Uběhl měsíc od nečekané večerní návštěvy Charlese u mě doma a musím říct že tenhle měsíc byl skvělý. S klukama jsem byla skoro pořád. Je z nás dobrá parta a strašně to obdivuju. Kluci i přes to že na trati proti sobě zápasí, dokážou být bok po boku. O Mikovi furt nic nevíme a agentůra ho pohřbila už úplně. Je na 9. Žebříčku nejhledanějších osob a nikdo mu neřekne jinak než zrádce. Alisson se též neukázala, přišlo mi divné že nikdo nevyhlásil ani pátrání po ní, ani její rodiče. Týden v kuse jsem ji hledala ale pak jsem to vzdala. S Nikem nemluvím, ne že bych nechtěla já, ale on je furt protivný.
"Takže co si dáš? Šunkovou, nebo sýrovou?" Drcl do mě Charles a psal si na papír kdo co chce. Všichni věděli že kromě sýrové a šunkové pizzy žádnou nejim. "Půl a půl bych poprosila." Charles se usmál a odešel to objednat.
"To jsi vždycky tak nerozhodná?" Smál se Lando a já po něm hodila polštář. "Mám ráda obojí, už to tak bude." Vyplázla jsem jazyk a směřovala svoji pozornost k televizi. Koukali jsme na Avengers Endgame, každý pondělí a pátek si totiž děláme filmový maraton, aby kluci byli uklidněný na závody a podobně.
Za hodinu přivezli pizzu a všude po bytě byl cítit mix všech příchutí. "Já myslela že šunkovou a sýrovou nemáš moc rád?" Divila jsem se složení Charlesovo pizzy. "Nemám rád ale řekli mi že půlky ti jen tak nedají a jelikož jsi jediná co chtěla sýrovou a šunkovou tak jsem si objednat tohle taky aby jsi je mohla mít." Zašeptal mi do ucha tak aby to nikdo neslyšel a začal jíst. Cože to pro mě udělal? On si vzal pizzu co nejí jen kvůli tomu abych mohla mít to co chci? To je od něj až moc pěkné. "Díky." Na nic jiného jsem se nezmohla, asi si i všiml jak jsem zčervenala ale nic nekomentoval.
Byli jsme u mě na chatě kterou v Belgii máme s rodiči. Další závody mají kluci tady a já tu jsem s nimi. Práci řešim dálkově což zatím zvládám. V belgii se mi moc nelíbí, nic moc zajímavého tady není a počasí tu je pod psa. Začal mi zvonit mobil a tak jsem odešla pryč. Bylo to neznámé číslo a chvíli jsem váhala jestli to zvednu.
"Prosim?" Slyšela jsem šumění v telefonu a nedokázala si to k ničemu přirovnat. "Angie? Prosim pomoc mi, skoro mě mají, prosim! Pomoz mi!" Zničehonic se hovor vypl a já se začala třást. To byla Laura! Přišlo mi divné že se skoro dva měsíce neozvala ale na jednu stranu má velice těžkou školu, snaží se na ni soustředit.
Musela jsem hned odletět tak jsem začala hledat jestli není nějaké volné místo v letadle. Jediný co jsem našla byl let za půl hodiny což jsem musela stihnout. "Kluci mrzí mě to ale musim do práce, já se vám pak ozvu ano?" Všichni na mě divně koukali a já si jen sbalila věci a odešla.
Letadlo jsem nastěstí stihla. Let trval 2 hodiny za které jsem moc ráda. Nemám ráda letadla ale vytrpět to musim. Hned co jsem přistála jsem vyjela na okraj města. Jediný kdo mi teď může pomoc je Abby.
"Kdo je tam?" Slyšela jsem ji křičet a musela jsem se pousmát. "Kožíšek!" Zakřičela jsem naše heslo a slyšela jak dupe ke dveřím. "Angie! To ses vrátila nějak brzo ne?" Objala mě a vtáhla dovnitř. "Promiň Abby ale nemám čas, Lauře se něco děje, volala z tohohle čísla a já potřebuji jestli by jsi nezjistila odkud." Abby to zřejmě šokovalo stejně jako mě. Popadla můj mobil a vydala se ke svému počítači.
"Tady máš adresu tak dělej, mám to někomu oznámit?" Dala mi lísteček s adresou a můj mobil. "Kdybych se do 48 hodin neozvala tak ano, díky." Vydala jsem se ven a nasedla hned do auta. Nedokážu si připustit že by se Lauře něco stalo. Známe se dva roky sice sle hned mi přirostla k srdíčku, je úžasná.
Na adrese co mi Abby dala jsem byla za 15 minut. Byla to rozpadlá hala. Všimla jsem si auta, bylo Laury. Vyndala jsem zbraň a vydala se pomalu k autu. Nic podezřelého. Vstoupila jsem teda do haly a byla opatrná. Poslední místnost co mi zbývala prozkoumat byla až na druhém konci. Nikdo nikde kromě krys nebyl. Vlezla jsem do místnosti a po zjištění že zde nikdo není jsem uklidila zbraň. Najednou jsem začala cítit zvláštní zápach. Snažila jsem se odejít ale byla jsem slabá. Okolo mě se šířil žlutý kouř a já nevěděla co se děje.
Motala se mi hlava a sotva jsem chodila. Bylo mi hůř a hůř, padali mi víčka únavou a já jen cítila jak jdu k zemi. Najednou byla tma a já omdlela.
Probralo mě ostré světlo které způsobilo hroznou bolest hlavy. Zavřela jsem oči a chvíli čekala. Po chvilce jsem to zkusila znovu a už to bylo lepší. Byla jsem přivázaná k židli, provaz se mi zařezával do kůže při každém pohybu.
"Angie?" Slyšela jsem mužský hlas a zvedla jsem hlavu. Nedokázala jsem uvěřit tomu koho tady vidím. "Miku? Co tu děláš proboha?" "To samý můžu říct tobě." Podíval se na mě a byl to hrozný pohled. Byl chudák zřízenej. "Začni první." Zkusila jsem se usmát ale nešlo to. Místnost byla ozdobena jen jedným světlem a malým otvorem. Všude byla plíseň a hrozně to páchlo.
"Někdo mě už nějakou dobu sledoval, věděl jsem že se něco děje tak jsem začal vymýšlet nouzový plán. Zničehonic na mě Nik vyběhl s tím že ví o tom jak chodím do tajného centra Íránců a že to řekne šéfovi. Nebyla to pravda ale věděl jsem že musím zmizet tak jsem zmizel. Schovával jsem se když jednou, tam kde jsem byl, objevila parta chlapů a od té doby jsem tady. Mlátí mě a jediné na co se ptají je nějaká tajná operace 'Písečná bouře', nevim o co jim jde, tak teď ty." Operace Písečná Bouře byla další operace v Íránu která se provedla před dvěma lety, byla pod mým vedením a je přísně tajná, kdyby někdo zjistil o co šlo, byla by válka. "Šla jsem zachránit Lauru a najednou jsem tady." Řekla jsem nevinně a Mike se zamračil. "Co je?" Zeptala jsem se. "Laura v tom jede taky, to ona mě často vyslýchá." Tahle slova mě šokovala jak nikdo nikdy. "Cože? Však Laura a já jsme přítelkyně!" Nemůžu uvěřit že jsem po boku měla někoho tak špatného. V tom mi to najednou docvaklo. "Asi už vim co se děje." Zklamaně jsem vydechla a Mike se zvědavě podíval.
"Operace písečná bouře byla moje. Byla v Íránu a je velice tajná, kdyby se ostatní dozvěděli co jsme udělali, byla by válka. Ta operace byla před dvěma měsíci, měsíc po ní jsem se seznámila s Laurou, podle mě je jen špionka, což mi nedošlo." Měla jsem slzu v oku a netušila co dělat. Mike chtěl něco říct ale najednou se otevřeli dveře. Vešlo dovnitř pár chlapů a přes hlavu nám dali pytel. Cítila jsem jak mi rozvazují ruce což byla úleva pro ně. Dva z nich mě chytili a táhli někam pryč. "Miku?" Chtěla jsem se ujistit že jde s námi a on jen zamručel.
Začala jsem mít menší strach, najednou jsme se všichni zastavili. Sundali nám pytle a ocitli jsme se v obrovské místnosti. Byla tu Laura co se na mě znechuceně dívala a pár chlapů.
"Tak milá Angeliko, co kdybys nám řekla pár informací o operaci Písečná Bouře, co ty na to?" Přistoupila ke mě a já se začala smát. "Řeknu ti hovno." Jen co jsem to dořekla tak jsem dostala ránu do břicha. "Proč to děláš." Zeptala jsem se ji a podívala se do její tváře. Vůbec to nebyla Laura kterou znám, v její tváři byla jen nenávist a pobavení z bolesti. "Radím ti, abys nám řekla to co chceme jinak tě to bude hodně bolet." Začala se smát a plivla ji do tváře. "Fajn, jak chceš." Kývla na její gorili a ti mě chytli. Jeden z nich mi zvedl triko nahoru a začal nečo vyřezávat. Snažila jsem se nekřičet bolestí ale to se nedalo. Křičela jsem ať přestane, nepřestal. Jedině co jsem slyšela byl Mikovo křik aby přestali doprovázený Lauřiným smíchem.
Zdála se mi to jako dlouhá doba co jsme tady uvězněný. Každý den přicházelo mlácení a ubližování. Neměla jsem žádnou sílu a byla celá od krve. Spala jsem když najednou přišli zase ti gorily a vedli nás zpátky místnosti. Tentokrát tam Laura nebyla ale vyslýchal nás jeden z nich. Klečela jsem na zemi a podívala se na Mika, z mého pohledu hned pochopil na co se chystám. Udělal scénu že omdel a získal si pozornost, v tuhle chvíli jsem mohla začít. Zaútočila jsem na chlapa co nás vyslýchal a Mike udělal to samé. Všech 5 v místnosti jsme zlikvidovali a snažili to rozdejchat.
"Není čas, musíme jít." Zvedl se Mike a podal mi ruku. Vydali jsme se pryč. Snažili jsme se být co nejvíc potichu ať si nás nevšimnou. Nemáme žádnou sílu, kdyby nás dostali tak je už nejspíš po nás. Byli jsme u východy a najednou slyšeli výstřel. Otočila jsem se a stála tam Laura. Podívala se na mě a vystřelila, netrefila mě ale Mika. Hodila jsem po ní nůž co jsem sebrala jednomu z jejích goril, trefila jsem se bohužel jenom do nohy, aspoň jsme měli čas. Popadla jsem Mika abych mu pomohla a vydali jsme se pryč.
Vzali jsme si tam nějaké auto a naštěstí tam byli i klíčky. Odjeli jsme a za námi bylo slyšet pár výstřelů. Nevěděli jsme jestli se nehodlají nás sledovat, tak jsme jeli do centra kde bylo snažší splynout s ostatními auty. Hodinu jsme takhle jeli až jsme dojeli ke mě domů. "Miku?" Dlouho nemluvil tak jsem se podívala dozadu a všimla si že omdlel. "Miku!" Vylezla jsem z auta a snažila se ho vytáhnout. Položila jsem ho na trávník a hledala aspoň malinký náznak života. Začala jsem brečet když jsem ho nenašla. Chtěla jsem křičet ale uvědomila jsem si že nemám čas, Laura ví kde bydlím a za chvíli tu budou. Vběhla jsem do baráku a vzala si tašku, naházela jsem tam pár věcí a lékárničku. Vzala můj notebook a začala hledat kde mají kluci závod. V Monaku? Super, vzala jsem věci a své auto a odjela.
Dojela jsem na letiště a koupila si letenku do Monaka. Pán sice divně koukal na to jak vypadám ale nabídl mi že se jim uvonilo místo v první třídě v nynějším letu, jestli jsem ochotná si připlatit. Samozřejmě jsem to vzala a šla, nechala jsem mu i nějaký dýško za ochotu.
Napadlo mě se v letadle převléknout, ale jelikož jsem furt krvácela tak jsem nechtěla zničit další oblečení tak jsem to nechala být. Cesta trvala 4 hodiny a mě se začalo dělat zle. Ztratila jsem dost krve a ani jsem moc nejedla. Celou cestu jsem buď plakala a nebo nenáviděla celý svět. Furt jsem měla před očima Mika. Měl být tátou a moc se na to těšil. Přísah bohu že ho pomstím.
Když jsem přistála tak jsem si zavolala taxi a řidičovi řekla ať mě odveze na okruh. Několikrát se mě ptal jestli jsem v pořádku a já odpověděla že jo.
Motala se mi hlava ale zrychlila jsem krok. Všichni byli u boxu McLaren a smáli se. 3 měsíce mě nevyděli bobánci, budou asi naštvaný. Vydala jsem se k nim ale přitížilo se mi. Podlamovali se mi nohy ale snažila jsem se jít v klidu. Všimla jsem si že si mě Max všiml a upozornil na mě ostatní. Chtěla jsem zamávat ale najednou jsem měla před očima tmu, padala jsem k zemi. "Angie!" Slyšela jsem něčí hlas ale nevmímala jsem čí. Pomalu jsem ztrácela vědomí.
Tak další kapitola za námi!❤️ Doufám že se vám hezky čte a příběh se vám líbí🫶🏻 děkuji za přečtení!!🫶🏻