účinkuje, a co je hlavní – už jsme se ani slůvkem nezmínily o Lukovi. Což jsem si užila úplně nejvíc. Mohla jsem si konečně trochu vyčistit myšlenky a soustředit se na vlastní život. Na smích, zážitky, na to, že jsem pořád žena s vlastními zájmy a starostmi, jež se netýkají jenom Newtona.
Rozloučily jsme se kolem sedmé večer, kdy už na Londýn padl tmavý soumrak. S příslibem, že brzy zase něco podnikneme.
Jakmile jsem překročila práh Lukova bytu, poznala jsem, že tam není. Neskutečně se mi ulevilo. Po tom, co se stalo v ateliéru, jsem se s ním nechtěla vidět. Nechtěla jsem s ním mluvit. Styděla jsem se. A měla také vztek. Na sebe, na něj, na Anne, která s tím hloupým nápadem přišla.
Rychle jsem se osprchovala, přetáhla přes sebe dlouhý svetr a s velkým hrnkem černého čaje a teplou dekou omotanou kolem ramen se uvelebila v proutěném křesle na balkoně. Chladný vánek mě konejšivě hladil po tvářích, poprvé po několika dnech mi připadalo, že se všechno spraví. Navíc při pohledu na osvětlené město se zdálo, jako by i ty největší trable byly naprosto malicherné.
Usmála jsem se. Zvládnu to. Bezpochyby...
Po chvilce mé rozjímání přerušilo pípnutí mobilního telefonu. S tichým pobrukováním jsem po něm sáhla a bezmyšlenkovitě rozklepla instagramové upozornění na displeji.
A sakra... To ne!
Vyskočila jsem překotně na nohy a nechápavě civěla na fotku, jež se mi na obrazovce objevila. Ruka, v níž jsem telefon držela, se mi třásla stejně jako rty, zadržující vzlyky, které se mi draly hrdlem. Už to začalo...
Luke na svém oficiálním profilu právě zveřejnil náš snímek. Ano. Ten, který odpoledne pořídila Nicola v divadelní krejčovně. Ačkoli jsem se domnívala, že pokud něčím přizná náš vztah, jistě ne snímkem, na němž se líbáme, opak byl pravdou. Kdybych se dívala na fotky cizích lidí, řeknu si, jak jsou šíleně zamilovaní. Luke majetnicky svíral mé boky, já jej držela kolem krku a naše rty... Oh Bože.
Očima jsem sjela ke komentáři, jejž ke snímku přidal. „Je to láska." Páni. Dokonalý výběr slov... Prosté, leč výstižné. Emoce mi nabobtnávaly v hrudi a hnaly do očí slzy.
Samozřejmě mě tam označil. Což bylo jistě i důvodem, proč jsem měla zahlcenou schránku příchozích zpráv a desítky vzkazů na Facebooku. Rozhodla jsem se je nerozklepávat. Ještě jsem na konfrontaci nebyla připravená.
Vypnula jsem wifi, telefon odložila a rukama pevně sevřela balkonové zábradlí. Asi mi do té chvíle nedocházelo, že se náš plán skutečně rozjede. Že nebudeme hrát zamilovaný pár jen před hrstkou vyvolených, ale před celým světem. Jelikož jsem nepochybovala. Půl minuty po uveřejnění se Lukův snímek rozběhl sociálními sítěmi napříč zeměkoulí.
A bulvárem...
Zlomila jsem se v pase a usilovně se snažila natáhnout do plic trochu vzduchu. Nádech – výdech. Nádech – výdech. Teď nás teprve čekala pořádná jízda. Velmi pozdě jsem začala pochybovat, zda to ustojím.
Musela jsem se tomu všemu smát. Jak se obyčejná stydlivá žena s kily navíc dostala do situace, kdy předstírá vztah se známým hereckým idolem a hvězdou jednoho z nejúspěšnějších seriálů jednadvacátého století? Vždyť už to samo o sobě znělo absurdně. Navíc... Jak to vysvětlím rodině? Přátelům v Čechách? Další věc, kterou jsem nedomyslela.
Začala mě ze všeho bolet hlava. Rozhodla jsem odsunout přemítání o následcích svého jednání na neurčito a sáhla po hrnku s nyní již studeným čajem. Potřebovala jsem se něčeho držet. Potřebovala jsem cítit něco fyzického.
Nervózně jsem si prohrábla vlasy. Stalo se to všechno strašně rychle...
S prudce bušícím srdcem jsem se vytrhla ze snu. Byla jsem zpocená, roztřesená a neskutečně mě bolel žaludek. Neklamná známka počínající hypoglykémie. A ačkoli mi tělo dost napovídalo, pro jistotu jsem zkontrolovala inzulínovou pumpu a zjistila, že mi opravdu nebezpečně klesá hodnota cukru v krvi.
S povzdechem jsem vyklouzla z peřin, natáhla přes sebe jen dlouhou mikinu a pospíchala z pokoje. Začínala se mi lehce točit hlava, potřebovala jsem něco sladkého dřív, než přestanu smysluplně uvažovat. To mě pohánělo, tudíž jsem si ani nestačila dělat starosti s tím, že mám na sobě kromě mikiny jen teplé ponožky a krátké šotky s kreslenými pejsky. Jelikož hodiny ukazovaly tři v noci, vážně nehrozilo, že narazím na Luka. A i kdyby ano... No, zjevně by mi to v současném stavu bylo úplně jedno.
Spletla jsem se. V momentě, kdy jsem překročila práh kuchyně, mi to napovědělo malé světlo, linoucí se z žárovky nad pracovní linkou. Nemohla jsem se však vrátit do ložnice, ani kdybych chtěla. Potřebovala jsem aspoň džus. Potřebovala jsem cukr.
S hlubokým nádechem jsem obešla roh a vydala se kolem kuchyňského ostrůvku, u něhož seděl Luke a cosi četl, k lednici. Ačkoli se mu mezi obočím vytvořila přemýšlivá vráska, vzhlédl, sotva jsem se k němu přiblížila.
„Oh, ahoj," šeptnul a sledoval, jak z lednice vyndávám džus a nalévám si plnou sklenici. „Jsi v pořádku? Třesou... Třesou se ti ruce."
Zděšeně jsem pohlédla na svou dlaň, jež se skutečně silně chvěla, a mlčky sklenku přesunula ke rtům. Věděla jsem, že třes ustane, jakmile se moje glykémie dostane na normální úroveň, a že musím jenom vydržet.
Po šíji mi stékala kapka potu, cítila jsem jemné krůpěje i na spáncích a jen doufala, že si jich Luke nevšimne.
„Jsem-jsem v pohodě," vyšlo mi z úst skřehotavě. „Jen... Špatný sen."
Zkoumavě mi hleděl do tváře, ale nic neřekl.
„Vezmu si jen něco... sladkýho a nechám tě o samotě," dodala jsem, když i dál mlčel. „Nechtěla jsem rušit, promiň."
„Ne," natáhl ruku a prsty mi naléhavě omotal kolem zápěstí, „nechoď. Zůstaň tu."
Pochybovačně jsem směrem k němu zvedla obočí.
„Mám tu strašně dobrý čokoládový tyčinky," vyskočil na nohy a sáhl do jedné z horních skříněk. „Je to novinka, nakoupil jsem jich před týdnem hromadu. A neobsahují lepek!"
Zalapala jsem po dechu. „Víš, že nemůžu lepek?"
„Jasně," podíval se po mně, jako bych se snad úplně zbláznila.
Překvapilo mě to. Upřímně jsem nemyslela, že by o mně vůbec něco věděl. Že by se namáhal jakoukoli informaci udržet v hlavě. Nebýt nízké hladiny krevního cukru a popelavé tváře, což byl další následek mého zdravotního stavu, jistě bych zrudla jako pivoňka a Luke by pochopil, co pro mě jeho přiznání znamená.
„Jsi si jistý, že tě nebudu rušit?" opáčila jsem místo toho, abych reagovala na poslední, pro mě tolik důležité slovo.
Nechápavě zamrkal.
„No..." Ukázala jsem na hordu papírů na kuchyňském ostrůvku. Sledoval můj pohled, pak se mu ústa roztáhla v širokém úsměvu. „Aha, tohle. Nemohl jsem spát, tak jsem si řekl, že se podívám na scénář k Bridgertonovým."
„Vážně? A to ti to takhle pozdě myslí?"
Zazubil se ještě usilovněji. Pokynul k židli na protější straně a posunul ke mně rovnou tři čokoládové tyčinky. „Abych pravdu řekl, tak moc ne. A vlastně," blesklo mu v očích, zatímco se mi upřeně díval do tváře, „jsem rád, že tu jsi."
„C-co?"
„Hmm," mrknul a podal mi text. „Mohla bys ty dialogy pročíst se mnou? Rád bych věděl, jestli si pamatuju aspoň něco."
Byla jsem příšerně unavená. Po záchvatech hypoglykémie jsem to tak vždycky měla. Když se cukr začal posouvat do vyšších čísel a tělo po něm přestalo tolik prahnout, přepnulo se do úsporného módu a jelo jen na ty nejnutnější okruhy. Měla jsem se tudíž Lukovi omluvit a zmizet ve svém pokoji, ale samozřejmě jsem to neudělala. Asi jsem mu prostě nedokázala říct ne. Nedokázala a ani nechtěla. Naprosto uboze jsem přese všechno prahla po jeho společnosti. Po pozornosti.
„Dobrá," pousmála jsem se, usedla na židli a rozbalila jednu tyčinku. „Tak se do toho pusťme!"
* * * * * * * * * * * *
KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥
→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!