"Tak co říkáš na Maxe?" Zeptal se mě Carlos zatímco já sledovala tréninky kluků, Max Verstappen je samozřejmě první, hned za ním je Lando Norris a pak je Charles. "No budu upřímná." Začala jsem a nepřestala sledovat trénink. "Max je sice dobrej ale jeho úspěchy jsou hlavně tou formulí. Jeho formule je na jiném levlu než ta vaše. Jestli ho budete chtít překonat bude to těžké. Je lépe vyvážené a zvládá lépe zatáčky. Lando nepřemýšlí, sice je rychlý ale dělá zbytečně chyby. Lewis Hamilton má dobrou strategii, je dobrej, přemýšlí, ale brzdí ho auto. Zbytek jsem zatím nepořešila ale tahle 4 je momentálně nejvíce ohrožující pro vás. Jestli mohu něco doporučit tak nepoužívat tolik brzdy, držte se vždy při otevřeném okraji ale zatáčky zdolávejte uvnitř okraje."
"Páni, tobě to fakt myslí." Uznal Carlos a mě to trochu polepšilo náladu. "Díky, zítra snad vymyslim něco víc ale moc jsem se nevyspala a ráno spěchala ať to stihnu, prakticky jsem ani nejedla?" Najednou jsem si to všechno uvědomila. Ráno jsem pouze vstala, udělala hygienu a jak robot odešla.
"Tak v tom případě tě zvu na náš oběd, jen musíš vydržet až všichni dojezdí." Zasmál se Carlos a já jemně kývla na souhlas. Byla jsem ráda že mě pozval, ráda se poznám se všemi. "A kam půjdeme?" "Mám tady koupenou vilu, mám rád Las Vegas a občas sem jezdím." Odpověděl mi slušně a já znovu kývla. Chtěl odejít ale na srdci mi leželo ještě něco.
"Prosimtě Carlosi, mohu se zeptat?" Už jsem odtrhla oči od formulí a podívala se na něj, ani jsem si nevšimla toho jak jeho uplé triko hezky rýsuje jeho svaly. "Jasně povídej." Díval se mi do očí jako pravej gentleman, i když jsem vlastně byla tak zahalená až nebylo na co jiného než očí koukat, haha. "Co má Charles proti mě?" Řekla jsem nejistě, né že by mi na tom záleželo ale ráda bych s ním vycházela. "Angie, mohu ti tak říkat že?" Kývla jsem na souhlas. "Charles je trochu složitej, má veliký respekt k ženám ale ferrari a i jeho rodina na něj tlačí, pokud nevyhraje bude to horší a horší, takže to 100% nemá nic s tebou, jen si chce být jistý že to dokážeš." "Páni, tohle jsem nečekala." Pronesla jsem nevěřícně a on se začal zase smát. "Tak pojď, jdeme na to jídlo." Pobídl mě a já šla
"Takže, můžu ti říkat třeba Mrs. Smith?" Začal se smát Lando a já se smíchem kývala nesouhlas. "Nedokážu uvěřit že tu práci vůbec zvládáš." Dal mi uznání Max, což mě dost překvapilo. "Není to tak těžký, spíš trošku víc psychicky náročný, fyzický tréninky jsou fajn." Začala jsem se smát a podívala se na Charlese. Celou dobu tam stál a ani nepromluvil. Jenom mě pozoroval. Bylo mi to trochu nepříjemné ale zároveň jsem měla zvlástní pocit v břiše. Škoda že nečtu myšlenky, zajímalo by mě co si o mně myslí.
"Auu!" Zaječel Pierre a já dostala výbuch smíchu, vlastně ne jediná. Carlos hodil po Pierrovi avokádo, který vlastně mělo skončit v koši ale zřejmě neumí mířit. "Promiň, to jsem nechtěl." Omlouval se Carlos a my se nepřestali smát. Tentokrát jsem si všimla že se směje Charles a ten jeho úsměv, no nevim co říct. Jeho ďolíček na levé straně je prostě roztomilej a ten úsměv dělá z Charlese více přitažlivého než už je. Když jsem si uvědomila že na něj dlouho civím odvrátila jsem zrak a zaměřila se na svůj těstovinový salát.
"A co tvoji rodiče Angie, o nás si slyšela už vše ať už z bulváru nebo teď zde. Tak mluv." A co jim asi tak mám říct? Že jsem adoptovaná protože oba rodiče zemřeli v akci? Že mi adoptovaný rodiče vyčítají že nemám dítě a rodinu? Že mám strach že mě odhodí když jim řeknu že jsem z 50% neplodná? "No moje rodiče jsou dost složité téma alee" Snažila jsem se něco rychle vymyslet ať to nepokazim. "Můj otec je doktor, vlastně primář. Moje matka je architekta a občas i módní návrhářka. Záleží co se hodí. Bratr je realitní makléř a jeho manželka je porodní sestřička. Toť asi vše" Usmála jsem se a všichni na mě civěli.
"Co je?" Prolomila jsem už to ticho a Lewis dostal odvahu a konečně to řekl. "No čekáme až nám řekneš o svém příteli, o vztazích a tak" Usmál se a já si povzdechla. Mathyas byl pěknej kretén a vlastně i můj první přítel. S nim to bylo moc zlé nerada o tom budu mluvit ale nechci si někoho vymýšlet. "No momentálně delší dobu nikoho nemám a nehledám, musim se soustředit na práci." Odvětila jsem a ostatní sice trochu váhali jestli se ještě ptát ale pak už začali jíst.
"Angeliko? Kde jste?" Volal mi šéf a zněl rozrušeně . "U Carlose doma na obědě proč?" "Máte u sebe zbraň?" "Ano mám ale pro.." "Blízko vás je menší Íránská skupina, zdržte je než přijedeme, ať to hlavně všichni přežijou!" Típl to a mě se rozbušilo srdce. Íránci? Tady? Vlítla jsem do kuchyně kde byl i zbytek a oni se na mě dívali. "Nemám čas vám všechno vysvětlit ale blíží se sem skupina ozbrojených lidí, nevim co chtějí ale těstovinový salát to určitě nebude. Takže to bude následovně, uděláte vše co řeknu jasný?" Vybalila jsem ty informace na ně asi až moc rychle protože ani jeden z nich se nehl a koukali na mě jak blázna. V tu ránu se začalo střílet do baráku. "K zemi!" Zakřičela jsem a vytáhla zbraň. "Zůstaňte tady než se vrátim jasný? A u země!" Začala jsem střílet směrem střelby a opustila místnost. Šla jsem do druhého patra tak aby si mě nevšimli.
Čtyři muži co stáli venku jsem střelila ale další se už snažili dostat dovnitř tak jsem šla dolů a z kuchyně si vzala nůž. Nechala jsem je projít až k pokoji kde byli kluci. Celkem byli tři. Když otevřeli dveře do místnosti tak jsem jednomu hodila nůž do zad a proti dalším se rozeběhla. Jeden z nich mě chytil ze zadu a druhej mě chtěl střelit ale zbraň jsem mu vykopla. Toho co mě držel jsem přehodila přes sebe na zem a dala mu loktem na spánek. Ten další se plazil pro zbraň ale já mu dala pěstí a zlomila obě ruce. V tu dobu všichni byli mimo nebezpečí.
Podívala jsem se na ostatní a viděla jejich vystrašené a starostlivé výrazy. "Whitte, kde jste?!" Slyšela jsem řvát šéfa tak jsem hvízdla a on přišel. "V pořádku?" Začal mě kontrolovat a do domu už přišel zbytek týmu. "Angie, ty debile proč jste neutekli?" Přišel ke mě Nik a objal mě, za ním hned stál frontu Mike. "Jo? A kam a jak ty chytrej?" Odpověděla jsem mu a on dělal že přemýšlí. "Jste všichni v pořádku?" Zeptal se šéf a všichni kývli na souhlas.
"Co tady chtěli?" Zkoumala jsem chlapa kterého jsem zabila nožem a hledala aspoň malé vodítko. "Vůbec netušim a nemám ani nápad. Proč zrovna sem? Dneska? Nevim vůbec nic." Odpověděl šéf zklamaně. "Snad dostaneme něco od těch živejch když ne mrtvejch." Chtěla jsem ho povzbudit a povedlo se. "Díky Angeliko, snad kápnou božskou." Zamumlal pro sebe a odešel. Chvíli jsem zkoumala tvář mrtvého a pak mě napadlo že půjdu za ostatními, nějak je uklidnit.
"Hoši?" Vstoupila jsem do místnosti a hned získala pozornost všech. "Jste v pořádku?" "Hmm." Všichni zamručeli a já chápala jak jim musí být. "Řeknu vám to upřímně." Začala jsem a sedla si na pohovku k nim. "Nevíme co chtěli, koho chtěli a ani co tu dělají, zřejmě to byli Íránci, mohl to být atentát kdo ví. Každopádně my všichni na to pracujeme, teď kromě vymýšlení strategie pro ferrari budu vás i chránit. Bude vám trvat než tohle všechno vstřebáte ale nic se vám nestane...
"...slibuji že se vrátíte." Dávala jsem proslov před akcí ostatním aby byli v dobré náladě a akce se fakt povedla. "Dominiku?" Šla jsem za rusovlasým klukem který stál a držel hlídku. "Ano ségra?" "Psst, nikdo to nesmí vědět" Pokárala jsem ho už po několikáté. Kdyb zjistili že jsme sourozenci byl by malér "Něco se mi tu nelíbí, podle mě v tom je něco víc než podezření na hrozbě, je tu moc klid." Pokračovala jsem dál a Dominik mi věnoval překvapený výraz. "Myslíš že by nám šéf lhal?" Pronesl po chvilce a já se nad tím zamyslela. "No ale tak je to všechno zvláštní ne?" "Máme pohyb" ozval se jeden z vojáků.
"Nestane se co a dál?" Vyrušil mě Charles a já byla nejen zmatená ale i překvapená že na mě vůbec promluvil. "Jo pardon, byla jsem chvilku mimo." Omluvila se a všichni se začali smát, a já se k nim přidala.
"Whitte? Volá vás Nik." Přišel jeden z vojáků a já se zvedla a šla, ještě před odchodem jsem věnovala klukům soucitný úsměv a šla za Nikem.
"Co je Niku?" Došla jsem za nim a on mě vzal za ruku a táhl pryč. Skončili jsme v nějaké místnosti a on začal psát na nějaký papír. "Niku co se děje?" Snažila jsem se pochopit co dělá ale jenom ukázal ať jsem potichu, tak jsem poslechla. Po chvilce mi podal papír a jediný co řekl bylo to ať si to doma přečtu. Nechápala jsem proč ale rozhodla jsem se poslechnout.
Domů jsem se dostala až za 3 hodiny. Doprovodila jsem kluky domů a až poté jsem sama jela domů. Dala jsem si sprchu a hodila sebou do postele. Přemýšlela jsem nad dneškem a dávala si jedno k druhému, i když tu druhou část jsem vlastně neměla. Najednou jsem si vzpoměla na vzkaz od Nika a tak jsem vstala a šla pro něj do kabátu. Vrátila jsem se do postele a rozsvítila lampičku. Když jsem četla ten vzkaz, nedokázala jsem to vstřebat
Máme v týmu špeha, nevim kdo, ale vim že tady je. Nikomu to neříkej a dávej si bacha, kup si novej nenahlášenej mobil a chovej se normálně, dávej bacha komu věříš rozumíš?
Tak 4. Kapitola za námi tak co na ni říkáte? 💐 Doufám že se vám líbí a zase jsem ráda za každej názor🫶🏻