"Ajeje, Šípková Růženka se vzbudila." Začal se smát Gasly a já ho štípla do ramene. "Dobré ráno pánové, doufám že už máte pro vaši princeznu snídani?" Hrála jsem si na pyšnoi ale moc mi to nešlo protože když jsem viděla ty jejich obličeje musela jsem se hned začít smát. "To byl vtip kluci, všichni víme že jsem přece vaše královna." Mrkla jsem na ně a to už jsme se smáli všeci. "Na dej si toust, sám jsem je dělal, v jedný krabičce jsou šunkový, v druhý se slaninou a v tý třetí mix s kečupem." Ukazoval mi Max a já byla poctěna že mohu ochutnat jeho vyhlášené tousty. Před třemi týdny jsem nevěřila tomu že ho poznám natož že budu jíst jeho toust. "Děkuju." Uculila jsem se a dala si toust se šunkou. " Občas jsem se podívala na Charlese a přistihla ho i jak se na mě dívá. Seděl vedle Carlose a furt se spolu smáli, člověk by si i myslel že jsou sourozenci.
"Trénuješ stanování na další akci?" Slyšela jsem nechutnej hlas ze zádu a hned jsem si ho přiřadila k člověku, kterého vidět už nikdy nechci. Nechtěla jsem se otáčet a ani odpovídat, jenom jsem koukala na překvapený a přátelský výraz kluků, kdyby tak věděli.
"Ale no tak, nebuď uražená." Chtěl se mě dotknout ale já to vycítila a uhla, to už jsem se ale na něj podívala.
"Co tu chceš Mathyasi?" Řekla jsem arogantně a ostatním zřejmě došlo o co a koho jde. "Nic nic, jen jsem šel kolem na procházku a najednou slyším tvůj hlas, tak jsem se byl podívat, no a koukám koukám, a zjitim že to jsi opravdu ty." Začal se smát a ve mně se už začala vařit krev. "No tak ses podíval a můžeš pokračovat v cestě." To už jsem se postavila před něj a zaťala ruce v pěst.
Chvíli se pobaveně koukal a pak se otočil že odejde, bohužel to v plánu neměl. "Nevěděl jsem že už ti jeden nestačí" Podíval se na kluky a já slyšela že se někdo též postavil, ale netuším kdo.
"Jo a ještě něco krásko." Věnoval svůj pohled už zpátky ke mně a zvážněl. "Tvoje rodiče mě požádali ať přijdu k nim na oběd, furt mě mají rádi a chtějí ať se k sobě vrátíme ale napadla mě jedna věc." Začal couvat a já cítila že dýl v klidu snad ani nevydržim. "Ta věc je samozřejmě tvoje plodnost, díky tomu jsem ti dal košem že? Chci děti a ty mi je nedáš." Začal se smát a to už byla moje poslední kapka.
"Ty se rozejít se mnou? Tak panáčku to já byla ta co ti dala košem a přísahám bohu že nic lepšího jsem udělat nemohla! To jak jsi mě mlátil a vydíral že když se s tebou nevyspim tak rozešleš nahý fotky který jsi nafotil když jsem spala. Kritizoval jsi vše co se dalo, snažil ses aby mě rodiče nenáviděli což se ti vlastně i povedlo ti přijde normální? Máš 30 vteřin, 30 zasranejch vteřin na to aby jsi se sebral a odešel, jinak ti přísahám že se už neprobereš!" Začala jsem hlasitě mluvit tak aby věděl že už si nenechám šlapat na hlavu.
"Jak chceš." Otočil se a odešel, to si snad dělá prdel co si myslí. Otočila jsem se ke klukům a chtělo se mi brečet. Nechtěla jsem ať to ví, teda aspoň ne takhle. Všichni měli zvláštní výraz, jen Charles ho měl bez pocitů a nedokázala jsem vyčíst co si myslí. "Já si vezmu věci a půjdu pěšky." Řekla jsem po chvilce do ticha a nikdo nic stále neřekl, tak jsem si vzala věci a šla.
Po hodině cesty jsem zašla do starší skoro rozpadlé budovy a pípla si čipovou kartu. "Čau Steve." Pozdravila jsem postaršího pána co se snažil přečíst noviny. "Ahoj Angeliko, dítě zlaté . Zase tě někdo naštval že jsi tady?" Začal se smát a svraštil jeho vrásčité čelo. Je mu sice 59 ale čiperný je jako ve 20. "Ani mi nemluv. Zase otravoval Mathyas." Při vzpomínce na onu dnešní událost se mi zvedl žaludek. Jen si chvilku zaboxuji a odejdu jo?" Křikla jsem a vydala se do šatny. Rukavice na box mám vždy při sobě, člověk nikdy neví.
"Někdo ti volá Angie!" Slyšela jsem křičet Steva a vydala se do šatny, byla jsem tak zabraná do boxování že jsem nezavnímala zvonící mobil, Steve má naštěstí hrubý hlas takže se přeslechnout nedá.
Já: Mami? Co potřebuješ?
Máma: Máš čas?
Já: Ano mám
Máma: Super, tak přijď do restaurace jak chodíváme na oběd prosim, vše se dozvíš. Papa.
Típla mobil a tím mě totálně vykolejila. No nic, vzala jsem věci, rozloučila a vydala se do té rectaurace. Po cestě jsem se stavila na veřejných záchodcích a trochu se upravila ať nevypadám jako bych vylezla z patologie.
Na místo určení jsem došla za půl hodiny. Když jsem vstoupila tak mě hned zaujal Charles. Seděl u stolu s nějakou blondýnou a vypadalo to že se dobře bavili. Teda ona že se dobře bavila, to samé se o Charlesovi říct nedalo, jemu unuděněmu obličeji jsem se musela začít smát. Když jsem procházela kolem tak si mě všiml a tak jsem mu zamávala a on se zase sladce usmál.
"Konečně jsi přišla Angeliko!" Přísně řekl otec a já věděla že je zle, nejen že tu byl i Bruno ale dokonce i Mathyas. "Takže začneme rychle a ani si neobjednávej." Začal otec a já cítila jak se klepu. Mamka měla stejný výraz jako otec, jenom na bráchovi byla vidět lítost. Mathyas se samozřejmě vítězně smál. "Kdy jsi nám chtěla říct že nemůžeš otěhotnět? Chudák Mathyas já se ani nedivím že tě opustil!" Dal si ruce křížem a dal mi prostor co k tomu povim. "Tohle vám řekl? Já ani nevim jestli to je 100%, na vyšetření jdu za týden." Odpověděla jsem v klidu a bylo vidět že je nahněvaný. "Mluvil jsem s Mathyasem, řekl mi že je ochotný ti dát druhou šanci takže budete zase spolu, je nejvhodnější partner pro tebe." Tahle slova pro mě byla jako dýka do srdce, vážně jsou na jeho straně, nezajímá je můj příběh a ještě mě nutí s ním být? "Já s nim ale nechci být a ani nebudu." Řekla jsem dost hlasitě aby věděl že to myslím vážně, ale ne tak aby to slyšeli ostatní jenže jemu to asi bylo jedno. "Takže princezno mě nezajímá co chceš, prostě s ním budeš a tečka!" Začal křičet a já cítila ty pohledy ostatních, ach Charles, ten se musí bavit. "Nebudu." Řekla jsem znova v klidu a on už zrudnul, mamka mu sice chytila ruku ať se uklidní ale nepomohlo to, vstal a já už věděla co bude následovat.
"Tak nejen že jsi nevděčná ale očividně jsme tě ani nedokázali převychovat. Jsi jen sobecká princezna co všem ubližuje, nedokážeš nikomu dát lásku a očividně ani dítě jsi člověk k hovnu. Lituju toho že jsme si tě adoptovali protože jediný co jsi v životě dokázala bylo zabít své pravé rodiče a teď se snažíš zabít i nás. Snažíme se pro tebe dělat co nejlepší. Mathyas byl k tobě dobrá partie ale ty nejsi dobrá pro nikoho. Nejsi dobrá na nic a nikdy nebudeš. Jediný co jsi zvládla bylo přivést své lidi na smrt! Škoda žes nepřivedla i sama sebe!" Začal křičet a získal si pozornost všech lidí co zde byli. Seděla jsem na židli jak malé dítě co dostalo vynadáno za rozbitou vázu. Co mám dělat? Bránit se? Odejít? Začít brečet? Podívala jsem se na mamku a jen seděla a koukala na stůl, nevím jestli stydem a nebo lítostí. Mathyas se samozřejmě bavil a tuhle chvíli si užíval.
"Opravdu? Jestli si to takhle přeješ tak fajn, pro mě jste mrtvý, už mě nikdy neuvidíte jasné? Nekontaktujte mě, neoslovujte, nic. Jste pro mě m-r-t-v-ý"
Řekla jsem v klidu, vstala ze stolu a odešla. Slyšela jsem mámu vzlykat ale já už nemůžu. Když jsem odcházela všimla jsem si Charlese a v jeho obličeji uviděla pochopení, při pohledu na něj se mi udělalo trochu líp ale ta bloncka to hned zkazila. Kdyby tam nebyla hned jdu za ním.
Stála jsem před barem a rozhodovala se jestli vejdu. Nemám momentálně kam jít, kromě toho jít domů ale tam se mi nechtělo. Co kdybych zašla jen na skleničku? Ne, to já nedělám. Vydala jsem se teda směrem domů, občas mi ukápla nějaká slza ale snažila jsem se být bezlítostná. Hodně mě to ranilo ale nikdo to nemusí vědět, když to nedám najevo bude to lepší.
Šla jsem okolo knihkupectví a tak jsem se zastavila že si nakoupim nějaký knížky. Strávila jsem tam snad hodinu protože jsem si nedokázala vybrat. Dala jsem si limit maximálně pět knih ale kdybych mohla koupim všechny. Ráda čtu, je to jedna z mála věcí u které dokážu být v pohodě, nesoustředím se na nic jiného jenom na čtení. Vždycky se tak hluboko ponořím do děje že nevnímám svoje problémy ale problémy hlavní postavy. Navíc každá knížka, každej příběh je dobrej, ať to píše kdokoliv, ať je to o čemkoliv, vždycky to má své kouzlo.
Nakonec jsem si teda koupila celou řadu série Hry o trůny a konečně se vydala domů. Je kolem osmé hodiny tak aspoň se vyspim a dříve vstanu.
Doma jsem si udělala pizzu na večeři, přece mi jen vyhládlo, měla jsem jenom pár toustů ráno a toť vše. Mám ráda hodně sýru tak jsem si tam naskládala všechen sýr co jsem doma měla a dala to do trouby. Zítra bych měla dojet nakoupit už, jak nejsem doma, tak na takový věci jako je nákup a úklid neberu takový ohled. Jsem naučena po sobě uklízet hned co něco dodělám a jednou za 14 dní vysaju, vytřu, utřu prach, vyperu a občas i nakoupím když je třeba.
Po 15 minutách už pizza byla hotová a já mezitím uklidila nepořádek po sobě abych se mohla v klidu najíst. Ani jsem tu pizzu nedokázala dojíst a tak jsem ji uklidila do trouby že si ji dám i na snídani. Dala jsem si rychlou sprchu, vyfénovala vlasy a lehla do postele. Chvíli jsem přemýšlela nad tím dneškem. Vždycky mě tak nepříjemně píchne u srdce, strasně mě mrzí jak to dopadlo. Nemohu za to co se stalo, nemohu za smrt rodičů, ani mýho týmu, ani za to že jsem neplodná...
Tak máme tu další kapitolu, doufám že to není nějak trapný příběh a líbí se vám🫶🏻 Zase doufám že budete otevřený k tomu mi napsat recenzi, ráda se ponaučím a chyby opravím, děkuji že jste došli až sem🛐